Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Středověký máj od Veubella

05.07.2011 (12:15) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 3× • zobrazeno 1490×

Edit: Článek je v původní formě, bez oprav.

Osudný máj

Asi bych se měl nejdříve představit. Mé jméno je Alistair. Jsem upír…

Přijdu vám jako divná nesmrtelná chodící mrtvola? Nejsem totiž dvakrát příjemná společnost.

Zajímalo by vás proč? Tak já vám to povím… Neměl jsem totiž lehký život. Zvlášť jednou dobou. Chcete slyšet proč? Ano? Tak to se pěkně usaďte a můžeme začít.

…

Dnes to bude už půl století, co se to stalo… Byl to krásný večer - skoro jako dnes. Zapadající slunce vytvářelo zvlášť romantickou atmosféru. Mně to výjimečně nevadilo. Byl totiž první máj…

…

O pět set let dříve…

Koukal jsem z okna mého domu, jak hoši na návsi staví májku. Mohl bych jim pomoct. Ale asi by se divili, kdybych tu májku zvednul sám jen malíčkem. Pro mě by to totiž nebyla žádná práce. Jako upír mám nepřekonatelnou sílu. Ale kdyby to někdo zjistil, byl by velký problém. Nejspíš by mě chtěli upálit na hranici. To bych asi musel rychle opustit město. Ale to já nemůžu… Kvůli ní.

Vlastně mám s ní asi za hodinu schůzku. Měl bych se začít připravovat. Musí to být dokonalé. Je přeci prvního máje a já ji chci navíc požádat o ruku. Doufám, že mě neodmítne. To snad ne…

Tak teď zanechám těch chmurných myšlenek a začnu se připravovat. Takže… bílá vyžehlená košile, hnědé dlouhé kalhoty s dobře nažehlenými puky a boty… Kde mám ty boty? Aáá, tady jsou… hnědé nablýskané boty. A ještě tu nejdůležitější věc - prsten. Mám ho tady v krabičce, ale kam ho dám? No, asi si budu muset vzít sako a dát ho do něj. Takže hnědé sako, kde tě máme…

Skoro hotovo. Ještě učesat, vzít květiny a můžu vyrazit. Ještě se na sebe naposled kouknu do zrcadla, popřeju si hodně štěstí a můžu vyrazit.

Dohodl jsem se s ní, že se sejdeme v dlouhé jabloňové aleji za vsí. Přesně za… půl hodiny. Tak a jde se…

Naštěstí slunce už zašlo za hory, takže nemusím jít ve stínech. Můžu jít přímo přes náves. Konečně se chlapcům podařilo májku dostavět. Už je ověšená pentlemi a všude se sjíždějí muzikanti. To bude zase slávy. Konečně jsem se dostal z toho ruchu do temných uliček a mohl si v klidu popřemýšlet.

Už dlouho jsem se odhodlával ji požádat o ruku. Bál jsem se, že mě odmítne. Ale pak zjistila, že jsem upír a požadovala, abych ji přeměnil. Nechtěl jsem, ale ona se nenechala odradit. A tak se stalo. Moje dívka je upír jako já. A tím se naše osudy propletly ještě víc a já teď doufám, že mě doopravdy neodmítne.

Ještě chvíli jsem procházel naší milovanou vískou, kde jsem se narodil, až jsem došel k polím a jabloňová alej stála přímo přede mnou. Dvakrát jsem se zhluboka nadechl a pomalým lidským krokem začal procházet alejí. Domluvili jsme se, že se sejdeme až úplně na konci. Všude kolem jsou stromy a tak to tam vypadá jako na malém paloučku. Tak jsem ji poznal.

Byla hluboká noc, když jsem se šel projít po polích a po tomto jabloňovém sadu. Ona tam seděla v trávě a četla nějakou knihu. Neodolal jsem a šel za ní. Po chvíli jsme si spolu rozuměli jako staří přátelé. A po nějakém čase to přerostlo v něco víc. Oba jsme zahořeli láskou… A když zjistila, že jsem upír a já ji přeměnil, už jsme k sobě byli připoutáni jedem a vášní. Já samozřejmě nechtěl porušit její cudnost a tak jsem ji jen párkrát políbil. Ale už brzo bude mou ženou a my můžeme ostych a váhání odsunout.

Už jsem to uviděl. Velké opevnění ze stromů a uprostřed toho všeho malý palouk. Ještě tu nebyla. Tak jsem si lehl do trávy a užíval si různých vůní. Posečená tráva, kvetoucí květiny, vůně stromu i samotného vzduchu. Zaposlouchal jsem se do okolního světa a vychutnával si bzukot včel, nádherný zpěv ptáků a rychle se přibližující kroky. Ona se asi nebála prozrazení a tak běžela plnou upíří rychlostí.

Jen jsem otočil hlavu na druhou stranu a zjistil, že už leží vedle mě. Usmívala se a oči jí zářily. Na sobě měla bílé letní šaty, které určitě vlály ve větru. Do vlasů měla vpletené kopretiny a sedmikrásky. Přišla bosa. Vypadala jako víla, která právě přišla ze země zázraků. Křehká a nevinná.

„Ahoj, lásko.“ řekla mi a vykouzlila na tváři další oslňující úsměv.

„Ahoj, vílo. Odkud jsi přišla?“ zeptal jsem se žertovným tónem a oplatil jí úsměv.

„Přišla jsem z nebe, abych mohla strávit prvního máje se svým upířím přítelem,“ řekla a pak po mě skočila. Přivinul jsem si ji do náruče a ona slastí zavrněla jako kočka.

„Tak to jsi na správném místě,“ řekl jsem a vtiskl jí polibek.

„A co budeme dělat?“ zeptal se škádlivě. Jí pravidla nezajímala a moc ráda je porušovala. Nebýt mě už dávno by přišla o svůj věneček.

„Tak zaprvé: přinesl jsem ti květiny, ale ty sis na mě lehla a tak je rozmačkala a zadruhé: mám pro tebe dárek,“ řekl jsem a pokusil se vytáhnout kytici rudých růží, kterou zalehla.

Ona se jen zachichotala a slezla ze mě. Pak mi pomohla na nohy.

„Z květin moc nezůstalo, ale i přesto ti je dávám,“ řekl jsem a slavnostně jí předal kytici rozmačkaných květin. Ona k tomu chumlu přivoněla a pak slastně vydechla.

„Jsou nádherné. Děkuji ti,“ řekla s úsměvem na rtech.

„Nemáš zač. Pro tebe bych udělal cokoliv. Sice se nevyrovnají tvé kráse, ale jsou nádherné,“ odpověděl jsem.

„Nelichoť mi pořád nebo se začnu červenat!“ vykřikla v hrané rozzlobenosti. Ale oba jsme věděli, že i kdybych jí svými lichotkami zasypal, tak se červenat nebude. Vždy bude mít pleť dokonale bílou – bez poskvrnky.

Oba jsme se odmlčeli.

„Tak co máš pro mě za dárek?“ zeptala se po chvíli ticha.

Nastala moje chvíle. Teď nebo nikdy! Vyndal jsem ze saka černou krabičku a klekl si na jedno koleno. Ona zalapala po dechu. Já krabičku otevřel a…

„Prosím, uděláš mě šťastným tím, že se staneš mou ženou?“ zeptal jsem se odhodlaně. Ona na mě chvíli kulila oči, pak zase brečela – snad štěstím a pak pokývala hlavou na souhlas.

„Ano, vezmu si tě!“ podařil se jí dostat ze sebe mezi vzlyky. Byla šťastná. Teda aspoň na to vypadla. Tvářila se šťastně, na tváři se jí ještě třpytily slzy, ale ústa měla roztáhlá do širokého úsměvu.

„Tak to se ze mě stane nejšťastnější upír na celé zemi,“ vyhrkl jsem rychle a popadl ji do náruče. Pak jsem se s ní několikrát zatočil dokola. Byl jsem nepopsatelně šťastný. A ona také.

Snad jsem se točil moc rychle nebo jsem o něco škobrtl, ale najednou jsme oba spadli do trávy. A oba se bujaře rozesmáli. Pak jsme ztichli. Svět kolem mě jakoby přestal existovat a já viděl jenom jí. Já byl slepec a ona moje slunce. Nedokázal jsem být od ní tak daleko a tak jsem se k ní přivinul a políbil ji na ústa.

„Už se moc těším, až budeš mou ženou,“ pošeptal jsem jí škádlivě do ucha.

„Já taky, můj budoucí manželi,“ odpověděla mi stejně. Pak mě políbila. Snažil jsem se od ní po chvíli odtáhnout, ale ona se nedala a tak jsem se smířil se svým osudem a prohloubil náš polibek. Oba jsme naráz zasténali slastí. Cítil jsem mezi námi jiskření, jako když se tře kámen o kámen. Vlastně my jsme živoucí kameny.

„Když už jsme porušili takových pravidel, tak proč neporušit ještě jedno navíc?“ zeptala se mě mezi vzdechy. Tentokrát jsem s ní výjimečně souhlasil. Naplno mě ovládla touha a upíří chtíč. Nemusel jsem jí odpovídat slovy. Řeč těla na to stačila. Podíval jsem se jí zhluboka do očí a ona mi roztrhla košili. Zbyli z ní jen cáry.

„To byla moje nejlepší košile,“ řekl jsem se smíchem. Ale ona byla zaměstnána jinde. Snažila se mi rozepnout pásek u kalhot. Musel jsem jí s tím pomoct.

Teď přišla na řadu ona. Její šaty se mi opravdu moc líbily a tak jsem se rozhodl, že je nechám celé a opatrně jsem jí je přetáhl přes hlavu.

Za chvíli jsme byli oba nazí. Ostych jsme nechali stranou stejně jako naše oblečení. Hladově jsem se na ni vrhl. Vycházela mi vstříc. A tak jsem spojil naše těla v jedno. Trochu sykla bolestí, ale pak…

Milovali jsme se skoro celou noc. Její křik museli slyšet i ve vsi. Ale možná to vydávali za křik havrana nebo vrány.

Kolem půlnoci jsme něco uslyšeli. Šum běžících nohou. Rychle běžících nohou. Upířích nohou…

Rychle jsme se oblékli a postavili se do bojové pozice. Kroky se blížily.

Vtom na mýtinu vešel organizovaný chumel postav. Všichni měli pláště s kápí v různých odstínech šedi. Akorát uprostřed jsem zahledl asi pět temně černých plášťů. Jako na neviditelný povel se postavy rozestoupily do stran. Po chvíli jsem s hrůzou zjistil, že stojíme v uprostřed kruhu, tvořeného z oněch postav. Svou jedinou lásku jsem objal a snažil se ji skrýt a ochránit. Tak mi jasně hlásal instinkt.

Tu postava v nejčernějším plášti přistoupila o krok blíže a promluvila.

„Dobrý večer, Alistaire. Jaký máš život? Koukám, že sis našel družku.“

„Vy mě znáte? Co tu chcete? Jděte pryč!“ křikl jsem v návalu zloby. Jen to, že stojíme obklíčení nepřátelskými upíry, mi nedávalo dobrý pocit. Ale to, že se nějaký upíří úchyl zajímá o moji budoucí ženu, mě doopravdy naštvalo. Měl jsem chuť mu něco utrhnout a bylo jedno co…

„Rád ti odpovím na všechny tvé otázky, ale ty se musíš chovat slušně. Tak zaprvé: Ano, já tě znám. Já totiž znám všechny upíry na téhle planetě. Žádný mi neunikne. Za druhé: Máme zájem o vaše schopnosti, máte totiž zajímavé dary. A zatřetí: Pryč nepůjdeme. Tohle je totiž naše území, jako všechno ostatní. A teď bych se ti rád představil. Jsem Aro Volturi a toto je má garda,“ řekl Aro a ukázal a na černé postavy.

Nenacházel jsem slov. Upír co mě přeměnil, mi řekl vše o upířím světě a nezapomněl se zmínit ani o Volturiových. Byla to mocná královská rodina. A teď chce naše dary nebo co…

„A co s námi chcete udělat?“ zeptal jsem se na věc, která mi nejvíce zatěžovala hlavu.

„Chci vám nabídnout místo v mé gardě,“ řekl Aro a skryl malý úšklebek. Což ještě nikdo neví, co dělá?

„A když odmítneme?“ zeptal jsem se mírněji. Nestojím o žádnou gardu. Chci si vzít svou lásku za ženu a pak s ní strávit zbytek věčnosti v lásce a štěstí.

Aro se zamyslel. Proč by chtěl někdo odmítnout místo v jeho gardě? To je jediná mezera jeho mistrovského plánu. Ale už tu brzy nebude. Jen co získá tuto talentovanou upírku. A pak ho napadlo příhodné řešení.

„Když odmítnete, tak se nic nestane a my odejdeme…“ řekl Aro a nevinně se usmál.

„Takže odmítáte?“ zeptal se ještě.

Podíval jsem se na svou křehkou vílu a odpověděl: „Ano, odmítáme.“

Arovi se na tváři usadil vítězný úsměv. Nepatrně luskl prsty a v tom okamžiku jsem ztuhl na místě a nemohl se pohnout ani vydat jedinou hlásku. A v tomto stavu jsem pozoroval, jak Arovi gardisté vlečou pryč moji milovanou. Nemohl jsem nic udělat…

„Ty můžeš odmítnout, ale ona ne. Bude se mi ještě hodit. Je jí pro tebe škoda…“ řekl ještě Aro, než se otočil a odpochodoval i s mou láskou pryč.

Pak se mě zmocnila temnota.

Ráno jsem se probral. To jsem spal? Ne, to jsem omdlel…

Ihned mi došlo, co se včera stalo, a pustl jsem se do stopování. Byl jsem dobrý stopař. Ale nikde jsem jejich stopu necítil. Jako by se pod nimi slehla zem. Mnoho dní jsem ještě pátral v pustině. Přesunul jsem se do cizích krajin a nevzdával to. Pořád jsem ještě doufal, že někde ucítím závan její vůně.

Ale marně. Dny se protáhly v týdny a týdny v měsíce. Svou jedinou lásku jsem hledal víc jak deset let. Bez úspěchu. Pak jsem se vzdal naděje, že ji ještě někdy uvidím…

Současnost…

Tak to je můj životní příběh. Teda aspoň jedna část – ta důležitá. Doufám, že vám už nepřeju tak divný a nevrlý. Doufám, že mě aspoň trochu chápete. Bylo to totiž hrozné. Tolik bolesti, zloby a nenávisti…

A oni mi ji odvedli.

Oni mi odvedli mou životní lásku, mou vílu, mého anděla…

Mou Chelseu…

Veubella

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Středověký máj od Veubella: