Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Středověký máj od NatyCullen

05.07.2011 (10:15) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 2× • zobrazeno 1342×

Edit: Článek je v původní formě, bez oprav.

„Isabello, okamžitě si oblékni ty šaty!“ Matka na mě začala nepřátelským a diktátorským tónem, jelikož věděla, že hádky se mnou jsou na denním pořádku. Čekala, že se s ní začnu tvrdě přít a naléhat, ale z nějakého, mně naprosto neznámého důvodu, jsem na to neměla chuť, náladu a ani sílu.

Chtěla jsem to už mít za sebou a zase se uklidit ke svému rozečtenému románu a užívat si poslední chvíle svobody. Už pouhé pomyšlení, že za pár dní budu přislíbena nějakému muži, který může vypadat  sebeohavněji, mi nahánělo strach a způsobovalo třes po celém mém štíhlém těle.

Oblékla jsem si tedy zlatavé šaty, které až podivně drhly s mou husí kůží, která se vytvořila při představě zásnubního prstýnku na mém levém prsteníčku.

Okem jsem nakoukla do zrcadla a usnesla jsem, že vypadám skvostně. Tak, jak by měla správná šlechtična vypadat.  Na krk jsem si nasadila náhrdelník, vklouzla jsem do střevíčků a byla jsem připravená opustit sídlo.

Vyšla jsem spolu s matkou a pár sloužícími, kteří se plížili za mnou, za ty hradby kamenného vězení. Samozřejmě, že to vězení nebylo. Byl to nepopiratelný luxus. Velké síně, stoly prohýbající se pod náporem jídla, lůžka s kašmírovými dekami, oblečení z nejluxusnějších látek. Stovky děveček z vesnic vzhlížely s obdivem na hrad, ve kterém jsem bydlela. Přály si mít život jako já, ale nevěděly, že můj život je jenom elegance, slušnost, nikde žádná svoboda a volnost.

Obloha byla temná, mraky kolovaly oblohou a vytvářela se tím depresivní atmosféra… Takovou, jaká byla uvnitř mě.

Se zakaboněnou tváří jsem dorazila na tržiště a okamžitě se ke mně začali shlukovat obchodníci. Strkali mi pod nos drahé látky, chtěli, abych na sobě nosila jejich oblečení. Snažila jsem se ignorovat jejich prosby a prodírala si cestu davem a vše nechala na matce, která šla za mnou.

Zamířila jsem ke stánečku s bižuterií. Kolem mě se vše třpytilo, náramky házely krásné odlesky. Byla jsem tak zabraná do všech kamenných skvostů, že jsem si jednoho skvostu za pultem nevšimla. Vzhlédla jsem a v tu chvíli se svět zastavil. Hleděla jsem do zlatavých očí překrásného mladého muže, který si hrál na obchodníka s bižuterií, ovšem laškovné ohníčky v jeho očích obchodnicky nevypadaly.

Jeho oči, které byly obkrouženy hustými řasami, na mě upíraly pohled a já se cítila nahá, bez oblečení jakékoliv ceny. Cítila jsem, jak mi čte mé nitro, jak se dostává do mých vzpomínek a rozhodně mi to nebylo příjemné. Proto jsem rychle odvrátila pohled a mé tváře hořely.

„Slečno, jaký skvost Vás zde uchvátil?“ zeptal se zdvořile, ale v očích mu přímo vybuchovaly vatry touhy. Byla jsem jím tak okouzlena, že jsem málem odpověděla vy, ale dostatečně rychle jsem se zarazila.

„Tento se mi líbí.“ Vzala jsem do ruky červené očko zasazené v obyčejném náhrdelníku.

„Rubín, samozřejmě, to jsem si mohl myslet,“ hloubavě pronesl a mé obočí vyskočilo. Jeho krásně bílé zuby se odhalily a jeho tichý smích doléhal až do mého mozku.

„Rubín odjakživa signalizoval živel ohně, je symbolem lásky, odvahy a božího milosrdenství. Taky je symbolem síly, boje, vášně a touhy. Má barvu života a mládí. Všechny vlastnosti na Vás sedí, proto jste po něm hmátla. Je to Váš znak, symbol. Jste tak cenná a drahocenná jako rubín, ovšem svou krásou omamujete tisíckrát více než on, má paní.“ V tu chvíli, když mi začal sklánět poklony, se můj svět rozzářil. Už jsem nemyslela na mé manželství s bůhví kým, myslela jsem pouze na něj, na neznámého klenotníka. Jeho vlasy, oči, rty… Omamoval mě a donutil mě alespoň na chvíli zapomenout na strašlivou a nejistou budoucnost, za to jsem mu byla vděčná.

„Můj drahý klenotníku, děkuji za výklad. Nevidíte čirou náhodou do budoucnosti?“ zeptala jsem se ho, protože se mi naskytla šance od někoho tak jasnozřivého vyzvědět informace. I když nevím, jak jsem přišla na to, že vidí budoucnost.

„Budoucnost je pojem nejistý, každým dnem se budoucnost mění,“ řekl a vtiskl mi rubín do dlaně, „ale něco vím s kamennou jistotou. Budoucnost bude taková, jakou si ji přejete mít a za jakou se budete dokázat poprat.“

„Isabello, jdeme!“ Uslyšela jsem křik matky a zpanikařila jsem, nechtěla jsem odsud odejít. Vyhledala jsem naposledy jeho oči.

„Uvidíme se ještě někdy?“ ptala jsem se bezradně.

„Už tě nenechám uprchnout, Isabello,“ zašeptal mi do ucha a mně se zadrhával dech. Cítit jeho tělo tak blízko, jeho ledový dech u mého ucha vyvolával neklid a třes.

„Jak se vlastně jmenuješ?“ Rychle jsem ze sebe vypustila, protože matka hulákala čím dál hlasitěji.

„Edward,“ vyslovil a s těmito slovy zmizel a já zůstala s rubínem v ruce stát uprostřed tržiště…

*

Vzbudila jsem se s kapičkami potu po celém těle. Chlad mnou procházel, můj dech byl zrychlený a srdce bouchalo jako o závod. Zase se mi zdálo o mém sňatku s odporným starým chlapem, který sice měl titulů plný stůl, ale rozhodně nesplňoval mé sny o princi na bílém koni.

Otřepala jsem se, protože mnou zase projel chlad. Zalehla jsem znova do postele, přikryla se mohutnou peřinou a snažila se znovu usnout. Už jsem cítila, že jsem na rozhraní mezi snem a realitou, když v tom mi na okno přistál sněhobílý holoubek. Byl úplně ztělesněním dokonalosti, čistoty a důvěry. Otevřela jsem mu okno a on vlétl do mé komnaty. Chvíli zmateně máchal křídly, pak si ale našel pohodlné místečko na okraji postele. Vzala jsem ho do ruky a užívala si jeho radostného cvrlikání.

Ovšem na jeho noze jsem uviděla nepatrný rožek srolovaného papírku. Opatrně jsem ho vymanila z holoubkova sevření a rozbalila ho. Když jsem ho otevírala, mé ruce se roztřepaly. Cítila jsem, že to bude od něj, od Edwarda.

Nechtěla jsem si zapalovat louči, a tak jsem si sedla k oknu a četla jsem za pomoci měsíčního světla……

Rubín je tvou druhou tváří,

lesk a krása z tebe září.

Všech mužů zrak na tobě lpí

já ovšem doufám, že tě můžu mít.

Ty jsi moje vyvolená žena,

ale vybojovat tě je třeba.

Neboj, já to dokážu,

všem nápadníkům ukážu.

Brzy budeme, lásko, spolu,

to ti tady garantuju…

S láskou…

E.

Dočetla jsem tuto milostnou a leccos prozrazující báseň a v konečcích prstů mě ďábelsky mrazilo. Tolik náznaků na společnou budoucnost, na věčnou lásku… Bože, kdyby byl on mým manželem, dokonce bych se do manželství vrhla s jistotou a s chutí.

Ale copak je to možné a normální? Vždyť toho člověka jsem viděla poprvé v životě. Je možné, aby se mé srdce natolik zbláznilo, aby se do něj zamilovalo a už ho nechtělo vytěsnit?

Zavrtěla jsem hlavou a nechala mou rozpolcenou osobnost, aby si říkala důvody pro a proti. Ležela jsem v nadýchaných peřinách a dívala se z okna na hvězdnou oblohu. Doufala jsem, že má osudová hvězda mě neustále ochraňuje a dá mi toho nejlepšího manžela.

*

Otec si mě zavolal do jeho soukromého pokoje. Po vydatné snídani a po vykonání hygieny jsem zamířila k němu. Na sobě jsem měla krásné šaty, které mírně odhalovaly můj bujný dekolt. Byly zelené barvy, se kterou ladily i ostatní doplňky. Na hlavě jsem měla složitý účes. Od té doby, co jsem potkala Edwarda, jsem vyšla matce vstříc, co se módy týče. Proto si teď každé ráno libovala, že mi vybere krásné oblečení, naaranžuje mé hnědé lokny do spletitého účesu atd. Nevím, co způsobilo moji nenadálou proměnu.

Ale jistě, že to víš, Bello! Nadávala jsem si v duchu, jak jsem schopná zapírat pravdu. Samozřejmě, že tím důvodem byl Edward.

Od doby, kdy jsem ho potkala na tržišti a kdy jeho oči a jeho tělo zaplňovaly můj mozek, srdce a vzpomínky, jsem se oblékala slušivěji než kdy předtím. Chtěla jsem mít zkrátka jistotu, že budu pro něho neodolatelná.

Přestala jsem přemítat nad oblečením a zaklepala na mohutné dveře otcovy pracovny. Vešla jsem po tom, co mě vyzval.

„Isabello, zdravím tě, posaď se, prosím.“ Sedla jsem si na studené dřevo a složila ruce do klína.

„Je ti už osmnáct let a jak už jistě víš, rozhodl jsem se, že je ta nejvhodnější doba na tvou svatbu. Tím nám tak pomůžeš k rozšíření našeho malého hrabství a navážeš další obchodní a společenské vztahy. O tom, kdo bude tvým manželem, se rozhodne v rytířském souboji. Je to podle mě spravedlivé, tvůj budoucí manžel musí být dobrý bojovník a samozřejmě musí mít určité postavení. Musí být šlechticem, knížetem, rytířem… A turnaj se bude konat na posledního dubna a rozhodující turnaj proběhne 1. máje. Je to den a měsíc lásky, není to ironie? Ale já myslím, že vše bude v pořádku.“

Žasla jsem nad propracovaností jeho plánů… Ale taky jsem umírala z představy, že budu patřit nějakému starému ohavovi. V tu chvíli jsem se začala modlit k Bohu, aby mě Edward nějak získal.

Jenom jsem otci kývla na znamení, že chápu a akceptuji to. Ono by to ani jinak možné nebylo. Buď bych se vdala dobrovolně, nebo s donucením.

Sedla jsem si na postel a zahleděla se do prázdna. Ach, Edwarde, kéž bys tu se mnou teď byl a byl schopen mě vybojovat…

Byla jsem v depresi. Zamilovala jsem se do nepravého muže, kterého ovšem nemůžu vytěsnit z myšlenek. A za pár dnů se má rozhodovat o mém muži…

*

Poflakovala jsem se bezcílně městem, ale mé nohy směřovaly podvědomě k jednomu bodu. Na tržiště… Už skoro týden tady každé odpoledne chodím a čekám na něj na tom stejném místě. Ovšem jeho plac je pokaždé prázdný a já propadám každým dnem větší panice. Jedna část mě se tomu vysmívala a opravdu nevěřila, že by se Edward mohl ukázat. Vždyť o něm nic nevím, viděla jsem ho jednou v životě a už chci, aby se stal mým mužem. No není to podivné?

Ovšem druhá část mě nemohla zapomenout na jeho hluboké oči, jeho zlaté vlasy, vypracovanou hruď a melodický hlas. Tato půlka nechtěla zapomenout a modlila se, aby si pro mě přišel. I když ho neznám, budu s ním šťastná kdekoliv, to jsem cítila.

Ale teď je otázkou, která část mě zvítězí. Ta depresivní, nostalgická a nevěřící? Nebo ta, která je plná naděje, víry a lásky?

*

Když jsem se opět chtěla zamknout v mé komnatě, cestu mi zatarasila matka.

„Isabello, musíš se začít připravovat. Za dva dny jsou tady nápadníci a ty se chováš, jako by to měl být normální den! Na zítřek se pořádně vyspi, budou poslední přípravy. Budeš si zkoušet šaty, zopakuješ si lekci správného chování a spoustu dalšího. Proto běž honem ulehnout do postele.“

Zhnuseně jsem se svalila na postel a snažila se usnout. Ale nemohla jsem… Pořád jsem se musela trápit…

*

Ráno byl už od časného rána na hradě shon a ruch. Ze spánku mě vytrhla služebná, která mi přišla oznámit, že se za chvíli mám objevit v ložnici mé matky. V rychlosti jsem na sebe naházela obyčejné šaty, protože se za chvíli budu převlékat do různých modelů. Vlasy jsem dala do prostého culíku a uháněla jsem do matčiny místnosti.

„Konečně, Bello, tady jsi.“ Ode dveří se na mě matka culila, i když v očích jí hrál jakýsi nesouhlas s mým oblečením. V pokoji už čekalo asi deset sloužících a švadlen.

Posadila jsem se na židli a matka mi začala vyjmenovávat, jaké šaty budu mít při jaké příležitosti. Turnaj o mou ruku bude dvoudenní a zúčastní se ho asi 20 rytířů a knížat. To bylo i tak dost neuvěřitelné číslo, aspoň pro mě.

Měla jsem připravených asi patnáct šatů. Jedny byly na dopolední turnaje, druhé volnější na odpoledne, další na slavnostní večeře a pak kupy dalšího, samozřejmě módně bezchybného, oblečení. Celé dopoledne jsem stála na podstavci a šaty se na mně střídaly jako na běžícím pásu. Taktéž doplňky jsem si musela zkusit a sladit s šaty. Když matka rozpustila švadleny s přesnými pokyny na pozítří, byla jsem ráda a nadšeně skočila do mých předchozích šatů.

„Žádné lenošení, Isabello, teď běž do společenské místnosti, kde tě čeká pan Pattrow, se kterým probereš tvé chování.“ Povzdechla jsem si a mé tělo se neochotně přimělo k dalšímu pohybu. A tak to šlo celý den i ten následující. Samé poslední detaily, služebnictvo se po chodbách promenádovalo ve dvakrát větším počtu než obvykle. Stěny teď byly pod návalem květin a všech ozdob tak krásné, tak romantické a já si až teď uvědomila, že vlastně začíná to nejkrásnější období roku. Období kvetoucích poupat, zelenajících se stromů, radosti, lásky a štěstí… A já chci být taky milovaná, radující se dívka bez závazků a bez problému obřích rozměrů…

Poslední den před sjezdem nápadníků jsem se šla podívat na zaprášené a nově vzniklé rytířské pole.  Byly tu prostorné tribuny s velkým množstvím křesel, velká aréna pro bojovníky, připravené meče, šípy, luky a dlouhé kopí. Zem byla pokryta pilinami, po stranách už byly některé stánky s kovovými nástroji, byli tady připraveni kováři s vybavením.

A tohle všechno bylo pro mě. Nebo spíše tenhle bude boj o mě a všichni ti rytíři a uchazeči o mou ruku si tím budou muset projít i přes bolest a zranění. Na jedné straně mě to dojímalo, že to kvůli mně udělají a přitom mě ani neznají. Znají sice můj vzhled, ale mé nitro jim zůstává skryté.

Ale na druhou stranu je proklínám a přeji si, aby tu byl Edward.

*

Ta poslední noc před turnajem o mou ruku se mi nesmazatelně vryje do paměti… Byla jsem strašně vynervovaná, smutná a v depresi zároveň. Bylo to, jako by se na mě všechno sesypalo. Ten čas nějak rychle utíkal a mé slzy byly slanější a tíživější než obvykle. Mé srdce bylo přeplněné žalem z toho všeho… Ze svatby a zkrátka ze všeho.

Ale nejvíce mě překvapila matka, která za mnou tu noc přišla. Lehla si ke mně do postele a začala mi utírat slzy, od kterých jsem už měla mokrý celý polštář. Přivinula si mě do náruče a konejšila mě. V tu chvíli jsem se cítila bezpečně. Byla jsem doma u matky a byla jsem pod ochrannými křídly. A ta mi nikdy nikdo nevezme…

„Beruško, neboj se, to bude v pořádku. No tak, uklidni se.“ Opakovala mi pořád dokola uklidňující fráze a já jí plakala na rameno. Cítila jsem se tak opečovávaná… A teď jsem měla u sebe mámu, tu pravou a nefalšovanou mámu, a byla jsem z toho dojatá. A tak mi začaly téct další slzy. Tentokrát štěstí…

*

„Dámy a pánové, slavnostně zahajuji rytířský turnaj o ruku mé dcery Isabelly Marie Recornsové. Doufám, že budete hrát čestně a vložíte do toho vše, co bude ve vašich silách. Vítěz turnaje se stane nejen manželem mé dcery, ale taky vlastníkem poloviny našeho majetku. Ať se Vám všem daří!“

Otec zahájil turnaj. Tribuny byly nabité diváky, byli tu šlechticové, šlechtičny, ale i chudí lidé. Všichni nám mávali a vzdávali nám úctu. Já se usmívala na diváky, ale i na rytíře a bojovníky o moji ruku. Tváře všech byly plné odhodlání, bojechtivosti, kuráže a taky lásky… Já jenom mávala a povzbuzovala je, jak se slušilo a patřilo, jak mi řekl můj poradce, ale uvnitř jsem panikařila na té nejvyšší možné úrovni. Kde je Edward?

Nepřijde, ty huso hloupá. Copak sis myslela, že pro něj něco znamenáš? Prostě si s tebou jenom hrál… Vykřikovala posměšně jedna půlka mé osobnosti.

Ale přijde, nezapomněl na tebe a miluje tě. Toto heslo razila druhá polovička.

Už to tu bylo zase, rozdvojená osobnost…

Zakázala jsem si přemýšlet o Edwardovi a věnovat se zápase. Teď byl na programu boj s mečem. Vyhrávalo se tak střídavě, nestíhala jsem registrovat jednotlivé údery meče a jednotlivé pozdvihnutí ruky na znamení vítězství. A přes mohutné brnění a ochranu bojovníků jsem jim ani neviděla do tváře…

Ovšem když do arény vstoupil rytíř v docela obyčejné zbroji, ihned jsem ho poznala. Ta jeho chůze, jeho způsob pohazování hlavy, jeho aura, která zářila tajemnem a chladem, ale taky teplem a láskou, ta jeho vůně, která docházela až ke mně na vyvýšené místo, ho okamžitě prozradily. A když jsem ještě uviděla malou skulinkou v helmě jeho karamelové oči, které si u mě vybojovaly první místo v momentě, byla jsem si jistá. Je to Edward a přišel o mě bojovat. Ten můj záhadný rytíř, který mě okouzloval svým šarmem a krásou, ale děsil tajemnem zároveň.

Teď se mi všechny naděje vrátily a já byla v klidu. Nějak jsem věřila, že Edward bude můj.

*

A jak se ukázalo, Edward v boji není žádné nemehlo. Po boji s mečem suverénně porazil všechny ostatní ve střelbě z luku, jízdě na koni a holém boji. Po prvním dni byl vyhlášen vítězem, ovšem žárlivost ostatních bojovníků rostla do obrovských rozměrů, a zítra může být všechno jinak.

Neměla jsem dovoleno konverzovat s uchazeči o mou ruku, ale Edwarda jsem nějak odchytit musela. Počkala jsem si na něj před odchodem z arény. Všichni bojovníci byli na jednu noc ubytování u nás na hradě, takže bych se s Edwardem mohla teoreticky potkat až na hradě, ale čím méně lidí, tím líp.

Všiml si mě hned, samozřejmě. Při pohledu do jeho očí se mi zadrhával dech a mé srdce běželo maraton. A jeho rošťácký a trochu sexy úsměv na rtech mě dostával do kolen.

„Má princezno, co říkáte na mé úspěchy v boji?“ Prohodil a galantně políbil mou ruku.

„Jsem unešená, můj princi, jen tak dál.“ Řekla jsem laškovně, ale konzervativně. Nemohli jsme mluvit uvolněně díky procházejícím rytířům, ale oční kontakt nás musel prozradit na míle daleko. Tak ohnivé a vášnivé pohledy, které jsme po sobě pohazovaly, by zapálily celé město. Chtěla jsem se mu vrhnout do náruče, obejmout ho a šeptat mu, že jsem se do něj bezhlavě zamilovala…

„Cožpak vy byste se mnou chtěla být na věky věků?“ zeptal se mě.

„Ano, chtěla,“ odpověděla jsem a až později si uvědomila, že mu příšerně moc nahrávám a prozrazuji tak svoji lásku k němu.

„Věř mi, nechtěla bys žít se mnou. Natožpak věčně… Ale srdci neporučíš.“ Jeho chladný dech na mém krku způsobil, že jsem se roztřepala zimou a poprvé v jeho přítomnosti jsem ucítila takový neklid až panický strach. Z jeho chování vyzařovalo něco zlého, tajemného a nebezpečného, ale pohled do jeho očí mě vždy uklidnil.

Proklouzl kolem mě jako šelma, neslyšně a s mírným zavrčením u mého ucha. Nevěděla jsem, co to má znamenat. Naznačoval mi, že bych s ním nechtěla žít, ale že srdci neporučí.

Miluje mě, ale něco mu brání v tom, aby se mnou mohl žít. A neschopnost boje či obyčejný původ to nejsou…

*

Ze spánku mě vyrušil nečekaný šramot. Jelikož jsem měla nervy nadranc z Edwarda, rozhodla jsem se jít původci hluku pěkně vynadat. Vyskočila jsme z postele, nazula si sešlapané boty a vydala se na chodbu. Strnula jsem a zaposlouchala jsem se do zvuků chodby. Uslyšela jsem takové mlaskání nebo srkání tekutiny. Náš výchovný poradce pro společenské chování by to nazval nevalným chováním u stolu. Zvuky přicházely z místnosti na pravé straně od mého pokoje. V úzkých chodbách svítily pouze slabé louče, proto jsem si musela dávat pozor na každý můj krok. Po špičkách jsem se plížila po chodbě jako duch a tiskla jsem ucho ke každým dveřím, abych identifikovala zvuky. Zastavila jsem se u dveří, které byly na konci chodby.

Nevěděla jsem, jestli tam mám vpadnout jako pravá šlechtička a stěžovat si, nebo jenom decentně zaklepat na dveře. Zvolila jsem tu slušnější část a zaklepala jsem. Když se ovšem nic nedělo, nikdo neotvíral a zvuky se nevytratily, svolila jsem k tomu drastičtějšímu řešení. Otevřela jsem dveře a ty bez protestů povolily.

Ale ten pohled, který se mi naskytl, mi vyrazil dech a mé žíly se scvrkly. Nemohla jsem dýchat, chtěla jsem křičet o pomoc, ale vyschlo mi v krku a neslyšela jsem nic, kromě mého tlukotu srdce, který byl tak hlasitý, že by přehlušil i boje. Nechtěla jsem uvěřit tomu pohledu a hlavně tomu pocitu a tvrzení v duši.

Viděla jsem Edwarda, který se skláněl nad srnkou (nebo nějakým jiným zvířetem, nevím, už z něho moc nezbylo) a sápal se jí po krku. Měl celou tvář od krve a hlasité vrčení vycházelo z jeho hrudi. Byl jako zvíře, které si něco ulovilo a nechtělo to dát pryč. Byl jako šelma, jako predátor a já byla kořist. Cítila jsem to nebezpečí a měla jsem utéct. Ale nemohla jsem, nohy mě neposlouchaly. A tak jsem tam tak nehybně stála a dívala se na ten horor, který bohužel nebyl výplodem mé fantazie. Stála jsem tam tak dlouho a tak zamyšleně, že jsem si ani nevšimla, že se Edward narovnal a teď si snažil otřít krev z obličeje a přitom na mě mluvit.

„Bello, hlavně v klidu, prosím, vyslechni mě, všechno ti vysvětlím,“ začal na mě chlácholivým tónem, jako kdybych byla malomocná.

Chtěla jsem na něho křičet, že je psychopat, vrah a nevím, co ještě, ale prostě jsem nemohla, pořád jsem byla paralyzována strachem.

„Jsem trochu jiný, než si myslíš, Bello.“ Až po této větě, ze které jsem nejspíš vycítila to nebezpečí a výhružku, jsem bleskově vyběhla na chodbu a utíkala jsem do mého pokoje. Ústa jsem si zakrývala rukou, abych se hystericky nerozkřičela přes celý hrad. Doběhla jsem do pokoje a zaklapla jsem dveře. Pořádně jsem je držela, chtěla jsem, aby se nikdo nedostal dovnitř. Když jsem neslyšela žádné zvuky, dokázala jsem od dveří poodstoupit.

Co to sakra bylo? Co je Edward zač? V mysli se mi vytasila vzpomínka na zvíře se skelným pohledem v očích a s nehybnými končetinami, Edward se rty ponořenými v krvi srnky a spoustu dalších záblesků, které jsem za těch pár chvilek pochytala.

Byla jsem tak zabraná do vzpomínek, že jsem si nevšimla mírného pohybu záclon a závěsů a tak se stalo, že Edward stál u mě v pokoji. Vyplašeně jsem uskočila a hledala nejbližší roh místnosti.

„Bello, prosím, vyslechni mě. Nechtěl jsem, aby ses to dozvěděla takto, tak strašným způsobem. Vysvětlím ti to, jenom se přestaň bát. Tobě bych nikdy neublížil, jsi mé jediné štěstí, co mě za můj ničemný život potkalo, a já bych tě nerad ztratil.“ Začal s monologem Edward a já zase váhala.

„Co jsi zač, Edwarde?“ zeptala jsem se na otázku, na kterou by se zeptal snad každý.

„Jsem upír, Bello,“ povzdechl si mírně a čekal na mou reakci. Zase jsem měla ústa dokořán a chtělo se mi plakat i smát. Smát se nad tou neuvěřitelností a plakat nad tím, jestli to je pravda.

„Ovšem neživím se lidmi, ale zvířaty. Nechci být zrůda, Bello… V ten den, kdy jsem tě spatřil na tom tržišti, jsem si řekl, že tě prostě musím získat, že tě musím poznat. Tvé oči mě uchvátily, ty jsi mě uchvátila, Bello. Nechtěl jsem a nechci bez tebe žít, to proto za tebe bojuji. I když to není příliš spravedlivý boj, když člověk nemůže nikdy nad upírem vyhrát.“ Zasmál se a já na něho jenom zírala. Z čeho si teď dělá srandu?

„Pochopím, jestli mě teď odmítneš, vyženeš se slovy, že jsem vrah a že mě nechceš nikdy vidět. Pochopím to, Bello. Ale dej mi šanci, prosím. To, že jsem nesmrtelný a nelidský ještě neznamená, že nemůžu milovat. Sice by to tak mělo být, měl bych být necitelný a krvechtivý, ale ty jsi mě změnila, Bello. A já bez tebe nechci žít, nechci být bez tebe, Bello.“ Začal mi vyznávat své city a já o tom přemýšlela.

Pořád jsem tak nějak nemohla pochopit, že je upír a že vůbec něco takového existuje. Samozřejmě, že si lidé vyprávěli báchorky o různých strašidlech, ale já tomu nepřikládala žádnou váhu, natožpak abych tomu věřila. A teď tady přijde můj princ na bílém koni a řekne mi a ukáže mi, že je upír. Předtím, když jsem to ještě netušila, jsem byla nadšená a nemohla jsem se nabažit pohledu na něj. Jeho zlaté oči ve mně vyvolávaly klid a pohodu. Ale teď, když jsem se na něj podívala, se mi okamžitě zrychlil pulz a dech, ovšem ne z jeho přitažlivost, zkrátka jsem měla strach. S upíry si není radno zahrávat a já teď s jedním stojím v jedné místnosti.

„Edwarde, já potřebuju čas. Aspoň chvilku, abych si to urovnala v hlavě,“ řekla jsem mu a musela jsem pozorovat bolest v jeho očích.

„Dobře, chápu tě. Ale zítra mi dej alespoň nějaké znamení, jestli o tebe mám v zítřejším souboji bojovat a získat tě, nebo navždy odejít z tvého života…,“ dopověděl a s těmito slovy zmizel z pokoje. Ale ještě předtím, než zabouchl dveře pokoje, jsem na něj zavolala jednu otázku.

„A proč sis tu srnku neulovil venku?“

„Byla před hradem, snadná kořist. Ovšem nemohl jsem pít krev před okny celého hradu, pokoj mi připadal bezpečnější. A vidíš, že bezpečné to rozhodně nebylo.“ Neslyšně a strašně rychle zmizel, jako by se přede mnou mihl nějaký nepatrný záblesk hmoty.

Zalezla jsem do postele a přemýšlela jsem… Zase jsem uvažovala nad klady a zápory, nad pro a proti. Ale měla jsem z něj strach a to nahánělo hrůzu i mně samé.

*

Ráno jsem se probudila a má hlava se nejspíš chtěla rozlomit na tisíc kousků. Ani jsem se nedivila, když jsem skoro celou noc nespala a místo toho jsem přemýšlela o Edwardovi.

Oblékla jsem se, ale při každém předklonu jsem myslela, že omdlím. Opláchla jsem si obličej studenou vodou a trochu mi to pomohlo, bolest už nebyla tak bodavá. Trochu se mi oddechlo, protože na dnešním turnaji musím být fit a v pohodě, protože jsem se rozhodla, že zvolím život s Edwardem, a ne bez něj. Uvědomila jsem si, že není důležité, jakou rasu zastupuje, ale jaký je uvnitř. A já si jsem absolutně jistá, že by neriskoval prozrazení pro nic za nic. Nevěděla jsem, jestli můžou být upíři mezi normálními smrtelníky, ovšem myslím, že ne. Další co vím o upírech z naší malé konverzace s Edwardem je, že nikdy nestárnou. Třeba mě hledal celou věčnost a teď mě našel… Cítila jsem to spojení mezi námi a jenom při pouhé představě, že bychom byli oddělení a nikdy se nesetkali, mi drásala srdce.

No a co, že bych se v momentě mohla stát jeho potravou? Kdybych zemřela jeho rukou, byla by to vlastně i příjemná smrt.

Usmála jsem se nad svým rozhodnutím a vyšla jsem z pokoje. Zaklepala jsem na Edwarda, který ihned otevřel dveře. Jeho oči se při pohledu na mě rozzářily štěstím a mé tvrzení, že my patříme k sobě, už bylo zpečetěno. I přes jeho, mně neznámou minulost, chci být s ním.

„Bello,“ zašeptal mé jméno a vtáhl mě do pokoje. Nečekala jsem tohle a už vůbec ne polibek, kterým mě vykolejil úplně. Jeho rty byly tak smyslné a vášnivé, ale taky sladké, něžné a láskyplné. Ale taky byly studené jako led… Ale i přes to se mi po celém těle rozléval žár tak intenzivní, že se mi málem podlomila kolena…

„Upíři se nemohou pohybovat na slunci, proto díky Bohu za den pod mrakem. Upíři se taky nemohou prozradit před lidmi, musí žít v utajení, jinak by byli potrestání. Upírům nebije srdce, mají tvrdou a chladnou kůži, nemůžeš je zabít, jsou studení a nesmrtelní. A někteří mají i speciální dary, já čtu myšlenky.

Jsou to zkrátka monstra, Bello.“

„Proč mi to všechno říkáš, Edwarde? A ty mi čteš myšlenky? Mě nezáleží na tom, kdo jsi, já tě miluju i tak.“

„Ne, tobě číst myšlenky nedokážu, máš asi nějaké nadání, nevím přesně. Chci, abys to věděla, abys o mně věděla všechno. Já o tobě vím dost, ale důležité je, že s tebou chci být navěky. A jenom čekám na tvou odpověď. Jestli mi zlomíš srdce a rozhodneš se žít po svém, nebo budeme žít spolu.“

„Víš, že bych ty tvoje psí oči mohla brát jako ovlivňování?“ zasmála jsem se a on si mě přivinul do náruče. Nadechla jsem se jeho osobité vůně a do ruky mu vtiskla můj nejoblíbenější šátek.

„To znamená ano?“ zeptal se mě a nevěřícně na mě zíral.

„Máš mou náklonnost, sire.“ S tímto začátkem a zároveň koncem naší konzervativní hry jsem se vytratila z pokoje…

*

Seděla jsem na vyvýšeném stupínku a s napětím sledovala poslední a rozhodující zápas. Zarývala jsem ruce v pěst, chtěla jsem si kousat nehty, i když to bylo krajně neslušné, chtěla jsem Edwarda povzbuzovat tak hlasitě a tak dlouho, až by mi úplně zmizel hlas. Ovšem to nešlo. Nemohla jsem dávat jednomu přednost.

Edward bojoval s rytířem Vilémem Millerem, skvělým bojovníkem a taktikem. Věděla jsem, že Edward by ho v momentě skolil pomocí upířích schopností, ale to by bylo příliš nápadné, a proto nechal na sebe padat meč soupeře v pravidelných intervalech. Bála jsem se o něj, i když jsem věděla, že má pokožku jako kámen.

Ruce se mi potily až do posledního okamžiku boje a když zazněl konečný gong a Edward pozdvihl meč, na němž byl obvázán můj šátek, byla jsem šťastná jako nikdy předtím. Kdybych mohla, skákala bych do vzduchu, objala bych ho na místě a zasypala ho polibky. Ovšem to bych se provinila a tak jsem seděla na křesle a mávala jsem na něj a usmívala se od ucha k uchu, to bylo povoleno.

Když mě otec vyzval, ať jdu přivítat a pozdravit vítěze a mého budoucího manžela, vystřelila jsem z křesla obdivuhodně rychle. Letěla jsem za Edwardem hlava nehlava, nevnímala jsem rozjařený dav, jenom jsem se chtěla podívat do jeho očí a tím si připomenout naši lásku.

„Hledáš mě?“ Uslyšela jsem za sebou hlas, který mi byl tak známý a tak příjemný.

„Ano, hledám tebe, ty můj rytíři,“ řekla jsem a dívala se do jeho karamelových studánek.

Naráz si Edward klekl na jedno koleno a mě zamrazilo v zádech tak nesnesitelně, že se mi až dech zadrhával.

Lásko má jediná a vyvolená,

Chtěl bych ti tímto dát tento dar.

Slibuji, že milovat tě budu navěky,

A ani smrt nás nebude moci rozdělit.

Já, upír prolezlý skrz naskrz zlem,

jsi budu pamatovat tento den.

Den, kdy vybojoval jsem dívku krásnou,

S úsměvem tak jasným, že omdlívám její láskou.

Proto ti, můj poklade nejdražší,

Na prst navlékám očko s poselstvím.

Slibuju ti moji nehynoucí věrnost,

Doufám, že žádnému muži nedáš přednost.

Vím, jsem monstrum bez duše,

Nedokážu ovšem být daleko od tebe.

Slibuju, že na tebe dám pozor,

Ani jeden šíp neprojede kůží jasnou.

Ptám se tě tedy:

Chceš být ženou mojí ve zdraví i nemoci, v bohatství i chudobě, v lidství i nesmrtelnosti, v hladu i hojnosti?

Na prstu jsem měla navlečený nádherný rubín. Byla jsem ohromená… Z toho, že mě Edward požádal o ruku a chce se mnou být navěky, což bylo i mé přání. Z té nádherné básně, která toho tolik vyjadřovala. Z té vší lásky, kterou jsem tu cítila. Z toho, že mi osud nadělil tak skvělou lásku, se kterou budu až do konce svých dní.

„Ano, chci se stát tvou ženou.“ V tu chvíli už jsme se líbali, což bylo totálně nepředpisové, ale na to jsem kašlala. Užívala jsem si jeho blízkost a myslela si, že se štěstím rozskočím.

„Není to ironie? Je prvního května, den lásky a my jsme teď oficiálně spolu,“ odmlčel se a podíval se mi do očí, „A já tě miluju, Bello.“

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Po boku jsem měla mou životní lásku, se kterou bych chtěla projít i peklem. Vzdala bych se kvůli němu všeho, stala bych se upírkou. Měla jsem skvělé rodiče, rodinu a budoucnost.

Chytli jsme se s Edwardem za ruku a běželi vstříc oslavám. V tom mi Edward začal vyprávět, že se nemusím stát upírkou, že mě bude milovat i jako starou babičku, ovšem já mu odpověděla jednoduše…

„Bude to dokonalé, cítím to.“

NatyCullen

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Středověký máj od NatyCullen: