Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Zázraky se dějí od Kacikacka

24.12.2011 (19:45) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 4× • zobrazeno 2178×

Edit: Článek je ponechán v původní podobě.

Zázraky se dějí

Je to tu znovu. Ten vánoční čas, který svádí všechny dohromady. Rodiny se scházejí u slavnostní
večeře, a pak ironicky čekají, co jim Santa nadělí. Nikdy dřív jsem tohle nadšení nesdílela. Možná
právě proto, že jsem nikdy nežila v úplně rodině. Nebo možná proto, že jsem k Vánocům prostě
netíhla. Anebo proto, že si mě rodiče o vánočních svátcích posílali mezi sebou jako fotbalový míč.
Jeden týden u Charlieho, druhý u Reneé. Nebylo to zrovna to pravé ořechové a pro malou holku už
vůbec ne.

I když teď, co žiji ve Forks, přeci jen pro mě Vánoce mají větší význam než dřív. Vánoce na sněhu jsou
rozhodně lepší, než Vánoce strávené ve sluncem prohřátém Phoenixu. Sníh a led sice nejsou mezi
mými oblíbenými částmi počasí, ale k Vánocům to prostě patří. I když se na každém rohu přizabíjím.

Mé, v pořadí už osmnácté, vánoční svátky přeci jen budou o něčem jiném. Poprvé je strávím celé ve
Forks, protože se k nám přidá i Reneé s Philem. Já z toho měla opravdu radost, jen jsem nepochopila,
proč s tím souhlasil i Charlie. Tak nějak jsem tušila, že mou mamku stále v hloubi srdce miluje. Právě
proto mi nedocházelo, proč se chce sám trýznit. Když mi ale Alice nechtíc vyzvonila, že mi chtějí
dohromady zaplatit a zrekonstruovat pokoj, pochopila jsem.

Je tu ale ještě něco, čím se budou letošní svátky lišit od těch minulých. A tou změnou je osoba, která
právě teď stojí vedle mě, něžně si mě prohlíží a jejíž ruka pevně svírá v zajetí tu mou.

„Už jsi zase duchem mimo,“ zašeptal Edward a jeho studený dech ovál můj prokřehlý krk. Se
zachvěním jsem se usmála a sklopila zrak. Položil prst pod mou bradu a zvedl si k sobě můj obličej.
Zadívala jsem se do těch tmavých očí a začínala se v nich topit. Ostatně jako pokaždé, když jeho
pohled lapil ten můj do svých spárů. Člověk by řekl, že na způsob, jakým mé tělo reagovalo na
Edwarda, si časem zvyknu. Bohužel, i teď mé zimou zarudlé tváře nabraly ještě více nachový odstín a
mé srdce přidalo do kroku.

Edward neprodlužoval trápení nás obou a políbil mě, čímž dal mému srdci svolení, letět si ještě o
něco rychleji a téměř si prorazit cestu z hrudníku ven. A když jsem ucítila i přes bundu jeho ruku,
která se tiskla k místu, kde se ten poblázněný sval schovával, myslela jsem, že zkolabuji.

Esme by si měla na Edwarda pořídit zbrojní pas, protože s takovouhle budu brzy pod drnem.

„Půjdeme domů, jsi celá prochladlá,“ šeptal do mých úst a při tom se o ně něžně otíral svými rty.
Nevnímala jsem smysl jeho slov, v tuhle chvíli bych mu odkývala všechno.

Vyhoupl si mě do náruče, počkal, až si hlavu schovám do jeho bundy, a pak se svou přirozenou upíří
rychlostí rozeběhl k jejich rezidenci.

Poslední týden před Vánoci jsem musela bydlet u Cullenů, právě kvůli dárku, který jsem od svých
rodičů měla dostat. Opravdu jsem si nemohla stěžovat. A i přes to, že jsme se s Edwardem nedostali
dál než k něžnému mazlení, protože ten blázínek se neustále bál, že mi ublíží, neskutečně jsem si to u
nich užívala. S Esme jsme pekly cukroví, s Alicí prohlížely vánoční katalogy, s Emmettem a Jasperem
vymýšleli hlouposti a s Edwardem trávili ty poklidnější a nejpříjemnější chvilky. Jen s Carlisleem a
Rosalií jsem se nevídala téměř vůbec. S Carlisleem proto, že trávil spoustu času v nemocnici, a s Rose
proto, že… mě nemá ráda, stále.

