Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Tajná láska od Rock

14.02.2012 (11:00) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 5× • zobrazeno 2075×

EDIT: Článek ponechán v původní podobě.

Vše jsme měli naplánované. Každičký detail jsme prošli snad milionkrát, abychom někde neudělali chybu. Bylo štěstí, že jsem měla svou přítelkyni, která byla rozhodnuta mi pomoci.

„Madam, musíte se připravit,“ zaslechla jsem říkat Alici. Když jsem jí teď viděla v ošuntělých a starých šatech plných děr, které měla na sobě, napadlo mě, že bych se měla cítit pošetile, za to, že jsem ji, ačkoli jen v duchu, nazvala svou přítelkyní. Ona byla jen rodinný otrok - nic víc. Alespoň to mi celé dětství vtloukávali do hlavy.

Přestože se k ní moji rodiče snažili chovat trochu jinak, moje tetička Rose by se na mě za má slova hněvala. ‚Je to jen otrok, nic víc. Má ti sloužit, ne být tvou přítelkyní,‘ řekla by.

Ovšem, ať mi to můj společenský titul dovoloval, nebo ne, nemohla jsem si odpustit svoji každodenní výtku: „Kolikrát ti mám říkat, abys mě neoslovovala madam -“

„Ale madam,“ namítla Alice jako už tolikrát. Popravdě, už jsem to přestala počítat.

„Žádné ale, Alice, nechci, abys mě oslovovala madam, lady či milady. Jsem prostě Renesmé - Nessie, vzpomínáš? Tvá kamarádka, které jsi slíbila, že jí pomůžeš utéct výměnou za to, že dnes vykoupím tvého milého.“ Alice se na má slova začervenala a sklopila hlavu.

Věděla jsem moc dobře o jejich tužbách. Byla slepě zamilovaná do jiného otroka -otroka, kterého měli dnes na trzích prodat. A proto jsem se tam také dnes chystala - abych ho koupila. Ne pro sebe, ale pro Alici. To se ovšem nikdo nesměl dovědět.

Když jsem včera oznámila, co hodlám udělat, tetička Rose byla nadšená. Asi ji napadlo, že jsem konečně dostala rozum a hodlám s lidmi, kteří mi nejsou rovni, zacházet hůř než s kusem nábytku. Jedinou její podmínkou bylo, aby to byl muž, který by obstarával věci kolem statku - to mi vyhovovalo.

A tak jsem si poslušně oblékla šaty, které mi Alice podávala - čisté, bez jediné dírky - a v jejím doprovodu se vydala na vzdálený trh.

Odtrhla jsem pohled od jejích bosích nohou, pokrytých spoustou ranek, a raději zvedla hlavu, abych vypadala jako pravá dáma.

Trh se nacházel přibližně půl míle od našeho domu a i cesta byla poměrně dobrá. Tedy pro někoho, kdo měl na sobě alespoň nějaké boty.

Vlastně - nesnášela jsem svoje střevíce, ale rodina nedala jinak. Ve společnosti máme velmi dobré postavení - možná na tom má co dočinění šarm celé naší rodiny, takže jsme pro lidi přirozeně velice atraktivní a zajímavá společnosti. A hlavně bohatá, dodala jsem v duchu a odfrkla si.

„Děje se něco, slečno?“ zeptala se Alice, tiše kráčejíc vedle mě.

„Ne, nic,“ odpověděla jsem a ignorovala další oslovení, které jsem jí jmenovitě nezakázala dneska ráno.

Začaly jsme procházet trh. Bylo tu k mání všem po chuti - jídlo, různé řemeslnické práce nebo výrobky. Mně to však všechno připadalo jako levná kulisa - bylo mi jasné, že tu stejně všichni jen obchodují - ne s nějakou lacinou keramikou, ale s lidmi.

Ohlédla jsem se na dřevěnou šibenici, na které vystavovali všechny otroky - tedy když zrovna někoho nevěšeli. Otrokář je tam ještě nepřivezl, a tak jsem měla dost času zastavit se za kovářem...

Řekla jsem Alici, že se může na chvíli vzdálit a sama se rozešla do kovárny.

Panovalo tam příjemné teplo, rozžhavené uhlíky plápolaly a Jacob zrovna pracoval na nějakém meči, či něčem podobném. Ve zbraních jsem se nikdy moc neorientovala, a ani jsem neměla zájem.

Jakmile mě spatřil, usmál se. Díky němu mu to slušelo a vypadal ještě krásněji. Někdo by sice mohl namítnout, že ve svém roztrhaném oblečený a s černými šmouhami tak vypadat nemůže, ale nebyla by to pravda.

„Lásko,“ vydechl a došel ke mně.  Rychle jsem vklouzla do stínu, aby nás nikdo nezahlédl, a políbila ho.

Držel mou tvář ve svých velkých dlaních a já si užívala jeho dotek. Nejednou se mi omlouval za svou hrubou pokožku, ale to byla jedna z věcí, kterou jsem na něm milovala.

Vlastně to byla jedna z mnoha věcí, které jsem na něm milovala. On celý byl... jiný. Můj. Když se na mě podíval tím pohledem, který mi zahříval vnitřnosti a podlamoval kolena. Tála jsem pod jeho pohledem, objetím. Vždy mi říkal, že je na tom stejně.

A to asi byla chyba. Bála jsem se, že když na to někdo z rodiny přijde, zabijí ho. Kdybych milovala jen já a moje city nebyly opětovány, dalo by to se nějak udělat, zvládnout, ale takhle?

Dlaněmi mě donutil se mu podívat do očí. „Zase nad tím přemýšlíš?“ Přikývla jsem a on mě pohladil po tváři. „Lásko, nemůžeš se na to dívat takhle. Brzy budeme spolu. Navždy. A nikdo nám v tom nezabrání.“

„Já vím.“ Usmála jsem se a stoupla na špičky, abych ho mohla políbit. Viděla jsem na něm, že by mě chtěl schovat ve své náruči, obejmout mě, protože jedině to mi pomáhalo zapomenout na svět kolem nás, ale nešlo to. Zamazal by moje šaty a někdo by pak na naši tajnou lásku mohl přijít. Pohladila jsem ho po tváři a naposledy vyhledala jeho oči. Pak už jsem se musela odtáhnout, upravit tvář i účes, a mohla jít na trh za Alicí.

Otroci tam byli už vystavení jako prasata na porážku a jen čekali, kdo se jich ujme.

Chvíli jsme museli čekat, než přijde na řadu Alicin milý - Jasper. Nějakou dobu spolu sloužili u jedné z rodin, ale potom je z nějakých důvodů rozdělili. Alice skončila v našem domě a Jasper... No, řekněme, že už při pouhém pohledu na něj mi bylo jasné, že se moc dobře neměl.

Po dvou odkoupených mužích a třech ženách, přišel na řadu Jasper. Ze všech těch kupců se mi dělalo špatně, nechtěla jsem ani pomyslet, že teď jsem v podstatě jedna z nich. Zvedal se mi z toho žaludek.

Otrokář ho zatahal za provazy, které měl uvázané kolem rukou a nohou a dotáhl ho doprostřed šibenice. Podkopl mu nohy a Jasper dopadl na kolena. Za celou dobu ze sebe nevydal ani hlásku. Zato Alice vedle mě bolestně zakňučela, a i když jsem věděla, že jí doopravdy nikdo nic nedělá, bylo mi jí líto. Sama jsem si nedokázala představit, jaké by to bylo, takhle před sebou vidět Jacoba.

„Tenhle je dnes poslední,“ slyšela jsem otrokáře říkat. Potom zvýšil hlas a promluvil k nám všem. „Začneme na dvaceti -“

Okamžitě jsem ho přerušila. Už odmalička jsem věděla, že je to nezdvořilé, ale nechtěla jsem na tomto zpropadeném místě tvrdnout déle, než bylo nezbytně nutné. „Dávám tisíc dollarů,“ promluvila jsem silným, nebojácným hlasem, aby bylo všem jasné, kdo je tady pán. Všichni kolem - i samotný otrokář - vydechli ohromením.

Dollar byl v této době zatím novou měnou, a nikdo ještě netušil, jak se jeho měnový stav se zlatem a stříbrem bude pohybovat, a i když jsem věděla, že pouhý otrok má mnohem menší cenu, moje nabídka byla jasná.

Ti, co už se probrali z počátečního šoku, se na mě dívali způsobem, který říkal ‚Má peníze, a chce to ukázat.‘ Tak to ale ani přinejmenším nebylo.

Ani nevím, proč jsem řekla tak vysokou částku - snad proto, abych se necítila tak hrozně, že si kupuji lidský život za peníze. Snad proto, abych si dokázala, že má pro mě každá lidská bytost mnohem větší hodnotu, než pro všechny lidi okolo. Nevím. Ale jedno bylo jasné - tenhle otrok byl teď můj.

Jaspera mi pochopitelně prodali a my se tedy mohli vydat domů. Alici jsem musela krotit, aby nebylo tak jasné, že se znají, i když mi to lámalo srdce. Poprvé jsem ji viděla opravdu šťastnou a s úsměvem - slušelo jí to.

Jasper toho moc nenamluvil, ale z pohledu, který mi věnoval, mi mrazilo. Jako by viděl skrze mě, jako by dokázal cítit to co já.  Poděkoval mi a slíbil, že mi s dnešním plánem pomůže, jak bude moci.

Koukala jsem na něj s otevřenou pusou. To mu to už stačila Alice říct? Nevěděla jsem, jestli se mám na Alici zlobit za prozrazení mého plánu, ale když jsem teď viděla Jaspera, jak zbožně na Alici kouká a naslouchá jejímu brebentění, uvědomila jsem si, že to nikomu nepoví.

Když už jsme byli skoro doma, Alice si uvědomila, že se vlastně chová neslušně a začala se mi horečně omlouvat. Jen jsem se zasmála.

Teta Rose měla z otroka radost  - přirozeně.  Říkala, že jsem vybrala dobrého. Byl sice hrozně ošuntělý, ale byl mladý a silný - přesně to, co potřebovala. Hned ho zaměstnala a Jasper samozřejmě neprotestoval.

Já se vydala nahoru do pokoje a stáhla Alici k sobě, než z ní teta Rose mohla taky stáhnout kůži.

Řekla jsem jí, aby hlídala dveře a sama se dala do balení. Dneska se to stane. Plánovali jsme to měsíce a nikdo na to nepřišel, tak proč jsem najednou tak nervózní?

Večer se nekontrolovatelně blížil. S věcmi sbalenými na posteli jsem z okna pozorovala, jak se stmívá.

„Utečte s námi, Alice,“ vyhrkla jsem a pohlédla na svou přítelkyni. Ano, teď jsem si tím byla jistá, byla to má přítelkyně.

Alice se jen usmála a já poprvé za celou dobu, co jsem ji znala, nedokázala určit, jestli je to smutný úsměv nebo ne.  „To přece nemůžeme... slečno,“ dodala a já si povzdechla.

„Proč ne? Mám peněz dost pro nás všechny. A pokud s námi nebudete chtít žít, dám ti svou polovinu a můžete žít s Jasperem -“

Přerušila mě: „To nemůžu, Renesmé,“ pronesla a podívala se mi zpříma do očí. Zalapala jsem po dechu. To nikdy předtím neudělala. Nikdy mě neoslovila jménem, nikdy se mi nedívala do očí. To otroci nedělají.

„Proč ne?“ vykoktala jsem. „Mohli byste být spolu, mohli byste být šťastní.“

„Ale my jsme šťastní,“ řekla s úsměvem. „A to jen díky vám.“

„Ale vždyť... nikdy nebudete moct být spolu. Ne doopravdy.“

„Na tom nezáleží. Jsem šťastná, protože vím, že žije. To mi stačí. A vám, slečno?“ dodala a odešla z místnosti. Koukala jsem za ní s pusou dokořán, neschopná slova.

Chovali jsem se s Jacobem nesprávně? Opravdu mi stačí jen pomyšlení, že je Jake na živu a budu moci žít šťastně? Ne. Znamená to, že jsem sobecká? Nevím.

Znovu jsem pohlédla na svoje sbalené věci. Není cesty zpět, pomyslela jsem si.

Alice mi pomohla vyplížit se z domu přesně tak, jak slíbila. O našem předešlém rozhovoru se nezmínila. Vlastně mlčela celou cestu.

„Můžeš si to ještě rozmyslet, víš,“ pověděla jsem jí.

„To vy taky,“ odpověděla prostě.

Zastavily jsme se na půli cesty, odtud už jsem pokračovala sama. Po druhé za dnešní den jsme si jedna druhé podhlédly do očí a odpovědi na naše otázky vypluly napovrch.

Ona v žádném případě neuteče od mé rodiny, byla šťastná s tím, co má. A já? Já se neotočím a nevrátím se s Alicí zpátky. Nemohla jsem.

Asi ani jedna z nás to nečekala, ale vtáhla jsem Alici do rychlého objetí. „Jsi má jediná přítelkyně,“ pověděla jsem jí. „Děkuji.“

Alice urputně zavrtěla hlavou. „Já děkuji,“ odpověděla, usmála se a rozeběhla bosýma nohama zpět do domu.

Asi tak po míli jsem došla ke kolejím, u kterých jsme se Jacobem měli sejít. Už tam čekal. Došel ke mně a hladově mě políbil, jako bychom se neviděli měsíce.

„Bude to v pořádku? Dostaneme se na vlak?“

Jake se lehce usmál a odtáhl se. „Ano, neboj. Kousek dál je vlaková zastávka, takže někde v těchto místech bude končit s nákladními vagony. Do něj nastoupíme.“ Přikývla jsem. Najednou jsem měla knedlík v krku a nemohla mluvit. Vážně to zvládneme? A co Alice a Jasper? Stane se jim něco, když rodina zjistí, že tam nejsem?

Vlak se vyřítil ze zatáčky.  „Zvládneme to?“ Zaváhala jsem, a tentokrát to nemělo co dočinění s nástupem na vlak. Jacob mě obdařil úsměvem a všechny moje pochyby se najednou rozplynuly. Chytla jsem se jeho natažené ruky.

„Zvládneme to,“ konstatoval věcně a přitáhl si mě blíž k sobě. „Společně,“ dodal a políbil mě za ucho, „ty a já,“ políbil mě na tvář, „dohromady,“ zakončil s letmým polibkem na ústa.  Cítila jsem v žaludku hromady motýlků.

Vlak zastavil. Jacob opatrně otevřel nákladní prostor, vyskočil nahoru a natáhl se pro mě.

Když se vlak opět rozjel, došlo mi, že dělám správnou věc. Byla jsem s Jacobem - šťastná. A to stálo za všechno, čím jsme si museli projít. „Nový začátek,“ zašeptala jsem a schoulila se v jeho náruči.

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Tajná láska od Rock: