Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Someday - SarkaS


Someday - SarkaSSoutěžní povídka - 4. téma Smrt Belly a/anebo Edwarda

Povídka ve své kategorii skončila na druhém místě, ocenili jsme originalitu, provedení a procítěnost a přimhouřili oči nad chybičkami.

Článek je ponechán v původní podobě, bez oprav.

SarkaS


Someday

 

Krajinou se rozlehl srdcervoucí výkřik drobné dívky. Bylo v něm tolik smutku, že by ho neunesla žádná živoucí bytost. Ano, žádná živoucí bytost, ale ona už byla mrtvá. Nebo si alespoň v tuhle chvíli přála být.

„Né! Né!“, vzlykala a bila malými pěstičkami do země okolo sebe. Všude kam dopadly nechávaly za sebou rýhy a díry. „Né, Edwardéé-é,“ vzlykala a křičela najednou. Na ramena jí dopadly ruce jejího milého, ale nemohly pomoci. On sám se topil v žalu své drahé ženy a ještě větším, protože ho násobil i žal zbytku jejich rodiny. Oni všichni stáli s různé vzdálenosti od středu, který tvořila drobná dívka. Vypadali jako sochy, pokud by ovšem sochy mohly plakat. Jejich těly otřásaly mohutné vzlyky, ale chyběli jim slzy. Každý plakal pro něco jiného, ale přitom všichni za to samé. Malá dívka padla na zem, ne vysílením, pouze zoufalstvím. Třásla se smutkem. Její manžel ji objal. Chtěl se své ženy na něco zeptat, ale ta už odpovídala. Pouze zakroutila hlavou.

„Nemohli. Je pozdě…“

 

V tu samou dobu ve Forks:

 

Konečně se probudila. Po tom nepovedeném skoku, se cítila hrozně. Všichni o ni měli strach a to jenom kvůli její hlouposti. Měla počkat na Jakoba, s ním by se jí nemuselo nic stát. Bella zatřásla hlavou a posadila se. Nevšimla si osoby sedící v houpacím křesle, v rohu pokoje. Sundala nohy z postele a protáhla se. Celé tělo ji bolelo, ale dalo se to vydržet.

Tolik jsem se bál…

 

„Hloupé útesy,“ zamručela. Teprve teď si všimla, že v pokoji není sama. V křesle seděl a spal její otec. Náčelník policie, Charlie Swan. Vypadal strhaně a ustaraně. Bella měla chuť si nafackovat. Jako by toho neměl dost s Harryho pohřbem, ona do toho ještě musela zkoušet adrenalinové sporty. Povzdechla si a stáhla deku z postele. Došla až k otci, který stále spal a přikryla ho. Po rtech jí přeběhl úsměv. Jeden z mála od doby kdy ji opustil. Jediné úsměvy od té doby zažívala s Jakobem, ale ani s ním jich nebylo moc. Sklonila se a políbila otce do vlasů.

 

„Mám tě ráda, tati,“ zašeptala , když se narovnala. Otočila se a odešla do koupelny. Zalezla do sprchy a nechala na sebe téct teplou vodu. Přišlo jí, že únava a bolest odplouvají spolu s nočním potem. Něco se změnilo. Cítila tu změnu. Nedokázala určit její důvod ani, co jí to přinese do života, ale jasně tu změnu cítila. Natáhla se a otočila kohoutkem. Osuškou pečlivě setřela všechny kapky vody na své kůži.

Nádherná…

 

Oblékla se a sešla do kuchyně kde se pustila do vaření dobré snídaně. Po nějaké době se na schodech objevil i náčelník Swan. Chvilku ji pozoroval jak se točí kolem plotny a pak se usmál. Ne, nebude ji kárat. Už jednou si to od něj vyslechla a on věří, že znovu to neudělá. Řekl jí, že neví co by si bez ní počal. Že ji nechce ztratit, když se mu konečně vrátila. Plakala. Ani on se nedokázal ubránit pár slzám. Byl to zvláštní pocit. Už dlouho nebrečel. Dlouhých sedmnáct let. Od doby kdy mu Bella s René poprvé zmizely ze života. Zatřepal hlavou aby zaplašil staré vzpomínky a posadil se ke stolu.

 

„Ahoj, tati,“ usmála se na něj Bella a podávala mu talíř plný vajec a slaniny, spolu s hrnkem horké, čerstvé kávy.

„Díky, zlato,“ zabručel a pustil se do jídla. Ani jeden už se k předchozím událostem nevraceli. Strávili dopoledne tím, že Bella uklízela v domě a Charlie okolo. Až kolem druhé hodiny zastavilo před domem auto a dovnitř vpadl nový host.

„Ahoj, Jakeu,“ usmála se na něj Bella z obýváku. Zarazil se ve své cestě po schodech do patra.

„Bello? Bello! Ahoj, jak ti je? Už se cítíš lépe?“ chrlil na ni slova jako kulomet. Čelo mu zdobila starostlivá vráska. Bella pocítila touhu mu ji vyrovnat.

„Už je mi fajn,“ odbyla odpověď. Jakob se uvolněně zasmál a sedl si vedle ní na pohovku. Bella se k němu přimáčkla a položila mu hlavu na rameno. Najednou jí to všechno přišlo tak přirozené. Jake ji objal rukou a přitiskl ke svému hřejícímu tělu.

„Už to nikdy nedělej, ano? Hrozně jsem se o tebe bál,“ přiznal tiše. Zvedl dívce hlavu a díval se jí do očí, ve kterých, jak doufal, uvidí slib poslušnosti. Usmála se a kývla.

Buď šťastná…

„Neboj, znovu už to zkoušet nebudu. Alespoň ne sama,“ slíbila. „Nepůjdeme se projít?“ zeptala se. Přikývl. Oblékli se a vydali se po silnici kolem lesa. Povídali si a smáli se. Doopravdy se smáli. Pro něj by to nebylo tak zvláštní, ale pro Bellu to bylo něco nezvyklého. Chodili dlouho, než se ozvalo táhlé vytí nesoucí se lesem. Jake se na Bellu smutně podíval.

„Promiň, volají mě. Musím jít,“ omlouval se. Usmála se.

„Já vím, to nevadí běž. Třeba ji už konečně chytíte, já domů ten kousek dojdu,“ řekla s úsměvem, stoupla si na špičky a uštědřila mu malé zobnutí na tvář. Někdo by snad řekl, že šlo o pusu mezi kamarády, ale oni oba dobře věděli, že to bylo něco jiného a mnohem podstatnějšího. Jakob se usmál a rozeběhl se za voláním. Než se na druhé straně vnořil do lesa usmál se na Bellu. Ta mu úsměv vrátila a sledovala, jak jeho záda mizí v lese. Když ji Jake opustil, nezdál se jí les už tak jasný a veselý. Naopak byl ponurý, ponořený do ticha a smutku. Povzdechla si a vydala se zpět. Neušla však ani dvacet metrů, když jí pohled dopadl na něčí tvář. S trhnutím se zastavila a zamrkala. Nevěděla jestli je to přelud nebo sen. Byla si jen jistá, že to nemůže být skutečnost. Ovšem ať mrkala jakkoliv tvář nemizela. Odhodlala se tedy promluvit.

Alice?Co tu děláš?

„Alice?“ zaskuhrala překvapeně. Když svůj hlas slyšela, odkašlala si. Čekala odpověď, ale nic se nedělo. Zkusila to tedy znovu. „Jsi to ty?“ zeptala se. Dívka konečně vystoupila zpoza stromů. Ovšem nevypadala jako dřív, ne. Něco se změnilo, něco bylo špatně. Bella to viděla, ale netušila co by to mohlo být.

„Jak to, že žiješ?“ zeptala se najednou Alice. Bella na ni pouze vytřeštila zrak.

„Proč bych neměla?“ vrátila jí otázku.

„Viděla jsem to. Viděla jsem tě umřít. Skočila jsi ze skály…“ šeptala skoro neslyšně a jakoby napůl pro sebe.

„Ano, skočila, ale neumřela. Jakob mě vytáhl, než jsem se mohla utopit,“ přiznala Bella trochu stydlivě, protože si uvědomila, jak se musela Alice bát, když ji uviděla skočit. Ale pak ji hned napadlo, proč by ji to vlastně mělo zajímat. To oni přece odešli. Vzhlédla a její pohled ztvrdnul. „Proč jsi tady, Alice. Netvrď, že to bylo strachem o můj život, protože to ti neuvěřím. To vy jste odešli. Opustili mě, bez rozloučení, bez jakékoliv zprávy, bez ničeho…“ Ke konci už dívka jen zmučeně šeptala. Vrátily se jí všechny vzpomínky na období po jeho odchodu. Snažila se zatlačit slzy a docela se jí to dařilo. Alice se na ni lítostivě zadívala.

„Tolik mě to mrzí, ale donutil nás. Kdybych se mu tenkrát dokázala vzepřít, kdybych ho neposlechla, mohl tu ještě… Mohl…“ nedokázala dokončit větu. Přešla do srdcervoucích vzlyků. Bella na ni pouze vyjeveně koukala.

Neříkej jí to.

„Alice, co se stalo? Proč pláčeš? Já vám to odpustím, nebreč, prosím tě,“ navrhovala rychle a pohladila malou upírku po rameni. Pak jí ovšem došlo, co to Alice říkala.

„Alice? Co se stalo? Co jsi myslela tím, že ještě mohl?“ ptala se a děsila se její odpovědi. Doufala, že má pouze bujnou fantazii, že nic takového se nestalo. Alice zvedla bolestí zkřivený obličejík.

Neříkej jí to!

„Myslel, že jsi mrtvá. Nedokázali jsme… Chtěli jsme ho zastavit. Ale nebyli jsme dost… Přišli jsme pozdě. Je mrtvý!“ vzlykala Alice a její třesoucí se tělo dopadlo na silnici. Bella tomu nemohla uvěřit. Byla v šoku. Jediné, co jí ztuhlé tělo dovolilo bylo kroutit hlavou v odmítavém gestu.

„Ne. To ne. Nemůže být mrtvý, on ne,“ šeptala zděšeně. Pohlédla na zhroucenou nejlepší přítelkyni. Sestru její životní lásky. První vzlyk se jí prodral skrze rty. Za ním druhý. A třetí. Dopadla na silnici vedle Alice. Nehleděla na štěrk, který se jí zarýval do kolen. „Alice, proč?“

zeptala se zoufalým hlasem.

Neplač má lásko. Prosím tě neplač…

„Miloval tě, nechtěl žít bez tebe. Myslel si, že jsi mrtvá, to ta moje hloupá vize!“ vztekala se její přítelkyně a bušila se pěstmi do hlavy. Jako by snad mohla ty protivné obrázky dostat ze své mysli pryč. Bella k ní natáhla ruce a zkoušela jí v tom bránit.

„Alice. Alice! To není tvoje vina. Jenom moje! Jenom moje, Alice. To já skočila z toho útesu. Já, moje vina…“ Její naléhání se změnilo v tichý sebeobviňující šepot. Byla to její vina. Ona zabila svou lásku. Tiše se zvedla na nohy. „Jdi domů, Alice. Jdi domů. Máš tam Jaspera. Máš tam rodinu. Jdi domů,“ zamumlala a vydala se ke svému domovu. Malá upírka si jejího odchodu nevšimla. Její vzlyky stále otřásaly jejím drobným kamenným tělem. Až po několika minutách zvedla hlavu a zjistila, že je sama.

Bella mezitím došla domů. Tupě se rozhlédla po domě a zjistila, že se jí zdá úplně cizí. Už to není její domov. Stáhla z věšáku klíčky od auta. Musí pryč. Musí tam, kde je teď její domov. Musí do La Push. Nasedla do náklaďáčku, který s rachotem naskočil. Chvilku v něm jen seděla, ale pak prudce sešlápla plynový pedál vyjela. Doufala, že ji Alice nebude následovat. Že neuvidí… Poprvé proklínala pomalost svého náklaďáčku. Konečně se pro něco rozhodla a teď to chtěla co nejdříve uskutečnit. Pocity bolesti a viny zaplavovaly její nitro a rvaly ji na kousky. Bolest tisíckrát horší, než ta po jeho odchodu. Nemohla se soustředit na nic jiného. Byla to její vina. Její hloupý nápad. Mohl žít. Mohl se vrátit. Mohli být spolu. Slzy jí kanuly po lících a vzlyky plnily kabinu auta.

Nedělej to! Bello, to nesmíš!

 

Přejela hranici oddělující La Push od Forks. Už nechtěla nic jiného než dojet na to místo a skončit se vším tím smutkem. Viděl ji padat z útesu a zemřít. Proto si vzal život. Miloval ji. Nemůže pro něj udělat víc, než o čem už ví. Skočit z útesu a zemřít. Pro něho. Pro svou lásku. Její nový domov je tam, kde je on. Sešlápla plyn až k podlaze a vřítila se do zatáčky. Podcenila ovšem neustálé mokro forkských silniček. Náklaďáček se začat na silnici zmítat a Bella úplně ztratila kontrolu nad řízením. Ne, ještě ne. Takhle to být nemělo, to jsem si

nevybrala! Myšlenky jí letěly hlavou a pak už viděla jen přibližující se kraj srázu.

Nééé! Ne, Bello, prosím! To né!

 

V okamžik, kdy staré auto vyletělo ze silnice se z lesa vyřítilo několik vlků. Zahlédli jen rezavou kapotu mizící za okrajem silnice. Rudohnědý vlk se vrhnul ke srázu, ale jiný, černý, na něj skočil a přišpendlil ho k silnici. Další dva přiskočili a pomohli zmítající ho se kamaráda držet. Věděl, že je to marné, ale nevzdával to, pral se s nimi. Pak se lesem rozlehl výbuch. Všichni ztuhli a z jeho tlamy se ozvalo srdceryvné vytí. Najednou už tam neležel vlk, ale nahý chlapec. Vytí se proměnilo v nářek.

 

„Nééé, Bello, néé…“ naříkal a snažil se dostat ze sevření svých přátel, kteří už také nebyli vlky. Všem kanuli po tvářích slzy, ale nepustili ho.

 

O něco dál se mezi stromy postavila dívka. Lehce si oprášila šaty, jakoby snad na nich mohla ulpět nějaká špína. Dotkla se kůry stromu, ale její prsty prošly skrz. Nevypadala udiveně, spíš potěšeně. Lehce se usmála a pak se otočila k příchozímu, kterého cítila. Její pohled se rozzářil štěstím. Natáhla k němu ruce. On se rozeběhl. Padl před ní na kolena a hlavu jí schoval do měkkého náručí. Ona se sklonila a tvář zabořila do záplavy jeho krásných, bronzových vlasů.

„Lásko, tolik mě to mrzí… Nikdy jsem neměl odejít,“ naříkal tiše. Vdechoval její nádhernou vůni a plakal. Slzy mu stékaly po tvářích a kapaly na zem.

„Už je to dobré. