Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Tajná láska od Lareth

14.02.2012 (09:30) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 4× • zobrazeno 1705×

EDIT: Článek ponechán v původní podobě.

„Tehdy bylo všechno jiné,“ vydechla zasněně Alice hledíc do dávné doby…

Psal se rok 1691 a Moskva se třpytila tou nejskvostnější nádherou. Vyvíjelo se nové kulturní dědictví, celá země byla v rozpuku jako svěží květiny. Rusko se stávalo novou velmocí tak silnou, jaké se jednou měli obávat po celém světě. Za ten fakt mohla vzácná osoba, jedinečný muž, tehdejší car - Petr I. Veliký.

Ani já jsem nebyla tak úplně zapomenutá ve společenském životě šlechticů, měla jsem dobré známé, tudíž na sebe nenechalo dlouho čekat seznámení se s carem. Stalo se tak na každoročně konaném plese, kam byli pozváni jen ti nejdůležitější. Bál pořádala manželka vládce.

Nikdy na ten večer nezapomenu. Když jsem vystupovala z kočáru před palácem, mraky se zrovna protrhaly a na zem propadal měsíční svit, který laskal nejen stříbřité zdobení na mých šatech, ale i mou porcelánovou pleť. V tu chvíli šaty vypadaly jako protkané stříbrnou nití, jako by je sám měsíc ušil ze svého pláště. Korzet pěvně obepínal mou postavu, postupně se rozšiřoval v suknici, která se k zemi vlnila jako mořská hladina. Byly zdobeny perlami. Měla jsem pocit, jako by mi tělo objímal jemný vánek, tak byly lehké.

Vznášela jsem se k honosným palácovým dveřím, které se přede mnou okamžitě otevřely, a s úklonem mě pozval dovnitř jeden ze sluhů. Druhý mi sundal z ramen hedvábný šál slonovinové barvy. A konečně třetí muž mi poukázal cestu do hlavního sálu, kde se měl konat samotný ples. Celá místnost zářila, jako by ji zdobily stovky diamantů. Okna překrývaly těžké temně rudé závěsy se zlatým lemováním.

Než jsem plně vstoupila do místnosti, ozýval se šum hlasů, smích a tichá kvartetová hudba. Ovšem jakmile jsem vešla, šum mírně nabral na intenzitě a poté sál zcela utichl. Jemně jsem se uklonila na pozdrav. Když jsem zvedla oči, poprvé jsem ho uviděla, mé oči se střetly s mladým Petrem Alexejevičem. Vše kolem nás zmizelo, v honosném sále jsme byli jen my, svázáni neviditelným lanem a přitahováni nadpřirozeným okouzlením.

„Hudba,“ řekl, aniž by ze mě spustil zrak. Na jeho povel se rozehrálo nejen kvarteto, ale šum se také obnovil. Ovšem i přes to jsem na sobě cítila nejedny páry očí. Car zamířil ke mně, stále mě poutajíc pohledem.

Krok přede mnou zastavil a uklonil se. „Krásná slečno,“ vydechl a motýlím polibkem mi políbil ruku. „Jak je možné, že vás neznám? Takovou nádhernou bytost bych nikdy neopomněl,“ usmál se.

„Jsem Alisa Michailovna Brandon, Vaše veličenstvo.“

„Zatančíte si, slečno Aliso?“ zeptal se stále nepouštíc mou ruku. Stačilo nepatrné kývnutí a už jsme se vznášeli po parketě jako jeden, sobě rovni. Držel mě pevně, oči zabodnuté do mých, jako by mi nahlížel až do duše.

Tančili jsme spolu celou noc. Nechtěli jsme toho druhého pustit. V tanci byl najednou celý svět, v letmých dotecích byla věčnost a v pohledech nesmrtelnost.

„Když vám řeknu, půjdete se mnou?“ zeptal se.

„Klidně až na konec světa, pane,“ odpověděla jsem nedýchajíc. Petr Alexejevič mě vedl temnou chodbou do hlubin paláce, dokud temnotu neprotrhla ruka měsíce. Najednou jsme stáli na okraji nádherných zahrad. Zavřela jsem oči a cítila opojnou vůni spících květin. Opodál byl slyšet svistot padající vody. „To je nádhera,“ vydechla jsem. Celý půvab zahrady podtrhoval měsíc, který dodával celému dílu kouzlo.

„Není to nic v porovnání s vaší krásou,“ zašeptal a vedl mě alejí stromů, které zpívaly píseň dnešní noci. „Ve vaší přítomnosti i příroda ožívá. Nejen ona. I mé srdce najednou ožilo. Je to troufalé, ale mé srdce hoří láskou k vám, slečno Aliso!“

Usmála jsem se. Ačkoliv je to jakkoli bláznivé, zamilovala jsem se do muže, jehož sotva znám. Zamilovala jsem se do cara, který k tomu všemu má ještě manželku. Bylo mi ale všechno jedno, chtěla jsem být jen s ním a zůstat vedle něj na věčnost. Moc dobře jsem věděla, že to bude mít následky.

„Utečme spolu,“ zašeptal mi do ucha, když jsme leželi v objetí v trávě nedaleko řeky.

„Moc dobře víte, že to nejde, Petře.“ Do očí mi vhrkly slzy. „Musíme…“ Odtáhl se ode mne a upíral na mě své smaragdové oči. „Už se nikdy neuvidíme,“ vydechla jsem.

„To ale nejde. Miluji vás, Aliso, z celého srdce a z hloubi duše. Byl by to hřích, nemůžete rozdělit, co Bůh navždy spojil. Toto je boží dílo, má krásná Aliso.“

„Vás a vaši ženu navždy spojili. A to vše před božím zrakem,“ šeptla jsem zmučeně. Hlavou mi létaly zběsilé myšlenky, které přímo křičely, že raději zemřu, než bych ho opustila. Jediné co jsem si nejvíce přála, mi bylo odpíráno. Láska mi byla vytrhnuta přímo z holých dlaní, z hrudi, kde po sobě nechala věčnou prázdnotu. Ale věděla jsem, že to musím udělat. To byl můj osud, žít bez lásky, dokud světem neprojdu a nepotkám věčnost, tak jsem to viděla ve své budoucnosti.

„Ach, nedělejte to, prosím. Udělám cokoliv.“

„Najděte pro tuto zemi vládkyni, která bude vládnout pro dobro lidu a ne pro svůj blahobyt.“

„Vládněte tedy se mnou,“ zašeptal.

„Víte, že to nejde. Nemám urozenou krev,“ odpověděla jsem divoce. „To já patřím mezi obyčejný ruský lid.“

„Ne! Víte co? Pojďte se mnou,“ vyhrkl a vyskočil na nohy. „Dokáži vám, že můžeme být spolu.“

Dny bez něj byly temné, neradostné, ale čekala jsem, až mi do života opět vstoupí světlo. Dlouho se neozýval. Tentokrát jsem sebe samu přesvědčila, že spolu můžeme být, že se mu podaří nechat si mne ve svém životě.

Jednou jsem před dveřmi našla zdobenou obálku. Srdce se mi divoce roztlouklo, když jsem uviděla jeho písmo. Vzala jsem psaní jemně do dlaní a přitiskla si ho na hruď.

Krásná Aliso,

přijďte dnes do paláce. Budeme navždy spolu.

P.

Přejela jsem prsty po zdobných písmenech. Byla jsem šťastná, že našel řešení, že nemusím zmizet z jeho života. Štěstí mnou prostupovalo jako elektrický výboj, byla to euforie. Zanedlouho jsem vyběhla z domu. Každou buňkou mého těla vibrovalo štěstí. Na západě se už slunce chystalo ke spánku, tak na nebi vytvořilo přízračné červánky.

V paláci mě tentokrát uvítal jediný sluha, který mě uvedl do malého salónku a pokynul mi, abych se posadila, ovšem já byla neschopná zůstat na jediném místě. Tudíž jsem pochodovala po místnosti, prohlížela si vznešené malby od předních současných autorů, které jsem bezpečně poznávala.

Najednou jsem zaslechla cvaknutí kliky, rozradostněně jsem se otočila, ale úsměv mi zamrzl na tváři, když ve dveřích nestál car Petr, ale jeho manželka. Prohlédla si mě od hlavy až k patě.

„Aha, takže tohle je důvod, proč mi můj manžel lže a zapírá. Konečně se s tebou setkávám osobně, zmije. Chceš mi ukrást trůn?“ Z očí jí šlehaly blesky, vráska mezi obočím se ještě více prohloubila, pokud to vůbec bylo možné.

„Samozřejmě že ne!“ vyděsila mě její slova. Začala se zmítat v křečích smíchu.

„Ale jistěže ti jde jen o tohle! Jak bys jinak mohla milovat cizího manžela?“ vyprskla jedovatě. „Něco ti ale řeknu. Odejdeš. Ovšem nejen z mého a carova života, odjedeš z Moskvy. Zmizíš pryč a nikdy tě nikdo z nás už neuvidí. Jestli zůstaneš nebo se vzepřeš, zabiju ho. Zabiju cara Petra Alexejeviče, rozdrásám mu hrdlo vlastníma rukama a ty se budeš dívat, jak z něj pomalu odchází život. Rozumíš?“ Stála až u mě, cítila jsem její dech na tvářích. „Rozumíš?“ zopakovala hlasitěji.

„Ano, rozumím,“ vzlykla jsem, proběhla okolo ní a vyběhla pryč z paláce. Jen pomyšlení, že bude tenhle svět bez něj, bylo nesnesitelné. Přišlo to, nač jsem čekala. Přišla realita a vytrhla mi srdce, rozdělila ho vedví a duši mi roztříštila. Rozběhla jsem se domů a nemohla jsem přestat plakat. Se zamlženým zrakem jsem si sbalila pár věcí. Rozhodla jsem se odjet nejen z Moskvy, ale i z Ruska, tak daleko jak jen to jde. Už jsem musela udělat jen jedinou věc, zrak mi padl na papír a inkoust.

Drahý care,

naše osudy se propletly, ale není nám souzeno, aby naše láska dále vzkvétala.

S láskou v srdci, navždy Vaše Alisa Michailovna Brandon

To byla jediná slova, která jsem mu zanechala. Psaní jsem pokřtila mnoha slzami a polibkem. Naše tajná láska netrvala dlouho, ale navěky budu vzpomínat na mladého cara, který byl mou první láskou. Těch několik ukradených okamžiků s ním mi dalo naději, že je láska připravená pro každého. V Rusku sice Alisa Michailovna Brandon zemřela, ovšem tím se narodila nová žena, připravená na druhou největší lásku svého života. Tak jsem se narodila já, Alice.

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Tajná láska od Lareth: