Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Tři oříšky pro Bellu - KateSwan

19.09.2010 (21:00) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 6× • zobrazeno 3126×

KateSwan

Tři oříšky pro Bellu

A je to tady. První den v nové škole.

Byla jsem celá nervózní, protože nikoho z Forks neznám a nemám ráda, když na mě lidi koukají. Hned potom zrudnu a je mi trapně. Ale co se dá dělat, někdy to člověk musí překousnout.

Zhluboka jsem se nadechla a vystoupila ze svého náklaďáčku. Zabouchla jsem za sebou dveře a nejistým krokem šla vstříc nové škole.

Samozřejmě na mě všichni začali koukat - jako by celé parkoviště zmrzlo – a sledovali každý můj pohyb. Tohle jsem přímo nesnášela, prohlížejí si vás jak nějaké nové zboží. Nikdo se nepohnul směrem ke mně, aby si se mnou začal povídat nebo aby se představil a já za to byla vděčná, protože nejsem zrovna výřečný typ. Ale také by mohli přestat civět, hodně mě to znervózňovalo.

Ještě štěstí, že se tady Charlie včera zastavil a vyzvedl všechno potřebné, sama bych to určitě nezvládla. Doma jsem se celý den učila mapku školy a svůj rozvrh, abych vůbec trefila do učebny.

První hodinu bych měla mít angličtinu v budově č. 3. Zamířila jsem k učebně.

Vešla jsem dovnitř do tepla. Sundala jsem si bundu a pověsila ji na věšák, jak to udělal někdo přede mnou.

Rozhlédla jsem se po třídě. Byla stejná, jako kterou jsem měla ve Phoenixu. Nevím proč, ale myslela jsem si, že tady ve Forks jsou zaostalejší a vše tu bude z doby kamenné. Za tu myšlenku jsem se ihned zastyděla.

Přešla jsem k učiteli, který seděl za katedrou. Byl už prošedivělý stářím, doufám, že nebude nějaký mrzout.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem ho. „Jsem Bella Swanová.“

„Ach, ano, Isabella Swanová,“ přikývl vševědoucně. „Celé městečko čekalo, kdy konečně přijedeš.“

No jistě, to byl celý Charlie. Všude musí říkat, že jeho dcera se vrací, protože jeho bývalá žena na ni vůbec nemá čas a nestará se o ni. Ale mně to vyhovovalo, byla jsem zvyklá, že jsem byla sama a sama se o sebe starala. Jenže mamka jednou řekla, že pojedu za Charliem, protože mě prý nemůže nechávat tak dlouho samotnou. A tak mě posadila na letadlo a já přiletěla k Charliemu. Mamce to nezazlívám, je hodně roztržitá a někdy se tak položí do práce, že neví o světě. Je pro ni jen dobře, že mě poslala pryč.

„Posadím tě k Angele, je tichá, myslím, že byste si mohli rozumět,“ řekl a ukázal na místo.

„Díky,“ poděkovala jsem a pomalu se rozešla k lavici. Dávala jsem si dobrý pozor, abych o něco nezakopla, protože na tyhle věci jsem expert.

Bez újmy jsem došla k Angele. Měla dlouhé černé vlasy a brýle, za kterými ukrývala modré oči. Vypadala na pohodovou holku.

Sedla jsem si na židli a vyndala si sešit s propiskou a oříšky pro štěstí.

Já vím, že vám to může připadat dětinské, ale já věřím, že mi jednou přinesou štěstí. Pamatuji si přesně, jak jsem je získala:

Šla jsem s Reneé na nákup, protože doma nebylo co k jídlu. Vůbec se mi nechtělo, ale když začala mluvit o plyšácích, byla jsem ve všem svolná. Zrovna jsme stály u kasy a platily, když jsem si uvědomila, že nemám slíbeného plyšáka. Rozbrečela jsem se na celý obchod a mamka nevěděla, co se mnou má dělat. Najednou ke mně přišla stará paní a dala mi do ruky tři oříšky, ještě srostlé k sobě.

„Jednou ti přinesou štěstí,“ řekla mi a mile se na mě usmála.

Ale protože Charlie byl policajt a vychoval mě dobře, věděla jsem, že od cizích si nemám nic brát.

„Děkuju, ale já si je od vás nesmím vzít,“ vracela jsem jí je zpátky.

„Kdepak, jen si je nechej,“ odporovala mi.

Otočila jsem se na mamku, jestli to schvaluje. Ta se jen usmála, nevím, jestli na mě nebo na paní a přikývla.

„Děkuju,“ poděkovala jsem jí upřímně a usmála se na ní. Na nějakého plyšáčka jsem docela zapomněla, protože jsem měla oříšky. Nikdy jsem nic takového neviděla. Celou cestu domů jsem si je prohlížela a nemluvila o ničem jiném.

Od té doby je nosím s sebou a čekám na šťastnou chvíli. Vážně věřím, že mi jednou pomůžou.

„Ahoj,“ ozvala se sousedka vedle mě.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji a tím se vrátila do reality.

„Ty jsi Bella Swanová?“ zeptala se.

„Ano.“ Byla jsem překvapená, že zná moje jméno. Všichni mi říkali Isabella, ale ona mi řekla Bella. Ta holka se mi začíná líbit.

Zřejmě na mě bylo vidět překvapení, protože dodala: „ Slyšela jsem, jak ses představovala učiteli. Musíš Bannerovi prominout, je trochu natvrdlý.“

Zasmála jsem se. Učitel měl pravdu – s Angelou si budu rozumět.

„Ty jsi Angela, že jo?“

„Správně,“ kývla hlavou.

Zazvonilo a v třídě to utichlo. Byla už plná lidí, ani jsem si nevšimla, že se tak zaplnila.

Učitel si poposedl za katedrou a zapsal učivo do třídnice.

„Zřejmě jste si všimli, že se mezi vás přidala nová studentka, Isabella Swanová. Buďte jí nápomocni, někteří sami dobře vědí, jaké to je, když sem přišli poprvé,“řekl učitel Banner.

A jé, to zase budu muset všem vysvětlovat, aby mi říkali Bello místo Isabello. To zkrácené jméno mi vymyslela Reneé, když jsem se učila mluvit. Isabella bylo moc dlouhé a nedokázala jsem ho říct, tak mi dala zkratku. Od té doby mi tak všichni říkají – samozřejmě kromě Charlieho.

Učitel začal přednášet látku o Shakespearovi. To všechno jsem už probírala ve Phoenixu, takže jsem nemusela dávat tolik pozor.

Nenápadně jsem se rozhlédla po třídě a prohlížela si spolužáky. Myslela jsem ji, kdovíjací to nebudou burani, ale byli normální. Zase další povídačka, která se šíří ve velkých městech.

Chtěla jsem se zase otočit a dávat pozor při učitelově výkladu, když jsem zahlédla jednoho kluka a mně spadla brada. Měl bronzové vlasy, které mu trčely do všech stran a nádherně bledou pokožku. Neviděla jsem mu přímo do obličeje, protože seděl ob dvě lavice přes uličku. Škoda, že jsem neměla výhled na jeho oči, určitě by byly ještě hezčí než jeho vlasy.

Ale no tak, Bello! Jsi tu první den a už se díváš po klucích? Vždyť ty jsi neměla ještě ani jednoho! Myslíš, že tenhle by o tebe stál? Ani náhodou!

Celá jsem zčervenala a potichu si povzdychla. Celá nervózní jsem si vzala oříšky a začala si s nimi hrát. Vždycky mě to uklidňovalo.

Když v tom se ozvalo tiché „lup!“ a já na oříšku nahmatala prasklinku.

To snad ne! Oříšky vždy vydržely všechno, už stokrát mi upadly, ale nic se nestalo a teď, když je trošku stisknu, se rozloupnou!

Rychle jsem je strčila do kapsy, aby se ještě víc nerozbily a čekala na konec hodiny.

Za tři čtvrtě hodiny zazvonilo na přestávku. Všude bylo slyšet šoupání židlí, jak se všichni zvedali. Podívala jsem se po tom klukovi, kde je, ale nikde jsem ho nemohla najít. Že by tak rychle dokázal zmizet?

Zvedla jsem se taky, vzala si bundu a šla ke dveřím, kde na mě čekala Angela.

„Já teď mám občanku, co máš ty?“ zeptala se.

„Matematiku,“ řekla jsem. Vyučovala se v učebně číslo 6.

„Ta je v 6. Trefíš tam nebo chceš, abych tě doprovodila?“

„To je dobrý, najdu to. Díky.“

„Nemáš zač. Uvidíme se na obědě!“

Osaměla jsem. Chtěla jsem si podrobně prohlédnout oříšek – nechápu, jak mohl prasknout!

Šla jsem na záchody. Nikdo tam nebyl, což bylo jedině dobře. Nepotřebovala jsem spoustu holek, jak na mě koukají jako na idiota a říkají si, co to ta nová holka vyvádí. Ne, tohle vážně nemám zapotřebí.

Postavila jsem se před zrcadlo, protože tam bylo nejvíce světla. Vytáhla jsem z kapsy oříšky a pozorně si je prohlížela. Jeden oříšek byl prasklý a skoro odlomený od ostatních.

Povzdychla jsem si. Odlomila jsem ho a další dva oříšky si schovala do kapsy.

Na co mi ale bude tenhle? Rozmyslela jsem se rychle.

Pokusila jsem se ho otevřít, abych aspoň získala jádro ořechu – pokud teda bylo ještě jedlé.

Najednou se ořech rozlouskl a z něho se vyvalil obláček prachu. Kde se tam vzal?

Začal mě štípat do očí, tak jsem je rychle zavřela a mnula si je, ale ani to nepomáhalo. Co se to děje?

Ale hned potom bolest zmizela. Otevřela jsem oči a podívala se na oříšek. Byl dutý. Tak to asi nebudou oříšky pro štěstí.

Podívala jsem se do zrcadla – a nemohla uvěřit svým očím!

V zrcadle se odrážela moje přesná kopie, ale s jednou chybou – moje oči byly zlaté! Nechápala jsem to. Kam se poděla moje hnědá barva? Myslela jsem, že mě šálí zrak, ale i když jsem párkrát zamrkala, pořád na duhovkách zůstávala zlatá.

Nabrala jsem si do ruky vodu a zkusila si vypláchnout oči, ale ani to nefungovalo.

Co si počnu! Takhle nemůžu nikam jít!

Podívala jsem se na hodiny. Zbývaly tři minuty do zvonění. To sotva stihnu do učebny.

Rychle jsem vyrazila do učebny matematiky a oříšek hodila do koše. Oči jsem celou dobu měla přišpendlené k zemi, aby je nikdo nezahlédl.

Vrazila jsem do třídy na poslední chvíli. Pověsila jsem si bundu na věšák a sedla si na první volnou židli. Úplně jsem zapomněla na učitele a na to, že bych se měla představit.

Moje sousedka se na mě otočila a zapředla se mnou hovor.

„Ahoj, tebe jsem tady ještě neviděla. Nejsi náhodou ta nová –“ odmlčela se, jak urputně přemýšlela – „Isabella?“

„Ano,“ odpověděla jsem jí, ale oči jsem měla sklopené na lavici, aby mi nebyly vidět.

„Já jsem Jessica,“ řekla. „Jak se ti líbí na škole? Líbí se ti tady nějaký kluk? Proč ses vlastně přistěhovala do Forks? A kde teď bydlíš?“

Těch otázek na mě bylo moc, ale naštěstí mě vysvobodil učitel.

„Je zde Isabella Swanová?“

„Tady,“ přihlásila jsem se a zčervenala v obličeji. Jak já neměla ráda, když jsem na sebe upozorňovala a ty oči to ještě zhoršovaly.

„Tak co kdybyste se nám představila tady před tabulí?“ ukázal na místo vedle katedry.

Cože? Teď, když mám divné oči? Koutkem oka jsem se na něj podívala a usmála se na něj, jestli by to pro tentokrát nemohl nechat plavat, ale učitel byl neoblomný a jen znovu ukázal prstem k tabuli.

Jako na popravu jsem šla k tabuli, oči pořád sklopené.

„Ahoj, jsem Bella Swanová a přistěhovala jsem se z Phoenixu,“ představila jsem se. Nevím, co bych měla ještě říct. Ale učitel vypadal, že mu to stačí, takže jsem se rychle posadila zpátky do lavice. Ostatní sledovali každý můj krok, jako to bylo na parkovišti.

Učitel začal výklad. Zkoušela jsem ho poslouchat, ale moc mi to nešlo, pořád mě rozptylovaly oči, které jsem musela schovávat. Začala jsem si hrát s oříšky, abych si aspoň trochu urovnala pocuchané nervy.

Když v tom se učitel rozhodl zkoušet. A samozřejmě jako první vytáhl mě. Nechápala jsem ho, vždyť jsem tady nová a nevím, kde v učení skončili. Co když jsou třeba napřed?

Zčervenala jsem a zvedla ruku.

„Swanová, na co čekáte? Pojďte k tabuli!“ křikl na mě učitel. S tímhle učitelem asi moc vycházet nebudu.

„Prosím, pane, já si vaše učivo ještě nedoplnila, jsem tu nová, takže byste mě ještě neměl zkoušet.“ Jen co jsem to dořekla, zčervenala jsem ještě víc.

„Cože?! Swanová, vy mi nebudete mluvit do vedení mých hodin! Okamžitě pojďte k tabuli!“ Pokud se mi tenhle učitel dřív nezamlouval, teď ho doslova nenávidím.

Znovu jsem si stoupla a vydala se uličkou k tabuli. Samozřejmě jsem nezapomněla nechat oči sklopené k zemi.

Učitel začal klást otázky. Samozřejmě, jak jsem si myslela, byli v učivu dál, takže jsem nevěděla zhola nic. Mohla jsem se jen červenat.

„Swanová, jak to, že nic neumíte?!“ křičel na mě učitel.

„Já vám povídala, že – „ pípla jsem do země, ale on mě znovu přerušil.

„Ne! Žádné výmluvy! A dívejte se na mě, když s vámi mluvím!“ zahřměl znovu učitel.

Ráda bych se na něj podívala a řekla mu něco od plic, ale byla jsem moc velký zbabělec, než abych jen něco pípla.

„Swanová!“

Velice nerada jsem zvedla oči a podívala se na něho. Učitel najednou zmlknul a jen se na mě díval. Třída taky nevěděla, proč učitel utichl a tak se podívali na mě. Cítila jsem se celá nesvá, když na mě všichni zírali.

„To je toho! Tak mám zlaté oči!“ chtěla jsem zakřičet, ale nic ze mě nevyšlo. No jo, prostě zbabělec každým coulem.

Učitel se zřejmě probral z transu, protože vyhrkl: „Vy máte něco společného s Cullenovými?“

„Ehe?“ řekla jsem inteligentně. Kdo jsou Cullenovi? Copak snad taky mají zlaté? Nebo jsou snad retardovaní jako já?

„No, vaše barva očí je totožná s barvou všech dětí Cullenových. Vy je vážně neznáte?“ zeptal se se zájmem, tentokrát bez stopy vzteku.

Záporně jsem zavrtěla hlavou.

„Jděte si sednout zpátky na místo a příště ať se to neopakuje!“ zavelel učitel a vytáhl dalšího ubožáka k tabuli na zkoušení. Později jsem si vzpomněla, že to byla má sousedka Jessica.

Zbytek dopoledne jsem vůbec nevnímala, pořád jsem se zabývala zlatýma očima a tím, kdo jsou Cullenovi. Ale čeho jsem si všimla, bylo, že se mi všichni vyhýbali. Nechápu proč. To jim tak vadí, že mám zlaté oči? Sama jsem si na to nemohla zvyknout, ale pokaždé, když jsem se podívala do zrcadla a uviděla zlaté duhovky, nemohla jsem si je vynachválit. Líbily se mi, že mají takovou barvu.

Nastal čas oběda. Šla jsem s hloučkem lidí, který směřoval do jídelny. Jen doufám, že mi Angela pořád bude držet místo, nevím, co bych jinak dělala.

Vešla jsem do jídelny a zařadila se do fronty. Místnost byla plná lidí, kteří povykovali, smáli se a nebo tlachali o novinkách. Zase jsem to musela porovnat se školou v Phoenixu a musela jsem uznat, že je to stejné.

Vzala jsem si zeleninový salát a limonádu a hledala Angelu. Našla jsem ji u jednoho stolu, jak se baví s partou dalších. Všimla jsem si, že mezi nimi sedí i Jessica.

„Ahoj,“ pozdravila jsem je a oni jako na povel ztichli a zamračeně se na mě dívali.

„Bello, už jsem si říkala, že nepřijdeš!“ zvolala Angela a posadila mě na židli vedle ní, která byla jediná volná. „Lidičky, tohle je Bella Swanová, máme spolu angličtinu.“

Pořád se na mě zamračeně dívali a já pochopila, že u tohohle stolu nemám co dělat. Nechtějí mě tady, jsem pro ně outsider se zlatýma očima a je jim jedno, jestli mě tam chce jejich jedna kamarádka.

„Omluvíš mě? Musím na záchod,“ řekla jsem Angele a i s tácem se rozběhla pryč z jídelny.

Doběhla jsem ke svému autu. Odemkla jsem ho a nasedla do něj. Jen co jsem zabouchla dveře, spustily se mi z očí slzy. Neměla jsem chuť na jídlo, ani na pití, ani na školu. Chtěla jsem se rozjet domů a zůstat tam až do konce svého života. A pokud by mě ani Charlie nepřijal se zlatýma očima, odjela bych za Reneé. Té by to bylo úplně jedno, vždyť si mě nikdy nevšímala. Bydlela bych u ní a až bych byla dospělá, odstěhovala bych se od ní, abych ji nezatěžovala svou přítomností.

Ale moc dobře jsem věděla, že tady budu muset zůstat. Charlie je rád, že jsem přijela a mamka by mě už nechtěla. Nezbývá mi teda nic jiného, než se smířit s tím, že mám zlaté oči a že už nikdy nebudu mít žádné kamarády. Alespoň nebudu muset všem vysvětlovat, že mi mají říkat Bello.

Slzy mi pomalu docházely. Byla jsem vyčerpaná a tak jsem sáhla po salátu a snědla ho. Potom jsem to zapila limonádou.

Podívala jsem se do zrcátka, jak vypadám. Měla jsem jen smáčený obličej, ale žádné zarudlé oči nebo červený nos. Rychle jsem si cípem mikiny přejela před obličej, abych ho osušila.

Viděla jsem ostatní, jak začínají vycházet z jídelny a po malých skupinkách se roztroušejí do učeben. Popadla jsem tác s odpadky, zamkla auto a rychlým krokem šla do jídelny, abych odevzdala tác. Potkala jsem jen pár lidí a naštěstí mezi nimi nebyl nikdo, koho bych znala od vidění.

Jen co jsem vyhodila tác, pospíchala jsem do učebny 5 na biologii. Rychle jsem vklouzla do třídy. Zapomněla jsem si bundu v autě, takže jsem to nemusela brát přes věšák. Přišla jsem za učitelem, který zrovna něco povídal jednomu studentovi.

„Pokud budeš chtít opravný termín, můžeš přijít ve středu po vyučování a můžeš si ho napsat znovu.“ Podíval se na mě. „Moment, hned se vám budu věnovat,“ a otočil se zpátky ke klukovi. „Samozřejmě že budeš mít trochu jiné otázky, to by bylo moc lehké. Tak co, přijdeš ve středu? Nerad bych tě nechal propadnout.“

„Ano pane, přijdu,“ odpověděl kluk a otočil se na mě. Ale ne! To byl ten kluk, co seděl v jídelně spolu s Angelou a Jessicou. Jen si mě znechuceně změřil a odešel ke své lavici. To jim to tak vadí?

„Tak slečno, co byste potřebovala?“ zeptal se mile učitel. Byl úplně jiný než ten z matematiky.

„Dobrý den, jsem Bella Swanová. Jsem tu dnes nová,“ řekla jsem a rozpačitě se na něj usmála.

„Těší mě, já jsem Eric Molina,“ představil se a potřásl mi rukou. Tohle jsem ještě u žádného učitele neviděla. A ani necivěl na mé oči. Myslím, že spolu budeme vycházet dobře. „Tady máš učebnice, které budeš potřebovat. Třídě tě představím sám, jestli ti to nebude vadit.“ Jen jsem zavrtěla hlavou. „Dobře, teď už jenom zbývá, kam tě posadit. Bohužel tu máme plno, takže na tebe zbylo jediné volné místo,“ ukázal na židli vedle – bože! – vedle kluka s bronzovými vlasy, kterého jsem viděla na angličtině. Zrovna se skláněl nad sešitem, jako by se něco učil.

„Díky,“ řekla jsem upřímně a sedla si vedle toho kluka. Byla jsem zase celá nesvá. Sedět vedle toho kluka je zvláštní. Je tak nádherný, ale něco jako by mi říkalo, abych se od něho držela dál.

„A slečno Swanová,“ obrátil se na mě ještě učitel, „Do jakého programu jste chodila na dřívější škole?“

„Byla jsem v pokročilejším,“ odpověděla jsem pyšně. Milovala jsem biologii.

„Tak to je dobře, že jste partnerkou Edwarda,“ usmál se a odešel.

Ha! Takže se jmenuje Edward. Takové zvláštní, staré jméno.

Po očku jsem se na něj podívala. Vlasy měl pořád v tom nedbalém, rozcuchaném účesu, rty měl k sobě semknuté a jednou rukou si podpíral hlavu. Měl tak bledou pokožku, že to ani nebylo možné. Byl bílý jak stěna. Ale já mám co říkat, když jsem poloviční albína po mamce. Ale vedle něho jsem musela vypadat jako opálená.

Bála jsem se na něj promluvit, vždyť je jak nějaký bůh krásy, kterého nikdo jako já nezajímá. Ale asi jsem se spletla, protože se ke mně otočil a začal si se mnou povídat.

„Ahoj,“ řekl neodolatelným hlasem, který zněl jako symfonie a podíval se mi do očí. V tu chvíli jsem seděla jak přibitá. Měl zlaté oči! Copak snad taky otevřel nějaký ořech a prach mu zanesl do očí zlatou barvu? Protože tohle byla moje teorie, jinak jsem to nedokázala pochopit.

Edward se na mě taky díval se zaujetím, až jsem z toho byla celá nesvá.

„Ahoj,“ odpověděla jsem mu na pozdrav a snažila se nedívat do jeho očí. Přitahovaly mě jak černá díra. „Jsem Bella Swanová.“

„Edward Cullen,“ představil se a vrhl po mně zářivý úsměv.

Aha! Tak proto se učitel ptal, jestli nejsem příbuzná Cullenových. Mají stejné oči jako já!

Edward se na mě s tázavým výrazem podíval. Asi bylo vidět, že nad něčím dumám. Nedokázala jsem odolat a podívala se do jeho očí. V tu chvíli jsem zapomněla úplně na všechno, existovaly pro mě jenom jeho oči, takže ani nevím jak, jsem vykvákla: „Učitel si myslel, že jsem s vámi spřízněná.“ A na důkaz jsem si ukázala na oči.

„Ano, to je velmi zvláštní. Chtěl jsem se tě na ně zeptat, ale nechtěl jsem, aby ti to přišlo neomalené. Už pro tebe musí být hrozné to, že na tebe všichni zírají a nechtějí s tebou mluvit.“

Byla jsem úplně unešená. Takže je hezký a ještě k tomu se chová jako gentleman. A navíc mluvil pravdu o tom, jak jsem se cítila. Jako by to zažil na vlastní kůži.  Ale i když má zlaté oči, nemůže to lidi odradit od toho, aby s ním kamarádili. Vždyť je tak krásný, určitě mu to každý závidí.

Vzala jsem si do ruky propisku, protože se mi nechtěly vyndávat oříšky, a bezmyšlenkovitě jsem s ní začala cvakat.

„Je to hodně zvláštní. Jestli se můžu se zeptat, jak jsi přišel ke zlatým očím ty?“ zeptala jsem se ho. Přímo jsem hořela zvědavostí. Otevřel taky nějaký ořech?

„Mám je od narození. Nějaká genetická chyba,“ řekl a usmál se.

Genetická chyba? To ani omylem! Jak jeho zlaté oči mohou být chyba? Jsou tak úžasné, mohla bych se v nich utopit.

„A jak si k nim přišla ty?“

Sakra! Co mám říct? Že je to taky v genech? Nebo že nosím čočky? Ne, to ne, kdo by nosil zlaté čočky, když jde poprvé do nové školy? Leda nějaký blázen, který chce na sebe upozornit. Ale pravdu mu taky říct nemůžu. Jak by to asi znělo? Víš, otevřela jsem oříšek pro štěstí a on mi místo štěstí přinesl smůlu v podobě těch zlatých duhovek. Nemůžu přijít na to, jak se jich zbavit, neznáš náhodou nějakého doktora, který se na to specializuje? Ne, to mu vážně říct nemůžu. A když je řeč o doktorovi, k tomu nepůjdu, ještě by si bůhvíco myslel. Ale co mu teda mám odpovědět?

„Byla jsem na operaci očí. Když jsem se z ní vrátila, měla jsem zlaté oči. Říkali, že nevědí, proč se to stalo, ale prý mi to neublíží.“ Byla to přesvědčivá lež? To bylo něco více přijatelného, co mě napadlo.

Podívala jsem se na Edwarda, jestli mi to spolknul. Vypadal tak… tak frustrovaně.

„Děje se něco?“ zajímala jsem se.

Edward se hned přestal tvářit přemýšlivě a usmál se na mě pokřiveným úsměvem. Kdybych neseděla, určitě bych padla do kolen. Takhle jsem na něj jen koukala jako idiot.

„Třído, rád bych vám představil Bellu Swanovou. Bude s vámi chodit na biologii. Pokud bude něco potřebovat, pomožte jí. Nebo můžeš za mnou, Bello, zajít, budu ti kdykoliv k dispozici,“ otočil se na mě a usmál se.

Úsměv jsem mu oplatila. Tenhle učitel je úplně jiný, bude to s ním v pohodě.

„Tak, teď se vrhneme do práce. Budeme dělat laborku, ale jen cvičnou. Jeden ze dvojice si ke mně přijde pro mikroskop a druhý mezitím vezme pět sklíček. Určete je, vše potřebné zapište a udělejte nákres. Která dvojice to bude mít první a správně, dostane plusové body. Tak se dejte do práce.“

Koukla jsem na Edwarda a čekala, jak rozhodne. Ale ten se jen díval na mě a čekal, jak bych něco měla říct. Byla jsem celá nesvá, když na mě tak nepokrytě civěl. Podívala jsem se mu do očí – a to jsem neměla dělat. Začala jsem se topit v té zlaté barvě a nemohla jsem se nijak osvobodit. Přitahovaly mě jak magnet. Všimla jsem si, že jeho oči nabraly trochu tmavší odstín, teď už byly karamelové. Vymyslela jsem si to nebo co? Vždyť oči nemohou měnit barvu!

„Ehm, tak já půjdu pro ty sklíčka,“ řekl potichu a odsunul se od lavice.

Zůstala jsem tam sedět a srdce mi bilo jak splašené. Co to bylo? To mě dokáže tak ovládat, že stačí jen jeden pohled a já bych se mu pomalu vrhla okolo krku? Bello, vzpamatuj se! On tě nechce! Určitě se jen díval na ty oči jako ostatní a dumal nad tím, jestli to, co jsem mu řekla, je pravda. A ty hned z toho musíš dělat drama, jako by tě chtěl. Dost!

Zatřepala jsem hlavou, abych si uklidnila myšlenky a zvedla se taky. Viděla jsem Edwarda, jak se sklání u krabičky a vybírá sklíčka. Doufám, že vybere nějaká jednoduchá. Sice jsem milovala biologii, ale nechtěla bych se celou hodinu piplat s jedním nákresem buňky.

Přišla jsem k učiteli do kabinetu a čekala ve frontě na mikroskop.

Jsem zvědavá, jestli Edward bude umět všechny sklíčka určit. Sice učitel říkal, že je dobře, že jsme s Edwardem partneři a já to pochopila tak, že bude hodně dobrý. Ale co když bude naopak – jak bych to řekla slušně – hloupý? Moc se mi ale nechce věřit, že Edward - takový galantní, krásný a tajemný – může být hloupý. No, to za chvilku zjistím.

Učitel mi podal mikroskop – ještě zabalený v krabici – a když si všiml, že tam stojím já, hned se usmál.

„Bello, nevím, jak daleko jste se dostali v tvé dřívější škole, takže pokud něco nebudeš chápat, myslím, že Edward ti to rád vysvětlí.“ Přitom mrknul na Edwarda, který stál hned za mnou. Jak se sem tak rychle dostal? Neměl náhodou vybírat sklíčka?

„Nebojte, pane, všechno jí vysvětlím,“ řekl Edward neodolatelným hlasem a vzal mikroskop, který jsem původně měla přinést já. Chtěla jsem něco namítnout, ale když jsem se na něj podívala, uhranul mě jeho úsměv, který zase měl ve tváři, a tak jsem jako náměsíčná vklouzla zpátky do své lavice.

Když jsme se probrala z omámení, Edward rozkládal sklíčka po stole. Rychle jsem se k němu přidala, abych nevypadala jako totální idiot.

„Takže, jakým sklíčkem začneme?“ zeptal se Edward a znovu se na mě usmál. Dávala jsem si dobrý pozor, abych se na něj moc nedívala, jinak bych zase mohla skončit s hlavou v oblacích.

„Tak třeba tímhle,“ ukázala jsem na sklíčko, které leželo nejblíže u Edwarda.

„Dobře.“ Vzal sklíčko a připevnil ho k mikroskopu. „Chceš začít?“

„Tak jo,“ řekla jsem a on mi přisunul mikroskop blíž ke mně.

Nastavila jsem 40-ti násobné zvětšení a podívala se. Chvíli jsem si sklíčko prohlížela a potom řekla: „Tohle je anafáze.“

„Můžu se podívat taky?“

„Jasně,“ popostrčila jsem mu mikroskop. Edward po něm sáhl a přitom se mě dotkl. Najednou jsem cítila, jak mnou projel elektrický proud, a v břiše se mi začali lítat motýli. Byl to úžasný pocit, ale nic netrvá věčně.

„Promiň,“ omluvil se šeptem a přitáhl si mikroskop k sobě. Díval se do něj jen chvilku a hned potom řekl: „Máš pravdu, je to anafáze.“

Moje srdce zaplesalo, že mě pochválil.

„Takže, pokud nebudeš proti, rozdělíme si práce. Já můžu dělat nákres a ty zatím budeš vypisovat informace, nebo to můžeme udělat obráceně. Co bys radši?“ zeptal se.

Když jsem byla malá, přihlásila mě Reneé na kroužek malování. Chtěla, abych se nějak zabavila a aby mě nemusela pořád hlídat. K mému překvapení se mi kreslení začalo líbit, a podle učitelky jsem si vedla hodně dobře, takže jsem poprosila mamku, jestli by mi koupila plátno a barvy, abych mohla vytvářet obrazy. Jen co ale slyšela o barvě, začala křičet, že bych zmalovala celý dům, a že na to mám hodně rychle zapomenout. Tenkrát jsem si myslela, kdovíjak není Reneé zlá, ale ona se o mě jen bála. Nebo to alespoň tak říkala.

„Kdyby ti to nevadilo, udělala bych nákres.“

„Dobře,“ podal mi papír s tužkou. S díky jsem ho přijala a začala kreslit. Střídavě jsem se dívala do mikroskopu a na papír, až nakonec jsem byla za pět minut hotová. Šlo to docela rychle. Kriticky jsem si své dílo prohlédla, když v tom mi papír zmizel z lavice a přistál u Edwarda.

„Páni! Máš talent,“ řekl obdivně a prohlížel si nákres buňky.

Moje srdce opět vynechalo pár úderů. Řekl, že mám talent! Kdybych byla malá holka, radostí bych začala skákat do stropu a vlepila mu pusu. Ale protože se musím chovat dospěle, jen jsem se usmála a celá červenajíce se poděkovala. Musím ale uznat, že ta druhá část s malou holkou by se mi docela zamlouvala.

„Co jsi mezitím napsal ty?“ zajímala jsem se.

Ukázal na papír, který byl celý pokrytý jeho krasopisem. Dokázala jsem jen otevřít pusu.

„To všechno jsi napsal za pět minut?“ zeptala jsem se vykolejeně, když jsem našla hlas.

„To víš, léta praxe,“ tajemně se usmál a dál to nerozváděl.

Nechala jsem to být a společně jsme se vrhli na ostatní sklíčka. Přesně za čtyřicet minut jsme byli hotoví. Zvedla jsem ruku a tím připoutala pozornost učitele, který se doteď zabýval opravami testů.

„To už jste hotoví?“ podivil se a vzal si od nás vyplněné papíry a nákresy.

Jen jsem pokrčila rameny a usmála se.

„Ano, máte to správně,“ řekl učitel po minutovém prohlížení. „Jak jsem slíbil, dostáváte bonusové body. Je jen dobře, že jste spolu partneři.“

Páni. Pokud jsem biologii milovala, tak teď ji přímo zbožňuju!

V tu chvíli zazvonilo a všichni se začali zvedat. „Prosím, ukliďte všechny pomůcky, a kdo nedodělal laboratorní práci, přinese ji příště!“ zavolal učitel.

Otočila jsem se ke své lavici a chtěla začít sbírat sklíčka, když jsem zjistila, že lavice je jako když vymete. Kam se všechny věci poděly? Hledala jsem Edwarda, jestli ho neuvidím s krabicí mikroskopu, ale nikdo po něm nebylo ani stopy. Zamračila jsem se. Jak mohl tak rychle stihnout uklidit věci a ještě odejít?

Ale nechala jsem to být, protože v tu chvíli do mě někdo vrazil a já málem spadla, kdyby nebylo lavice.

„Promiň!“ slyšela jsem posměšný hlas nějakého kluka. Otočila jsem se na něj. Byl to ten kluk, co seděl u oběda a jak s ním učitel mluvil. Zašklebil se na mě a odešel jako nějaký vítěz.

Co proti mně mají? Vždyť mám jen zlaté oči! Edward je má taky a jeho rodiče taky. Už si na ně museli zvyknout. To takhle dělají každému, když vypadá jen trochu jinak?

Sebrala jsem se z lavice a odešla na další hodinu – tělocvik. Ten jsem z celé duše nenáviděla. Neměla jsem moc dobrou koordinaci a rovnováhu, takže házení míčem nebo běhání je u mě vyloučené.

Vyrazila jsem k tělocvičně. Venku bylo ještě chladněji než ráno, ale že se divím. Šla jsem rovnou do šaten, kde jsem si nechala tašku a potom šla hledat trenéra. Našla jsem ho na chodbě, jak hlídkuje.

„Dobrý den, jsem Bella Swanová, chtěla jsem zeptat, jestli musím dnes cvičit, protože jsem zapomněla úbor.“ Z celého srdce jsem doufala, že mě nechá se jen dívat, ale to jsem se spletla.

„Swanová! Těší mě, já jsem trenér Clapp. A ohledně úboru – máme tady různé dresy, takže se nemusíš bát, o dnešní hodinu nepřijdeš,“ usmál se na mě. Kdyby nebyl učitel tělocviku, možná bychom spolu vycházeli.

„Tak to vám děkuju,“ řekla jsem zachmuřeně a následovala trenéra do kabinetu.

„Tohle by ti mohlo být,“ vytáhl ze skříně tričko a kraťasy. „Po hodině mi to vrať.“

S díky jsem se odporoučela do šatny. Bylo tam pár holek, ale jakmile mě zahlédly, okamžitě odešly. Sklesle jsem si sedla na lavičku. Tohle bude těžší, než jsem i představovala.

Převlékla jsem se do úboru a ostatní věci chtěla dát do batohu, když jsem si všimla, že byl prázdný. Rychle jsem ho popadla a začala důkladně hledat. Opravdu, batoh byl prázdný. A to jsem v něm měla mobil a klíčky od auta! Batoh jsem odhodila na lavici a začala hledat po šatně. Za dvě minuty jsem našla všechny věci – někdo je schoval do sprch a myslel si, kdovíjak nebude vtipný. Proč mi musejí dělat naschvály? Jako by nestačilo, že se mnou nikdo nemluví.

Ale ne! Hodina už začala! Rychle jsem vyběhla z šatny a modlila se, abych nikde nespadla. Naštěstí jsem doběhla v pořádku do tělocvičny, kde právě učitel dělal nástup.

„Promiňte, já –“ omlouvala jsem se za pozdní příchod, ale on jen mávl rukou. Stoupla jsem si do řady a napnula záda jako pravítko, když učitel zakřičel „pozor!“.

„Dnes si dáme něco oddychového, ale nemyslete si, že to tak bude pořád! Zahrajete si vybíjenou na kapitány – ne, Miku, žádné komentáře, že je to blbá dětská hra!“ okřikl trenér jednoho kluka.

Podívala jsem se na něj. To snad ne! Zase ten kluk, co do mě vrazil! Na tělocviku se ani nebude muset namáhat podrážet mi nohy, spadnu sama.

„Teď si dejte tři kolečka! Jedem, jedem, jedem!“

Opatrně jsem se rozběhla, co jiného jsem měla dělat? Ostatní do mě strkali, abych jim uhnula, protože jsem byla pomalá. Uběhla jsem jedno kolečko bez upadnutí. Páni, že by mi to už šlo? Samozřejmě jsem měla tušit, že to nebude jen tak.

Když jsem běžela druhé kolo, zamotaly se mi nohy a já spadla na zem, přímo na obličej. Nikdo to asi nezaznamenal, protože se ke mně nehrnuli s pomocí. Byla jsem ráda, nechtěla jsem dělat scény. Zvedla jsem se, prohmatala jsem si obličej, jestli je všechno na správném místě a potom si šla sednout na lavičku.

Ostatní zrovna doběhli, takže trenér nic nepoznal.

„Rozcvičku!“ zahulákal na celou tělocvičnu a já byla nucena protáhnout si tělo.

Po rozcvičce jsme se měli rozdělit do dvou družstev. Samozřejmě jsem zbyla jako poslední, jak jinak. Kapitáni si střihli o míč a začalo se hrát. Snažila jsem se to nekazit, ale přitom nehrát. Věděla jsem, že bych někomu ublížila.

Ani nevím jak, jsem zůstala ve hřišti sama s jednou holkou. Míč mělo druhé družstvo a zrovna po mně chtělo bít. Jaksi obratně jsem se vyhnula. Kde se to ve mně jen bere? Párkrát jsem se ještě vyhnula, ale potom mě trefila rána přímo do obličeje a já spadla na zem.

„A máš to, svině jedna zlatooká!“ zakřičel mně už dobře známý hlas. Mike. A ostatní začali tleskat nebo pískat, jak byli rádi, že mě sejmul.

Stěží jsem zvedla obličej a nenávistně si ho měřila.

„Cože?!“ uslyšela jsem naštvaný hlas, který zněl jako zvonkohra. Otočila jsem se po tom hlase. Patřil malé, příšerně hubené holce a krátkými černými vlasy, které jí trčely do všech stran. Měla bledou pokožku, stejně jako Edward. Vypadala jako elf.

Ta holka napřáhla ruku a hodila po něm míč – kde ho vůbec vzala? – a trefila ho přímo do rozkroku. Mike to zřejmě nepředvídal, protože to schytal plnou silou.

„Newtone, okamžitě si sedněte na lavičku! Nehodlám poslouchat, jak tady nadáváte! Po hodině přijďte za mnou! Swanová, jste v pořádku?“

Jen jsem zamručela a chytila se za nos, protože ten to odnesl asi nejvíc a bolelo to jako čert.

Hned ke mně přiběhla ta malá elfka a pomohla mi na nohy.

„Díky,“ zašeptala jsem. Jak za pomoc, tak i za to, jak mě pomstila. Jen nechápu, proč to pro mě dělá, neměla by mě taky nenávidět?

Kývla na trenéra a odešla se mnou do šatny. Tam mě posadila na lavičku a podala mi mokrý kapesník, abych si ho přitiskla na nos. Kde zase vzala ten kapesník?

„Díky,“ poděkovala jsem jí znova. Myslela jsem si, že hned odejde a nechá mě samotnou, ale ona tady pořád zůstávala.

„Jak to, že proti mně nic nemáš?“ zeptala jsem se jí narovinu. Nestála jsem o někoho, kdo si chce hrát na kamaráda, ale přitom mě nenávidí.

Přitom jsem sundala kapesník z nosu a pozorně se na ní podívala. V tom jsem si na ní všimla zajímavosti – měla zlaté oči! Sakra, kolik jich tady s těma očima chodí? Možná to bude tou školou, něco jako alergie, že to mohou chytit jen někteří lidé.

„Jak to, že máš zlaté oči?“ vyjeveně jsem na ní zírala. „Myslela jsem, že je mají jenom Cullenovi.“

„Ano, měly jsme je jenom my, dokud jsi nepřišla ty,“ zasmála se zvonivým hláskem.

„Takže ty jsi sestra Edwarda,“ dedukovala jsem. „A ještě potom máte rodiče – ti jsou také zlatoocí?“

„Ano, ale Edward není můj jediný sourozenec. Na školu ještě chodí Jasper, Emmett a Rosalie.“

Cože? Pět lidí se zlatýma očima, co chodí do školy? Už vlastně šest, musím počítat i sebe.

„Páni! Musíte být velká rodina,“ záviděla jsem jí. Vždycky jsem chtěla nějakého bratra nebo sestru, ale máma byla neoblomná – prý jsem jí s těmi starostmi stačila já.

„Je to legrace. Dej si ten kapesník zpátky na nos, začíná ti červenat,“ připomněla mi.

Rychle jsem udělala, co chtěla. Chvíli bylo ticho, dokud jsem se nezeptala: „Dělali vám to samé, co mě? Proč se nechtějí bavit s někým, kdo má zlaté oči? Je to takový rozdíl?“

„Víš –“ odmlčela se a podívala se na mě. Jejda, já se jí ani nepředstavila!

„Bella, Bella Swanová.“

„Těší mě, jsem Alice,“ prozradila mi svoje jméno. „Víš, Bello, všichni nejsou tak tolerantní. Někomu to nevadí – sice mu to chvíli připadá divné, ale potom si zvykne a baví se s tebou – ale někteří si řeknou, že jsme nějaká chátra, že jsme nižší než oni a tak se děje to, co se děje. Když jsme sem přišli mi, taky se s námi nikdo nebavil a opovrhovali námi. Nikdo se k nám nepřiblížil, protože si říkal, co by na to řekli ostatní. Postupně se už tolik neodtahovali, ale nikdy nás mezi sebe nepřijali. Ale nám to nevadí, jsme velká rodina a vystačíme si.“

„To jsi mě uklidnila,“ řekla jsem trochu sarkasticky.

„Ale no tak,“ chlácholila mě Alice, „můžeš sedět u nás u stolu. A určitě budeme mít nějaké hodiny spolu. Neboj, brzo si zvykneš.“

V tom zazvonilo a na chodbě byl slyšet hovor. Všichni se vraceli z tělocvičny.

Otevřely se dveře a postupně začaly vcházet všechny holky. Vždy se na mě jen zamračeně podívaly a šly dál. Převlékla jsem se taky a přidala se k Alici, která už na mě čekala u dveří.

Takže přece jen jsem získala kamarádku.

Vyšly jsme na chodbu a já zrovna zavírala dveře, když jsem zaslechla: „Mike jí to pořádně nandal do toho jejího ksichtu. A viděly jste, jak se rozplácla na zemi?!“ Začala se smát a ostatní se k ní přidaly. Zabouchla jsem dveře, odevzdala učiteli úbor a šla na parkoviště. Alice mi celou dobu něco vyprávěla, ale moc jsem jí neposlouchala.

Došly jsme k parkovišti, kde se to jen hemžilo lidmi.

„Tak ahoj zítra,“ rozloučila jsem se s Alicí.

„Počkej!“ čapla mě za batoh a táhla mě na úplně jiné místo než stál můj náklaďáček. „Chci ti ukázat moji rodinu.“

Na ostatní Cullenovi jsem byla opravdu zvědavá, takže jsem hned šla sama. Došly jsme ke stříbrnému Volvu, kde stáli čtyři lidi.

„Lidi, tohle je Bella Swanová, moje kamarádka.“ Řekla to tak, jako by to byla samozřejmost. Zahřálo mě to u srdce.

„Tohle je Emmett,“ ukázala na svalnatého kluka s černými vlasy, „Rosalie,“ kývla na blondýnku, kterou držel Emmett okolo ramen, „Jasper,“ usmála se na kluka s medovými vlasy, „a Edward,“ koukla na mého partnera na laborky alias kluka, do kterého jsem se zabouchla až po uši.

„Ahoj,“ pozdravila jsem všechny naráz. Zpátky se ozvalo „ahoj“ a „čau“.

Pozorně jsem si je prohlížela. Všichni měli zlaté oči a byli si nesmírně podobní, hlavně bledou kůží a kruhy pod očima, kterých jsem si dřív nevšimla.

„Jak to, že máš zlaté oči? Já myslel, že jsme jedineční!“ zeptal se mě Emmett a přitom se usmíval. Rosalie ho dloubla do žebra, aby se ovládal.

„Byla na operaci očí. Když skončili, její duhovky se proměnily na zlaté. Nikdo neví, proč se to stalo,“ odpověděl za mě Edward a já jen přikývla.

„To je zvláštní,“ ozval se Jasper.

„Ale je to tak,“ řekla Alice a přešla k Jasperovi, který jí objal. Aha, takže to vypadá, že jsou všichni spárování. Takže pokud jsem měla nějaké naděje na to, že by se mnou Edward chodil, teď se úplně rozpadly. Určitě měl nějakou holku, jen třeba zrovna byla nemocná.

„Jste všichni spárování, takže nejste vlastní sourozenci?“

„Já s Edwardem a Emmettem jsme vlastní sourozenci a Rosalie s Jasperem taky. Rodiče adoptovali Rose a Jazze. Doteď nevím, jestli to bylo kvůli zlatým očím nebo jestli byli tak krásní,“ zasmála se Alice.

„Hele!“ ohradili se blonďatí sourozenci najednou. Hm, nemají dalšího sourozence. Takže Edward je sám? Ale třeba chodí s nějakou holkou ze školy.

„Měli bychom jet,“ ozval se rozmrzele Edward, přehazoval si v ruce klíčky od auta a koukal na mě, jako bych byla nějaká přítěž.

„Já už taky musím. Mějte se hezky a zítra se uvidíme,“ rozloučila jsem se. Nechtěla jsem je zbytečně zatěžovat svojí přítomností. A jak se Edward tvářil, když říkal, že musí jet. Určitě na mě byl milý, protože jsem tady byla nováček a tak mi chtěl pomoct, ale tím to hasne. Prostě jsme jen partneři na biologii, ale nic víc. Když jsem si to uvědomila, srdce mi vynechalo pár úderů a v břiše jsem cítila, jako bych dostala kopanec.

„Tak zítra Bello, budu ti držet místo na obědě!“ řekla Alice a usmála se na mě.

Úsměv jsem jí oplatila, i když mi vůbec nebylo do smíchu. Asi to na mě bylo poznat, protože když jsem byla o pár kroků dál, slyšela jsem Alici: „To si se nemohl přimět aspoň k úsměvu? Chudáček neví, co si má o tobě myslet.“

Rychle jsem se vzdálila ke svému náklaďáčku. Nastartovala jsem a opatrně vyjela.

Celou cestu jsem se zabývala Cullenovými, takže jsem ani nepostřehla, že jsem dorazila domů. Zaparkovala jsem a vzala si batoh a bundu. Dneska vůbec nepršelo, to byl úspěch. Když jsem tady byla jako malá, pršelo pořád a tak jsem se rozhodla, že už sem nechci jezdit.

Odemkla jsem – Charlie samozřejmě ještě nebyl doma – a zula se. Potom jsem odešla do svého pokoje. Byla jsem zmožená tím představováním, které jsem musela dnes absolvovat. Naštěstí jsem neměla žádné úkoly ze školy, takže jsem měla čas si přečíst nějakou knížku. Vzala jsem si svoji oblíbenou Na Větrné Hůrce a začetla se do ní.

Když jsem přečetla nějakých pět kapitol, položila jsem ji na noční stolek a vybalovala poslední věci, které mi zůstaly na dně tašky.

Blížil se večer a Charlie měl každou chvíli přijít. Ze včerejška jsem věděla, že toho moc nenavaří, takže jsem se toho musela ujmout já. Vařit se mi ale moc nechtělo, takže jsem zavolala pro pizzu.

Když jsem položila telefon, právě se vracel Charlie z práce.

„Ahoj Isabello,“ zamával mi a pověsil si bundu s pistolí na věšák.

„Ahoj tati,“ oplatila jsem mu zamáváním. Někdy mě tak rozčilovalo, že mu musím říkat tati a ne Charlie.

„Jak bylo ve škole?“ zajímal se hned. Co bych tak asi měla říct? Bylo to příšerné, první hodinu na mě všichni civěli a jen co jsem rozloupla oříšek pro štěstí, změnily se mi oči, ale ty sis toho určitě nevšiml. Potom už se mi spolužáci jenom vyhýbali. Přidělili mi úžasného partnera na biologii a já jsem do něj totálně zabouchnutá, ale on o mě nemá žádný zájem. Dostala jsem perdu do obličeje, proto mám trochu křivý nos, ale to nic, protože díky tomu jsem získala kamarádku, která mě později představila všem svým zlatookým příbuzným. Takže až na to, že mě všichni otevřeně nenávidí, to bylo dobrý. Ne, tohle bych mu asi vážně říkat neměla.

„Bylo to fajn,“ řekla jsem mu jen. Stejně mě už neposlouchal, protože si zapnul televizi a díval se na baseball. Nechápu, co na tom vidí.

„To je dobře,“ odpověděl mi, ale oči měl pořád přišpendlené k obrazovce.

„K večeři jsem objednala pizzu. Máš rád tuňákovou, ne?“

„Ano, díky.“

Tak, a tohle je konec konverzace mezi mnou a Charliem. Možná ještě prohodíme pár slov při večeři, ale jinak to vypadá, jako by každý žil sám. Je to stejné jako v Phoenixu, jen s tím rozdílem, že mamka na mě neměla čas a nikdy nebyla doma, kdežto Charlie je doma, ale pořád kouká na televizi. Ale nevadí mi to, já jsem takový samotářský typ.

V tom zazvonil zvonek. Popadla jsem peníze a šla otevřít. Za dveřmi se objevil kluk, asi stejně starý jako já, s červeným kšiltem.

„Jedna šunková a jedna tuňáková?“ kontroloval objednávku.

„Ano, správně,“ potvrdila jsem a předala mu peníze.

„Díky,“ řekl a už seděl v autě a odjížděl.

Zavřela jsem dveře a položila pizzy na stůl. Nakrájela jsem je a potom naservírovala Charliemu až k televizi.

„To voní, díky Isabello.“

„Není zač.“ Sedla jsem si na zem, protože Charlie okupoval celou pohovku, a pustila se do pizzy. Přitom jsem sledovala televizi, kde se zrovna nějací hráči mlátili a komentátor to živě komentoval. Jak se na to Charlie může dívat?

Když jsem dojedla, vyhodila jsem krabici a šla k sobě do pokoje pro pyžamo, Hned potom jsem se přemístila do koupelny. Byla jsem hodně unavená, takže jsem se jen osprchovala, ale jindy bych dokázala vydržet ve vaně i několik hodin.

Když jsem se umyla a vyčistila zuby, sešla jsem dolů popřát Charliemu dobrou noc a přitom vyhodila krabici od pizzy, kterou dojedl.

Chtěla jsem si ještě číst, ale když jsem sebou plácla na postel, stačila jsem se jen přikrýt, než jsem upadla do hlubokého spánku.

Druhý den ráno mě probudil bzučivý zvuk. Zamručela jsem a sáhla po budíku, abych ho zamáčkla. Ještě chvilku jsem ležela, ale potom jsem rychle vstala a protáhla se. Čeká mě škola a mí ignorující spolužáci. A Edward, kterému nejsem po chuti. Když jsem na to pomyslela, udělal mi žaludek kotrmelec. Ale i když jsem věděla, že mě Edward nechce, tajně jsem doufala, že mám nějakou naději a že s ním jednou budu chodit.

Podívala jsem se z okna ven, jaké je počasí. Samozřejmě bylo zataženo, ale nepršelo. Alespoň nějaká dobrá zpráva.

Oblékla jsem se a přitom našla oříšky, které jsem si schovala do kapsy. Začala jsem si s nimi hrát, aby mě uklidnily a šla dolů na snídani. Charlie už byl samozřejmě v práci, takže jsem snídala v tichosti. Zrovna jsem dojídala, když jeden oříšek vydal známé „lup!“. Jak mohl prasknout, když jsem ho měla položený na stole a vůbec se ho nedotkla? Zamračeně jsem si ho vzala a odlomila od druhého. Chtěla jsem ho otevřít, ale pak jsem si vzpomněla, co se stalo, když jsem takhle otevřela oříšek a najednou měla zlaté oči. Tyhle oříšky mi nenosí štěstí, ale smůlu! Kdybych ho otevřela, určitě by mi narostl dlouhý nos. Ne, nehodlám nic pokoušet.

Ale zvědavost mi nedala, takže jsem opatrně vzala oříšek a pro jistotu zavřela oči, aby se mi něco nestalo. Rozlouskla jsem ho poměrně snadno. Pořád jsem se neodvažovala otevřít oči, takže jen po hmatu jsem zkoušela, jestli něco v oříšku je.

A bylo. Nahmatala jsem něco hladkého a studeného, co se skládalo z malých částí. Pomalu jsem otevřela oči a podíval se, co to držím v ruce – náramek.

Byl stříbrný a skládal se z malých plíšků. Vypadalo to, jako by na nich něco bylo napsané. Podívala jsem se na to zblízka a vážně, náramek byl popsaný jemným písmem.

Chvíli jsem luštila, co se tam píše. Pořád se tam opakovalo jedno slovo – Volturi. Co by to mohlo být? Nějaká cizí značka?

Zkusila jsem si ho nasadit na ruku. Padl mi dokonale, jako by někdo věděl, že ho najdu. Takže to vypadá, že žádný velký nos mít nebudu. Další dobrá zpráva!

Podívala jsem se na hodiny, kolik je. Měla jsem akorát čas, abych vyrazila. Rychle jsem si vzala tašku a poslední oříšek, který mi zbyl, a šla k autu.

Přijela jsem na parkoviště a hledala volné místo. Našla jsem jedno vedle nablýskaného Volva. To je Cullenových! Srdce mi poskočilo, když jsem si vzpomněla na svou zlatookou kamarádku a její sourozence. Ale hned se zastavilo, když jsem si připomněla Edwarda a jeho výraz, když jsem si s nimi povídala u auta. Prostě si ho nebudu všímat, ale asi to pude hodně těžko.

Vystoupila jsem z auta a šla směr budova 3. Lidi se mě už nestranili, ale pořád se mnou nikdo nepromluvil. Třeba se neříká jen tak, že první den je nejhorší.

Vešla jsem do třídy a rozhlédla se. Chtěla jsem se posadit vedle Angely, takže mě překvapilo, že moje místo je obsazené nějakou jinou holkou. Otočila jsem se na Angelu, ale ta dělala, že jsem vzduch. Vypadá to, že ostatní jí domluvili, aby se se mnou nebavila.

Povzdychla jsem si a šla si sednout do zadní lavice, která byla jako jediná prázdná. Uvažovala jsem i o tom, že bych si sedla k Edwardovi, protože ten seděl sám, ale odrazoval mě jeho včerejší výstup.

Zazvonilo a učitel začal přednášet látku. Tentokrát to byly báje a pověsti. Celou hodinu jsem pozorně poslouchala a dělala si zápisky. Mohla jsem se pochválit za to, že jsem se ani jednou nepodívala na Edwarda.

Když se ohlásila přestávka, zvedla jsem se a odešla na matiku.  Přemýšlela jsem, kam si sednu, protože Jessica mnou taky opovrhovala. Zachránil mě ale Emmett, který seděl v zadní lavici úplně sám.

„Můžu si k tobě sednout?“ zeptala jsem se ho a doufala, že odpoví kladně.

„Jasně!“ Skoro skákal na židli, jakou měl radost, což potvrzovaly i ohníčky v očích.

„Díky,“ spadl mi kámen ze srdce a svezla jsem se na židli vedle něho. Nevěděla jsem ale, jak mám pokračovat v konverzaci. Byla jsem prostě nevýřečný typ. Ale Emmett obstaral konverzaci na celou přestávku, jak mě bavil vtipy, abych se aspoň trochu rozveselila.

Když učitel vešel do třídy, rychle jsem si utřela slzy smíchu a snažila se uklidnit. Začal výklad a já si vzpomněla, že mě tenhle učitel zkoušel u tabule. Co když to zkusí znovu? Neměla jsem ještě doplněné výpisky!

„Emmette,“ zašeptala jsem, aby to učitel neslyšel, „Půjčíš mi výpisky? Musím si je doplnit.“

„Tady máš,“ přišoupl mi svůj sešit. Učitel se na nás podíval, čímž dal najevo, abychom byli zticha. Podívala jsem se na Emmetta a poslala mu děkující úsměv. Potom jsem se vrhla na zápisky. Skoro celou hodinu jsem je přepisovala a přitom dávala pozor, jestli se učitel nedívá mým směrem, takže z jeho výkladu jsem neměla nic. Naštěstí dneska nezkoušel, určitě by zase vyvolal mě.

Po hodině jsem Emmettovi vrátila sešit.

„Uvidíme se na obědě!“ zavolal ještě na mě, než se ztratil v davu.

S veselou náladou jsem šla na další hodinu. Když jsem ale ani na jedné nenašla nikoho z Cullenových, dobrá nálada mě přešla, takže jsem ani nedávala pozor.

Jen co skončila hodina, odebrala jsem se do jídelny. Ve dveřích už na mě čekala Alice.

„Bello!“ objala mě, jako bychom byly kamarádky už celou věčnost. Ale líbilo se mi to, já jí vlastně pokládala za nejlepší kámošku.

„Pojď, něco si vybereme k jídlu,“ řekla a už mě táhla za ruku k pultu.

Vybrala jsem si jako včera zeleninový salát a limonádu a Alice si vzala pizzu. Potom mě vedla ke stolu, kde seděla celá její rodinka.

„Ahoj Bello!“ zahlaholil Emmett hned, jak jsem přišla. Musela jsem se usmát, s ním se člověk nikdy nenudí.

Sedla jsem si vedle Alice a pomalu se pustila do jídla. Nestála jsem o to, aby mi z pusy koukala zelenina.

Ostatní se začali bavit o plesu, který se má konat za měsíc. Jaký ples? Ale já tam rozhodně nepůjdu, ještě bych si zlomila nohy.

„Hezký řetízek,“ poznamenala Rosalie, která seděla vedle mě z druhé strany.

„Díky,“ začervenal jsem se. Brala jsem to jako poklonu, vždyť aby vám něco pochválila nádherná blondýnka, která by mohla pózovat pro časopisy, se nestává tak často.

Všichni jako na povel se podívali na můj řetízek a hned potom ztuhli. Co se stalo? Trčí mi snad z pusy kus rajčete?

„Bello, kde jsi k němu přišla?“ zeptala se mě opatrně Alice a ostatní na mě koukali, jako bych měla říct něco hodně důležitého. Zvlášť Edward, který se tvářil zaujatě.

Sakryš! Co bych jim měla říct? Nechce se mi jim lhát, vždyť mě pokládají za kamarádku a kamarádi si nikdy nelžou. Ale uvěřili by, že jsem ho našla v oříšku? Ne, to asi ne.

„Našla jsem ho za postelí, když jsem uklízela u nás doma. Proč?“ To nebyla hodně velká lež. Našla jsem ho doma, ale jen s tím rozdílem, že se vylouskl z oříšku.

„Jen tak,“ řekla ledabyle Alice a najednou všichni věnovali pozornost jídlu. Pro upřesnění se v něm spíš hnípali. Copak nemají hlad? A jak se u toho tváří, jako by to bylo něco nechutného. Nechápala jsem je.

Dojedla jsem salát a počkala, až dojedí ostatní. Ti ale měli pořád plné talíře.

„Musíme na hodinu,“ zavelela Alice a všichni jsme se zvedli. „Bello, uvidíme se na tělocviku!‘“

Ale ne, tělocvik! Po tom včerejším incidentu jsem ho nenáviděla ještě víc.

„Jdeme?“ zeptal se Edward a rezervovaně se usmál.

„Jasně,“ řekla jsem zmateně. Má několikanásobný rozštěp osobnosti? Jednou se se mnou baví jako nic, podruhé dělá, jako bych byla nějaká přítěž a potom se na mě usmívá. Je to normální?

Došli jsme do učebny biologie a sedli si na svá místa. Přišli jsme akorát, protože zrovna zvonilo.

„Takže, prosím všechny, kdo neodevzdali své laboratorní práce, aby mi je sem donesli,“ začal učitel hodinu.

Bylo slyšet šoupání židlí a omluvy, jak na to někdo zapomněl. My už jsme práci odevzdali, takže jsme chvíli měli volno. Nevěděla jsem, co dělat, takže jsem si vzala propisku a cvakala s ní. Oříšek jsem radši nechala v kapse, nechtěla jsem, aby mi křupnul i poslední. Přitom jsem využila chvíle, kdy se Edward skláněl nad sešitem – proč se pořád učí? – a koutkem oka si ho prohlížela.

Vypadal božsky, jako vždy. Proč se jenom musím zamilovat do někoho, kdo mě nechce? Živě jsem si představovala, jak se ke mně Edward nakloní a podívá se mi zhluboka do očí. Znovu bych byla v zajetí jeho karamelek. Edward by se ještě víc přiblížil a spojil naše rty v nádherný polibek. Omotala bych mu ruce kolem krku a on mě obejme okolo pasu… Bello, na co to myslíš?! Soustřeď se! Edwarda nikdy nebudeš mít! Máš moc bujnou fantazii!

Vrátila jsem se zpátky do reality. Pořád jsem se dívala na Edwarda, ale ten už se neskláněl nad sešitem, ale pozoroval mě. Celá jsem zčervenala a odvrátila se od něho.

Teď už určitě všechno ví. Vidí, jak ho baštím, takže se mu vlastně ani nedivím, proč je tak chladný. Nemá o mě zájem, ale nechce mě ranit, takže si ode mě dává odstup. I když jsem to chápala, moje srdce to bralo jako zradu.

„Dobře, teď si napíšeme test a příště budete dělat laborku. Rozdám vám papíry a můžete začít vyplňovat,“ vysvětlil nám učitel a začal obcházet lavice.

Došel ke mně a podal mi test. „Vy si napíšete test, ale pokud budete mít špatnou známku, nebudu vám jí počítat. Vím, že tu jste nová a než si zvyknete, to chvíli trvá.“

Jen jsem se na něj usmála a podívala se do testu. Byli to vesměs lehké otázky, které jsme už probírali dřív, ale našla jsem tak i nějaké, které jsem vůbec nevěděla.

Začala jsem pracovat. Chtěla jsem to mít co nejlepší, abych ukázala, že umím aspoň něco. Za dvacet minut jsem měla celý test hotový, až na tři otázky. Marně jsem si s nimi lámala hlavu. Podívala jsem se k Edwardovi – já vím, že podvádět se nemá, ale chtěla jsem to udělat všechno – a nahlédla mu do testu, jestli má ty otázky, které jsem nevěděla. Samozřejmě měl celý test hotový a teď si ho kontroloval. Asi poznal, že bych potřebovala pomoct a tak mi svůj test mírně natočil, abych měla lepší výhled na odpovědi. Nemusela jsem je po něm luštit, měl nádherné písmo, takže jsem je hned opsala a poslala mu děkovný úsměv. On se na mě zářivě usmál a mrknul na mě.

Počkat! On na mě mrknul?! Srdce se mi zastavilo a vynechalo pár úderů.

Učitel si všiml, že na Edwarda zírám a chtěl se zeptat, co se děje, ale já jsem se hned sklonila a dělala, že si urputně kontroluju test.  Ale z kontrolování jsem neměla nic, protože jsem si pořád přehrávala scénu, jak na mě Edward mrknul. Nevymyslela jsem si to náhodou? Proč mi na mě mrkal, když mě předtím neměl rád?

„Za chvíli budete odevzdávat, takže si pospěšte, ať to stihnete,“ informoval nás učitel.

Nechala jsem test testem a hloubala jsem nad tím, proč to Edward udělal.

„Odevzdáváme!“ zavolal učitel do ticha. Zvedla jsem se a odnesla test ke katedře. Hned za mnou šel Edward, zřetelně jsem cítila jeho přítomnost.

Potom jsem se vrátila zpátky k lavici a sbalila si věci. Edward mě napodobil a potom se ke mně naklonil. Že by se stalo to, co jsem si jen představovala?

„Uvidíme se na parkovišti, Alice tě k nám určitě zase zatáhne,“ zasmál se potichu a odešel. Přitom se mě dotkl rukou. Motýlci v břiše se probudili k životu a já zčervenala. Udělal to schválně?

Celou dobu jsem nad tím přemýšlela, takže jako v mrákotách jsem se dostala to tělocvičny. Z transu jsem se probrala, až když ke mně přiskočila Alice.

„Bello, co je s tebou? Někdo ti ublížil?“ ptala se s obavami a střelila pohledem k Mikovi.

„Ne, jsem v pořádku, jen jsem nad něčím přemýšlela,“ odpověděla jsem pravdivě. Jen jsem doufala, že se nebude vyptávat na co, to bych jí říct nemohla.

Ale Alice se jen záhadně usmála, jako by něco tušila. To jsem tak snadno čitelná?

Tělocvik byl brutální, protože jsme přešli na běh na vzdálenost. Pořád jsem zakopávala o svoje vlastní nohy a někdy někoho vzala i s sebou. Samozřejmě se mi potom všichni smáli v čele s Mikem. Ale Alice byla hodná a pomáhala mi, kdykoliv to bylo možné. Moc tomu ale nepomáhalo to, že jsem neustále myslela na Edwarda.

Jen co hodina skončila, rychle jsem se převlékla a spolu s Alicí se vydala na parkoviště k jejich autu.

„Ahoj,“ pozdravila jsem je všechny. Ozvalo se známé „ahoj!“ a „čau!“. Nenápadně jsem se podívala na Edwarda, který se usmíval tím svým nádherným pokřiveným úsměvem. Měla jsem co dělat, abych nepřestala dýchat.

„Ahoj Bello,“ pronesl sametovým hlasem a já celá zčervenala. Co se to děje? Proč se ke mně tak chová? Že bych se mu začínala líbit? Ne, to je blbost.

„Bello, napadlo nás, že bys k nám mohla zajet na návštěvu. Chtěla bych ti toho tolik ukázat!“ horovala Alice.

Musím říct, že mě dost lákalo podívat se do doupěte Cullenových, ale nechtěla jsem se jim vnucovat.

„Možná jindy, dneska nemůžu,“ řekla jsem a podívala se na Alici, která teď vypadla sklesle.

Slyšela jsem, jak si Edward povzdechl. Já vím, že zdržuju a už jsem se s nimi chtěla rozloučit, aby mohli odjet, ale Edward zašeptal: „To je škoda.“ Nevím, jestli si to říkal jenom pro sebe nebo jestli to bylo určené pro mě.

„Tak jí zahraješ na piano jindy, to je toho,“ zakoulel očima Emmett a drcl do Edwarda.

„Emmette!“ výhrůžně zavrčel Edward. A když říkám zavrčel, tak tím opravdu myslím, že zavrčel.

Edward umí hrát na piano? To musí být úžasné. Dala bych nevím co, abych slyšela jeho jednu skladbu.

„No, my už budeme muset, Esmé chce jet na nákupy,“ zašvitořila Alice a v očích se jí rozzářily ohníčky. Ostatní kromě Rosalie unisono zasténali.

„Alice je fanatický blázen do nakupování oblečení,“ prozradil mi Jasper. Nákupy, to není nic pro mě. Leda nákup knížek, ale oblečení ne.

„Tak to upřímnou soustrast,“ popřála jsem jim.

„Nechceš jet s námi?“ zeptala se Alice s nadějí v hlase.

„Promiň Alice, oblečení není moje parketa. Ale až budeš kupovat knížky, dej mi vědět.“ Viděla jsem Edwarda, jak se nadechuje, aby něco řekl, ale Rosalie ho předběhla.

„Už musíme jet, Esmé bude naštvaná, že jedeme pozdě.“

„Ano, máš pravdu. Bello, takže zítra?“ zeptala se mě Alice.

„Neboj, budu tady,“ řekla jsem jí a zasmála se.

„Ahoj,“ řekl mi Edward, než nastoupil do auta. Dívala jsem se na odjíždějící auto, které ještě zablikalo na pozdrav.

S lehkou hlavou jsem sedla do auta a rozjela se domů.

Cestou začalo pršet, ještě štěstí, že s sebou nosím bundu. Zaparkovala jsem před domem a oblékla si bundu. Potom jsem rychlým krokem přešla na verandu a odemkla dům.

Šla jsem k sobě do pokoje a plácla sebou na postel. Začala jsem přemýšlet o Cullenových.

Mají zlaté oči a tvrdí, že je to genetická chyba. Jak je ale možné, že našli i Rosalii a Jaspera se zlatýma očima? Není moc pravděpodobné, že narazíte na dítě, které má zlaté oči. Potom jejich podobnost. Byli neskutečně bledí a měli stejně řezané rysy. Pod očima měli tmavé kruhy, jako by se špatně vyspali. Jak si mohou být tak podobní, když Jasper a Rosalie jsou adoptovaní? To mi prostě nejde na mozek. A potom jejich strava. Nikdy jsem je neviděla nic jíst. Na obědě si vždy vezmou jídlo, ale nejedí ho, jenom v tom trochu zamíchají vidličkou a vyhodí ho. Cožpak nemají vůbec hlad? Něco mi na nich nesedělo, i když to byli ti nejlepší lidi, jaké jsem kdy mohla potkat.

Pak tu byla ta záležitost s Edwardem. Moc dobře jsem se v tom nevyznala, takže to vezmu pěkně od začátku. Když jsem ho poprvé potkala, byl na mě milý a ve všem nápomocný. Učitel mu řekl, aby mi pomáhal, takže asi proto. Když mě potom Alice přitáhla k jejich rodině na parkovišti, Edward se tvářil, že mu nejsem po chuti a že by nejraději ujel ode mě pryč. Ale když jsem druhý den šla na biologii, choval se normálně jako předtím, jako kdyby se vůbec nic nestalo. Pomáhal mi v testu a řekl, že se sejdeme na parkovišti. Když jsem vážně přišla na parkoviště, chtěla mě Alice pozvat k nim domů, ale když jsem řekla, že nemůžu, byla z toho skleslá Alice, ale i Edward. To jsem nechápala. Není mu snad jedno, jestli k nim přijdu na návštěvu? Stejně bych pořád byla s Alicí. A když odjížděli, Edward se se mnou rozloučil a ještě i zablikal světly od auta. Takže, co z toho plyne? Neměl mě rád, ale potom jsem mu začala líbit a tak se mi dvoří? Ne, to asi ne. Pak už teda ale nevím.

Povzdychla jsem si a podívala se z okna. Bylo samozřejmě zataženo, ale přestalo pršet. Rozhodla jsem se udělat večeři, protože včera jsem nic nevařila.

Sešla jsem dolů do kuchyně a podívala se, co máme za zásoby. V ledničce jsem našla spoustu ryb, takže moje rozhodnutí padlo rychle.

Vyndala jsem pekáč, nakrájela do něj brambory a přidala dvě ryby. Všechno jsem to šoupla do trouby a čekala, než se to upeče. Mezitím jsem nakrájela zeleninu a udělala zeleninový salát.

Charlie přišel domů, zrovna když mi zazvonil budík, abych vyndala ryby.

„Ahoj tati, za chvíli bude večeře,“ informovala jsem ho.

„Voní to hezky,“ pochválil mě a jako vždy si pověsil bundu a pistoli na věšák.

Naservírovala jsem jídlo na stůl a ještě přinesla pití. Sedli jsme si ke stolu a začali jíst.

„Bylo to vynikající,“ vysekl mi poklonu, když celou svou porci spořádal. Potom se odebral do obýváku a pustil si televizi.

Umyla jsem špinavé talíře a šla k sobě do pokoje si číst. Když jsem si přečetla pár kapitol, začaly se mi zavírat oči, takže jsem se šla rychle vysprchovat. Asi se té teplé vany nikdy nedočkám.

Dala jsem Charliemu dobrou noc a jen co jsem si lehla, pomalu jsem začala usínat. Moje poslední myšlenka byla, že zítra musím zjistit, co jsou Cullenovi zač.

Z dálky ke mně doléhal zvuk pípajícího budíku. Zamručela jsem a natáhla ruku, abych ho vypnula, ale nic jsem nenahmatala kromě vzduchu. Kde to jsem? Rychle jsem otevřela oči a zvedla hlavu.

Ležela jsem ve své posteli, ale úplně obráceně. Jak jsem se sakra dostala k nohám postele? Pípání mě upozornilo, že budík pořád zvoní. Zvedla jsem se z postele a zamáčkla ho.

Podívala jsem se z okna a nemohla uvěřit svým očím – venku svítilo slunce! No, kdybych byla ve Phoenixu, řekla bych, že je pod mrakem, ale tady ve Forks je pod mrakem pořád, takže když se mezi nimi objeví sluníčko, je to svátek.

S veselou náladou jsem se nasnídala a dávala pozor, jestli se neotevře i poslední oříšek. Nepukl -  nevím, jestli bohužel nebo bohudík. Nasedla jsem do náklaďáčku a jela do školy. Celou cestu - pokud jsem se nedívala na silnici - jsem sledovala oblohu.

Přijela jsem na parkoviště a zaparkovala tam, kde vždycky. Bylo divné, že tady ještě nestálo Volvo. Že bych tady byla dřív? Chtěla jsem počkat na Alici a živě si s ní povídat o tom, co říká na sluníčko, ale oni pořád nejeli.

Když už se do školy hrnuli poslední studenti, vzdala jsem čekání a s chmurnou náladou jsem odešla na angličtinu. Sedla jsem si na své místo v poslední lavici a snažila se dávat pozor.

„Pojďte k tabuli,“ vyzval někoho učitel. Zvedl se nějaký kluk a s papírem si stoupl k tabuli. Učitel na něj kývl a kluk začal mluvit.

„Zpracoval jsem referát o povídačkách, kterým věřily ještě naše babičky – o upírech,“ přednášel významně kluk.

Ježíš! Báchorky o upírech! Položila jsem si hlavu na lavici a ani se nesnažila zakrývat, jak mě to nudí.

„Upíři jsou zlé bytosti, které se živí lidskou krví. Mají tělo jako z kamene, jsou silní a je těžké je zabít. Jde to pouze svěcenou vodou nebo kůlem do srdce. Chvíli se v naší historii vyskytovali lovci upírů, ale postupně umírali, protože upíra je těžké přemoci, jelikož to je stvoření podsvětí. Upír se dá poznat podle toho, že má křídově bílou kůži, nevrhá stín, nikdy nechodí na slunce, je neuvěřitelně krásný a má dlouhé špičáky. Nejúčinnější ochranou proti nim byl česnek a kříž. Ale někdy ani to nepomohlo lidem k tomu, aby se zachránili. Upíři žijí v komunitách, vždy ve dvou a více. Musí se hodně stěhovat, protože když zabijí dvacet lidí během jednoho měsíce, lidem je jasné, že v městě řádí upír. Žijí stovky let a nikdy nebylo vědecky dokázáno, jestli opravdu existují nebo ne.“

Zakryla jsem si rukou pusu, aby nikdo neviděl, jak zívám. Učitel dal tomu klukovi známku a poslal ho zpátky do lavice. Potom se ujal vedení hodiny a celých čtyřicet minut nám povídal o upalování čarodějnic.

Když zazvonilo, pomalu jsem se loudala ven. Venku už přestalo svítit sluníčko a vypadalo to, že každou chvíli začne pršet. A měla jsem pravdu, jen co jsem došla do učebny matiky, začaly padat kapky deště jako provazce.

Nedívala jsem se pořádně pod nohy, takže ani nevím jak, najednou jsem ležela na zemi. Rychle jsem se sebrala a hledala předmět, kvůli kterému jsem upadla, ale nic jsem nemohla najít. Podívala jsem se na holku, která se na mě blbě culila a dělala „já nic, já muzikant“. Takže mi podrazila nohy?! Myslela jsem, že už to přestalo, že už mě nechají na pokoji, ale asi jsem se spletla.

Celá mrzutá jsem si sedla na židli.

„Proč se tak mračíš? Vůbec ti to nesluší!“ slyšela jsem vedle sebe hlas Emmetta.

„Emmette!“ vykřikla jsem a objala ho. Vůbec nevím, co to do mě vjelo, ale byla jsem tak ráda, že vidím aspoň někoho, kdo mě má rád.

„Vůbec jsem tě neviděla. Kde jste byli? Čekala jsem na vás!“ ptala jsem se.

„Promiň, byli jsme u doktora na prohlídce. Zapomněli jsme ti to říct,“ omlouval se.

„Na prohlídce? Všichni?“ nechtěla jsem mu věřit.

„Víš, náš táta je doktor, takže nás vzal najednou. Ale ještě doteď se mi ježí vlasy na hlavě, když vidím tu stříkačku, kterou mi chtěl Carlisle zapíchnout do ruky!“ řekl rozčileně.

To jsem nevydržela a vyprskla smíchy, protože scéna, jak Emmett s řevem utíká před injekcí, byla k popukání.

„Nesměj se mi!“ ohradil se.

„Promiň,“ omlouvala jsem se protentokrát já.

Zazvonilo a učitel začal hodinu. Pečlivě jsem se soustředila na výklad, kdyby mě náhodou učitel vyvolal. Ale naštěstí se tak nestalo.

Když skončila hodina, chtěla jsem spolu s Emmettem odejít, ale učitel nás zadržel.

„Protože někteří učitelé odjeli na výlet, spojíte se s dalšími spolužáky a potom se rozdělíte na dvě skupiny. Jedna půjde do počítačové učebny a druhá do kreslírny.“

Jupí! Můžu být se všemi Culleny! Spolu s Emmettem jsme vyrazili na chodbu.

„Nezajdeme pro ostatní?“ zeptal se.

„To bychom mohli,“ souhlasila jsem. Venku už přestalo pršet, takže jsem si nemusela brát bundu.

Emmett věděl, kdo jakou má hodinu, takže jsme nejprve šli za Alicí a Jasperem, kteří měli občanku.

„Alice!“ vypískla jsem a vrhla se jí okolo krku. Je to zvláštní, že jsem je neviděla jen jednu hodinu, ale strašně se mi po nich stýskalo.

„Taky tě ráda vidím, Bello,“ zasmála se Alice, když jsem jí málem udusila objetím.

„Škoda, že jste tady nebyli první hodinu, krásně svítilo sluníčko.“

„Byli jsme u doktora,“ vysvětloval Jasper horečně.

„Ano, já vím, u svého táty, Emmett mi už o tom říkal. Ale slibte mi, že až příště někam pojedete a vynecháte školu, řeknete mi to!“

„To se spolehni,“ přísahala Alice.

Společně jsme vyšli z budovy a Emmett nás vedl za Edwardem a Rosalií, kteří měli zeměpis.

„Co se děje?“ zeptala se Rosalie, jen co nás viděla všechny pohromadě.

„Máme se rozdělit do skupin a jedna půjde do kreslírny a druhá do počítačovky. Vám to učitelka neřekla?“ ptal se Jasper.

„Ne,“ zavrtěla hlavou Rosalie.

„Navrhuju, abychom šli do kreslírny, protože na počítače budou chtít jít všichni. A navíc si můžeme kreslit nebo jenom povídat, tam je to jedno,“ navrhl Edward a usmál se na mě.

„Ano,“ souhlasili jsme všichni. Byla jsem ráda, že půjdeme kreslit, nevěděla jsem, co bych dělala na počítačích – leda se tak nudila.

Došli jsme ke kreslírně, kde nikdo nebyl kromě učitele, kterého jsem nikdy neviděla.

„Vy nechcete na počítače?“ zeptal se udiveně.

„Stejně je tam plno, to radši budeme tady a povídat si,“ vysvětlila Alice.

„Dobře. Ale nikdo jiný tady není, rozhodlo se, že na počítačích se budou střídat. Vadilo by vám, kdybych vás tady nechal samotné? Mám spoustu práce a myslel jsem, že budu mít volno. Vím, že vy jste schopní a chováte se jako dospělí. Nevadilo by to?“

„Ne, pane, klidně jděte,“ řekl až moc rychle Emmett. Jako kdyby chtěl udělat nějakou lumpárnu.

„Díky,“ oddechl si učitel a zmizel do svého kabinetu.

„Jupí, celá třída volná!“ zahulákal Emmett a vtrhl do učebny. Jen jsem zakroutila hlavou. Někdy se chová jako malé dítě.

Sama jsem si vzala papír s tužkou a sedla si k ostatním do zadní části třídy.

„Bello, nemusíš kreslit, nikdo nás kontrolovat nebude,“ zakoulel očima Emmett.

„Já vím, ale já si něco chci nakreslit,“ řekla jsem mu. Jen pokrčil rameny a stoupl si na lavici. Začal poskakovat z jedné na druhou a přitom si zpíval. On že se chová jako dospělý?

Ostatní se začali smát, jako by se nic nedělo. Vzala jsem si oříšek, chvíli s ním točila v rukou a přemýšlela, co nakreslím. Potom jsem dostala nápad. Nakreslím všechny Cullenovi!

Začala jsem kreslit a úplně se do toho položila, takže jsem nevnímala okolní svět. Když v tom mi někdo zatřásl lavicí a já přes výkres udělala obrovskou čáru.

Naštvaně jsem se podívala na pachatele. „Emmette!“ zakřičela jsem a stoupla si. Ten se ale zasmál a stál pořád na místě. Asi čekal, co udělám.

Vzala jsem do ruky tužku a vykřikla: „Nech toho, nebo se nebudeš bát jenom injekcí!“

Ostatní na mě koukali, jako bych spadla z višně, ale Emmett se ještě víc rozesmál a dal se na útěk.

„To ti nedaruju!“ vyhlásila jsem válku a s tužkou jsem začala honit Emmetta po třídě. Ten začal křičet „Ne, žádnou injekci!“ a pořád se u toho smál. Ostatní se začali smát s ním a já po chvíli taky. Došli mi síly a tak jsem se posadila na židli a ztěžka oddechovala. Můj nepřítel se ke mně přiblížil s tužkou a chtěl mi něco udělat, ale Edward řekl „Dost!“ a přisunul si mě blíž i se židlí, takže Emmett píchl tužkou do prázdna.

„Legrace, ne?“ zakoulel znova očima, ale dál už mi nechtěl ubližovat.

„Díky,“ poděkovala jsem mu. Jak mě ale mohl přitáhnout? Vždyť vážím nějakých pětapadesát. Nechala jsem to ale být a znovu se otočila ke svému výkresu. Vygumovala jsem tu čáru a pokračovala dál. Přitom jsem poslouchala, o čem se ostatní baví.

Když jsem obraz dokončila, dostala jsem žízeň a tak jsem v tašce štrachala pití. V tom se mi do ruky dostalo něco kulatého. Co to je? Vyndala jsem ruku a nechápala jsem, co to dělá v mé tašce – česnek! Podívala jsem se do batohu pořádně, jestli tam není ještě něco, protože to byl určitě vtípek Emmetta, ale nenašla jsem nic jiného než rozlousknutý oříšek. Počkat! Oříšek? Ale ne, ten taky rupnul! Ale jak se do malého oříšku mohl vejít česnek? Vždyť je dvakrát větší!

Zakroutila jsem hlavou a schovala oříšek i česnek zpátky do tašky.

Podívala jsem se na svoje dílo v podobě všech pěti Cullenů a v tom mě něco napadlo. Proč jsem našla v oříšku česnek? Co to ten kluk na angličtině vyprávěl? Nejúčinnější ochranou proti nim byl česnek a kříž. Ano, upíři se báli česneku. Znamená to teda, že okolo mě je upír? Co to ještě říkal? Mají tělo jako z kamene, jsou silní a je těžké je zabít. Mají tělo z kamene – počkat! Když jsem objala Emmetta nebo Alici, přišlo mi, že nemají normální lidské tělo, ale jako spíš byli z kamene! Znamená to, že jsou upíři? Ale počkat, ještě to musím porovnat s ostatními body. Jsou silní – ano! Když mě Edward přišoupl k sobě, udělal to tak lehce, jako bych vážila kilo. Dále, dají se těžko zabít – to radši ani zkoušet nebudu.

Chvíli jsem přemýšlela, co ten kluk ještě všechno říkal. Upír se dá poznat podle toho, že má křídově bílou kůži, nevrhá stín, nikdy nechodí na slunce, je neuvěřitelně krásný a má dlouhé špičáky. Upíři žijí v komunitách, vždy ve dvou a více. Musí se hodně stěhovat, protože když zabijí dvacet lidí během jednoho měsíce, lidem je jasné, že v městě řádí upír. Žijí stovky let a nikdy nebylo vědecky dokázáno, jestli opravdu existují nebo ne.

Ale ne! Všichni mají křídovou pleť a jsou neuvěřitelně krásní. Nikdy nechodí na slunce… vždycky chodili ven, ale když bylo zataženo. Když dneska ráno vysvitlo sluníčko, nepřišli do školy, že prý byli u doktora. Takže to byla jen zástěrka? Opravdu se doma schovávají v rakvích? Ještě štěstí, že jsem odmítla pozvání do jejich domu. Určitě by mě hned zabili!

Dobře, klídek! Snažila jsem se uklidnit. Co to říkal dál? Nevrhá stín… ne, oni vrhají stíny! Podívala jsem se po očku na Cullenovi, kteří se živě o něčem bavili, ale Edward mě pořád sledoval.

Mají stíny! Takže co? Jsou to nějací mutanti? Hledala jsem nějaké další podobnosti. Dlouhé špičáky – ne! Kolikrát se na mě Edward, Emmett nebo Alice usmáli, ale nikdy jsem nezahlédla žádné delší zuby, spíše bych řekla, že mají dokonalý chrup. Další bylo, že žijí v komunitách… to je pravda! Je jich dohromady sedm. Bože, sedm upírů! Ale nikdy se tady nestala žádná vražda. Takže nezabíjejí? Jako další podobnost bylo stěhování. Když jsem se seznámila s Edwardem a potom i s Alicí, říkali, že vědí, jaké to je, když se někdo přistěhuje, protože to zažili taky. Žijí stovky let – když jsem se divila, že Edward dokázal tak rychle popsat stránku papíru, řekl mi, že má léta praxe – a myslel to vážně!

Takže skoro všechno souhlasí! Cullenovi jsou upíři! Když jsem si to pomyslela, přejel mi mráz po zádech a já se chtěla někam schovat. Ale kam?

Zase jsem se podívala na Cullenovi. Teď seděli blízko u sebe a o něčem potichu diskutovali. Jasper jim pořád něco vysvětloval, potom ho přerušila Rosalie, ale Edward konverzaci ukončil.

„Myslíte, že bychom mohli jít dřív na oběd?“ zeptal se Emmett a začal skákat jako malý. Kdybych nevěděla, že je upír, smála bych se, ale takhle mě jenom víc zamrazilo.

„Já tady radši počkám, nechci dostat poznámku,“ řekla jsem a snažila se ovládnout svůj hlas, aby se mi tolik netřásl.

„Jak chceš, ale pak si nestěžuj, že máš hlad!“ zahalekal posměšně a odešel z učebny.

„My půjdeme taky, už máme hrozný hlad,“ řekla Alice. To si myslí, že jí uvěřím? Leda že by si dala nějakého člověka. Při té myšlence jsem se zatřásla. „Nebude ti vadit, že tě tady necháme samotnou?“

„Ne, nevadí,“ mávla jsem rukou. Jen ať jdou, musím se trochu uklidnit a hned potom odjet domů, co kdyby přišli na to, že jsem je odhalila?

„Já tady zůstanu, nechci dostat sprda,“ řekl Edward a přisedl si ke mně. Kdyby to bylo za jiných okolností, byla bych radostí bez sebe, ale teď jsem byla bez sebe hrůzou.

„Tvoje smůla,“ pokrčila rameny Rosalie a společně všichni odešli, přičemž nezapomněli za sebou zavřít dveře. To mě chtějí zmasakrovat, a aby to nebylo tak slyšet, tak zavírají?

Začala jsem se trochu klepat.

„Bello,“ oslovil mě Edward a chtěl se ke mně naklonit, ale já jsem se rychle zvedla ze židle a nezapomněla s sebou vzít tašku, ve které byl česnek.

„Jasper měl pravdu,“ zaklel potichu a zvedl se taky. „Bello, nechci ti ublížit, jen ti – “

„Ne, jdi ode mě dál!“ nenechala jsem ho domluvit a z tašky rychle vyndala česnek. Napřáhla jsem k němu ruku a čekala, že uskočí, ale on tam jen stál a díval se na mě. Sakra! Copak to nefunguje? Pokud tohle přežiju, osobně toho kluka z angličtiny uškrtím!

„Bello, slibuju, že ti neublížím, jen mě vyslechni,“ řekl Edward a vpíjel se mi do očí. Dřív to na mě fungovalo, ale teď ne. „Nechám tě jít, jen si prosím poslechni, co ti chci říct.“

Nechá mě jít? Chtěla jsem mu říct, že mu nevěřím ani nos mezi očima, ale něco mi říkalo, že bych měla poslouchat. Vždyť mě mohli tolikrát zabít, ale neudělali to.

„Dobře,“ rezignovala jsem a sedla si úplně na druhou stranu učebny. Edward zřejmě pochopil, že nechci, aby byl u mě blízko, takže se vzdálil na druhý konec třídy. Tohle gesto mi připomnělo, že se chovají jako lidé a já jim do teď důvěřovala a nic se mi nestalo.

„Bello, jak už jsi asi zjistila, jsme upíři.“ Když to vyslovil, znělo to úplně jinak, než když jsem si to myslela. Bylo to ještě horší. „Živíme se zvířecí krví, protože nechceme být zrůdy. Proto máme zlaté oči. Dnes jsme nepřišli na první hodinu, protože – “

„Protože svítilo slunce,“ doplnila jsem ho.

„Správně. Ale slunce nás nespálí, jen se na něm třpytíme. Nechci ti brát iluze, ale jak si tady na mě napřáhla ruku s česnekem, tak tě asi zklamu, protože česnek na nás vůbec nemá žádný účinek.“

„Je to mýtus?“ hádala jsem.

„Ano, jako spousta dalších. Nespíme v rakvích, nemusíme vycházet jen v noci, nemáme špičáky a vrháme stín.“

„Takže jste nějací moderní upíři?“ vyptávala jsem se. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale prostě jsem chtěla vědět všechno a bylo mi jedno, že stojím v jedné místnosti s upírem.

„Dalo by se to tak nazvat,“ pousmál se Edward. „Samozřejmě, že něco si lidé vymysleli nebo jsme jim to řekli my, abychom je zmátli.“

„To nemáte žízeň, když jste mezi tolika lidmi?“ zajímala jsem se dál.

Povzdechl si. „Někdy je to těžké, ale už jsme si zvykli na zvířecí krev, takže lidská nás už tolik nepřitahuje. Vypěstovali jsme si takovou imunitu. Proto chodíme do školy, chceme zapadnout.“

Nastalo ticho. Věděla jsem, že o upírech bych se mohla dozvědět mnohem víc, ale už tohle na mě bylo moc.

„Necháme tě jít a nemusíš se bát, že bychom ti nějak ublížili. Pokud budeš chtít, přestaneme se ti plést do života a klidně se odstěhujeme,“ řekl potichu smutnícím hlasem, jako kdyby mu ta myšlenka lámala srdce.

Ne, jen to ne! Nesmí se odstěhovat! Co bych si tady sama počala? Sice jsem je znala krátce, ale přirostli mi k srdci, a to nemluvě o Edwardovi, do kterého jsem pořád zamilovaná. Já vím, že bych se měla zhrozit a utéct od něj, ale to bych nemohla, protože je to prostě Edward. Bylo mi jedno, jestli je člověk nebo upír nebo nějaká jiná bytost. Milovala jsem ho a chtěla ho takového, jaký je. A milovala jsem i ostatní Culleny.

„Ne, nesmíte odjet!“ křikla jsem a rozběhla se k němu přes celou třídu. Bohužel se k životu přihlásila moje špatná rovnováha, takže jsem uprostřed cesty zakopla. Nestačila jsem dát ani ruce před sebe, když mě zachytili studené ruce.

Edward mě postavil na nohy, ale pořád mě držel.

„Nesmíte odjet!“ opakovala jsem šeptem a měla co dělat, abych se nerozbrečela jako malá holka.

„Dobře, když nechceš, abychom odjeli, zůstaneme,“ řekl šeptem a přitiskl si mě k sobě.

„Děkuju, já – já,“ nenacházela jsem slov, ale Edward mi položil prst přes rty a tím mě umlčel. Usmál se na mě tím pokřiveným úsměvem, který jsem tolik zbožňovala, a pomalu se ke mně sklonil. Neměla jsem strach, že by mi chtěl ublížit, vždyť to slíbil a já mu věřila.

Sundal prst z mých úst a chvíli si je prohlížel. Srdce mi bilo jak splašené. Že by nastala má scéna, kterou jsem si vymyslela? Edward se naklonil ještě blíž, ale potom se zarazil.

Na chvíli zaváhal, jestli mě může políbit, ale to už jsem nevydržela a přitiskla se k němu. Spojila jsem naše rty, ruce jsem mu zapletla do vlasů a Edward mě objal okolo pasu.

„Edwarde, takhle vysvětluješ Belle, že jsme upíři?“ slyšela jsem posměšný hlas Emmetta.

„Emmette,“ zakřičeli jsme na něj společně. Ten se jen usmál a odpochodoval pryč – asi aby ostatním řekl, že jsme se dali dohromady – ale to mi v tuhle chvíli bylo jedno.

Podívala jsem se na Edwarda, který se zase usmíval a v očích mu hrály ohníčky. „Kde jsme to skončili?“ zeptal se a ani nečekal na odpověď, protože se na mě hned vrhnul a začal mě náruživě líbat. Nečekala jsem ani minutu a zapojila se do polibku. Tak si tak říkám – ty oříšky mi přinesly štěstí.

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Tři oříšky pro Bellu - KateSwan: