Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Tajná láska od BellaNess

14.02.2012 (09:45) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 2× • zobrazeno 1940×

EDIT: Článek je ponechán v původní podobě.

Její manžel usedl po jejím boku a s napětím čekal, jaký příběh mu bude vyprávět dnes…

„Těšíš se?“ zeptala se jeho manželka Jane, když viděla jeho nadšený pohled. Již věděla, že jej napíná a sama se nemohla dočkat, až bude vyprávět.

„Vyprávěj už, prosím, Jane,“ žadonil Aro jako každý jiný večer.

„Tak dobrá…,“ řekla Jane a laškovně se usmála. Aro na ni upíral své modré oči. Milovala ty studánky, ve kterých měl vepsanou tu svou dětskou radost. S úsměvem na tváři se nedala dlouho pobízet:

„Jednou se mladičká slečna, dnes již už zámecká paní, procházela v zámecké zahradě.

Nedávno za ní přišel notář, který jí oznámil, že je dědičkou blízkého zámečku.

Od té doby se pro ni vše změnilo. Není více jednou z chudých venkovských žen, které pracují jen na polích nebo v chalupě. Ze dne na den se stala urozenou.

Utrhla bílou růži, přičichla k ní a usmála se. Milovala vůni růží… Nejraději měla však bílé. Její kaštanové vlasy se jí vlnily do půli zad. Tmavě zelený šat splýval až k zemi. Tvář s velkýma hnědýma očima vypadala nepřirozeně, ale působila příjemným dojmem a měla osobitý půvab.

„Má paní,“ oslovil ji jeden ze sloužících. Isabella nadskočila a otočila se na rušitele. Hned ji zajala zelená barva těch nejhezčích očí, které kdy viděla.

„Přišel Vám dopis, madam,“ dokončil mladý lokaj. Isabella zvědavě nadzvedla obočí a vyčkávala, co ještě mladý sluha dodá.

„Kdyby Vaše jasnost ráčila jít se mnou,“ vyzval slečnu Isabellu. Mladík se mírně poklonil a poté se otočil. Vykročil směrem k zámečku a Isabella šla za ním. Když došli do jedné z přenádherných místností, Isabella si sedla za veliký hnědý stůl. V hlavě jí kolovala jedna jediná myšlenka – kdo může psát zrovna jí?

Sluha v modrém a přepychovém šatu jí donesl psaní na stříbrném tácu.

„Madam.“ Poklonil se a ruce natáhl s tácem před Isabellu. Ta jen kývla a uchopila dopis do svých štíhlých rukou. Srdce se jí rozbušilo napětím. Roztřesenou rukou odlepila královskou pečeť, byl na ní lev a nad jeho hlavou ruka. Pod lvem byly tři třílístky.  Otevřela obálku. Na sucho polkla a vytáhla dopis z obálky. Četla jej se zatajeným dechem.

Drahá Isabello,

rád bych navštívil Vaše panství. Mám cestu okolo Vašeho přenádherného zámečku a chtěl bych se na několik dní zdržet, pokud nic nenamítáte. Přijedu do měsíce.

Těším se na brzké shledání!

Carlisle Cullen

Když dočetla, položila list papíru na stůl. Hnědýma očima přejížděla po místnosti a snažila se uklidnit. Zhluboka se nadechla a vydechla.

„Stalo se něco, má paní?“ zeptal se jí mladý lokaj s bronzovými vlasy. Zvedla k němu pohled a znovu se začala topit v těch jeho zelených očích. Nezmohla se na odpověď, a tak jen zakroutila hlavou.

„J-Jak se jmenuješ?“ zeptala se Isabella po chvilce mlčení a zdráhání, aby konečně něco řekla.

„Edward, má paní,“ odpověděl mladík a poklonil se jí.

„Dobře,“ lehce pokývla.

„Edwarde?“ oslovila ho a upřela na něj svůj pohled.

„Ano, paní?“ zeptal se a zahleděl se na ni. V jejích hnědých očích zpozoroval starost a překvapení.

„Chci tě pověřit speciálním úkolem,“ vyslovila svoji prosbu Isabella. Edward z ní nespouštěl pohled. Pozorně sledoval každý její pohyb.

„Obstaráš, aby do měsíce byl připraven ten nejlepší pokoj, který máme, a nejlepší jídlo a pití samozřejmě,“ dodala. Edward souhlasně kývnul.

„Ano, paní, jak si přejete,“ řekl a poklonil se. Isabella se usmála. Věděla, že nikdo by se nepostaral o hosta lépe než právě Edward. Když mu vše podstatné sdělila a vysvětlila, ulevilo se jí.

* * *

Po chutné večeři a příjemné koupeli se zavřela ve svém pokoji.

Přešla k oknu a zahleděla se na zapadající slunce. Ráda jej sledovala. Už jako malá se dívala, jak slunce zachází za obzor, jak se obloha mění z modré do červánkové a v poslední řadě do temně modré… Vždy ji to uchvacovalo natolik, že dlouho do noci byla vzhůru a rozjímala o ohnivém západu slunce.

Dnes jej tolik neprožívala, protože měla hlavu plnou dopisu od krále Carlislea. Ptala se sama sebe: Proč by král Carlisle chtěl navštívit zrovna tento zámeček?

Ze zamyšlení jí vytrhlo klepání na dveře jejího pokoje. Polekaně sebou trhla a otočila hlavu směrem ke dveřím. Nevěděla, jak dlouho se zabývala svými myšlenkami, a nejednou by pokoj prostoupený tmou. „Vstupte,“ přikázala a čekala, kdo vejde. Nikdo nevešel. Přešla tedy ke dveřím a ruku položila na kliku. Zaváhala, než ji stiskla a pohnula s ní směrem dolů. Se zatajeným dechem a s velkou zvědavostí otevřela dveře. Nikoho za nimi neviděla. Rozhlédla se po chodbě, která byla tichá. Nikoho však nespatřila. Poté pokrčila rameny a chtěla zajít zpět do pokoje, když si všimla růže a malého dopisu před prahem pokoje. Zvedla růži i psaní a opět se rozhlédla s nevěřícným pohledem.

Mladík ji sledoval a byl rád, že si psaní i růži vzala. Teď se jen bál, aby si nic nevyložila špatně…

Vrátila se do pokoje, zapálila svíci a prohlédla si růži. Byla bílá, její nejoblíbenější. Ptala se sama sebe – kdo by mohl vědět, že mám ráda bílé růže? – poté jen znovu pokrčila rameny. Přičichla k růži a usmála se. Vzpomněla si na dopis, který stále svírala ve své ruce. Sedla si na postel.  Růži odložila vedle sebe.   V rukou chvíli přetáčela dopis a přemýšlela, zda ho má otevřít.

Rozlepila obálku a s napětím vytáhla list papíru. S roztěkanými myšlenkami jej rozevřela.

Od té doby, co Tě znám,

krásný pocit v srdci mám.

Nezapírám – láska to je,

patří Ti teď srdce moje.

Tvůj tajný ctitel

Úžasem vydechla a tváře se jí zarděly.

„Ale kdo?“ šeptla si tiše pro sebe. Bezděky se zadívala před sebe a myšlenky se jí toulaly někde mimo realitu. Vstala a přešla ke své malé šperkovnici a tam dopis uložila. Růži dala do malinké vázičky a ulehla do postele, neboť bylo už hodně pozdě.

* * *

Celý týden uběhl v přípravách na příjezd pana krále Carlislea.

Isabella se dívala z okna velkého sálu. Venku tekly proudy deště. Její myšlenky se točily okolo milých a krásných přáníček s růžičkami, které nacházela po celý týden za dveřmi. Na tváři se jí objevil letmý úsměv. Stále ale nepřišla na to, kdo je její tajný ctitel.

„Paní,“ oslovil ji ženský hlas. „Je čas na oběd.“

„Ano, už jdu,“ odpověděla Isabella a otočila se. Služebná se poklonila a odcházela ze sálu. Isabella se rozhlédla po sále, znovu jí vybavily vzpomínky na nejlepšího přítele.

„Isabell!“ zvolal na ni Mike.

„Miku?“ zeptala se a otočila se. Mike ji obdařil zářivým a nadšeným úsměvem, ona mu jej oplácela. Padli si přímo do náruče a objali se. Byli nejlepšími přáteli od dětství. Od té doby, co se Mike oženil, neměl mnoho času Isabellu navštěvovat, a proto jim zbyly jen vzpomínky.

„Jak se daří?“ zeptal se jí a pustil ji z drtivého sevření.

„Celkem to jde, jen práce je více než dost,“ odvětila se smíchem.

„Paní, jídlo bude studené,“ připomenula služebná Angela své paní. Isabella se na ni podívala a odešla s ní do jídelny.

Po obědě se vyjasnilo a Isabella se rozhodla pro projížďku na koni.

Oblékla na sebe jezdecký šat a obuv. Vyhoupla se do sedla a pobídla koně do kroku.

Projížděla se v nedalekém lesíku a po louce. Vždy měla velmi ráda přírodu. Slunce již scházelo níže. Zaposlouchala se do líbezného ptačího zpěvu. Zastavila koně a na malý okamžik zavřela oči. Nadechla se, ucítila vůni všelijakých květin. Jaká nádhera, pomyslela si. Nastavila svou bledou tvář sluníčku, paprsky se jí jemně dotýkaly. Hlavou jí vířily myšlenky ohledně jejího tajného ctitele – Co asi právě dělá? A vůbec, kdo jím je? Chtěla bych to tak moc vědět… – její tok myšlenek byl přerušen odkašláním. Polekaně se rozhlédla a střetla se znovu s tou krásnou zelenou barvou očí.

„Má paní,“ zašeptal sluha v béžovém šatu. Sledoval každičký její pohyb.

„Ano?“ otázala se Isabella a chtěla seskočit z koně. Mladík přistoupil ke koni a pomohl Isabelle dolů. Spočinula mu v náruči. Jeden druhému se zahleděli do očí.

„Chtěl jsem Vám jen říct, že…,“ slova mu došla. Tak krásnou barvu jsem jaktěživ neviděl, proběhlo mu hlavou. Nemohl od jejích čokoládových očí odtrhnout pohled.

„M-Miluji tě,“ zašeptal. Jeho tělem prostupoval úlek z toho, že své vyslovil své vyznání nahlas, ale zároveň se mu velice ulevilo. Isabelle se rozšířily oči úžasem. Zhluboka se nadechla a tváře jí zčervenaly.

„C-Co p-pros-sím?“ vykoktala Isabella, která byla uvedena do rozpaků.

„To já jsem Tvůj tajný ctitel,“ zašeptal a odvrátil pohled. Hlavou mu bleskla myšlenka, že jí to snad prozradit neměl, ale stalo se. Isabella dala svou dlaň na jeho tvář, nechal si ji vrátit zpět. Znovu se ztrácel v jejích hlubokých očích, ona však v těch jeho zelených také.

„Ty?“ zeptala se Isabella tiše. Edward přikývnul.

„Omlouvám se,“ špitl provinile.

„Neomlouvej se,“ hlesla Isabella. „Já…“ Chvilku těkala pohledem. Napjatě čekal, co dodá.

„Miluji tě už od prvního dne, co jsem tě spatřila, Edwarde.“ Hlas se jí chvěl. Viděla, jak se Edwardovi rozšířily oči údivem. Isabelliny tváře jen hořely. Edward se sklonil k jejím rtům.

„Smím tě políbit?“ Mlčky kývla. Edward spojil své rty s jejími. Jeho tělem prostupovalo štěstí a dlouho skrývaná láska k ženě, která se mu líbila čím dál více. Srdce se mu splašilo takovou rychlostí, že myslel, že mu uteče.

Isabellino srdce na tom nebylo lépe.

Jejich polibek netrval nijak dlouho, ale oba měli pocit, že trval věčnost.

„Ukradl jsi mi srdce, víš?“ zašeptala. Edward se usmál pokřiveným úsměvem. Isabella jej sledovala a hned si ten úsměv zamilovala na první pohled.

Edward se sklonil k jejímu uchu a tichounce pronesl: „Nedopustím, aby se Ti cokoliv stalo, Bello moje.“ Isabelle vyhrkly slzy z očí a stékaly po zardělých tvářích.

„Proč pláčeš, lásko má?“ zeptal se Edward úzkostlivě. Srdce se mu v tu chvíli sevřelo, ani nevěděl jak. „To je štěstím, Edwarde,“ zašeptala Bella a objala ho okolo krku. Edward ji pevně tiskl ve své náruči. Usmíval se a byl nevýslovně šťastný.

Usadili se na louce a sledovali zapadající slunce. Oběma bylo nepopsatelně krásně.

„Měli bychom se už vrátit,“ starostlivě navrhl Edward, když cítil, že Isabella má chladné ruce.

„Ještě ne,“ špitla Bella. Vtiskl jí polibek do vlasů a něco neurčitého zamumlal. Bella se zasmála.

„Tak dobře,“ řekla se smíchem. Edward jí pomohl vstát. Chytil koně a pomohl Belle do sedla.

„Tak jedeme,“ řekl Edward a držel koně za otěže. Bella se držela sedla a Edward vedl koně.

Když byli kousek od zámečku, Edward Bellu opustil, aby si jich nikdo nevšiml. Bella dojela do stájí a odstrojila koně. Přikázala štolbovi, aby koně napojil a nakrmil.

* * *

Ráno, jen co Isabella otevřela oči, uvědomila si, co se včera přihodilo. Usmála se a její tváře se opět zarděly. Povzdechla si a posadila se na posteli. Pohlédla na menší stolek vedle postele. Ležel na něm složený papír a růže.

„Edward,“ šeptla si Bella pro sebe a natáhla se pro psaníčko a pro růži.

Naše láska musí býti tajná,

však není proč smutniti.

Miluji Tě, Isabello má.

Zde je pro tebe bílé kvítí.

Tvůj Edward

Bella slastně vydechla a přečetla si verše znovu. Bylo jí líto, že jejich láska musí zůstat v tajnosti, ale nechtěla, aby se o jejich vztahu kdokoliv dozvěděl. Kdyby to někdo zjistil, přišla by o svou lásku – o Edwarda. Věděla, že se budou muset skrývat, ale nevěděla, že to bude pro ni tak těžké.

Psaníčko uložila k ostatním a růžičku dala opět do vázičky.  Z pokoje odešla do jídelny na snídani. Zůstala v sále a sledovala, jak hospodyňky uklízí nádobí.

Napadlo ji, jak by to asi vypadalo, kdyby po jejím boku stál Edward… S nepřítomným výrazem ve tváři se zahleděla z okna.

* * *

Dny plynuly velmi rychle. Králův příjezd byl v očekávání.

„Král přijel!“ zvolala jedna ze služebných a tím vyrušila Isabellu z myšlenek. Zvedla se ze židle a odešla ze sálu, kde trávila volnou chvíli. V zámku nastal neuvěřitelný rozruch.

„Přijel král, madam.“ Bella jen kývla a šla ke dveřím přivítat krále.

Do dveří vešel vysoký blonďák, podle všeho král Carlisle.

„Vítejte, pane králi,“ pozdravila jej Bella. V zápětí za ním vešla blondýnka s modrýma očima v půvabných růžovobílých šatech. Za ní vešel mladý černovlasý muž v tmavomodrém šatu.

„Děkuji, Isabello.“ Rozhlédl se po chodbičce, kde se nacházeli.

„Pojď, Edwarde,“ řekl Joshua, který držel dveře. Edward na Joshuu kývnul a odnesl královy kufry do pokoje.

„Isabello, tak rád Vás poznávám,“ řekl Carlisle, když odešli do jednoho ze sálů. Carlisle si jej prohlížel s neskrývaným zájmem. Blondýnka se držela v králově přítomnosti, tak jako černovlasý jinoch.

„Já Vás také,“ řekla Bella.

„Omlouvám se,“ řekl Carlisle. „Toto je má dcera Rosalie.“ Ukázal na blondýnku, kterou neustále doprovázel a pozoroval černovlasý mladík. Rosalie kývla na pozdrav.

„A toto je její sluha Emmett,“ dodal Carlisle a ukázal na vysokého jinocha. Ten se jen usmál a poklonil se. Bella oběma kývla na přivítanou. Usadili se za stůl a začali hovořit o důvodu jejich návštěvy.

„Velmi půvabné místo,“ řekla Rosalie pochvalně z ničeho nic a usmála se. Celou dobu nepromluvila, až nyní.

„Ano, mám to tu moc ráda,“ podotkla Bella. S úsměvem se rozhlédla po místnosti.

„Vím, že jsi to tu zdědila nedávno,“ konstatoval Carlisle. Bella jen nervózně těkala očima po místnosti a přála si, aby na toto téma nemusela hovořit. Moc toho nevěděla a také se jí o tom špatně mluvilo.

Ozvalo se zaklepání na dveře a do místnosti vešel Edward. Isabelle se v tu chvíli ulevilo.

„Pokoje jsou připraveny,“ oznámil a poklonil se. Bella kývla a Carlisle také. Edward poté odešel.

Po malé chvíli povídání o všem možném si šli Carlisle i Rosalie odpočinout po dlouhé cestě.

* * *

„Je to jen několik hodin, co král i se svou dcerou odjeli… Radost z návštěvy milých hostů se rázem změnila v prudkou bolest. Kdyby jen král tušil, že mi chce vzít to nejdražší, co mám!“ Z očí jí začaly stékat slzy, bolelo ji to moc.

„Můj smysl života! Proč? Proč jen tebe Edwarde?“ Vzlykala a nebyla k utišení. Prosila všechny služebné, aby ji nechaly o samotě a dnešní podvečer a večer mohla být sama.

Někdo zaklepal na dveře a poté se potichu otázal: „Madam?“ Poznala Edwardův hlas. Isabella zapálila svíci, ve tmě s ním přeci nebude hovořit. Otřela si slzy a přešla ke dveřím.

„Ano?“ zeptala se po otevření dveří. Edward ji obdařil úsměvem, který tak milovala. Dnes ji však netěšil, ale naopak…

„Mohu, má krásko?“ Edward vstoupil, zavřel za sebou dveře a přiblížil se k Isabelle.

„Lásko, proč jsi plakala?“ zeptal se jí Edward a objal ji okolo pasu.

„Edwarde,“ vyslovila jeho jméno a cítila, jak se jí sevřelo srdce. Do očí se jí nahrnuly slzy a rty se jí chvěly.

„Ať se děje, co se děje, nezapomeň, že tě miluji, ano?“ Slzy se jí spustily z očí. Edward se na ni díval  nechápavým pohledem, ale přikývnul na souhlas.

„Ať se děje, co se děje, miluji tě a vždy budu, Bello,“ ujistil ji a objal ji. Nevěděl proč, ale tušil, že když toto řekla zrovna Bella, tak se něco stane a nebude to milé. Rozvzlykala se a přitiskla se k němu, jak nejvíce mohla.

„Povíš mi, co se stalo?“ zeptal se Edward Belly a rukou jí přejel po zádech. Ta se od něj odtáhla a uslzenýma očima ho sledovala. Sklopila pohled a ještě více se rozvzlykala.

„Do roka budeš muset do války… Jsi schopný jinoch a to potřebují…,“ sdělovala mu Bella roztřeseným hlasem mezi vzlyky a rukama si objala hrudník. Co slovo, to ulomený kus jejího srdce.

„P-Proč?“ zeptal se Edward a v očích měl vepsanou bolest.

„J-Já nechci,“ hlesnul a sledoval Bellu pohledem.

„Já také nechci, ale… Příkaz od krále je jasný.“ Sedla si na postel a hlavu si vložila do dlaní. Ramena se jí chvěla pod návalem vzlyků.

„Neplač.“ Posadil se vedle ní a pohladil ji po vlasech.

„Rok je spousta času,“ dodal. Tato slova ho bodla u srdce. Zaťal čelist a pohled upíral před sebe. Isabella ho sledovala s vyděšeným výrazem.

„J-Jak tohle můžeš říct?“ Znovu se rozvzlykala. Srdce měla sevřené ohromnou bolestí. Přála si vrátit čas.

„Miláčku, prosím, pochop to, nedá se nic dělat, jestli je to tak, jak říkáš…,“ utišoval ji Edward a schoulil si Bellu do náruče.

„Já vím,“ špitla Bella a přitiskla se k němu. Užívala si jeho přítomnost a on tu její. Nevěděli, jak dlouho spolu budou moct zůstat.

* * *

„Paní,“ zašeptal roztřeseným hlasem jinoch s bronzovými vlasy. Isabella se otočila a spatřila jeho oči, které jí z neznámého důvodu dnes připadaly jako bez života. Jeho výraz nebyl rozzářený tak jako jindy, což Isabellu zarazilo. Úsměv jí z tváře zmizel.

„Stalo se něco?“ zeptala se a postavila se. Edward sklopil zrak k zemi.

„Přišel dopis s královskou pečetí,“ hlesnul. Bella si s vyděšeným výrazem sedla zpět na lavičku.

„Ne,“ vydechla a do očí se jí zalily slzami. Pohlédla na něj a v očích měla vepsanou prosbu, aby řekl, že to není pravda. Edward pokýval hlavou, jeho tvář se zachmuřila při pohledu na jeho milovanou.

„Pojď,“ řekla Isabella a s nepřítomným výrazem vstala z lavičky. Edward ji mlčky následoval.

„Prosím, má paní,“ pronesl Edward smutným hlasem a natáhnul k ní ruku s obálkou. Když si Bella od něj brala psaní, ruka se jí chvěla a srdce se jí chtělo rázem zastavit. Bella odlepila pečeť na obálce a vytáhla dopis.

„Milá Isabello, nadešel čas, kdy potřebuji Vaši pomoc. Prosím, pošlete Edwarda. Musí se připravit. Carlisle Cullen,“ četla Bella a hlas se jí nekontrolovatelně chvěl. Jeho srdce bylo rázem rozdrceno pouhými slovy, která Isabella přečetla. Bella na něj upřela pohled.

„M-Mus-sím?“ zeptal se zadrhávaně Edward. Bella přikývla a z očí jí začaly stékat slzy bolesti. V místnosti, naštěstí pro ně, byli sami.

„Věř, nechci,“ špitla Bella s tísní v hlase.

„Já vím,“ přisvědčil Edward a ani on se neubránil slzám. Místností se rozléhaly jejich vzlyky. Zšeřilo se a za chvilinku bylo slyšet, jak kapky deště dopadají na okenní parapet. Edward donutil své tělo, aby přešlo k Belle. Natáhnul své ruce před ni, Bella do nich vložila své. Edward ji zvedl, Bella mu vklouzla do náruče.

„Ať se děje, co se děje, nezapomeň, že tě miluji,“ řekli oba dva najednou a políbili se. Jejich polibek byl plný smutku, ale i jejich lásky. V objetí stáli dlouhou dobu. Poslouchali déšť a plakali s ním.

Časně ráno si Edward sbalil věci a šel se rozloučit s Isabellou. Když vešel do pokoje, usmál se, protože ještě spala. Přešel k posteli a sednul si.

„Bello, miláčku,“ zašeptal s úsměvem a pohladil ji po tváři. Bella rozlepila jedno oko, když zjistila, kdo to je, posadila se.

„Edwarde,“ vydechla. Do očí se jí vkradly slzy.

„Už musím jít, lásko,“ loučil se tiše. Její oči ho zajaly, jako pokaždé, do své moci, i když teď byly velice smutné.

„Ještě ne, prosím,“ řekla Bella a slzy jí začaly opět stékat po tvářích.

„Miluji tě,“ zašeptal a sklonil se k jejím rtům. Bez váhání ji políbil. Jejich bezmoc se v polibku odrazila, tak jako jejich láska.

„Miluji tě.“ Naposledy ho objala a políbila na tvář. Poté odešel.

* * *

Již je tomu necelých pět let, co Edward musel odejít do války. Po celou dobu Bella nedostala jediný dopis, ani vzkaz, jak se mu daří. Její srdce je napůl prázdné a na půl plné, díky jejich dcerce.

„Maminko!“ zvolala dívenka, když přišla Bella do zahrady. Dívenka k ní přiběhla a ovinula drobounké ručky okolo Isabelliných nohou. Zvedla svá velká hnědá očka, která zdědila po ní. Její bronzové vlásky jí v lokýnkách splývaly okolo obličejíku.

„Ano, Renesmé?“ zeptala se Bella. Zvedla dívenku do své náruče a usmívala se na ni.

„Podívej, co pro tebe mám,“ řekla Renesmé a ukázala ručku, kterou měla zatnutou v pěstičce. Rozevřela ji a Belle ukázala čtyřlístek.

„Přinese nám štěstí,“ chlubila se malá. Bella ji pohladila po vláskách.

„Kéž by, Renesmé.“ Postavila dívenku na zem a sedla si do altánku. Sledovala Renesmé, která pobíhala po zahrádce a vesele smála se.

Za Bellou si někdo odkašlal. Bella nadskočila a otočila se. Viděla uniformu, pokřivený úsměv, bronzové vlasy a nakonec zelené oči.

„Edwarde,“ vydechla ohromeně. Její srdce jako by rázem mělo důvod bít.

„Bello moje!“ zajásal Edward, čímž upoutal pozornost malé dívenky. Bella k němu přispěchala a objala ho.

„Moc jsi mi chyběl!“ vzlykla Bella.

„Ty mně taky, lásko,“ zašeptal Edward a sevřel ji v náručí.

„Neplakej.“ Jeho pozornost upoutala holčička, která jej sledovala stejnýma očima jako má jeho milá. Zarazil se. Odtáhnul se od Belly a sledoval jí s tázavým pohledem.

„Maminko,“ špitla dívenka a schovala se za Bellu. Bella se usmála a rozzářily se jí oči, což Edwardovi neuniklo. Najednou se cítil zklamaný…

„Edwarde,“ začala Bella a vzala malou holčičku do náruče.

„Tohle je naše dcerka,“ dodala a sledovala jeho výraz ve tváři. Ze smutného se změnil v nechápavý.

„Tvá a má?“ zeptal se Edward a přejel pohledem z malé holčičky na svou milou.

„Ano,“ řekla Bella a usmála se.

„Zlatíčko, jdi k tatínkovi,“ jemně postrčila Bella  Renesmé, která nejistě natáhla ručky k Edwardovi.

„Jak se jmenuješ, princezno?“ zeptal se Edward malé, kterou držel v náruči.

„Renesmé,“ řekla dívenka a usmála se.

„Ty jsi můj tatínek?“ zeptala se na oplátku Renesmé. Edward se zasmál a kývnul. Bella je objala.

„Mám vás rád, princezny moje,“ zašeptal Edward a políbil Renesmé na tvářičku. Obrátil tázavý pohled na Bellu: „ Vezmeš si mě?“

„Je to mé největší přání, ale vždyť sám přeci víš, že zcela nemožné, pokud bych se nevzdala svého dědictví, což bych z lásky k tobě ihned udělala.“ Sklopila smutně oči Bella. „Není třeba. Jestli je to opravdu tvé největší přání, mohu ti je splnit. Byl jsem za věrné služby a oddanost králi povýšen do šlechtického stavu.“ Bella nevycházela ze svého údivu. „Nyní už nestojí nic v cestě našemu štěstí a naší lásce.“ To byla ta nejkrásnější slova, která dokázala slepit do posledního kousíčku její srdce.“ Jane skončila vyprávění.  Aro, který s napětím poslouchal, jako pokaždé, uznale zatleskal.

„Skvělé, Jane,“ pochválil příběh své manželce. Jane se rozpačitě usmála a poděkovala.

„Jak se krásně poslouchají příběhy plné lásky, když takovou lásku prožíváte doma….“

„Viď,“ přitakala Jane.

Otevřely se dveře jejich ložnice a do místnosti vstoupil šestiletý hošík.

„Copak, Demetri?“ zeptal se Aro svého synka.

„Půjdete si hrát?“ Upíral na ně svůj pohled malý princ.

„Demetri, neruš maminku a tatínka,“ prskl na svého mladšího bratra Alec, který také vešel do ložnice svých rodičů.

„Jen ho nech.“ Zasmál se Aro.

„Pojď, Alecu,“ vyzvala Jane staršího ze synů. Chlapec přešel ke své matce. Oba chlapci si sedli ke svým rodičům.

„Vždy si na vás uděláme čas,“ řekl Aro, který upřel pohled na svou ženu poté, co promluvil ke svým synům. Pohladil Jane po vystouplém bříšku a políbil ji na tvář.

„Přesně tak,“ souhlasila Jane.

Po snídani si s chlapci oba dva rodiče chvilku hráli.

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Tajná láska od BellaNess: