Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Upír pod jmelím od Pien

02.01.2013 (12:15) • souteznipovidky, Pien • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 0× • zobrazeno 1546×

Článok je ponechaný v pôvodnej podobe, bez opráv. 

Poznámka: Jedná se o mix Twilight a Sherlocka BBC, tedy není psán podle původní předlohy od sira A.C.Doyla nýbrž podle seriálu BBC s názvem Sherlock (ten vychází z původní předlohy, ale je trochu pozměněn). Děkuji za pochopení. :)

Věnováno Emily.

Pien - Upír pod jmelím

Práce detektivního poradce měla několik zásadných výhod. Jednak jste mohli se stoprocentní jistotou říci, že ji máte pouze vy a nikdo jiný. Stejně tak bylo zábavné sledovat bezmocné detektivy Scotland Yardu, jak vás žádají o pomoc. Na druhou stranu to mělo pro Sherlocka jednu zásadní nevýhodu – hodně volného času, ve kterém se zoufale nudil. Už začínal přemýšlet o své tradiční zábavě, po které by se nevinná stěna s usmívajícím smajlíkem stala poněkud rozstřílenou, když ho povědomé zapípání mobilního telefonu vyrušilo z věčných úvah. Ani se nezvedl, jen povědomě natáhl ruku ke stolku plného všemožných papírů a po chvíli přehrabování konečně v ruce ucítil malý přístroj. Slabě blikal a oznamoval jednu nepřečtenou zprávu. Několik ladných pohybů prstem a už na něj koukala krátká zpráva, kterou podle čísla odeslal Lestrade.
Tower čeká. Přijeďte využít svůj mozek, Holmesi.
Mohl se nudit k smrti, ale pořád to byl on a jeho ego, které nesneslo pomyšlení na to, že někomu – zvláště pokud se jednalo o detektiva Scotland Yardu – dělal poskoka a choval se přitom jako cvičený nemyslící pes. Bez napsání odpovědi odložil mobil zpátky na stůl a s pohledem na stejnostejnou tapetu se ponořil do nových úvah. Lestrade totiž nikdy nežádal o pomoc, pokud to nebylo vyloženě nutné – i on měl své ego, které trpělo tím, když Sherlock na rozdíl od něj dokázal vyřešit jakýkoliv případ. Přesto to ale dokázal vydržet, protože věděl, že nechávat na svobodě nebezpečné zločince je mnohem horší, než těch několik nesnesitelných hodin s detektivním poradcem.
Přístroj znovu zapípal. Sherlock se pro něj zase natáhl. I teď byla zpráva od Lestrada.
Je to nutné. Přijeďte. Prosím.
Pořád byl člověk – k překvapení mnohých policistů a především seržantky Donovanové – a to obyčejné slovo na něj mělo nebývalý efekt. Možná i proto, že věděl, že lidé jako Lestrade neprosí na potkání, a že příčinou těchto krátkých textů nemůže být nic jiného, než pořádně těžký případ. Nebo až primitivně jednoduchý. Ať už byl jakýkoliv – detektiv ho nezvládal a to byla výzva.
Zvedl se ze svého křesla, popadl kabát, do jehož kapsy strčil telefon, a již po schodech pádil ven. Cestou ještě křikl na paní Hudsonovou, že se možná zdrží. Na ulici chytil první taxi, které ho minulo a již pokračoval směr bezradný Lestrade a Tower.

Majestátní pevnost se tyčila mezi Temží, parkem a moderními budovami. Britská vlajka se třepotala ve větru a celý tento výjev by snad každého člověka hnal k básnickým myšlenkám. Holmes se ale tímto obrazem dokonalé synchronizace různých období ani nepokochal a přes pečlivě udržovaný trávník mířil s hlavou pevně vzpřímenou k samotné stavbě.
Celé prostranství bylo zaplněné policisty, což jen potvrzovalo jeho domněnku, že tu jde o něco velmi vážného. Cestou se snažil zachytit cokoliv, jakýkoliv náznak, proč je tomu tak. To, že by tu zde byl stejný povyk, i kdyby zmizela jediná cihla, mu jaksi nedocházelo. Měl ale alespoň příležitost se tu porozhlédnout, najít stopu, která by se v pozdějším vyšetřování hodila. Jenže marně. Všechno bylo pošlapané policisty a ze sněhu se stala nechutná břečka, která mu nebyla vůbec platná.
Nevěděl, kam jít, a tak se řídil pouze koncentrací mužů zákona a žlutočerných pásek. Když se konečně dostal přes ten největší shluk, ke svému překvapení zjistil, že se nachází před Jewel House, před jehož vchodem stojí seržantka Donovanová. Podle jejího, velmi příjemného výrazu, poznal, že čeká opravdu na něj.
„Dal jste si tedy na čas,“ řekla mu, když se k ní přidal a ona ho vedla chodbami, které v tomto období fungovaly jako dokonalý zdroj chladu.
„Bavíme mě sledovat, jak kvůli mně mrznou ženy,“ oplatil jí a se spokojením sledoval, jak se žena přemáhá, aby ho nenakopla.

Chodby budovy byly sice plné lidí, a za schopnost jimi projít bez větší újmu by se měla rozdávat Nobelova cena, zato místo činu vypadalo jako vždy, tedy pokud odmyslíme to, že přímo uprostřed malé místnosti s kamennými zdmi se ve vitríně nacházely korunovační klenoty. Jenže to k překvapení mnohých nebyl důvod, proč byl povolán nejlepší – a jediný – detektivní poradce ve Velké Británii. Mnohem zajímavější byl muž, již na první pohled mrtvý, který ležel na zemi. Bílá pokožka vypadala, jako kdyby nikdy neviděla krev a celé tělo působilo nezvykle scvrkle. Tmavé oči plné hrůzy a zděšení nebožtík upíral do stropu a rozhozené paže pouze umocňovaly pocit pozorovatele, že zde něco není v pořádku.

Sherlock se vzdálil od Sally a beze slova se pustil do pozorování. Obešel několikrát tělo, ale kromě dvou hlubokých vpichů na levém předloktí neneslo žádné známky poškození. Za to místnost vypadala zvláštně. Bezpečnostní kamery byly vytrženy ze zdi a přes několik kamenů se táhl krvavý nápis Morte ai traditori!, jehož zvláštní zápach nikoho nenechal na pochybách, že tohle opravdu nebylo napsáno barvou.
„Co myslíte?“ zeptal se ho Lestrade po několika minutách, kdy mu nechával maximální volnost k prohlédnutí celého prostoru.
„Že tady někdo chtěl, abychom jsme si mysleli, že to mají na svědomí upíři. I když je pravda, že se mu to moc nepovedlo.“
„Z čeho tak soudíte?“
„Pokud je mi známo, tak upíři – pokud by existovali, samozřejmě – vysávají oběť z krku, ne z ruky. Ale větší zkušenost jistě budou mít ti dva italští detektivové, co jste si zavolal.“ Pohled mu utkvěl na dvojici v rohu, která věrohodně předstírala prohlížení jakéhosi stohu papírů. Oba dva byli malí a rozhodně by je netipoval na Italy, kdyby je předtím neslyšel mluvit rychlou italštinou. Vypadali jako sourozenci – vlasy i oči byly stejně hnědé. Stejně tak by ani jednomu z nich netipoval víc než patnáct let, ale z vlastní zkušenosti věděl, že malá výška a ještě skoro dětské rysy v obličeji nemusejí znamenat vše.
„Chcete se seznámit?“ navrhl Lestrade.
„Považujete-li to za potřebné,“ pokrčil Holmes rameny a o několik sekund mířil k italským kolegům a snad i spolupracovníkům.
„Dovolte, abych vás představil,“ ujal se své úlohy Lestrade. „Sherlock Holmes,“ začal, „Holmesi, Alec a Jane Velathriovi.“ Všichni tři pouze pokývali hlavami, co taky čekat od sociopata a dvou sourozenců, kteří vypadají, že se za každou cenu nesmí nadechnout? Jenže když s takovými lidmi spolupracujete už několik let, tak si na to zvyknete a ani Lestrade nebyl tak hloupý, aby čekal radostné objímání a podobné lživé projevy o tom, jak kdo koho rád vidí.
„Ještě se tu porozhlédnu,“ oznámil se zamyšleným výrazem Sherlock. Tmavýma očima pátral po místnosti a snažil se i z tohoto místa zachytit cokoliv, co by mu tuhle záhadu pomohla objasnit. „Stavte se zítra odpoledne u mě na Baker Street,“ houkl na detektivy, ještě než se vydal zpátky do své mysli a důkazů.

Holmes standardně všechny své případy rozděloval do dvou kategorií. První byla ta, do které spadaly všechny jednoduché případy, které i tak vypadaly. V té druhé byly taktéž velice primitivní, které se ale vydávaly za velmi obtížné. A Záhada londýnského upíra – jak si ji sám ve své hlavě nazval – by mohla být ukázkovým příkladem té druhé kategorie.
Na celé objasnění mu stačilo několik pozorných pohledů, pár mikrotenových sáčků a samozřejmě přístup do laboratoře a do databáze policie. Pomocí toho si dokázal živě představit, jak to všechno proběhlo. Právě si to znovu po sté první přehrál ve své hlavě, když ho vyrušil John.
„Máš tu návštěvu,“ houkl na něj ze svého křesla, kde právě něco sepisoval na svůj terapeutický blog.
Konečně se vynořil ze svých úvah. Na prahu obývacího pokoje stáli všichni tři detektivové, kterým z očí přímo čišela dychtivost dozvědět se něco víc, aby tento podivný případ už měli za sebou. Rukou poukázal na malý gauč u stěny. Oba muži se tam nasáčkovali jako sardinky do konzerv. Když Jane spatřila, že na ní už prostě nezbylo místo, jednoduše přešla k Sherlockovi a elegantně se posadila na opěradlo jeho křesla. John sedící vedle nad tím pozvedl obočí a nepříjemně ji probodl pohledem, za což se mu dostalo pouze nevinného zamrkání řasami.
„Přišel jste tedy na něco?“ zeptal se ho Lestrade. Z jeho hlasu čišelo čiré očekávání. Jestli ale čekal radši na kladnou či zápornou odpověď, bylo krajně nejisté.
„Řekněme, že téměř na vše.“ John poslouchající debatu jen trochu nadzvedl obočí, ale jeho uši byly připraveny zachytit všechno. Přeci jenom o tomto případu se mu Holmes ani nezmínil, což samo o sobě bylo velmi zvláštní.
„Takže máte už pachatele?“ optala se Jane a nepřítomně si na prst namotávala světle hnědý pramen vlasů.
„Ten jediný chybí,“ připustil. „Potřebuji k tomu ještě devadesát šest minut v laboratoři a třicet tři v márnici.“ Vy jste opravdu nevěděli, že Holmes je věčný perfekcionista? Tak teď to snad už víte.
„Tak to by vám mohl pomoc tady Alec, v laboratoři je specialista,“ nabídl Lestrade a Holmes jen pokrčil rameny. Stejně odejde hned po pěti minutách, tak jako každý, ne?
„A co vlastně tedy víte?“ Jane se nevinně usmála a stále si namotávala vlasy, až se přihlížející muži obávali, že z nich za chvíli bude mít dredy.
„Jisté je, že to spáchala žena, pravděpodobně velmi mladá. Což mi připomíná – Lestrade, zakažte seržantce tu četbu o upírech, její snaha být jedním políbena je stejně zbytečná. Do Toweru přišla vedlejším vchodem a schůzku s obětí měla v chodbě, která se od místnosti, kde byl dotyčný zavražděn, táhne směrem na sever. Muž přišel hlavním vchodem, kde se ještě snažil pozvat recepční na večeři. Potom se vydal na místo domluvené schůzky a společně pak pravděpodobně pokračovali ve směru normální prohlídky.“ Přítomní pouze poslouchali a hlavě se jim rojily otázky typu: Jak na to sakra přišel?  Přesto se této verzi nebránili. Ostatně jim také nic jiného nezbývalo, protože žádnou svoji neměli.
„Zatím vše?“ zeptal se Lestrade a Holmes přikývnul.
„Stavím se zítra na Scotland Yardu,“ potvrdil detektivovu domněnku. To spustilo řetězovou reakci, v jejímž důsledku se všichni, tedy až na Johna stále předstírajícího práci na svém blogu, začali sunout ke dveřím. Pár slov na rozloučenou a Sherlock s Alecem a Jane ujížděli prvním taxi k nemocnici svatého Bartoloměje. John to pozoroval jen žárlivým pohledem z okna a o několik minut později již jel stejným směrem.

To odpoledne by mohli lidé zanést do učebnic dějepisu jako den, kdy se Holmes poprvé přepočítal. Doba strávená v laboratoři a márnici s Alecem totiž byla mnohem delší než předpokládal. Jane se od nich odpojila již po příjezdu s tím, že si údajně potřebuje ještě něco vyřešit. Na rozdíl od prvotní myšlenky, která předpovídala, že s ním detektiv nevydrží ani pět minut, zvládl s ním být několik hodin.  A ty byly kupodivu příjemné, plné nezávislého povídání o Itálii, mrtvolách a kuriózních vraždách.
Když ho tedy k večeru opustil s tím, že na něj už čeká sestra, zachvátil ho prapodivný pocit. Chvíli přemýšlel, zda to není třeba samota, ale na konec to zavrhl. To přece není možné, ne? Nebo snad ano? Opravdu to pociťuje, stejně jako ti všichni ostatní lidé? Zavrtěl hlavou, aby odehnal ty absurdní myšlenky a vzal si dlouhý kabát z dřevěného věšáku. Pachatelku už měl, i když by lhal, kdyby tvrdil, že ho to nepřekvapilo. Je pravda, že ta dívka už pár záznamů u policie měla, ale i tak tu stále byla ještě jedna věc…
Už se blížil ke dveřím, když narazil na Aleca. Chtěl se ho zeptat, co tu ještě dělá, ale výmluvný pohled a opatrné přiložení prstu na ústa ho umlčelo. Alec se vrátil ke sledování a Sherlock se k němu připojil. Natáhnul hlavu, aby viděl i za roh, kde uprostřed chodby stál John s Molly. I když se snažili být potichu, dosáhli spíše opačného účinku a oba pozorovatelé je slyšeli téměř dokonale.
„Nechápu, co to do něj vjelo… Nic neřekne a ještě někam jede s těma dvěma.“
„Myslíš, že má něco s tou holkou?“ Obavy z hlasu Molly přímo čišely.
„Je to docela možný… kdybys ji dneska ráno viděla… no nic, já jdu, měj se.“
„Ahoj.“ Vzdalující zvuk jejich kroků jen znamenal, že John se vydal zpátky domů a Molly ke své práci.
„Netušil jsem, že máš tak žárlivého spolubydlícího,“ pousmál se Alec.
„Vojáci si vždycky chrání své území. I když není ani jejich,“ pokrčil rameny Sherlock. On sám byl na Johnovy výstupy už zvyklý. Minulý měsíc málem vyjel po prodavači na Covent Garden, když se na Holmese usmál. Ale jak sám detektivní poradce řekl – tohle území Watsonovi nepatřilo.
„Nechceš se jít projít? Jane volala, že se mám zdržet,“ nabídl mu Alec s úsměvem. Už předtím nechtěl odejít a pár dalších okamžiků s tímto nově objeveným přítelem by se mu líbilo.
Úsměv a pokrčení rameny nemohlo znamenat nic jiného než souhlas.

Park svatého Jamese nebyl ani v tuto pozdní hodinu prázdný. Lidé tu procházeli, nebo se jen kochali okolní zasněženou krajinou. Veverky se vesele honily po zemi a každou chvíli vyšplhaly na nízký plůtek, aby se svou roztomilostí zkusily vyžebrat nějakou tu mlsku od kolemjdoucích.
Alec a Sherlock kráčeli vedle sebe po cestě uprostřed. Sníh z ní byl odklizen a drobné vločky po dopadu na zem ihned roztály.
„Koho vlastně chceš za tu vraždu obvinit?“ zeptal se Alec. Již při cestě z nemocnice se tak nějak dohodli na vzájemném tykání a kupodivu jim to vydrželo až sem.
„Leah Wright, ale pravděpodobně ti to stejně nic neřekne.“
„Budeš se divit hodně, když ti řeknu, že ji znám?“ Holmes jen pokrčil rameny a rozhlížel se na všechny strany, jako kdyby najednou byl ten sníh hrozně zajímavý.
„Není ale trochu riskantní obvinit čtrnáctiletou holku? S tím tě Lestrade vyrazí dveřmi.“
„Čtrnáctiletou holku, která už stihla hajlovat a dělat další věci s následníkem trůnu, na nějaký čas svedla syna ministerského předsedy a dočasně ukradla obraz z Národní galerie. To opravdu není žádný svatoušek.“ Opravdu. Ten sníh je velmi zvláštní a zasloužil by si klidně ještě podrobnější zkoumání.
„Ty ji znáš z Volterry, že ano?“ zeptal se najednou Sherlock po nastalé chvilce ticha.
„Tak trochu,“ uhnul odpovědi Alec.
„Jestli si myslíš, že jsem ani po těch dvou hodinách nepřišel na to, co jste s Jane zač, tak tě zklamu.“
„Jsi v tom lepší, než jsem si myslel.“ Usměv a kupodivu upřímný. „Tak dobrá, když to chceš vědět. Leah sice ještě není, ale bude. Vychováváme ji už dost dlouho, vlastně už je to přes deset let.“
„Upíři a čtyřleté dítě? To není dobrá kombinace.“
„To není. Převrátila celý hrad naruby a Aro z ní byl na prášky.“ Najednou se začal smát, jako kdyby si vzpomněl na něco velmi vtipného. Sherlock na něj koukal jen se zdviženým obočím a čekal, než ho to přejde.
„Jaké to vlastně je?“ zeptal se po několika dalších metrech.
„Jaké je co?“
„Všechno… vlastně pro nikoho neexistovat. Jenom se tak vypařit ze životů ostatních.“
„Myslím, že na to nejsem správná osoba.“
„Proč?“
„Protože je něco jiného se o tom rozhodnout vědomě a nevědomě. A my s Jane jsme ten druhý případ. Skoro jsme ani neměli na výběr. Kdyby se Aro zdržel, tak by z nás zbyl jenom popel.“ Pokrčil rameny a odfoukl vločku, která mu spadla na nos a nechtěla roztát. „A když si můžeš vybrat… většina lidí to chce, protože k tomu už má důvod. A dokud ho má, tak toho nelituje.“
„A když myslím, že jsem ho našel?“ Alec se zastavil a zahleděl se na něj. Tohle nečekal. To, že ho našel on sám, ho překvapilo, ale tohle to ještě víc. Už teď nevěděl, co by dělal, kdyby jednou o tohohle anglického sociopata přišel, ale tohle by to mohl vyřešit, pokud by on chtěl. A on chtěl.
„Další letenka do Itálie by se dala zařídit.“
Sherlock Holmes se usmál a natáhl se k němu. Jejich rty se setkaly pod zeleným jmelím. 

Autor: souteznipovidky, Pien, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Upír pod jmelím od Pien: