Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Zázraky se dějí od Blotik

Volturiovi


Zázraky se dějí od BlotikPovídka Splněné přání od Blotik se umístila na 7. místě s celkovým počtem bodů 42 v druhé kategorii.
Gratulujeme!

Edit: Článek je ponechán v původní podobě.

Splněné přání


„Rose, přestaň s tím už. Copak si sem chceš dotáhnout celou školku? Nessie ti už
nestačí?“ obořil se na ni Edward. Nechápal, jak se Rose můžu chovat takhle. Pár let po
narození Nessie byla klidná jako beránek, ovšem jen tehdy, pokud někdo nechtěl Nessie něco
udělat nebo ji, nedej bože, odvést z její blízkosti. V tu chvíli se z ní stávala dračice, která je
schopná ubránit Nessie i před milionovou bandou upírů. A nepotřebovala k tomu ani žádný
dar.
Teď ovšem se začínala vracet její stará vrtošivá nálada. Nessie už dávno vyrostla
z malého miminka, dokonce i z dítěte, a teď už s nimi chodila na střední. Rose ji nemohla
houpat na klíně, nemohla jí večer vyprávět pohádky a během nich ji uklidňovat, že ten vlk
Karkulku opravdu nakonec nějak vyplivne, ale ať si počká na konec, nebo že Sněhurka není
doopravdy mrtvá, ale jenom spí. A už vůbec nemohla Nessie nosit všude sebou na rukou. Už
byla dospělá a vypadala stejně stará jako Rose, bylo by to hodně zvláštní.
„Přestaň, víš, že ji mám ráda. Když jsi taky chytrej a všem vidíš do hlavy, tak proč se
mě vůbec ptáš?“ odpověděla mu s ledovým klidem, ale v duchu měla chuť ho uškrtit. Jediné,
co dělala, že chtěla dítě. Dítě, které by patřilo do jejich rodiny. Nemuselo by být nutně její, i
když by to považovala za nejhezčí dárek, jaký by kdy k Vánocům dostala. Za měsíc a půl je
oslaví a znovu sama. Uvnitř sama.
„Máš pravdu, napiš Ježíškovi, třeba ti ho přinese,“ odfrknul si Edward a zmizel. Rose nad
jeho hodně blbým nápadem jenom zakroutila hlavou, a kdyby jí to její podstata dovolila, tekly
by jí po tvářích tiché slzy. Edward věděl, jak jí ublížit, vždyť si mohl všechny její myšlenky
přečíst. Myšlenky na dítě byly ty jediné, které před ním nedokázala skrývat.
Naštěstí přišel Emmett a objal ji. S ním se cítila aspoň trochu celá. „Zlato, neber si to tak.
Jestli chceš, tak mu za to utrhnu hlavu,“ uklidňoval ji. Rose jenom zakroutila hlavou.
„Ruka by stačila,“ zasmála se, vytáhla na špičky a políbila Emma. Ten ji objal kolem
pasu a potom „unesl“ do postele.
I když Rose na celý rozhovor s Edwardem zapomněla, stále jí jeho slova vířila v hlavě:
napiš Ježíškovi, třeba ti ho přinese. Jako kdyby Ježíšek existoval, ušklíbla se pro sebe.

***

„Jsem ráda, že jsme dneska nechaly Alice doma,“ prozradila Rose Belle. Ta se na ni
podivně podívala a čekala, co dodá. Jenže ona mlčela. Rose byla většinu času stejný maniak
do nakupování jako Alice. Bella je obě raději zaštítila, aby nic z toho Alice neviděla. Vždyť
když ji tady Rose dnes nechtěla, asi moc dobře věděla proč.
„Tak co se děje?“ Bella a Rose se od doby, kdy se Bella proměnila, hodně spřátelily.
Vlastně Bella byla jediná, kromě Emmetta, s kým se Rose dokázala otevřeně bavit a
nepoužívala na svou obranu přetvářku. Díky jejímu dítěti. Až potom si uvědomila, že Bella
je v podstatě skvělý člověk… upír. A od začátku se k ní chovala slušně a chtěla jí pomoct,
jenom ona to neviděla. Jako kdyby jí narození dítěte dokázalo otevřít oči.
„Jsme samy?“ zeptala se Rose. Bella přikývla, věděla, jak to myslí. Jestli jejich rozhovor
nemůže vidět Alice.
„Jakej je to pocit, když držíš svoje vlastní miminko v náručí?“ zašeptala Rose a trochu

se styděla, že takhle zpovídá Bellu, jenže ona to chtěla vědět, chtěla znát ten pocit, který
ona nikdy nezažije. A ačkoli to věděla na sto procent, protože upíři přece nemůžou mít děti,
stejně se podle Edwardovy rady každý den za své vlastní dítě modlila aspoň třikrát. Ale hlavní
otázka zůstávala, proč to všechno chtěla vědět? Aby ses ještě více trápila, huso!, nadávala si
v duchu.
„Rose, proč se na to ptáš?“ zeptala se jí Bella s něžností v hlase, jako kdyby ona sama
byla nějaké dítě, které nic nechápe.
„Jen to chci vědět. A pár dalších věcí,“ doplnila po chvíli mlčení. Zrovna procházely
kolem obchodu s dětským oblečením a Rose si živě dokázala některé dupačky představit na
své malé holčičce nebo chlapečkovi. Prostě na svém miminku. Miminko od Rose a Emmetta,
jejich dítě, jak krásně jí to znělo, dokonce to nemusela vyslovit ani nahlas.
„Já vlastně ani nevím, jak bych ti to nějak popsala,“ pokrčila rameny v touze se té otázce
vyhnout. Nechtěla Rose ještě více zraňovat. Už tak dost trpěla, že ona měla dítě a Rose ne.
„Tak to aspoň zkus, Bello. Prosím.“
„Fajn,“ povzdechla si, „tak to zkusím. Ale nechceš si k tomu někde sednout? Třeba na
kafe?“
„Ale vždyť mi kafe nepijeme, my nepijeme nic kromě krve.“
„Rose, nemůžeš to říct ještě hlasitěji?“ protočila očima Bella. „Hele, kafe je dobrá kulisa,
vždyť to ani nemusíme vypít,“ přemlouvala ji.
„Fajn, tak jdeme.“
Sedly si k volnému stolku někde venku. Byly volné, protože se zatáhly mraky a hrozily
bouřkou. Těm dvěma to ale nevadilo, spíš jim to vyhovovalo.
„Hele, musíš pochopit, že se to strašně špatně popisuje, je to složité. Je jako kdybys… já
nevím, držela kousek sebe, ale strašně zranitelný kousek sebe. Je to totiž už navždy něco, na
čem ti bude záležet a pokud o to přijdeš, je to bolestivé.“ Zavzpomínala na tři měsíce zpátky,
kdy její táta umřel. Dostávala se z toho hodně dlouho a ještě teď ji to bolelo. Nechtěla na to
vzpomínat, i když někdy to nešlo.
Rose jí stiskla ruku, aby jí nějak pomohla. Chtěla jí ukázat, že je jí oprou. Zvláštní, jak
rychle se teď role vyměnily. Ještě před chvílí Rose zničeně o něco žádala Bellu, a najednou je
smutná ona.
„Co si dáte, dámy?“ vyrušil je číšník. Bella si nasadila masku klidu a řekla, že chce kávu.
Přitom mrkla na Rose. Ta se jenom začala smát a číšník tam chvíli stál, jako by zapomněl na
svět.
„Víš, že mě tohle někdy štve?“
„Co, že nemůžeš mít kafe?“ zasmála se Bella.
„Ne, že lidi na nás tak civí. Je to hezké být středem pozornosti, to jo, ale zase nemáš klid
na povídání. Myslím soukromé povídání. Doufám, že příprava kafe trvá aspoň půl hodiny,“
usmála se a opřela o židli. Bella už byla zase ve své kůži a mohla pokračovat s popisováním.
Rose po většinu času jenom přikyvovala a nechtěla ani hláskem přerušit její vyprávění.
Když přišel číšník s kafem, málem na něho zavrčela rozzlobením. Bella ji pohladila po ruce,
aby ji trošku uklidnila. Rose jenom na chvíli zavřela oči, aby získala svůj ztracený klid.
Nemohla si pomoc, ale to všechno vyprávění ji strašně zajímalo a nemohla skrývat své pocity.
Nedokázala to. Cítila se proto nahá, každému mohla dát na obdiv svou zranitelnost a svoje
netajnější přání… o které paradoxně věděla celá její rodina.

***
„Ne, Esmé, ještě tam musíš přidat med,“ poradila jí Bella. Zrovna pekly perníky a všichni
chlapi byli na lovu. Ženské měli jít, až se oni vrátí, nebo spíš až dopečou cukroví. Perníčky
byly na posledním místě. Esmé dělala už druhé těsto, protože z prvního už krájely různé tvary
Rose s Nessie. Ta si to náležitě užívala a někdy vymýšlela úplně špatné tvary. Takové, jaké se
jí prostě zlíbily. Dokonce ani nepotřebovala pomoc a neustále Rose odháněla.
„Jo, já vím. Pořád na to zapomínám,“ omluvila se Esmé a v kuchyni na chvilku všechno
ztichlo. Potom se začal ozývat hlasitý smích. Upír, který zapomíná. Nikomu to ale nevadilo,
hlavně, že panovala Vánoční nálada.
„První várka hotová,“ zahlásila Alice hlasitě, aby ji bylo přes ten smích slyšet. Kuchyní
se nesla vůně teplých perníčků, která voněla úžasně. Jenom plnohodnotní upíři neměli chuť
zkoušet je. Nessie ovšem ihned všeho nechala a rozběhla se k Alice. Z plechu ukradla hned tři
perníčky najednou a nevšímala si káravého pohledu Alice.
„Bude ti špatně, Ness, zapamatuj si mé varování,“ pronesla naštvaně. Ještě je ani nestačila
nazdobit.
„Nebude, vždyť mám jenom tři.“ Ukousla si z jednoho a potom dodala: „A chutnají
výborně.“
„Fajn, ale zdobení necháme na kluky. Už mám taky hlad,“ prohlásila Rose. Ostatní jenom
přikývli.
„Nessie, ale proč potom jdeš na ten lov, když se najíš perníčků a dalšího cukroví?“
„Neboj, na to mi ještě místo zbude,“ kývla hlavou. Bella jenom pokrčila rameny a nechala
ji, ať si dělá, co chce.
Když dopekly perníčky i z druhého těsta, akorát se vrátila mužská část rodiny. Všichni se
ihned přivítali se svými drahými polovičkami a popřáli jim šťastný lov.
Když se nikdo dlouho neměl k odchodu, Rose už trochu otráveně všechny popohnala
s tím, že má strašný hlad. Její oči tomu jenom nasvědčovaly. Měla je černé víc než ostatní.
Alice se tomu jenom zasmála a Bella odtrhla Nessie od Jacoba. Pak už jim nic nebránilo
v cestě.
Všichni se rozběhli do vedlejšího městečka a cesta jim zabrala půl hodinu. Potom se
rozdělili a každý si běžel najít něco svého k svačince. Alice se najednou zastavila. Měla
vizi. Viděla Rose, jak se plíží k srnce a chystá se po ní skočit, potom zavětřila a s úšklebkem
ohrnula nos, jako by jí to vůbec nevonělo. Dala si ruku před pusu, odvrátila se a nechala
srnku odběhnout. Nadechla se a zkameněla. Její oči zčernaly ještě víc, pokud to bylo možné.
Potom se rozběhla neznámo kam. Když Alice viděla, že míří k staršímu pánovi s ručnicí
na zádech, který hledá nějakou zvěř na zastřelení, zděsila se. Dál už vize nepokračovala,
ale ani nemusela. Dokázala si domyslet konec, ale nechápala, co se s ní stalo. Vždyť Rose
dobře odolávala lidské krvi. Jak dlouho už byla na zvířatech? Přes dvacet let? A ani jednou
neuklouzla. Proč teď?
„Bello!“ vykřikla Alice, protože cítila, že ještě není daleko. Za pár sekund se u ní
objevila.
„Co se děje, další vize?“ zeptala se Bella ustaraně, když pohlédla na její tvář. Alice jenom
vyslovila Roseino jméno a Bella tušila, že je něco špatně. Nechala Esmé a Nessie, ať si loví, a
rozběhla se spolu s Alice po její stopě.
Zanedlouho Rose dostihly, ale bylo pozdě. Našly ji zakousnutou do krku toho staršího

pána a Rose už vysávala poslední kapičku. Až když jeho tělo odhodila a olízla si rty,
uvědomila si, co udělala. Podívala se pomalu na jeho mrtvé tělo a potom začala vzlykat.
„Já za to nemůžu. Já nechtěla. Nevěděla jsem, co dělám. Chtěla jsem tu srnku, já…
potom vy jste… tady a já… Ach ne,“ koktala nesmysly a svezla se k zemi. Nikdy už nechtěla
ubližovat lidem, možná jenom jejich trápením. Cenila si života, který dokázali dávat a ona ne.
Cenila si toho, jenže teď někoho zabila. Po tolika letech znova. A nejhorší na tom bylo, že ani
netušila, jak se to stalo. Nevěděla o sobě, jako by ji někdy ovládal jako loutku.
„Rose, to bude v pořádku,“ přišla k ní Bella a objala ji. Kývla na Alice a ta pochopila.
Vzala mrtvé tělo a zahrabala ho do země. Trochu se ušpinila, ale co je to oproti špíně, která
teď podle Rose ulpěla na její duši? Když se na ni tak dívala, byla v hrozném stavu. Červené
oči jí zářily na míle daleko a byl v nich vidět žal. Bella nevěděla, co dělat. Rose stále vzlykala
a obviňovala se za to, co provedla.
„Alice, počkej na Esmé a Nessie a doveď je potom domů. Nějak nás dvě omluv. S Rose
se asi dostavíme později. Nikomu ještě nic neříkej a pozor na Edwarda.“
„A neměla bych je na to přece jenom upozornit, aby se potom nevyptávali?“ zeptala se
Alice. Bella o tom chvíli přemýšlela a potom zavrtěla hlavou.
„Jen Emmovi, ale tak ať o tom neví Edward. Nebo ať o tom nemluví a potom to Rose
nepředhazuje. Poslední dobou se moc nemuseli,“ poradila jí Bella. Nějak věděla, že je Rose
stále nevnímá. Mumlala si něco pod nosem a houpala se dopředu a dozadu. Jako kdyby se
nějak uklidňovala.
„Fajn, tak hodně štěstí,“ popřála jí Alice a zmizela.
„Rose, to bude v pořádku,“ chlácholila ji Bella a snažila se jí pomoct ještě asi dvě hodiny.
Až potom se Rose probrala ze své deprese, jestli se to tak dalo nazvat.
„Vážně jsem ho zabila?“ zeptala se Rose a Bella měla strach, aby ji zase nemusela
několik hodin uklidňovat. Snažila se jí odpovědět co nejšetrněji.
„Hele, každý někdy uklouzne. Nebyla to tvoje chyba. Každý ví, že je těžké se ovládnout,
když jsme na lovu.“
„Ale já nevěděla, že za ním běžím. Poslední, co si pamatuju, je, že číhám na srnku a
vybírám si nejvhodnější čas, kdy zaútočit. Pak jsem až viděla vás. Nic mezi tím.“
„Rose, vážně to nevadí. Každému z nás se to stane. Pamatuješ na tu dobu, kdy na mě
Jasper zaútočil?“ zasmála se Bella, aby jí ukázala, že jí to nevadí. „Jediné štěstí bylo, že ho
Edward zastavil.“
„Ale ani tehdy jsem neujela,“ přesvědčovala ji Rose. Bella netušila, co dalšího říct, čím
ji uklidnit. Jediná možnost je, že ji dovede k Emmovi. Ten už si s ní poradí. Vzala Rose za
ramena a pomalu s ní běžela zpátky. Ona si zřejmě ani neuvědomovala, že běží taky. Prostě se
jen Bellou nechala tahat.
Doma to nikdo kromě Emmetta nevěděl, dokonce i před Edwardem to dokázali ukrýt.
Zaštítila Rose myšlenky, stejně jako Emmovi a Alice, a vzala ji do pokoje oknem. Tam ji
posadila na postel a potichu zavolala na jejího manžela. Ten se objevil ve dveřích spolu
s Edwardem. Bella pustila jenom Emmetta a Edwarda si vzala stranou.
„Lásko, co se děje? Proč vám čtyřem nemůžu číst myšlenky?“ zeptal se jí. Bella jenom
zakroutila hlavou a řekla, ať to prozatím nechá být. Že se to stejně brzo dozví.

***

Přišly Vánoce a Rose už se s tím vším smířila. Neodpustila si však ty červené oči a trvala
na tom, že nezasedne ke stolu dřív, než nebudou aspoň z části zlaté. Chodila pak celé tři dny
na lov.
Nikdo jí to celou dobu ani nepřipomínal, ani nevyčítal. Všichni byli toho názoru, že se
to může stát každému z nich. Hlavně Jasper jí rozuměl. Emmett jí hodně pomohl. Při každé
příležitosti jí šeptal, jak je úžasná a jak je skvělá. Říkal jí, jak moc ji miluje a že je láskou jeho
věčnosti. Rose potom cítila trochu lépe, i když ne úplně. Druhý den už začínala komunikovat
víc, než jenom s Bellou a Emmem.
Na Vánoce už měla oči oranžové se zlatými žilkami a byla vděčná aspoň za to, protože
celé tři dny se cítila jako nádoba na vodu, do které pořád někdo zvířecí krev dolévá a nikde
nevypouští. Esmé jako žena v domácnosti odbíhala pro jídlo, které bylo určené hlavně pro
Jakea a Nessie, a také ohřát zvířecí krev, kterou potom kluci šli „nasbírat“.
„Podívejte se, padá hvězda, každý si něco přejte,“ zavolala Nessie. Byl to takový malý
zázrak, protože v tomto městě hvězdy vidět nešly. Všude byl smog a díky pouličnímu
osvětlení a neonům ve městě, které svítily víc než hvězdy, to byla rarita, spatřit tady aspoň
jednu jedinou.
Rose si nepřála nic. Věděla, že by si to stejně přála marně a mohla aspoň přenechat přání
ostatním. Jenom se opřela o rameno Emmetta a říkala si, že když nemůže mít dítě, má aspoň
jeho a rodinu. To je všechno, co potřebuje.
Najednou vykřikla. Všichni se na ni otočili a dívali se, co se děje. Ona si položila ruku na
břicho. „Ono koplo!“ oznámila s mateřským úsměvem.

Blotik



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Zázraky se dějí od Blotik:

 1
30.12.2011 [15:06]

DeedeeKrásné! Rose a její touha po děťáku je jedna z věcí, která se mě na TW dotýká nejvíc. Mohla bych o ní číst roky a pokaždé bych byla dojatá k pláči. A tys to napsala nádherně, dojemně a vánočně. Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!