Edward mě vnesl do domu, postavil na zem a než jsem cokoliv stihla udělat, vysvlékl mě z bundy,
vyzul z bot a za mého neustálého mrmlání mě táhl do kuchyně.

„Nejsem nesvéprávná, Edwarde,“ hudrovala jsem, on se jen usmíval tím svým pokřiveným úsměvem
a ignoroval mé stížnosti.

„Já vím, lásko,“ řekl, a když jsem se chystala sednout si na barovou stoličku, se samozřejmostí mě na
ni vysadil. Nesnášela jsem tuhle jeho přehnanou starostlivost. Občas mi přišlo, že to vážně přehání
a čím blíž jsme byli k Štědrému dni, tím to bylo horší. Nenechal mě nic udělat samotnou, ani jsem si
nesměla pro nic dojít. Splnil mi všechno, co mi na očích viděl a všechno, o co jsem si řekla. Ze začátku
se mi to líbilo, ale teď už to začínalo být vážně otravné.

„Tady máš čaj.“ Posunul přede mě už správně vychlazený šálek s tím nejlepším čajem, jaký jsem
kdy pila. S chutí jsem ho chytila do obou dlaní a nechala si je jím zahřát. Usrkla jsem a blaženě se
rozplývala nad tou chutí.

„Co budeme dnes dělat?“ zeptala jsem se a podívala se na něj. S tajemným pohledem se zvedl od
stolu a pomalou chůzí, kterou připomínal šelmu, se ke mně blížil. Zatajila jsem dech a s očekáváním
pozorovala jeho počínání. Přistoupil až těsně ke mně, takže jsem musela hlavu zaklánět, abych mu
viděla do obličeje. Pustila jsem hrnek a automaticky se celým tělem natočila k Edwardovi. Položil
obě ruce na má ramena a pomalým pohybem jel po celé délce mých rukou dolů a pak zase nahoru.
Bylo to sice nevinné gesto, ale i to ve mně vyvolávalo příjemné chvění. I když způsob, jakým se na mě
právě teď díval, rozhodně nevinný nebyl.

„Dnes u nás přespáváš na posledy,“ poznamenal jen tak a já na něm zůstala viset pohledem. Bez
dalších slov si mě vyhoupl do náruče a neuvěřitelnou rychlostí nás oba vynesl až do jeho, ještě
dnes našeho, pokoje. A v tu chvíli mi bylo jedno, že skončíme zase jen u mazlení. Potřeba cítit jeho
naléhavé dotyky byla víc nutkavá a svádivá, než abych ji vyměnila za doprošování o posunutí se
v našem vztahu dál.

***

V sobotu, 24. prosince, po předání dárků, mě večer Edward odvezl k Charliemu domu. Byla už tma,
v domě se svítilo. A mně se tam vážně nechtělo. Bylo mi jasné, že to všechno bude... divné. Charlie,
Phil a Reneé, tak hrozně rozdílní lidé v jedné místnosti? Sama jsem si to nedovedla představit a
nejradši bych to ani nechtěla zažít. Teď jsem opravdu nechápala, jak jsem se na to mohla těšit.

S povzdechem jsem se odpásala a jala se otevřít dveře spolujezdce, abych mohla vystoupit. Jaké bylo
překvapení, když můj pokus vyšel na prázdno a dveře se odmítaly pohnout. Všechno mi došlo, když
jsem ucítila chladnou ruku na mém stehně. Potutelně jsem se usmála, pustila kliku a pomalinku se
otočila k Edwardovi. A než jsem se nadála, podrobně mě prozkoumával všude, kam se mohl dostat.
Rty, boky, vlasy. Nestačila jsem vzdychat, jak intenzivně se na mě tiskl. Jeho chladné rty se pomalu
zahřívaly o ty mé horké, měkké a dostatečně prokrvené.

Zamotala jsem ruce do jeho vlasů, víc se na něj natiskla a náruživěji mu oplácela polibky, což ho
přinutilo přestat. Odtáhnul se ode mě na vzdálenost přibližně pěti centimetrů a divoce oddechoval,
stejně jako já.

„Přijdeš za mnou?“ zeptala jsem se téměř beze slova a opřela se čelem o jeho. Tentokrát se nekonal
žádný pokřivený úsměv typu „prokoukl jsem tě“ a já hned posmutněla.

„Půjdeme s rodinou na lov. Vrátím se co nejdřív,“ odpověděl už vyrovnaně a pohladil mě konečky
prstů po tváři.

„Tak… šťastné a veselé, Edwarde,“ popřála jsem mu potichu a naposledy ho něžně políbila.

„Šťastné a veselé, lásko,“ pronesl šeptem a otřel se rty o mé čelo. Usmála jsem se, vystoupila
z teplého auta do té proklaté zimy, rychle přeběhla k hlavním dveřím a ještě než jsem zmizela uvnitř,
zamávala jsem mu na rozloučenou.

„Ahoj, Bello,“ volal na mě maminčin hlas z kuchyně a já se pokusila smazat z obličeje blažený úsměv,
který jsem měla jen díky Edwardovi. Zhluboka jsem se nadechla a rozhodla se, že si dnešní večer
užiju. Tak nějak jsem tušila, že víckrát už se mi tahle příležitost nenaskytne.

„Ahoj,“ opětovala jsem pozdrav, sundala si bundu, vyzula boty a vešla do vyhřáté kuchyně, kde to
překrásně vonělo. Nechyběly ani drobné vánoční ozdoby.

„Už jsme se báli, že nám tě Edward ukradl,“ řekla laškovně a mrkla na mě. Začervenala jsem se a
ucítila ten zrádný úsměv, usazujíc se na mých rtech.

„To by si zkusil,“ zabrblal Charlie, když okolo mě procházel do kuchyně s vínem, které výjimečně
nebylo krabicové.

„Utíkej se vykoupat a převléct, na posteli v pokoji pro hosty máš šaty. A ne aby tě napadlo chodit do
tvého pokoje,“ varovala mě mamka a já se jen s nepatrným kývnutím vydala nahoru po schodech.

V koupelně jsem nestrávila příliš času. Rychle jsem se osprchovala a oblékla se do tmavě zelených
šatů. Učesala své neposlušné vlasy a chvilku se na sebe dívala do zrcadla. V tu chvíli jsem byla
opravdu šťastná.

Dole byli oba mí rodiče – plus Phil – a někde tam venku teď pobíhá můj přítel, kterého nadevšechno
miluji a nehodlám se ho jen tak vzdát. Co víc by si mohl člověk přát? Snad jen, aby se to opakovalo
i příští rok. Abych i příští rok ve stejnou dobu stála u zrcadla, dívala se na sebe a ze zdola slyšela
tlumené hlasy mých rodičů, jak se o něčem dohadují. Abych věděla, že tam venku je někdo, kdo na
mě právě myslí, stejně jako já na něj.

Bylo mi jasné, že je to přání dost nepravděpodobné. Rodiče spolu nežijí a na Vánoce je spojil
dohromady vlastně jen můj pokoj. Edward je upír a kdo ví, jak na tom budeme za rok. Možná budu
stejná jako on. Možná už spolu nebudeme.

„Bello, jsi v pořádku?“ probrala mě z mých myšlenek Reneé a já si povzdechla.

„Ano, za chvíli jsem dole,“ odpověděla jsem a s milým úsměvem se vydala na první společnou
rodinnou Štědrovečerní večeři.

Vyšla jsem z koupelny a pomalu scházela po schodech dolů, pozorně vdechujíc vánoční a domáckou
atmosféru. Ještě než jsem se vydala do kuchyně, nahlédla jsem do nádherně nazdobeného a
uklizeného obýváku, provoněného vonnou tyčinkou a vůní jedle. Celé místnosti dominoval velký
strom, sahající až ke stropu, vesele blikající a plný různých ozdob.

„Líbí?“ ozvalo se za mnou nejistě. Se spokojeným úsměvem jsem k mamce došla, pevně ji objala a
užívala si to teplo, které jsem od ní přijímala. Zdála se mi být dojatá, a když si párkrát posmrkla, bylo
mi jasné, že brečí.

„Ty pláčeš?“ zeptala jsem se překvapeně, zatímco jsem se od ní odtahovala.

„Ne,“ odporovala chabě, utřela si slzy a odešla do kuchyně. S pobaveným úsměvem jsem ji
následovala. Když jsem ale uviděla stůl, kde bylo prostřeno jen pro tři, zarazila jsem se.

Já, Charlie, Reneé, Phil… čtyři osoby.

Jeden, dva, tři talíře? Co se to tu děje?

Podívala jsem se na Reneé a následně na Charlieho. Oba se tvářili trošičku provinile. Než jsem
si z toho stihla něco odvodit, mamka se nervózně a nahlas zasmála, čímž rozptýlila mé pátravé
myšlenky. Zvedla jsem obočí a nechápavě je oba pozorovala.

„Kde je Phil?“ Můj hlas zněl zmateně a trošku nespokojeně.

„Musel… musel odjet. Nekažme si tím večer, dobře?“ zažadonila nakonec mamka a nadějně se
podívala na Charlieho, jakoby od něj čekala pomoc. A opravdu nemusela dlouho čekat.

„Jdeme jíst,“ zavelel tónem, který nepřipouštěl námitky. Vypustila jsem tedy Phila z hlavy.
Pravděpodobně odjel na nějaký zápas, jako skoro pokaždé.

Ještě chvilku bylo všechno takové nervózní a zvláštní. Jakmile se ale ti dva spolu začali nezávazně
bavit, uvolnila jsem se, přestala si jich všímat a uzavřela se do sebe spolu s myšlenkami na Edwarda.

Večeře proběhla v poklidném duchu. Žádné hádky, žádné dohadování, jen smích a tiché rozhovory.

Po večeři se naši odebrali do obýváku k televizi a já šla nahoru do pokoje pro hosty si číst. U čehož
jsem stejně dlouho nevydržela a tak jsem se v devět hodin uložila do postele a s pohledem upřeným
ven z okna na hustě padající sníh, se propadla do říše snů.

***

Ráno jsem se probudila docela brzy na to, že byly prázdniny. Budík mi hlásil šest hodin a já už nebyla
schopná zabrat. Ani polštář přitisknutý k očím mi nepomohl.

Odevzdaně jsem se zvedla, vklouzla do županu a ještě malátným krokem přistoupila k oknu. Venku
stále hustě sněžilo. A i přes to, že se nad Forks snášely mraky, sem tam někde prosvitl měsíc. Byl
téměř v úplňku. Všechno to dohromady vypadalo strašidelně, tajemně… nahánělo to hrůzu.

Potlačila jsem chvění, přitáhla si klopy županu víc k tělu a váhavým krokem vyšla z pokoje. Nechtěla
jsem rodiče probudit, a protože jsem přesně nevěděla, kde který z nich spí, musela jsem našlapovat
potichu i dolů ze schodů. Dostat se do chodbičky a při tom neškobrtnout takhle brzy po ránu, pro
mě byl dost těžký výkon, ale zvládla jsem ho na jedničku. Až jsem se sama sobě divila. Rukou jsem
se opírala o stěnu a posouvala dlaň, jak jsem se dostávala dál a dál po ztemnělém domě. Šla jsem za
září, která vycházela z obýváku, pravděpodobně od žárovek na stromku. Věděla jsem, že teď na něj
bude nádherný pohled a nechtěla jsem si ho nechat ujít.

U otevřených dveří do obýváku jsem však na chvilku zamrzla v pohybu a okamžitě zaplula zpět do
temné chodby. Srdce mi najednou bilo mnohem rychleji, než by mělo a v uších mi šumělo. Promnula
jsem si oči a opatrně naklonila hlavu, abych viděla do ozářené místnosti. A stejně jako před tím, se
rychle stáhla zpět. Srdce neustávalo ve svém zběsilém běhu a já se pomalu začala zadýchávat, i když
jsem nevydávala žádný fyzický výkon. To co jsem ale viděla uvnitř místnosti, byl pro mě takový šok,

že… že… Proboha! To není možné!

Ještě opatrněji než před tím jsem se znovu naklonila k místnosti s úmyslem neuhnout.

Zatímco se zmatená dívka tiskla ke zdi a snažila si v hlavě uspořádat obrazy, které se jí v její mozkovně
točily jako na kolotoči, dvě osoby, které stály uprostřed obýváku, a zamilovaně si hleděli do očí, o ní
neměli ani tušení. Neměli ani tušení, že je jejich dcera sleduje. V tu chvíli byli jen oni dva.

Za to Bella, dokonale vyvedená z míry, křečovitě v ruce svírajíc roh zdi, absolutně nevěřila svým
očím. Nechápala, co se to před ní děje. Chvilku si myslela, že je to jen sen, nádherný sen a toužila se
z něj neprobudit. Zatoužila v něm zůstat do konce svého života, přesně v téhle pozici, s pohledem
upřeným na rodiče, se slzami na krajíčku a se štěstím, které jí hřejivě zalévalo celé srdce. A když se
její rodiče k sobě nepatrně začali přibližovat ústy, pocítila radostné poskočení srdce v hrudi. Zbožný
úsměv se jí usídlil na rtech a nedokázala uhnout pohledem od té zamilované dvojice.

To proto nechtěla její matka mluvit o Philovi. To proto se jí Charlie zastal a pomohl ji zvědavou Bellu
utišit. Teprve teď to té mladé dívce docházelo a ona si začala pomalu nadávat, že si to neuvědomila
dřív. To jak se spolu ti dva včera večer bavili. Jak šťastně se její maminka smála a jak z ní její otec
nemohl spustit oči.

Jak mohla být tak slepá?

Rty obou osob se spojily a Bellin pohled zjihl, zněžněl. S modlitbou, aby neudělala nějaký hluk,
odvrátila od dvojice pohled a zmizela v chodbě. Nedostala se dál, jak ke schodům. Nemohla jít dál.
Štěstí ji tak ochromilo, že se zmohla jen na opření se o zeď a pomalé sesunutí k zemi. Zasněně se
dívala do tmy před sebou a nedokázala z hlavy vyhnat pohled na ty dva. Nešlo to a ani to nechtěla.

Pomalu si uvědomovala, že její přání, které včera večer v duchu vyslovila v koupelně, bylo vyslyšeno.
I když ještě neměla vyhráno, ta naděje tu byla. Proplouvala jí tělem a naplňovala ji takovým štěstím
a chutí do života. Měla ohromnou chuť vběhnout teď do obýváku, kleknout si před své rodiče a
úpěnlivě je prosit, aby spolu zůstali. Ale věděla, že by to všechno jen pokazila, vyděsila je. Musela jim
dopřát čas. Jak jim, tak sobě.

Nikdy dřív nevěřila na rčení, které jí babička Swanová jako malé vtloukala do hlavy. Že o Vánocích se
dějí zázraky. Bylo pro ni darem, vidět své rodiče znovu spolu, jako zamilovaný pár. Tolikrát si v duchu
představovala, jak jednou zase budou bydlet všichni pohromadě… Ne, tohle nebyl dar. Tohle byl
zázrak. Téměř nicotný zázrak pro ostatní, ale pro ni ten největší a nejlepší, jaký ji kdy mohl potkat.

Kacikacka

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Zázraky se dějí od Kacikacka: