Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Strašidelná povídka - Kajushqa1

04.12.2011 (17:00) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 3× • zobrazeno 1666×

EDIT: Článek ponechán v původní podobě bez oprav.

Pokud vám někdo zavolá ve tři hodiny ráno, může to znamenat několik věcí. Úmrtí v rodině, narození dítěte vašeho příbuzného nebo hovor z druhého konce zeměkoule. V mém případě to znamená jedinou věc. Vraždu.

Ospale jsem natáhla ruku a šmátrala ještě se zavřenýma očima po mobilu, který měl ležet někde na nočním stolku. Konečně jsem ho nahmátla a po hmatu stiskla tlačítko příjmu.

„Swanová,“ ohlásila jsem se ospale do telefonu.

„Mám pro tebe případ, do půl hodiny buď v centru,“ ozval se nabručený hlas mého šéfa.

„Budu tam,“ řekla jsem a už se zvedala z postele.

Když pár let děláte detektivku, zvyknete si vstávat v jakoukoliv hodinu. Po tmě jsem se dostala ke komodě a vytáhla z ní první tričko, které jsem našmátrala. Černé kalhoty jsem ještě měla hozené přes židli u pracovního stolu. Oboje jsem si oblíkla a natáhla si černé ponožky. Z nočního stolku jsem si vzala mobil a služební pistoli.

V předsíni jsem si konečně rozsvítila a obula jsem si černé tenisky. Z poličky jsem si vzala gumičku a dlouhé hnědé vlasy si stáhla do pevného ohonu. Z věšáku jsem stáhla černou koženou bundu a při zamykání bytu jsem si ji oblékla.

Svižnějším krokem jsem se vydala k podzemním garážím. Nechtělo se mi čekat na výtah, který byl i ve tři ráno hojné používaný, a tak jsem seběhla po schodech. Už jsem skoro běžela, když jsem se dostala ke svému autu. Bylo černé, jak jinak. Otevřela jsem si dveře a nasedla.

Rychle jsem vyjela z garáží a ještě stihla zamávat nočnímu hlídači, který vypadal, jakože každou chvíli usne.

Jela jsem maximální povolenou rychlostí. Cesta do centra by mi měla zabrat tak deset minut. Ihned jsem se dala do přemýšlení. Zajímalo mě, co mě čeká. Pokud to bylo v centru, znamenalo to, že už teď tam bude milión čumilů a novinářů, kteří mi budou stěžovat práci. Budou se ptát na spousty věcí, jako vždycky. Kdo si myslíte, že to udělal? Už víte nějaké podrobnosti? Kdo je oběť? Na tohle byl můj šéf Hunt vynikající. Uměl to se všemi, dokonce i se všetečnými novináři.

Když jsem byla tři minuty od centra, začala jsem hledat v mobilu jeho číslo. Centrum byl celkem široký pojem, tak trochu jsem nepochopila, proč mi neřekl rovnou, kam mám přijet. Když jsem mu už skoro začala volat, objevil se přede mnou obvyklý výjev. Policejní majáky, hrozně moc lidí kolem a policejní zátarasy hlásající, že pokud nejste polda, nemáte za nimi co dělat. Huntovi bylo jasné, kterým směrem pojedu k centru, věděl, že si toho všimnu.

Zaparkovala jsem na protější straně ulice, což byl docela zázrak vzhledem k tomu, že jsem se nacházela v centru Seattlu. Svižným krokem jsem šla k policejním zátarasům, které ze všech stran okupovali lidé. Povzdechla jsem si a vytáhla odznak. Lidé se přede mnou rozestupovali, a tak jsem se dostala, kam jsem potřebovala.

Před zátarasy na mě čekal Hunt. Pokývl mi a já podlezla žlutou pásku. Hunt nikdy moc nemluví. Mně to vyhovuje.

„Už se ví, o koho jde?“ zeptala jsem se, když jsme šli k tělu, které jsem kvůli ostatním pracovníkům policie neviděla.

„Heather Burnsová, 23 let. Našli ji náhodně nějací dva kluci,“ řekl a já pokývala hlavou.

„Neudělali to náhodou oni?“ zeptala jsem se.

„Pochybuju, už máme jiného podezřelého. Edward Masen, muž kolem sedmadvaceti, byl kousek od místa činu a podle pár svědků odcházel i stejným směrem. Před chvílí ho odvezli na stanici, vyslechneš ho, až tady skončíš.“

Zaznamenávala jsem si jednotlivé poznatky do hlavy. U vyšetřování záleží na každém detailu.

„Ahoj, Stanley,“ řekla jsem mladému klukovi, který pracoval jako ohledávač těl a který šel naproti nám. Bylo mu dvacet pět let, černé vlasy, vyšší postava. Dalo by se říct, že je docela hezký.

„Nazdárek, Bello. Není to hezká podívaná, ale jak tě znám, ani to s tebou nehne“ řekl a šel dál. Jeho práce už zřejmě skončila.

Byla pravda, že jsem většinou na místě činu zachovávala chladnou hlavu. Neječela jsem, nezvracela. Po pár letech už jsem si na krev a všechno okolo docela zvykla. Neříkám, že jsem občas neměla nutkání se vyzvracet, ale věděla jsem, že pokud bych to udělala, ztratila bych veškerý respekt. Být ženou u policie, je už tak dost těžké, nepotřebuju to chlapům ještě víc připomínat.

Došli jsme až k tělu a já poprvé spatřila tu „nehezkou podívanou“, jak to nazval Stanley. Tělo bylo na několika místech rozdrásané a leželo v nepřirozeném úhlu. Oblečení už skoro chybělo. Hlava byla podivně vyvrácená a oči té dívky byly děsivě rozšířené strachem. Tohle nemohl udělat člověk, pokud ano, musí to být pěkná zrůda. Polkla jsem, nebylo to hezké. Jedna věc mi, ale připadala hrozně divná.

„Jak to, že tady není skoro žádná krev?“ zeptala jsem se šéfa, který čekal na moji reakci.

„To je jedna z věcí, kterou se snažíme zjistit,“ řekl a dál už nic.

Bylo to na mně. Nedávalo mi to žádný smysl. Kolem těla měla být obrovská kaluž krve a pořád měla téct nová. Místo toho jsem viděla jenom červenou skvrnu, kterou měla pod rozbitou hlavou.

Šla jsem ještě blíž, abych si tělo pořádně prohlédla. Nic nového jsem ale neobjevila. Divné. Snad mi výslech toho kluka napoví víc. Bylo taky možné, že dívka nezemřela tady, ale že ji sem někdo přivezl a chtěl ji hodit do kontejneru. Hrozný způsob smrti. Pravděpodobně byl ale dotyčný vyrušen a tělo tady nechal. Té holce bylo dvacet tři, měla celý život před sebou a někdo jí ho chladnokrevně vzal. Kolikrát už jsem řešila podobný případ?

Když jsem se vracela zpátky k autu, abych se dostala na stanici, připletl se mi do cesty houf novinářů.

„Už máte nějaké odhady, kdo to udělal?“ zeptal se jeden z nich. Zarytě jsem ho ignorovala a pokračovala dál v cestě. Šéf se o ně postará.

Odemknula jsem auto a nasedla. Vyjela jsem směrem k policejní stanici. I ve čtyři hodiny ráno byl v centru Seattlu strašný provoz. Auta troubila ze všech stran. Nesnášela jsem to. Nezbožňovala jsem tolik život ve velkoměstě, ale pokud jsem chtěla prorazit a nechtěla jsem skončit s tím, že budu rozdávat pokuty za rychlou jízdu, musela jsem vzít práci ve větším městě, než bylo moje rodné město Forks. Když jsem konečně nějak prokličkovala dopravou, bylo čtvrt na pět.

Zamyslela jsem se nad tím, kolik hodin spánku poslední dobou dostávám. Dneska to byly čtyři hodiny. Šla jsem spát v jedenáct, hned jak jsem se vrátila z práce a zavolali mi kolem třetí ráno. Ještě jsem ani neměla kafe.

Když jsem se konečně dostala do budovy, kde jsem pracovala, pokud jsem zrovna nebyla v terénu, první věc, co jsem udělala, bylo, že jsem si nalila pořádný šálek teplého kafe. Byl to hnus, ale v tuto chvíli jsem neměla na výběr. Šla jsem k výpovědním místnostem a potkala Saundersovou, jednu z mála žen, která se mnou pracovala.

„Je ve dvojce, pokud už ho chceš vyzpovídat,“ řekla mile a já si všimla, že v očích měla jakési jiskřičky a trochu se usmívala.

Saundersová nikdy nemá jiskřičky v očích, nikdy není milá a už vůbec se neusmívá. Je nepřístupná, chladná a tvrdá ženská. Tohle se jí vůbec nepodobalo. Nejhorší bylo, že se tak chovala kvůli našemu podezřelému, to není dobrý.

Saundersová mi podala složku podezřelého, a pak někam odešla.

Zakroutila jsem nad tím hlavou a vstoupila do výpovědní místnosti. Ten muž, co seděl u stolu, mě přinutil dvakrát zamrkat, než mi došlo, že nesním a že je opravdu tak nadpozemsky krásný. Rezavé vlasy měl ve zvláštním rozcuchu,měl přívětivé hnědé oči, ostře řezané rysy, tvář anděla. Měl taky neskutečně bledou pokožku. I přesto, že seděl, věděla jsem, že musí být hodně vysoký. Byl oblečený do hodně drahého oblečení. Celkově vypadal jako velice elegantní gentleman. Tenhle se přece nemohl dopustit takového zvěrstva.  Navíc byl opravdu přitažlivý.

Bello, na co to myslíš? Okřikla jsem se a mlčky jsem se posadila naproti němu.

„Jsem detektivka Swanová a pracuji na vraždě Heather Burnsové, vás pane Masene přistihli u místa činu. Chcete k tomu něco říct?“ začala jsem a snažila se zachovat chladnou hlavu.

„Proč si myslíte, že jsem to já? Bylo tam nejméně třicet dalších lidí“ zeptal se mě.

„Byl jste tam zpozorován ještě předtím, než se tělo vůbec našlo. Je to postranní ulička, nikdo tam nechodí, pokud nechce něco schovat nebo utajit,“ řekla jsem mu neutrálním hlasem.

„Ztratil jsem se, jsem v Seattlu nový. Tu dívku jsem v životě neviděl,“ řekl s prázdným výrazem. Studovala jsem jeho tvář, čekala jsem na nějaký posunek, díky kterému bych poznala, že lže. Nic jsem neobjevila. Výraz měl pořád stejný, ani nezamrkal. Trochu mi připomínal sochu.

„Pokud jste ale byl u místa činu, musel jste něco, nebo někoho vidět,“ řekla jsem mu.

„Neviděl jsem vůbec nic,“ řekl tvrdě.

Došlo mi, že z tohoto člověka žádné informace nedostanu. Znal příliš dobře zákony, věděl, jak má mluvit, jak vystupovat. Neměla jsem nic, z čeho bych ho mohla obvinit a on to moc dobře věděl.

„Nezavolal jste si právníka?“ zeptala jsem se ho.

„Ne, ale asi to udělám,“ řekl.

„Bojíte se, že řeknete něco, co by vás mohlo prozradit?“

„Ne, nemám co prozradit, ale zítra mě čeká důležitá obchodní schůze, rád bych se trochu prospal.“

„Máte právo na právníka, klidně ho zavolejte.“

Když Edward Masen odcházel, rozhodla jsem se, že mu trochu pohrozím.

„Všechno několikrát prověřuji, pane Masene. Nakonec ten případ vyřeším, vždycky jsem případ vyřešila. Pokud v tom máte prsty, zjistím to, to mi věřte.“ Ušklíbl se a společně se svým právníkem odešel.

Neměla jsem už koho vyslechnout, a tak jsem se vydala zpět domů. Bylo pět hodin ráno. Vyslýchala jsem Masena sotva tři čtvrtě hodiny.

Zaparkovala jsem v garáži a vydala se k výtahu. Byla jsem unavená a šlapat do schodů se mi nechtělo. Šla jsem po tichém parkovišti. Když jsem za sebou najednou uslyšela kroky. Prudce jsem se otočila, nikdo tam nebyl. Zakroutila jsem hlavou a šla dál. Opět jsem uslyšela kroky.

„Je tady někdo?“ zvolala jsem a doufala, že se dočkám nějaké odpovědi.

Nic. Zdálo se, že jsem tady sama. Začala jsem být trochu znepokojená. Přece vím, co slyším. Zase jsem se rozešla teď už trochu svižnějším krokem. Uslyšela jsem smích.

„Kdo jste? Ihned se ukažte!“ zakřičela jsem a sáhla po pistoli.

Nikdo se neukázal. Dostala jsem opravdový strach, začalo mi zrychleně bušit srdce. Připomínalo mi to nějaký béčkový hovor. Doběhla jsem k výtahu a rychle mačkala tlačítko. Výtah se jako naschvál loudal. Co se to sakra děje? Jak se zdá, někdo mě sleduje a dělá si ze mě legraci.

Výtah konečně přijel a já do něj rychle nastoupila. Ve výtahu se mi nemůže nic stát. Doufám. Byt jsem měla až v desátém patře. Výtah jel pomalu a já se celá klepala. Nikdy mě nic tak nerozhodilo.

Když jsem minula deváté patro, oddechla jsem si. Už budu v pohodě. Pak se ale k mému naprostému zděšení výtah zastavil. Těsně pod desátým patrem. Opět se mi zrychlil tep a začala jsem rychle dýchat. Sakra, sakra, sakra. Neustále jsem si to v duchu opakovala. Zmáčkla jsem tlačítko, na kterém byl nakreslený zvonek. Chvilku jsem ho podržela, ale nikdo se neozval. Copak všichni touhle dobou spí? V hlavě se mi vynořovaly nejrůznější představy a všechny končily mou smrtí.

K mému překvapení se výtah ale opět rozjel. Někdo tady vážně chce, abych se zbláznila. Hned jak se otevřely dveře od výtahu, vyběhla jsem ven a rychle jsem začala odemykat dveře od svého bytu. Třásly se mi ruce a byla jsem strašně nervózní, možná i trochu vyděšená. Dobře, přiznávám, hodně vyděšená. Hned jak jsem si otevřela dveře, vběhla jsem do bytu a zabouchla je za sebou. Svezla jsem se po nich dolů a chvíli jsem seděla na zemi, než jsem se vzpamatovala.

Zvedla jsem se ze země, vyzula jsem si boty a šla rovnou do ložnice. Sundala jsem si bundu a kalhoty a v tričku jsem si lehla do postele. Pistoli jsem si položila vedle sebe na noční stolek. Ani jsem nevěděla, jestli usnu, ale doufala jsem v to. Potřebovala jsem spánek, alespoň trochu.

Probudila jsem se v deset ráno. Byl nejvyšší čas jít do práce a podívat se na výpovědi všech svědků. Na události, co se staly předtím, než jsem šla spát, jsem se snažila nemyslet. Ve světle všedního dne se to všechno zdálo jako blbý vtip. Uvařila jsem si kafe v konvici a část si nalila do hrnku, zbytek jsem si nalila do termosky, kterou nosím do práce.

Cestou v autě, jsem si přebírala všechno, co jsem zatím věděla. Došlo mi, že kromě identity oběti a jednoho podezřelého nevím skoro nic. Edward Masen měl moje číslo, kdyby si náhodou na něco vzpomněl, i když jsem dost silně pochybovala, že potom, co jsem mu řekla, by mi zavolal.

V práci jsem zapadla do své miniaturní kanceláře a začala si pročítat výpovědi svědků. Nikdo nic moc neviděl, kromě jistého vysokého muže, s rezavými vlasy, který odcházel směrem od místa činu. Musel to udělat Edward Masen, nebylo jiné vysvětlení. Jak mu to ale dokázat jsem netušila. Ke spisu případu byly přiloženy i výsledky z patologie. Žádné otisky prstů. Žádné DNA. Nic co by Edwarda Masena usvědčilo, buď byl tak dobrý, že nezanechal jedinou stopu, a nebo, to neudělal.

Zazvonil mi mobil. Podívala jsem se na displej. Bylo to neznámé číslo. Zvedla jsem to.

„Swanová,“ ohlásila jsem se.

„Dobrý den, tady Edward Masen, říkala jste, že pokud si na něco vzpomenu, mám zavolat,“ řekl dotyčný a já málem vyskočila ze židle.

„Ano, jistě. Na co jste si vzpomněl?“ zeptala jsem se hned.

„Nechci to probírat po telefonu, dejme si schůzku za půl hodiny v kavárně Johnny Balcoin,“ řekl.

„Dobře, budu tam,“ řekla jsem a položila to.

Pokud by byl Edward Masen vrah, nechtěl by mi nic prozrazovat, ne? Ještě záleží na tom, jestli jeho vzpomínka bude mít nějakou cenu.

Zvedla jsem se ze stolu a vydala se na schůzku s potencionálním vrahem.

Kavárna Johnny Balcoin patřila k těm luxusním podnikům, do kterých jsem já nikdy nechodila. Neměla jsem na to čas a ani peníze. Ovšem člověk jako Edward Masen, si jak se zdálo, mohl dovolit všechno.

Přišla jsem o pět minut později, protože jsem kavárnu nebyla schopna najít. Masen už tam byl a před ním stál hrnek zřejmě s kávou. Četl si noviny a vypadal něčím nesmírně zaujatý. Šla jsem k jeho stolu. Když jsem byla už skoro u něj, vzhlédl od novin a pokynul mi, abych si sedla.

„Slečno Swanová,“ pokynul mi a potřásl mi rukou. Těžko jsem si nemohla nevšimnout toho, jak studená jeho pokožka byla. Na pravé ruce mi naskočila husí kůže. Masen si toho zřejmě všiml a ruku rychle stáhl.

„Pane Masene,“ řekla jsem a vyčkávala.

„Víte, proč jsem vás zavolal. Myslím, že jsem si na něco vzpomněl. Když jsem šel směrem k centru, těsně předtím, než mě zadrželi. Potkal jsem muže, bohužel jsem mu neviděl do tváře. Byl vysoký a černovlasý a vedle něj šel obrovský černý rotvajler. V novinách píší, že oběť byla roztrhána, je možné, že to byl ten muž,“ řekl a zadíval se na mě.

„To ale nevysvětluje tu nepřítomnost krve,“ řekla jsem a on vypadal překvapeně.

„O tom v novinách nepsali,“ řekl a pokrčil rameny.

„Děkuji vám za vaši informaci, pane Masene, možná, že to tak bylo a oběť byla poté přenesena na místo činu,“ řekla jsem mu a zvedla se.

„Dáte mi vědět, pokud to vyřešíte?“ zeptal se mě.

„Jistě,“ řekla jsem mu a odešla z restaurace.

Pokud Masen mluvil pravdu, mohlo to být vodítko k pachateli. Žádné záruky jsem ale o jeho pravdomluvnosti neměla.

Zbytek dne jsem si dále pročítala zbylé výpovědi svědků. Jedna výpověď mě zaujala. Vypovídal nějaký muž a říkal, že Masena potkal někde na cestě do centra. Říkal, že byl na procházce se psem. Masen měl pravdu. Rychle jsem vytočila číslo svého šéfa.

„Hunt,“ ozvalo se z telefonu.

„Šéfe, tady Swanová. Myslím, že to mám,“ řekla jsem mu.

Čekala jsem na zatykač, jelikož jsem zase neměla tolik důkazů na to, aby byla přímo prokázána vina. Šéf mi řekl, ať jdu domů a odpočinu si. Bylo sedm hodin večer a já mohla jen doufat, že ten zatykač bude vydán.

Dostala jsem se domů o půl osmé. Zavolala jsem Masenovi a řekla mu, že už asi máme pachatele. Poděkoval mi za zprávu a položil to.

Zapnula jsem si počítač a začala sepisovat zprávu o případu. Po chvíli jsem toho měla dost, a tak jsem si jen tak zapnula televizi. Dávali zrovna nějaký pořad o Seattlu v minulosti. Byla tam stará videa, ukázky starých televizních reportáží, a dalších věcí. Zrovna tam byla vysílána nějaká stará reportáž o pádu nějakého domu, když se tam objevil on. Nebylo možné, aby to byl někdo jiný. I přesto, že vše bylo černobíle, ty rysy a ten účes změnit nešli. Edward Masen, před více než dvaceti lety. Teď vypadal úplně stejně.

„To není možné,“ zašeptala jsem a zastavila obraz v televizi. Ještě, že jsem si koupila takovou tu novou, kde jde vysílání přetočit, zastavit a bůhvíco ještě.

Nechtěla jsem tomu uvěřit. To přece není možné. Proto mé vůli se mi zrychlil tep a srdce mi šíleně bušilo.

Někdo zazvonil. Příšerně jsem sebou trhla a se strachem šla otevřít. Nevěděla jsem, kdo to mohl být. Otevřela jsem dveře a za nimi stál on. Vyjekla jsem a chtěla je rychle zabouchnout, ale než jsem to stačila postřehnout, on se nějak dostal za mě.

„Co jste zač?“ zeptala jsem se ho.

„Přemýšlejte, detektive Swanová. Co můžu být?“ zeptal se mě a zasmál se. Co mě vyděsilo ještě víc, byly ty rudé oči, které teď sršely nenávistí.

Pak mi to všechno došlo. Do posledního detailu. Bledá pokožka, studený dotyk, červené oči, neměnící se vzhled, tělo bez krve.

„Upíři neexistují, to není vědecky možné,“řekla jsem mu a začala pomalu couvat na levou stranu. Někde tam jsem měla mít pověšenou pistoli.

Bála jsem se. Nebylo možné, aby byl upír, ale vše nasvědčovalo tomu, že je. Vzpomněla jsem si na tu holku, kterou pravděpodobně zabil a roztrhal. Dopadnu teď stejně? Odmítala jsem si to byť jen připustit, a tak jsem rychle sáhla po pistoli a vystřelila. Uhnul a kulka se zarazila do zdi.

Zakřičela jsem a začala utíkat. Za sebou jsem slyšela jeho pobavený smích.  Zavřela jsem se do koupelny. Dveře jsem zamknula. Trnula jsem strachy. Takhle přece neumřu. Nemůže se ke mně dostat.

Jenomže dveře se najednou rozletěly na několik kusů a v nich stál pobavený Masen.

„Vážně si myslíš, že tohle mě zastaví?“ zařval na mě a já zaječela. Někdo přece musí slyšet, co se tady děje.

„Nikdo tě neuslyší, na celém tomhle patře je, no, mrtvo,“ řekl a já na něj s hrůzou pohlédla. Vybavila jsem si rodinu, která bydlela naproti, měli dvě malé holčičky.

„Jste zrůda,“ řekla jsem mu s nenávistí.

„Já vím,“ řekl a začal se ke mně přibližovat.

„Musím uznat, že jsem vás podcenila. Nevěřila jsem tomu, že by, jste byl schopný vraždy,“ řekla jsem mu.

„To je součást té kamufláže,“ řekl a jednou rukou mě chytil pod krkem, potom mě vyhodil z koupelny ven na podlahu. Spad jsem na ruku a ucítila ostrou bolest, kterou může způsobit jenom zlomenina. Zaječela jsem bolestí.

„Nebylo těžké tě přesvědčit o mé nevinně. Podlehla jsi mému kouzlu stejně jako všechny ostatní. Věděl jsem, že si ale nedáš pokoj a budeš pátrat a pátrat, dokud nenajdeš řešení, sama jsi mi to řekla. Proč si myslíš, že jsem ti dal ten tip? Protože jsem chtěl být nápomocný? To těžko. Pak už jsem si jenom počkal, až na to přijdeš. Byla jsi tak hloupá a dala mi informace o případu. Bylo mi jasné, že nakonec přece jenom zjistíš, že jsem to byl já, ale teď si všichni myslí, že je to ten muž. Jediné co teď musím udělat je zabít tě a odjet na chvíli pryč,“ dokončil svůj monolog.

Dokonale to všechno do sebe zapadalo. Byla jsem jím okouzlená a neviděla jsem souvislosti. A teď jsem na to měla doplatit.

„Poslední slova?“ zeptal se mě Edward.

Zrychleně jsem dýchala a srdce mi bušilo, jako o závod. Bylo to tady, můj konec.

„Jdi do háje,“ řekla jsem mu a zpříma se mu podívala do očí.

Nikdy jsem nebyla srab, nebudu jím ani teď. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jak zemřu. Věděla jsem, že v mém povolání není nic jisté. Víceméně jsem čekala, že zemřu při nějakém případu, ale rozhodně mě nenapadlo, že mě zabije šílený, masochistický upír. Vždy jsem byla realista. Na povídačky jsem nevěřila. Jedna teď stála přede mnou a chystala se mě zabít. Poslední, co mohu udělat je postavit se smrti čelem. Nestočila jsem se do klubíčka a nehrála mrtvou, nezačala jsem utíkat. Bylo mi jasné, že nic  z toho nemá cenu. Hrdě jsem se svému vrahovi podívala do očí a ušklíbla se.

„Tak fajn,“ řekl Edward.

Neuvěřitelnou rychlostí se dostal ke mně. Ucítila jsem bodavou bolest, toho jak se mi jeho zuby zaryly do krku. Zakřičela jsem.

Kajushqa1

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Strašidelná povídka - Kajushqa1: