Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Tajná láska od simi1918

Bella a Alice


Tajná láska od simi1918Povídka Láska nadevše od simi1918 se umístila na 2. místě s celkovým počtem bodů 70 ve druhé kategorii.
Gratulujeme!

EDIT: Článek ponechán v původní podobě.

 

Rok 1819:

Londýn:

Bella:

Na hodinách odbila půlnoc a můj tep se v tu ránu zrychlil. Nedočkavě jsem vyskočila z postele, oblékla si šaty a nahmatala svícen, který stál na toaletce. Zapálila jsem ho a potichu docupitala ke dveřím. Strach z toho, že mě někdo nachytá, přerušila nedočkavost, která mi zaplavovala celé tělo.

Jakmile jsem byla na chodbě, srdce se mi rozbušilo ještě rychleji, až jsem měla strach, že mi vyletí z hrudi. Potichounku jako myška jsem se jí plížila až ke vchodu do kuchyně pro služebnictvo, odkud se dostanu ke stájím.

Prošla jsem asi třemi chodbami a blížila se ke svému cíli, ale v tom jsem za sebou uslyšela hlasy našeho správce a sluhy. Zareagovala jsem okamžitě a zalezla do nejbližších dveří, tiše je za sebou zavřela a zády se o ně opřela. Čekala jsem, až se hlasy vytratí a potom opatrně vykoukla ven. Nikde nikdo. Úlevně jsem si oddychla a co nejrychleji pokračovala ke stájím.

Tam už na mě čekala osedlaná klisnička Daisy, kterou mi pokaždé tajně připravuje Laila, moje komorná, a zároveň spolupachatelka. Kdyby nebylo jí, tak bych se nikdy nikam nedostala. Opravdu jí hodně dlužím.

Svícen, který jsem držela, jsem opatrně položila, sfoukla svíčky a po tmě se vyhoupla na Daisy. A pak už jsem se vyřítila ze stájí směrem do tmavého a strašidelného lesa. Nepotřebovala jsem světlo, měsíc mi cestu, kterou i tak znám nazpaměť, dobře osvítil.

Vánek mi foukal do tváří, vlasy za mnou vlály jako závoj a sukně se vznášela. Daisy tryskem běžela lesem a nezastavovala se před ničím. Byly jsme jako jedno tělo. Milovala jsem to. Ten pocit opojení, vítr ve vlasech, vzrušení,… Bylo toho tolik, že se to ani nedá popsat. Občas mi přišlo, že je ta cesta nekonečná. Vše má ale svůj konec a ten můj je ze všeho nejkouzelnější.

Zastavila jsem se až u malého stavení hluboko v lese, o kterém nikdo kromě mé rodiny neví. Dříve tu bydlela stará paní, ta už je však po smrti. Jako malá jsem si k ní chodila pro buchty a bylinky. Byla to výborná kuchařka. Za doby mé babičky pracovala u nás na panství jako kuchařka, ale když už jí přestaly sloužit kosti a nemohla dál pracovat, nechala jí postavit tuto chatičku. Neměla totiž děti, které by se o ni postaraly, a naše rodina si ji zamilovala. Pak odešla na věčný spánek a všem nám moc chyběla. Jenže co sejde z očí, sejde z mysli, a teď už si na ni nikdo nevzpomene, stejně jako na toto místo. Pokud bych se na něho někoho zeptala, vůbec by netušil, o čem mluvím.

Seskočila jsem z Daisyna hřbetu a uvázala ji vedle velkého černého hřebce. Nemohla jsem se dočkat. Rychle jsem se vydala ke dveřím, které se najednou otevřely, a já spatřila toho, o kom se mi snívá každou noc a po kom neustále toužím. Na nic jsem nečekala, rozběhla se a skočila mu do jeho chladné, ale milující náruče.

„Edwarde,“ zašeptala jsem zaníceně a vyhledala jeho rty.  Edward okamžitě sklonil hlavu a lehce jako motýlí dotyk křídel se mi otřel o rty. A znovu a znovu, dokud jsem se k němu nepřitiskla a nedonutila ho mě pořádně políbit. Chyběl mi, tak strašně moc mi chyběl, a proto jsem ho potřebovala cítit. Vědět, že je tu, se mnou a stále mě miluje.

„Bello,“ vydechl a tentokrát mě políbil naléhavěji, vášnivěji. Hlava se mi zatočila a nohy přestaly nést. Kdyby nebylo jeho paží, skácela bych se na zem.

Nepřestával mě líbat. Naopak. A pro mě to byl učiněný ráj. Pít jeho dech, vnímat chvění jeho těla, cítit sladkost jeho úst. Zatoužila jsem strávit takhle celý život. Usínat vedle něho, spát vedle něho, probouzet se mu schoulená v náručí. Ještě více přitlačil na mé rty, až mě donutil pootevřít ústa. Jeho jazyk okamžitě zaútočil na můj. Bylo to k zbláznění, přesto bych nikdy nechtěla přestat.

Edward si mě po chvíli vyzvedl do náruče a odnášel do světničky a dál do ložnice, kde byla malá, ale útulná postýlka. Opatrně mě na ni položil a lehl si ke mně, jako vždy. Objala jsem ho kolem krku a přitiskla se k němu, jak nejvíce jsem mohla. Jeho tělo sice bylo studené, mně však chlad nevadil. Uklidňoval mě, ujišťoval, že je to Edward, má láska. Nadpřirozená bytost, která žije navěky.

„Ach bože, ani nevíš, jak si mi chyběla,“ zašeptal mi do rtů.

„Ale vím,“ odpověděla jsem mu a líbla ho do koutku úst. Zavrčel a objal mě ještě pevněji, pokud to šlo. Jeho jazyk mě přiváděl k šílenství. Nechala jsem ho plenit má ústa a přitom mu vyhrnula košili z kalhot. Dlaněmi jsem mu zajela pod ni a pohladila ho po hladké a tvrdé hrudi plnou svalů. Byl dokonalý.

„Bože Bello,“ zasténal, potom co jsem mu přejela po bradavce. Usmála jsem se a překulila se na něj. Zbavila jsem ho té zbytečné látky a chvíli se kochala pohledem na jeho božské tělo. Pak jsem se předklonila, zahalila ho kaštanovým vodopádem mých vlasů a pomalu políbila na krk do míst, kde mu dříve tepala tepna.  Hlasitě zasténal.

Započala jsem mokrou cestičku a pokračovala po jeho hrudi, kde jsem slíbala snad každý jeho sval. Rukama jsem mu mezitím masírovala svaly na pažích. Z hrudi jsem se dostala na vypracované bříško, kterému jsem se věnovala stejně pečlivě, a do pupíku dráždivě zajela jazykem. Jeho vzdychání a sténání pro mě byla rajská hudba.

Po chvilce jsem se opět vrátila k jeho hrudi a tentokrát si pohrála s jeho bradavkami.

„Panebože, Bello, ty mě zabiješ,“ zasténal, když jsem ho jemně skousla.

„Nezabiju, protože pokud si dobře pamatuji, jsi nesmrtelný,“ zasmála jsem se a zopakovala předešlé gesto. Nahlas zavrčel a ve vteřině se objevil nade mnou.

„Věřím, že by si objevila způsob, jak to udělat,“ zašeptal mi milimetr od rtů.

„Možná,“ řekla jsem šibalsky. Jeho oči zčernaly ještě do tmavší černě a ústa se tvrdě přitiskla na má. A pokračoval stejně, jako já u něho. Rukou mi zajel pod záda a rozepl šaty, které mi poté shrnul až k bokům.

„Ty nemáš košilku,“ užasl, jakmile na něho vykoulka má obnažená ňadra. Jen jsem s úsměvem zavrtěla hlavou.

„Jaksi jsem si ji nestihla vzít,“ pravila jsem nevzrušeně. Jeho pohled zdivočel. Majetnicky si mě začal prohlížet a já zatoužila patřit mu každým způsobem, jak jen žena může patřit muži. Chtěla jsem se ztratit v jeho žáru a síle.  Věděla jsem však, že tak daleko to nedojde, nikdy.

Smutek, který mě v turánu zaplavil, jsem se snažila nevnímat, ale přeci jen mi z hrdla unikl tichý vzlyk.

„Bello?“ Edwardova hlava se vyděšeně zvedla a jeho oči pátraly po příčině žalu, který se mi usadil v očích. Znovu jsem vzlykla. A jeho toužebná grimasa se změnila v bolestnou. Sice mi nemohl číst myšlenky, ale přesto věděl, co cítím. Místo toho, aby pokračoval v laskání, si lehl na bok a přitiskl si mě čelem k sobě. Objala jsem ho kolem pasu, nohy propletla s jeho, i když mi v tom sukně mých šatů bránily, a tvář si opřela o jeho ramena. Vdechování jeho sladké vůně mě uklidňovalo. A také tomu hodně dopomáhalo Edwardovo hlazení na zádech. Jeho ruka mi pomaloučku přejížděla po páteři nahoru dolů a druhá držela obě mé dlaně u své hrudi. Díky mým malým rukám s tím jeho obrovské neměly problém.

Leželi jsme takhle několik hodin. Nepotřebovali jsme víc. Stačilo nám pouze si ležet v náruči, pevně se objímat a občas se políbit. Jenže hodiny byly proti nám a ubíhaly neuvěřitelnou rychlostí. Z noci se vyklubalo svítání a byl čas se rozdělit. Mé oči se zamlžily slzami a vzlyky mi zaplnily hrdlo. Nesnažila jsem se to v sobě držet, potřebovala jsem brečet. Dostat to ze sebe.

„Nebreč, lásko, prosím. Trhá mi srdce tě takhle vidět,“ šeptal mi zmučeně do ouška. Ještě více jsem se rozbrečela.

„Ššš, notak, neplač, Bell, přece se nelučíme navždy. Zase se tu sejdeme,“ snažil se mě uklidnit.

„Já už to čekání nevydržím. Chci být s tebou, navždy,“ mluvila jsem zaníceně. „Chci, aby si mě proměnil a abychom spolu utekli,“ pokračovala jsem. Edward se na mě smutně podíval.

„Víš, že to nejde. Nemůžu utéct, ani ty ne. Navíc by ses nedokázala zříct své rodiny, na to ji miluješ víc, než si uvědomuješ.“ Věděla jsem, že má pravdu a to mě mučilo. „Musíš jít,“ řekl a něžně mě zvedl do sedu. Shrnuté šaty mi vytáhl na ramena a zapnul. Pak se zvedl z postele, sebral svoji košili a sám se upravil. Oblečený a obutý přešel ke mně, nasadil mi střevíčky a vytáhl na nohy. Společně jsme vyšli z chatky, zamkli za sebou a vydali se ke koním, kteří se spokojeně pásli. Zastavili jsme se a naposledy se objali. Pevně, ale něžně. Nakonec jsme se vášnivě políbili a Edward mě vysadil na Daisy.

„Miluji tě,“ zašeptala jsem a ze shora ho pohladila po tváři. Opřel si ji do ní a chvíli tak zůstal. Pak mě políbil do dlaně a vyskočil na svého hřebce.

„Taky tě miluji, navždy,“ odpověděl mi, smutně se usmál a zmizel v šeru mlhy, která se linula z lesa. Nechala jsem si slzy kanout po tváři a vydala se stejnou cestou domů, jakou jsem se sem dostala. Tak jako vždy.

***

„Slečno Swanová,“ vyrušil mě majordomův hlas ze čtení, „přišel vás navštívit váš snoubenec. Čeká na vás v západním salónku,“ informoval mě.

„Děkuji, Westlley, vyřiď prosím markýzovi, že tam za okamžik budu,“ usmála jsem se na něho a zaklapla knihu. Westlley přikývl a vytratil se z místnosti.

Ach. Úctyhodný markýz Jacob Black z Wolfordu a zároveň můj snoubenec dorazil. Lepší načasování si doopravdy nemohl vybrat, běželo mi hlavou, když jsem se blížila k salónu. Před dveřmi jsem se ještě zhluboka nadechla, nasadila umělý úsměv a vešla dovnitř.

„Ach lorde, to je ale nečekané překvapení,“ pozdravila jsem ho a nechala ho, ať mi políbí ruku.

„Nečekané? Copak snoubenci nenavštěvují své krásné snoubenky?“ usmíval se lišácky.

„To jistě ano, ale nečekala jsem vás tak brzy,“ opověděla jsem, jak nejmileji jsem dokázala.

„Zřejmě už jsem to bez vás nemohl vydržet, drahá.“

„To mi lichotíte, lorde.“

„Vám vždy, slečno Swanová.“ Upjatě jsem se na něho usmála a zeptala se ho, jestli se nechce posadit. Přikývl, a tak jsme se společně usadili každý do jednoho křesla.

„No a jak se vám daří?“ započala jsem nudnou, ale nutnou konverzaci.

„Velice dobře, a vám?“ Svoji celoživotní lásku musím skrývat před celým světem a dokonce s ní ani nikdy nebudu moct být, ale jinak je všechno v pořádku.

„Také dobře, děkuji za optání.“

„Nemáte zač,“ pokýval uctivě hlavou. Zrovna se nadechoval, že něco řekne, ale v tom do pokoje přišel papá.

„Wolforde, rád vás tu vidím. Zrovna jsem s vámi potřeboval probrat pár věcí ohledně předmanželské smlouvy a Isabellina věna.“

„Jistě, jsem vám k dispozici.“ Ach, díky papá, děkovala jsem mu v duchu, když společně odcházeli do jeho pracovny. Ještě pár minut v markýzově společnosti a asi bych se rozbrečela. Nesmíš na Edwarda myslet, napomenula jsem se, a zvedla se. Pokud to budeš stále dělat, bude tě to bolet ještě více.

Ve své ložnici jsem se natáhla na postel a radši přemýšlela nad zítřejším plesem. V Timesech se psalo, že to bude největší událost této sezóny. Prý se tam sejdou ti nejvýznamnější vévodové, hrabata a markýzové se svými rodinami. Je to opravdu pro tu nejvyšší společenskou vrstvu a můj papá tam byl pozvaný. Je to totiž Charles Swan, hrabě z Forksordu. Jeho titul je jeden z nejstarších v celé Anglii a smetánka si ho velmi váží.

Šaty jsem si na tu událost musela nechat ušít měsíc dopředu, stejně jako mamá. A pro ševce jsme nechali poslat dokonce už před měsícem a půl. Papá řekl, že to musí být brzo, aby se to potom stihlo. Pokaždé se může něco pokazit a na náhradu už by bylo pozdě. Proto mě i matce visí naše toaletní róby v šatnách spolu se střevíčky a ostatními doplňky. Ano, tohle opravdu bude nezapomenutelný ples.

***

„Připravené, dámy?“ optal se nás otec před vchodem do hlavního sálu.

„Já ano, drahý, a co ty, Bello?“

„Určitě,“ přikývla jsem s úsměvem a zavěsila se do otcova nastaveného levého rámě. Matka mne napodobila a společně jsme vyšli vstříc nejvznešenější smetánce Londýna.

 

„Lorde Wolforde,“ pozdravil otec mého snoubence překvapeně, „netušil jsem, že se tu ukážete.“

„Dostal jsem pozvánku na poslední chvíli,“ usmál se na něho a matce políbil ruku v rukavičce. Poté se otočil ke mně. „Lady Swanová,“ gesto zopakoval, „jste krásná a oslňující jako vždy, ale dovoluji si říct, že dnes večer vypadáte zcela úchvatně.“

„Děkuji vám, lorde.“

„Smím si u vás zamluvit první tanec?“ Než jsem stihla odpovědět, otec to rozhodl za mě.

„Jistě že můžete, Isabella bude velmi ráda, že?“

„Jistě,“ přikývla jsem zdvořile, ale v duchu pěnila. Nejradši bych na papá zakřičela, ale zvenku jsem se jen nepřirozeně usmála.

„Mohl bych vás představit pár svým přátelům?“ zeptal se mě.

„Samozřejmě, moc ráda je všechny poznám.“ Usmívej se, usmívej se, křičela jsem v duchu.

 

 

Wolford mě začal představovat jednomu gentlemanovi za druhým, až jsem si absolutně nepamatovala, kdo je kdo. Nejdříve to byl hrabě Delatre, poté markýz Brochem, potom lord Admend, hrabě Sunygham a další a další a další.

„Oh! Panebože, jestli pak tamto není vévoda z Fexmooru? Ach drahá, vás dva určitě musím seznámit,“ zatrylkoval můj snoubenec. Byla jsem v pokušení protočit očima, ale neudělala jsem to, jsem přeci slušně vychovaná dáma a nechci papá udělat ostudu, ne?

„Ano, to jistě musíte,“ přitakala jsem.

„Fexmoor nežije tady v Londýně, má sídlo někde hodinu odtud. Jeho titul je nejstarší v celé Anglii, dokonce starší než vašeho papá. Je škoda, že se všech tak straní. Má rád svoje soukromí. Do města zamítá jenom v době, kdy- och, omlouvám se, to není pro jemná ouška. Ale hlavní je, že se prý nedávno zasnoubil. Pro všechny debutantky to byla strašná tragédie. No dokážete si to představit. Matinky a jejich svatbychtivé dcerunky a mladý, pohledný a bohatý vévoda.

Teď však má svou budoucí choť lady Clear Whincentovou, dceru lorda Bakimghema. Myslím si, že tvoří úchvatný pár, takový, jako jsme my dva, drahá.“ Bla bla bla. Je velmi neslušné neposlouchat, co vám váš snoubenec říká? Neměla jsem totiž absolutní tušení, o čem to mluví. Poslední, co jsem od něho zaslechla, bylo, že mě chce opět někomu představit. Jméno už jsem však nevnímala.

„Vaše milosti,“ promluvil Wolford na muže stojícího k nám zády. Slušně jsem zvedla hlavu a první, co jsem zahlédla, byly známé bronzové vlasy a poté, co se dotyčný otočil… Ježíšikriste!!!

Edward překvapeně nadzvedl obočí a na vteřinu zabrousil pohledem ke mně. Já tam dokázala jenom stát a zírat na něho jako nána. Nemohla jsem se ani pohnout, mrknout a nadechnout se.

„Wolforde, vašemu doprovodu asi není nejlépe, neměla by si jít slečna sednout?“ promluvil svým sametovým hlasem. Wolford se na něho překvapeně podíval a otočil se na mě.

„Ach drahá, není vám dobře? Měla jste mi to říci dříve. Pojďte si sednout.“ Začal mě táhnout k židli, ale já tu chtěla zůstat.

„Jsem v pořádku, jenom se mi trošku zatočila hlava. Mohl byste mi prosím přinést šálek punče?“

„Jistě. Nebude vám vadit, pokud vás zanechám v přítomnosti jeho milosti o samotě?“

„Ovšem že ne,“ usmála jsem se na něho co nejpřesvědčivěji.

„Dobře, hned budu zpátky,“ řekl zaraženě a zmizel v davu. Konečně jsem se otočila na Edwarda.

„Vaše milosti? Co tu děláte?“ zeptala jsem se ho.

„To, co všichni ostatní.“

„Ach, to je duchaplná odpověď,“ procedila jsem skrz zuby.

„Také si myslím,“ usmál se na mě zářivě a mé srdce v turánu roztálo.

„Bavíte se dobře? Myslím na plese.“

„Výtečně,“ zasmál se trochu více nahlas a já věděla, že mi odpověděl na to první.

„To je dobře. Nebyla by to přeci událost sezóny, kdyby se tu lidé nudili, že?“

„To máte pra-“ Jeho slova však byla přerušena překrásnou blondýnou, která se zjevila po jeho boku a zavěsila se do jeho rámě.

„Ach, drahý, tady jsi, všude jsem tě hledala,“ zacvrlikala na něho a můj úsměv mi zmrzl na rtech. Poznala jsem okamžitě, že je to upírka. Její zvláštní naoranžovělé oči s nádechem červené mi to prozrazovaly. A ty se také na mě okamžitě přišpendlily. „A kdo je tvá společnice?“ optala se ho zdvořile, ale nijak šťastně.

„To je lady Swanová, dcera hraběte z Forksordu a snoubenka lorda Wolforda.“

„Velice mě těší, lady Swanová,“ řekla a naklonila se ke mně, aby mě líbla na tvář. Hmm, velmi nečekané gesto. „ Och, krásně voníte,“ podotkla zvláštně, a když se odtáhla, její oči byly nejméně o dva odstíny tmavší.

„Clear, drahá, to stačí,“ podotkl dosti tvrdě a trochu ji zatáhl za sebe, jako by mě před ní chtěl chránit.

„Isabell, drahoušku, nesu vám ten punč,“ objevil se tu ještě Wolford s mým punčem.

„Děkuji, lorde,“ poděkovala jsem a usrkla. Punč mi krásně chladil hrdlo, to bylo přesně to, co jsem potřebovala. Zchladit.

„Akorát začíná první tanec, myslím, že ten jste mi slíbila vy, lady Swanová,“ pousmál se na mě. Jen jsem přikývla, odložila sklenku a nechala se jím vést na parket bez jediného pohledu na Edwarda. Stejně jsem se tomu ale nevyhnula, protože se okamžitě zjevil vedle nás s lady Whincentovou. Tanec začal.

„Tančíte půvabně,“ polichotil mi.

„Děkuji,“ poděkovala jsem mu a snažila se nešilhat k úchvatnému páru skládající se z Edwarda a jeho snoubenky. Vypadali jako božský pár, oba nadlidsky krásní a úchvatní. Hodili se k sobě. Schválně jsem si zkusila představit sebe na jejím místě a musela jsem uznat, že bych vedle něho vypadala jako šedá myška. A to mi všichni říkají, že jsem krásná. Kdyby potkali ji, myslím, že by změnili názor.

Zbytek tance už jsme nemluvili a já tomu byla ráda. Nevím, jestli bych vydržela zdvořile konverzovat, když se vedle mě točí Edward se svou budoucí manželkou.

Jakmile hudba skončila, zastavili jsme se a navzájem se uklonili.

„Mohu vás doprovodit k vaší rodině?“ zeptal se mě a já přikývla. Došel ke mně, já se do něho zavěsila, ale než jsme vyrazili, otočil se a houkl na Edwarda: „Rád jsem vás viděl, vaše milosti. Myslím, že se tu dnes ještě potkáme.“ A pak jsme odešli, a já se ani jednou neohlédla.

 

***

„Renée, Bello, chtěl bych vás někomu představit. Je to už můj dlouhodobý přítel, nedávno se přistěhoval do Londýna.“ Ach bože, to seznamování mě už opravdu zničí. Společně jsme vyšli k nějakému stolu, ale já už napůl nevnímala. Začínala jsem být unavená a z toho dnešního kolotoče už se mi dělalo nevolno.

„Fexmoore, příteli, rád tě vidím. Mohl bych ti představit svou rodinu?“ začal otec a já přitom jméně totálně vystřízlivěla.

„Forksorde, také tě rád vidím a bude mi potěšením poznat tvou krásnou a půvabnou rodinu,“ usmál se na něho a já slyšela, jak mamá zalapala po dechu. Ano, bohužel, Edwardovo šarm působí na všechny ženy v jakémkoliv věku, na nezadané i zadané.

„Takže, toto je Renée, má milovaná choť, a tahle dívka je naše zbožňovaná dcera Isabella,“ představil nás postupně a já ani nevím, proč jsem při svém jméně zčervenala.

„Mylady. Rád vás poznávám,“ pronesl k mamá uctivě, lehce se uklonil a políbil ji na hřbet dlaně v rukavičce.

„Já vás také, vaše milosti,“ zachichotala se. Zachichotala se! Poté se Edward otočil ke mně a usmál se tak kouzelně, že se mi málem podlomila kolena.

„Lady, rád vás poznávám, mé jméno je Edward Cullen a jsem vévoda z Fexmooru,“ představil se mi a udělal stejná gesta, jako s matkou.

„Isabella Swanová, vaše milosti,“ usmála jsem se na něho a udělala pukrle.

„Velice rád vás poznávám.“

„Já vás také.“

„Fexmoore, kde máte svoji snoubenku?“ vytrhl nás ze vzájemného okouzlení můj papá.

„Bohužel se jí udělala nevolno a odjela domů,“ odpověděl mu zdvořile, ale o tón nevrleji. Hmm, udělalo špatně, spíš bych použila výraz, že dostala chuť vycucnout půlku sálu včetně mě.

„Ach,“ vydechl papá překvapeně. Asi ho trochu zaskočil. Edward se opět otočil na mě.

„Lady Swanová, mohu vás požádat o tanec? Myslím, že právě začíná valčík.“

„Velice ráda, vaše milosti,“ zamrkala jsem překvapeně, ale šťastně. Zavěsila jsem se do jeho nastaveného ramě a bok po boku jsme vyrazili na parket.
„Ale opravdu, co tu děláš?“ zašeptala jsem k němu co nejtišeji, že jsem se pomalu neslyšela ani sama. „Vím, že na žádné společenské akce nechodíš, tak co ta změna?“ Jeho upíří sluch s tím ale neměl žádný problém.

Edward se už dnes po několikáté díky mně usmál, to mi dělalo velmi dobře, a sklonil se k mému uchu, aby mi pošeptal: „Věděl jsem, že tu budeš a chtěl tě vidět.“ Mé srdce při té větě zaplesalo radostí a ústa se automaticky vytáhla do zářivého úsměvu.

„Lady Swanová, váš úsměv je okouzlující,“ pronesl už nahlas a já se začervenala.

„Děkuji,“ přijala jsem jeho kompliment a přitom mu dala jednu dlaň na rameno a druhou chytla tu jeho. Zaujali jsme postoj a při prvních tónech začali plout po parketu.

„Po tomhle jsem vždy toužil,“ zašeptal.

„Po tanci?“ nechápala jsem a on se potichu zasmál.

„Ano, ale po tanci s tebou, lásko. Na místě, jako je tohle, na veřejnosti, aby nás každý viděl, a kde se tě můžu dotýkat, aniž by to někoho pobouřilo.“ Zamilovaně jsem na něho pohlédla a musela vynaložit veškeré své sebeovládání, abych ho tady a teď nepolíbila.

Odpověděla jsem mu úsměvem a pak už mlčela, stejně jako on. Jen jsem si užívala jeho dotyky na svém těle a láskyplný pohled patřící mně. Tohle byl ten nejkrásnější valčík, jaký jsem kdy zažila. A nemá to absolutně nic společného s tím, že je Edward naprosto dokonalý tanečník. Bylo to tím, že jsem tu byla právě s ním.

Tanec skončil a já zesmutnila, protože mě musel Edward pustit, ale poté se zase rozzářila, jelikož mě požádal, jestli se s ním nechci jít projít do zahrady.

„Moc ráda, vaše milosti.“

 

Jakmile jsme došli do zahrady a zastavili se v černém stínu pod stromem, kam na nás nikdo díky živému plotu neviděl, na nic jsme nečekali a vrhli se na sebe.

„Edwarde,“ vzdychala jsem mu do úst a snažila si ho přitáhnout ještě blíž. Vyhověl mi. Jeho rty začaly hltat ty mé.  Jemně mi zuby zatahal za spodní ret a pak po něm přejel jazykem.

„Ach bože,“ zasténala jsem co nejtišeji. Edward ještě přitvrdil a donutil mě pootevřít ústa. Okamžitě na mě zaútočil zevnitř. Jeho jazyk laskal můj, naše dechy se mísily a ruce hladily tělo toho druhého. Bylo to úžasné, vášnivé, chtivé…

„Bello, lásko moje,“ šeptal do polibků.

„Musíme… se krotit,“ snažila jsem se vyslovit, ale moc se mi to nedařilo. Mé rty uvězněné v Edwardovo se nemohly hýbat jinak, než k opětovanému líbání.

„Krotím se,“ zavrčel a já se musela zasmát. Zajímalo by mě, jak by se choval, kdyby se nekrotil. Ještě chvíli jsme se navzájem objímali, ale v tom jsme najednou v dáli zaslechli hlasy. Rychle jsme od sebe odskočili a začali se upravovat. Hlasy se však po chvíli ztratily a my opět osaměli. Edward se ke mně chtěl opět přitisknout, ale já zavrtěla hlavou a ustoupila.

„Děje se něco?“ zeptal se zmateně. Stálo mě hodně úsilí nevrhnout se mu zpátky do náruče, ale musela jsem vydržet. Pro blaho nás obou.

„Edwarde, takhle to dál nejde, já už se nechci skrývat a bát se, že nás někdo uvidí.“

„Já vím, lásko, také se mi to nelíbí, ale jinak to nejde, víš to.“

„Nevím, Edwarde,“ zavrtěla jsem rázně hlavou, „snažím se tě chápat, přemýšlím nad tím každým dnem, ale pochopit to nemůžu. Miluji tě, miluji tě jako nikoho na světě a vděčím bohu za to, že jsme se tehdy v tom lese střetli. Ale tohle skrývání a tajné schůzky… Edwarde, bolí mě to. Sžírá mě zevnitř pokaždé, když tě musím opouštět. A lady Whincentová mi v tom také zrovna nepomáhá. Žárlivost mě dnes zaplavila hned, jakmile se k tobě přitiskla.“

„Jsem rád, že na mě žárlíš,“ pousmál se, „také na tebe žárlím. Vždycky, když se okolo tebe ochomýtne nějaký muž.“

„O to tady ale nejde,“ zavrtěla jsem naštvaně hlavou. „Chci být s tebou,“ zašeptala jsem něžně a konečně se k němu přitulila. Sklonil hlavu, aby se mi podíval do očí, a já pokračovala. „Navždy a napořád.“

„Jsi se mnou, právě teď.“

„Ano, ale já s tebou chci trávit veškerý svůj čas. Chci s tebou být i zítra a pozítří a popozítří…“

„Bello, víš, že to nejde,“ zašeptal zmučeně.

„Proč, protože mě nechceš přeměnit?“ řekla jsem a odtáhla se od něho. Nebránil mi.

„Ano. Nezničím ti život, Bello, nikdy bych tě nezbavil života. Ty už máš svou budoucnost, stejně jako já. Jsem nesmrtelný, jednoho dne odejdu a už se nevrátím. A ty budeš mít rodinu, lidskou rodinu, a děti. Budeš mít všechno, co by si se mnou mít nemohla.“
„A co lady Clear? Tu si přeci přeměnil!“

„Protože umírala, Bello! To je něco jiného. Prosila mě, abych ji proměnil, nechtěla ještě skončit svůj krátký život. Ale nemysli si, že mi to nevadilo, zbavit někoho duše. Ale ji nemiluji, proto to bylo jednoduší. Tebe ano.“

„Vybral sis existenci s ní místo se mnou,“ zašeptala jsem zlomeně.

„Ne, nevybral, Bello, protože v den, kdy jsme se potkali, jsi už svoji budoucnost měla a já ti ji nebudu brát, to bych si v životě neodpustil. Lásko, čeká tě krásný život, lidský život. A než odejdu, uběhne mnoho let, které můžeme strávit spolu. Sice tajně, ale spolu. A to je hlavní,“ snažil se mě přesvědčit, ale mně právě došla trpělivost. Rozbrečela jsem se a bylo mi jedno, že až se vrátím do sálu, všichni to poznají. V této chvíli mi to bylo ukradené.

„Ne, Edwarde, já už doopravdy nemůžu!“ Edward se na mě vyděšeně podíval. Pochopil má slova. „Už se nechci trápit,“ vrtěla jsem hlavou a ustupovala před ním, až se mezi námi dělal větší a větší prostor.

„Bello, prosím, nedělej to,“ prosil mě zmučeně, ale já už se rozhodla. Jasně dal najevo, že spolu nikdy nebudeme a tím pádem je to lepší ukončit hned, než jednou za šest let zmizí a já tu zůstanu sama, zblázněná žalem po něm.

„Nemohu, Edwarde, už nemohu pokračovat dál. Bude nejlepší naše tajné schůzky ukončit.“ To, co jsem právě vyslovila, mě zabíjelo, ale věděla jsem, že je to to nejlepší.

„Bello, prosím, nenič naši lásku. Miluji tě.“

„Ne, já naši lásku neničím, Edwarde. O to ses už postaral sám.“ Slzy, které mi smáčely obličej, jsem si neohrabaně setřela a roztřesený hlasem nahlas řekla: „Velice ráda jsem vás poznala, vaše milosti, ale teď už budu muset jít. Sbohem… navždy.“ A utekla jsem.

 

 

„Co se stalo, Bello?“ ptala se mě vystrašeně mamá, jakmile mě uviděla.

„Chci domů, není mi dobře,“ zakřehotala jsem.

„Dobře, najdu otce a nechám přistavit kočár. Počkej tu na mě, hned se vrátím.“ Mamá odešla a já se unaveně posadila na polstrovanou židli v soukromém salónku.

Co jsem to proboha udělala? Odehnala jsem od sebe osobu, která je mi vším. Jenže přesto cítím, že to, co se stalo, bylo správné. Ano, bude trvat dlouho, než se z toho dostanu, ale jak Edward řekl. Čeká mě dlouhá a naditá budoucnost s markýzem z Wolfordu. Jak se říká, sejde z očí, sejde z mysli, ne? Ale co ze srdce?

***

Konečně vím, jak se asi cítí hrdinky v románech, které tak ráda čtu. Pokaždé jsem je popoháněla, ať svým milým něco řeknou a přitom vůbec nepřemýšlela, jak se asi musí cítit. Jak úděsné to pro ně musí být. Vždy už jsem si přála, aby se dali dohromady, ale prostě jsou případy, u kterých je lepší, když se tak nestane. Stejně, jako je ten můj. Zde jednoduše hlavním hrdinům společný osud souzený není a hlavní hrdinka se s tím musí nějak vypořádat. Každá to dokázala a já musím také.

„Bello, je tu švadlena. Čeká tě poslední zkouška svatebních šatů,“ přišla mi oznámit do ložnice mamá, a tak mě vytrhla z bláznivých myšlenek.

„Dobře, hned tam budu.“ Mamá se na mě zvláštně podívala, ale pak jen potřásla hlavou, usmála se a odešla.

Zmoženě jsem se zvedla z postele, v zrcadle se upravila a sešla dolů do přijímacího salónku. Tam už čekala paní Onliová, nejlepší švadlena v Anglii, i s mými svatebními šaty a svým nádobíčkem.

„Dobré odpoledne, lady,“ pozdravila mě a udělala pukrle.

„Dobré odpoledne, paní Onliová,“ přikývla jsem na pozdrav a postavila se za paravan, který sem přenesli sloužící. Za zády se mi okamžitě objevila Laila a začala mi rozepínat šaty. Ty mi spadly na zem a já si oblékla svatební, ve kterých jsem došla k paní Onliové. A ta začala dělat poslední úpravy. Jako třeba lemy, rukávy, krajky a spoustu dalšího. S povzdechem jsem zavřela oči a přála si, aby to už skončilo. Všechno.

***

„… že drahá?“ zeptal se mě na něco můj snoubenec.

„Ehm, omlouvám se, co jste to říkal?“ Vím, že je naprosto nevychované se takto ptát, vždy musím poslouchat vše, ať je to sebenudnější, ale poslední dny jsem na to měla právo.

„Ptal se vás,“ řekl trochu nevrle, „na názor na tu novou sochu na Berkely Square.“ Hmm, toto je ale opravdu nudné.

„Ach, no… myslím si, že je, no, zajímavá.“ Lord se na mě zaškaredil, ale potom se na mě divně podíval a poposedl si ke mně.

„Víte, že máme zítra svatbu?“ Na to se opravdu zapomenout nedá, měla jsem chuť na něj zakřičet, ale místo toho jsem jen s poloúsměvem přikývla. „A víte, že jsem vás od našeho seznámení vůbec nepolíbil? To mi připadá přímo jako zločin,“ řekl už opravdu malý kousek ode mě. A poté se sklonil a přitiskl své rty na mé. Poprvé mne políbil před třemi měsíci, v den našeho seznámení. Tehdy mi to připadalo velmi vzrušující, jelikož to byl můj první polibek, ale teď mi přišel naprosto obyčejný. Chvíli jsem ho nechala, ale po chvilce se odtáhla.

„Omlouvám se,“ zašeptala jsem a sklonila hlavu, „myslím, že bychom to měli nechat na zítřek.“ Očekávala jsem lordovi protesty, ale překvapivě mě chytl za bradu a něžně donutil podívat se mu do očí.

„To je v pořádku, drahá, ještě nejste připravena, chápu to. Jste mladá a nezkušená, ale nebojte, zítra večer se dozvíte naprosto všechno.“ Ještě jednou mě líbl na rty, a pak se zvedl, uklonil se a odešel. Zítra. Večer. Se. Dozvím. Naprosto. Všechno. Panebože!

 

Ještě v ten večer jsem se vyplížila ven. Ve stáji jsem podplatila našeho čeledína, aby mi bez řečí a bez žádných komentářů před mými rodiči osedlal Daisy, a tryskem vyrazila do lesa. Věděla jsem, že dělám chybu. Mé vnitřní já na mě křičelo, ať se otočím a jedu zpátky domů, ale mé srdce říkalo něco jiného. Musela jsem tam jet, potřebovala jsem to tam naposledy vidět. Protože zítřejším dnem už nebudu lady Isabella Swanová, ale stane se ze mě lady Isabella Blacková, markýza z Wolfordu. Vdaná žena. A můj dosavadní život navždy skončí.

Jakmile jsem dojela na místo, srdce se mi sevřelo. Očekávala jsem, kdy se otevřou dveře a vyjde z nich Edward, ale věděla jsem, že se tak tentokrát nestane. Seskočila jsem z Daisy, přivázala ji a vešla dovnitř.

Bylo to tu bez něho hrozně opuštěné.

Pomalu jsem se procházela a dotýkala se různých předmětů. Nejsem sebemučící člověk, ale i když jsem věděla, že nesmím chodit do ložnice, kde jsem s Edwardem během našich tajných schůzek trávila nejvíce času, přesto všechno jsem ji musela vidět.

A jak jsem předvídala, v momentu, kdy jsem ji uviděla, kdy mi do zorného pole padla postel, mě to zasáhlo jako blesk z čistého nebe. Zalapala jsem po dechu a kolena se mi podlomila. Tvrdě jsem dopadla na zem. Vzlyky se mi hrdlem linuly nevídanou rychlostí a slzy pode mnou vytvářely louži. Bylo mi jedno, že se chovám jako přesný opak dámy, ale po kolenou se dostala k posteli, na kterou jsem ulehla a podala se pláči hranícímu s hysterií, který jediný mi byl útěchou.

***

A je to tu, říkala jsem si, poté co jsem jela v kočáře směrem ke kostelu. Dnes se vdávám. Přesněji za půl hodiny. Jak to mohlo tak rychle utéct? Kde je všechen ten čas? Jako malá jsem si představovala, že má svatba bude veliká a u oltáře na mě bude čekat princ, kterého budu navěky milovat. Navěky, to slovo bylo velmi významné. Jakmile jsem si totiž uvědomila, jak blízko toho snu jsem byla, zamrazilo mě v zádech.

Jenže u oltáře na mě žádný princ nečeká. V podstatě tam bude naprosto cizí člověk. Člověk, se kterým strávím zbytek svého života a o kterém vím, že ho nikdy nebudu milovat. Mé srdce si totiž vzal někdo, kdo o něj nemá zájem. Můj vysněný princ.

Po celou dobu jízdy jsem se koukala z okénka a přemýšlela, jaký bude můj život. Jacob je hodný člověk, upřímný, schopný, dokonce i pohledný, ale… Bohužel je tam to ale. Kdybych nikdy nepotkala Edwarda, snadno bych se do markýze zamilovala. Jenže já ho potkala, a tím se vše změnilo. Někdy si říkám, že by bylo lepší, kdybychom se tam nikdy nesetkali, ale poté se vždycky okřiknu. S ním jsem zažila své nejšťastnější dny v životě a nevyměnila bych je za nic na světě.

„Bello? Jsi v pořádku?“ Mamá se na mě starostlivě podívala a já se na ni smutně usmála. Kdybys jen věděla.

„Ano, jen jsem trochu… nervózní. To je normální, ne?“

„Ano, ale nevěsta by se měla radovat a ne vypadat, jako by měla jít na popravu. Bell, když jste se s markýzem seznámili, byla si z něho unešená, ale potom se to změnilo. A nemysli si, že jsem si toho nevšimla. Jsem tvá matka, je má povinnost to vědět. Co se děje, zlatíčko?“ A protože v kočáře nikdo jiný nebyl a mamá byla první osoba, které bych se svěřila, dovolila jsem si na chvíli povolit uzdu sebeovládání a rozvzlykala se.

„Ach maminko,“ zašeptala jsem a vrhla se jí do náruče. Neptala se mě na nic, jen mě držela a hladila po zádech. „Co mám dělat?“

„Je jen jedna otázka, která ti dá odpověď na tvé trápení,“ řekla a já se na ni nechápavě podívala.

„Jaká?“

„Chceš si vzít markýze z Wolfordu? Do ničeho tě nenutíme, Bello, je to jen tvoje volba.“

„Já…“

„Víš, je to důležitý krok ve tvém životě. Musíš být stoprocentně rozhodnutá, že to tak chceš. Pak už to nepůjde vrátit zpátky. Hlavní ale je, miluješ markýze? Nebo je tu někdo jiný, kdo tě okouzlil?“

„A kdyby tu opravdu někdo byl, ale dotyčný mě z nějakého důvodu nechtěl navždy, ale jen na pár let…“

„Je důležité, jestli ho opravdu miluješ. A jestli on miluje tebe. A jeho důvod proto, že tě nechce napořád, nesmí souviset s jeho láskou k tobě. Za těchto okolností bys měla bojovat.

Víš, já o tvého otce musela také bojovat. V době, kdy šel příkladem všem hejskům, střídal jednu milenku za druhou, a každá mladá neprovdaná dívka ho chtěla za manžela. On chtěl být ale svobodný. Přece by se nevzdal své svobody kvůli manželství, ne?“ zasmála se mamá. „Ale jednoho dne jsme se setkali. A byla to láska jako trám. Hned jsme se zasnoubili. Jenže po delší době začaly problémy. Nevěděla jsem proč, ale tvůj otec se mi začal odcizovat, až jsem ho jednoho dne našla s jeho bývalou milenkou v Hyde Parku, jak se líbají. A to mě přinutilo naše zásnuby zrušit. Ale osud nás po jisté době opět svedl dohromady. Jiskření, které mezi námi bylo tehdy, nevymizelo, a jednoho dne, kdy jsme letěli balónem, jsem mu podlehla. Tím mě zkompromitoval a museli jsme se vzít.

Manželství začalo hezky, ale potom to začalo mít stejný spád, jako v době, kdy jsme byli zasnoubení. A nakonec jsem zjistila, že se lásky bojí. Díky svému zemřelému dvojčeti a smrti rodičů. Bál se, že pokud začne opět milovat, v tu ránu dotyčnou osobu ztratí. A já ho přinutila, aby se tomu postavil. V ten den mi řekl, že mě miloval už od první chvíle, a jen si to neuvědomoval. No a ta láska nám zůstala až do dnes. Ale věř, Bello, že než jsem mu otevřela oči, byl to veliký boj. Plus jeho milenka, která se po jeho vyznání lásky objevila s tím, že ho chce zpátky. A opět jsem bojovala. Něco si zapamatuj, zlatíčko. Láska je boj, který se ovšem vyplatí.“

„Páni, mamá, proč jste mi to s papá nikdy neřekli? Myslela jsem si, že jste se seznámili jako všichni ostatní. Netušila jsem, že to bylo tak komplikované,“ divila jsem se a přitom si utírala slzy od předešlého pláče.

„Neměli jsme důvod ti to říkat. A ty ses nás nikdy neptala.“

„To je pravda.“

„Tak co myslíš, jsi silná bojovat za svoji lásku? A nebo se dnes provdáš za lorda Wolforda?“ položila mi mamá důležitou otázku. A podle třpytu jejích očí jsem poznala, že zná moji odpověď.

„Budu bojovat,“ rozhodla jsem se pevně. „Řeknu Edwardovi, že ho miluji a že bez něho nemůžu žít. A ať si ty řečičky s mojí budoucností strčí do- prčic,“ dodala jsem ještě nahlas. A až pozdě si uvědomila, že jsem Edwardovo jméno vyslovila nahlas.

„Počkej, ty miluješ Edwarda Cullena? Vévodu z Fexmooru?“ ptala se mě nevěřícně mamá.

„Ano. Už velmi dlouho. A on mě. Jenže je tu pár problémů, které ti ale nemohu říct.“

„Není zasnoubený?“ zasmála se mamka.

„Ano, ale jak si řekla, budu bojovat.“ V té chvíli se kočár zastavil. Otočila jsem se k matce. „Moc ti děkuji, maminko, hrozně si mi pomohla.“ Pevně jsem ji objala a pak se odtáhla. „Můžeš prosím říct hostům a papá a lordu Wolfordu, že-“ Mamá mě ale přerušila.

„Řeknu. Neměj strach. Všechno zařídím.“ Ještě jednou mě objala, a poté vystoupila z kočáru. Já dala kočímu adresu Edwardova sídla a modlila se, že jsem právě neudělala osudovou chybu.

 

 

Před Edwardovo sídlem jsem znervózněla. Co mu řeknu? A co na to on? Jen samé otázky a žádné odpovědi.

Na rozklepaných nohou jsem vystoupila z kočáru a zhluboka se nadechla. Jen klid, bude to v pořádku. Všechno bude naprosto v pořádku.

Vyšla jsem krátké schody a zastavila se před hlavními dveřmi. Zabouchala jsem klepadlem.

„Přejete si?“ zeptal se mě majordomus, když se otevřely.

„Ano, potřebovala bych nutně mluvit s jeho milosti. Je doma?“

„Nevím, podívám se. A pokud ano, koho mám ohlásit?“

„Lady Isabellu Swanovou.“

„Jistě, mylady. Prosím, následujte mne.“ Majordomus mě dovedl do přijímacího salónku, kde jsem se posadila do ohromného a velmi příjemného křesla.  A čekala, dokud někdo nepřijde. V tom se otevřely prosklené dveře a Edward vstoupil.

„Bello? Co tu proboha děláš? Nemáš se teď právě vdávat v kostele?“ ptal se mě vyjeveně a zíral na mě, jako bych byla já nevím co.

„Já… svatba se ruší, Edwarde.“

„Proč, proboha? Stalo se něco?“ strachoval se, okamžitě ke mně popošel a začal rentgenovat pohledem.

„Ne, ne, všechno je v pořádku, jen jsem si prostě uvědomila, že to nemůžu udělat.“

„Vdát se?“

„Ne, teda jo, ale ne za markýze.“ Podle jeho pohledu jsem poznala, že stále nechápe. „Edwarde, nemohla jsem si Wolforda vzít, když vím, že miluji jiného muže. Na to si lorda až příliš vážím. A dozvěděla jsem se jednu věc, která mi vlila sílu do žil. Miluji tě, Edwarde. Jsi moje všechno a chci strávit zbytek života s tebou. Pouze s tebou. A pokud budu muset, budu bojovat,“ řekla jsem pevným hlasem.

„Bello, já… nevím… nemůžu…“ Bylo to snad poprvé, co jsem ho slyšela zadrhávat. „Miluji tě a-“

„Už nic neříkej, tohle mi stačí,“ přerušila jsem ho a konečně udělala to, co mi tak chybělo. Políbila ho. Hned jsem se ale odtáhla, abych nepodlehla pokušení. „Chci si tě vzít, Edwarde, a chci, abychom žili jako manželé. A ne neberu jako odpověď.“ Netrpělivě jsem čekala, co na to řekne. Mezitím vzal mou tvář do dlaní a intenzivně se mi zadíval do očí. „Dobře,“ řekl po chvíli a já se neudržela, vypískla radostí a skočila mu kolem krku.

„Ach Edwarde, jsem tak šťastná,“ smála jsem se radostně, ale Edward mě ze sebe sundal a přitom se tvářil strašně vážně.

„Ale mám pár podmínek,“ zamračil se na mě a já hned začala kývat hlavou jako husa. „Zaprvé, nikdy tě neproměním.“ Už jsem chtěla začít protestovat, ale umlčel mě svým ukazováčkem, kterým mi zadržel rty. „Zadruhé mě nikdy nebudeš prosit, abych tě proměnil. A zatřetí, až nastane den, kdy budu muset odejít, zfalšuju nehodu, při které zemřu, a ty tu zůstaneš. Jako vdova. Nechám ti celé vévodství a ty se mě nikdy nebudeš snažit najít. Stanu se pro tebe minulost, jako bych doopravdy zemřel. Poté se budeš moct znovu vdát a mít i děti. Spousta žen je má ve středním věku.“ Jeho slova mě drtila naprosto všude.

„Edwarde, to nemůžeš,“ vrtěla jsem hlavou a do očí se mi hrnuly slzy.

„To jsou moje podmínky,“ řekl nekompromisně.

„Ne, prosím, to mi nemůžeš udělat.“ Teď už jsem brečela. Jeho bolest vepsaná v obličeji mi ale oznamovala, že neustoupí. Chtěl něco říct, ale já zavrtěla hlavou a vytrhla se mu.

„Takže tohle je to, co chceš? Manželství na šest, sedm možná osm let a pak konec?“ ptala jsem se ho zkroušeně. Jen přikývl. Ze slzných kanálků mi vytryskly další slzy. „Dobře, ale já bych takhle žít nemohla. Ne s vědomím, že mě jednou opustíš. Myslela jsem, že tvá láska ke mně je silnější, než odhodlání mě nechat naživu, ale jak je vidět, spletla jsem se.“ A s těmi slovy jsem odešla.

Co nejrychleji jsem se dostala k hlavním dveřím a vyběhla ven. Neuvědomovala jsem si ale, že za mnou Edward běží. To až v momentě, kdy na mě zavolal.

„Bello, tohle si přeci nemůžeš myslet,“ ptal se zděšeně a dohonil mě. Pro jistotu mě chytl za paži.

„A proč by ne? Vždyť mi to neustále dokazuješ tím, jak se bráníš myšlence mě proměnit.“

„Víš, jaký mám názor na upírský život. Vždy jsem litoval, že mě můj stvořitel Carlisle proměnil a nenechal zemřít. Ale stalo se. Jenže ty máš na výběr. A nebudu ti brát život, který můžeš prožít jako normální člověk. S mojí láskou k tobě to ale nemá nic společného.“

„Ty si to neuvědomuješ, viď?“ odfrkla jsem si a vytrhla mu svou paži. „Nezáleží na tom, jestli mě miluješ nebo ne. Hlavní je, že nedokážeš díky mně přehodnotit svůj názor na nesmrtelný život. Radši mě necháš jednou umřít, než aby si ze mě udělal upírku. A o to tu jde, Edwarde!“ Nešťastně mě sledoval a já se rozmýšlela, co dál. Nakonec jsem jen bezradně zavrtěla hlavou, otočila se, nadzvedla si šaty a rozběhla se napříč ulicí, aniž bych se rozhlížela. Nevnímala jsem nic kromě bolesti, která mě celou polapila.

„Bello!!!“ zaslechla jsem za sebou pološílený hlas Edwarda, ale už bylo pozdě. V té chvíli mě srazil kočár v plné rychlosti, který jsem vůbec neviděla.

Kopyta koní do mě narážela ze všech stran a kočár převálcoval. Cítila jsem, že mám zlomenou snad každou kost v těle, špatně se mi dýchalo a bolest mě naprosto ochromila. Mžitky před očima se začaly měnit v černotu. Poslední, co jsem si pamatovala, byl Edwardův hlas.

***

Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jaké je to být po smrti. Ale nikdy mě nenapadlo, že zůstanu uvězněna v naprosté tmě.

„Haló, je tu někdo?“ křičela jsem, ale nikdo se neozýval. Začala jsem mít strach. „Prosím vás, ozvěte se!“ Nic. Ježíšikrisre, co když jsem v pekle? Napadlo mě. Ale za co? Celý svůj život jsem se snažila být vzornou dcerou, nikdy jsem neudělala nic nerozvážného, tak za co? A pak mi začalo být čím dál větší teplo. Ano, tohle je určitě peklo. Budu se navěky smažit v temnotě. Panebože.

Teplo se začalo stále stupňovat až do takové míry, že mě pálilo za živa. Křičela jsem, mlátila kolem sebe, ale nic nepomáhalo. Bylo to strašné. Ukrutné. Měla jsem pocit, jako by mi v žilách proudila láva. Žhavá láva. Proč, proč už to nemůže přestat?

Nevěděla jsem, jak dlouho už to trvá, mohly to být minuty, hodiny, dny, týdny možná dokonce měsíce. Čas jsem přestala počítat u pěti tisíců. Ale jednou jsem si uvědomila, že se to začíná měnit. Dokázala jsem vnímat i něco jiného než bolest, a to mi přišlo jak dar z nebe. A stále se to zlepšovalo. Začala jsem cítit pachy, slyšet zvuky a pomalu dostávala cit do končetin.

Dobrá zpráva byla, že bolest ustupovala. Špatná, že se začala hromadit v srdci. To uhánělo jako o život, ale bolest byla silnější. Měla jsem pocit, že mi vyskočí z hrudi. A ze mě zbyde pouhý popel. A potom… se zastavilo. A bolest zmizela. Překvapeně jsem se nadchla a… nevydechla. Co to mám s plícemi? Pokusila jsem se znovu nadechnout, ale bylo to stejné, jako bych nedýchala. Tak tohle je smrt. Přešla jsem do stádia, kdy zbyla jenom duše. Tělo shořelo a duše se přemístila do pekelné dimenze. Tak je to.

„Bello? Slyšíš mě?“ ozval se v dáli nějaký hlas. Asi moje nové sousedky, řekla bych. „Bell, lásko.“ Počkat, vždyť já ten hlas znám. To je… Edward! A v té chvíli jsem otevřela oči.

„No páni,“ zalapala jsem po vzduchu, i když jsem žádný nepotřebovala, a překvapeně zamrkala. Kam zmizel ten špinavý svět? Měla jsem pocit, jako by všechny barvy někdo oprášil a omyl a ty teď zářily ve všech odstínech. „To je úžasné,“ zašeptala jsem.

„Bello,“ promluvil vedle mě Edwardův sametový hlas. Ještě dokonalejší, než jaký jsem si ho pamatovala. A pak jsem na něho pohlédla. A netušila, jestli je to opravdu on, protože tenhle gentleman byl asi tisíckrát krásnější. A to je opravdu co říct.

„Edwarde?“ zeptala jsem se a přitom nepoznávala svůj hlas. Ten byl určitě dříve hrubší.

„Jsem to já, lásko. Ach bože, ani nevíš, jaký jsem měl o tebe strach. Málem si mi přivodila infarkt, víš to?“ Zavrtěla jsem hlavou jako že ne. Jen se zasmál a pevně mě objal. A já jeho. „Au, Bells, prosím, můžeš trochu zjemnit? Máš teď trochu více síly, než já. Au, Bells, rozdrtíš mě.“ Okamžitě jsem ho pustila. Rychlostí, o jaké jsem ani neměla tušení, že jsem schopná. A najednou jsem všechno pochopila. A naplno se rozkřičela.

 

„V té chvíli, kdy jsem tě viděl pod koly toho kočáru… V životě jsem nebyl tak vyděšený. A nejhorší byla ta bezmoc. Mohl jsem použít upíří rychlost a zachránit tě, ale tím bych se prozradil. A v hloubi duše, a moc se ti omlouvám za to, co právě řeknu, ale opravdu v té nejvzdálenější části mé mysli, v té, která je zamčená na tisíce západů, jsem si přál, aby ses zranila a já tě tak mohl přeměnit.“ Při jeho vyprávění jsem se nestačila divit.

„A co tě donutilo změnit názor? Proč si mě proměnil? Vždycky si říkal, že to neuděláš, Ani kdybych umírala.“ Zamyslel se, podíval se mi do očí a odpověděl: „Byla to tvá slova, lásko. To ty si do mě zasadila semínko pochybností. A také pomohl pohled na tebe v kaluži krve. Prostě jsem tě tam nedokázal nechat umřít. Nemohl jsem. Představa, že bych zůstal bez tebe, byla nepředstavitelná.“ Zamilovaně jsem se na něho podívala.

„A co bude dál?“ zeptala jsem se ho.

„Co by si chtěla?“ odpověděl mi škádlivě otázkou.

„Ty víš, co chci,“ zašeptala jsem láskyplně a přitulila se k němu.

„Nekonečnou budoucnost se mnou?“ tipl si.

„Plus společné manželství.“ Na vteřinu se zamyslel, pak si stoupl, vytáhl mě na nohy a zaujal stejnou pozici, jakou měl, když jsem za ním přišla. Držel mnou tvář v dlaních a díval se mi do očí.

„Vezmu si tě, Bello, ale mám podmínky.“ Po jeho větě jsem vytřeštila oči. To nemyslí vážně! Při mém výrazu se uchechtl, ale pokračoval. „Zaprvé, nikdy už tě nebudu měnit v nic jiného, než jsi.“ Už jsem se ho chtěla ptát, jestli existují i jiné nadpřirozené bytosti, ve které se dál mohu měnit, ale zadržel mě jeho ukazováček na mých rtech. „Zadruhé mě o to nikdy nebudeš žádat.“

„A zatřetí?“ zabrblala jsem skrz jeho prst. Široce se usmál, až mu blýskly zuby. „A zatřetí, až nastane den, kdy budu muset odejít, ty odejdeš se mnou. Zfalšujeme naši nehodu a odejdeme. Budeme už navždy začínat spolu znovu a znovu, bok po boku. Souhlasíš?“

„Ano, vaše milosti, souhlasím,“ zasmála jsem se nahlas a skočila mu do náruče. Radostně se se mnou zatočil, až jsem vypískla, a postavil mě zpátky na zem. Upíří rychlostí zmizel v prvním patře, ale hned se vrátil a poklekl přede mnou na jedno koleno. Kdyby mi bilo srdce, rozbušilo by se plnou rychlostí.

„Isabello Swanová, já Edward Cullen, vévoda z Fexmooru, ti tady a teď navždy slibuji, že tě budu milovat a opatrovat do konce naší existence. Jsi moje všechno, Bello, a proto se tě ptám, staneš se mou ženou?“ Jeho pohled byl tak láskyplný, že se divým, že jsem pod ním neroztála.

„Ano,“ opověděla jsem mu a on mi s jiskřičkami v očích nasadil nádherný zlatý kroužek s broušeným diamantem uprostřed.

„Je po mé matce, jediná věc, která mi po ní zbyla. Dal jí ho otec u příležitosti, jako je tato.“

„Ach Edwarde, děkuji, je to pro mě nesmírná čest,“ řekla jsem zatřeným hlasem. Zvedla jsem hlavu a něžně ho políbila. Pažemi mě objal kolem pasu a já své obtočila kolem jeho krku.

„Ne, Bello, to pro ně je čest dát ti ho.“ Jen jsem se usmála a opět ho políbila.

„Jenže co teď? Je ze mě upírka, nemůžu se jen tak halabala vrátit domů, když mě spoustu lidí vidělo pod koly kočáru celou od krve.“

„Také že nevrátíš, ale neboj, už jsem vše zařídil. Můj stvořitel Carlisle je upír, jak si pochopila. Ale také doktor v městě pár mil odtud. Zařídil jsem, aby tě jakoby ošetřoval on. Teď budeme muset na pár dní zmizet. Naučím tě mezitím sebeovládání, aby si nebyla v pokušení vyvraždit půlku smetánky. Ale pro veřejnost a tvé rodiče budeš ve speciálních lázních na uzdravovací kůře. A poté, co se naučíš ovládat, se vrátíme a vezmeme se. Ještě dneska však zruším své zasnoubení s lady Clear.“

„To bys byl hodný,“ skočila jsem mu do toho. Zasmál se.

„A pak už tu budeme společně žít tak dlouho, jak jen budeme moct,“ dokončil to.

„Navěky?“ zeptala jsem se ho lišácky a přitom nadzvedla obočí.

„Navěky,“ odpověděl a slib ztvrdil vášnivým, ale láskyplným polibkem.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Tajná láska od simi1918:

 1 2   Další »
13. PCullen
23.06.2012 [23:39]

Moc opravdu moc hezká povídka. Emoticon Emoticon Emoticon Dobře se to četlo. Emoticon Emoticon Emoticon Opravdu nádherný a dojemný závěr!! Emoticon Vážně to byla krása! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

20.02.2012 [15:59]

SemiskaMOc pěkné, krásně se to četlo. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

17.02.2012 [22:41]

teresaterka Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

16.02.2012 [20:23]

alicecullenhale2 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
to bola ale dĺĺĺĺžka normálne klobúk dole... Emoticon
naozaj úžasné dielko... Emoticon
a ten koniec... Emoticon

9. viki
15.02.2012 [22:44]

Pěkný !

15.02.2012 [19:22]

dcvstwilight Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

15.02.2012 [19:19]

EdBeJaTy jo, to byla délka. Většinou mě dlouhé povídky odradí od čtení (musím na ně mít fakt náladu), ale jsem ráda, že jsem se délkou té tvé odradit nenechala a dočetla ji. Emoticon
Ze začátku jsem si říkala, že je tam až příliš vášně a přemýšlela jsem, o čem to asi dál bude. Emoticon
A příběh se dál nesl v duchu lásky...
Nebudu tu rozebírat jednotlivé pasáže. To by bylo na dlouho.Emoticon
Zmíním to, že se mi líbilo, jak jsi vykreslila vztah Belly a Jacoba a pak také Belly a Edwarda. Jednoho si měla vzít, ale nemilovala ho, druhého milovala, ale vzít si ho nemohla. A také mě mile překvapilo, že Bella věděla, že je Edward upír a brala to jako fakt. Dokonce se od něj chtěla nechat přeměnit, aby s ním mohla být NAVĚKY, čemuž se Edward bránil. A bezva byla zpověď Belliny matky, která pak Bellu nakopla k tomu, aby o svou lásku bojovala. Emoticon Emoticon
Povídka byla plná emocí a krásně se četla. Emoticon
Ještě bych vyzdvihla to, jak ses skvěle poprala s tím, odkud pocházeli markýzové, vévodové a hrabata. Třeba hrabě Charles Swan z Forksordu nebo markýz Jacob Black z Wolfordu. To mě dostalo. Emoticon Emoticon
Trošku mě rušila častá chybka si/jsi, ale to je jen maličkost. Emoticon
Opravdu povedená povídka. Gratuluji k umístění. Emoticon Emoticon Emoticon

14.02.2012 [21:23]

zuzka88Já nestačím koukat, opravdu skvělé. Smekám Emoticon Emoticon Emoticon

14.02.2012 [19:02]

N1I1K1O1LFakt moc hezký. Emoticon Emoticon Emoticon

14.02.2012 [17:59]

JessyTento príbeh bol úplne dokonalý. Trúfam si povedať, že patrí medzi najlepšie, ktoré som na tejto stránke čítala. Emoticon
Veľmi pekne opísané pocity, živo som si všetko vedela predstaviť. Nádherné !
Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!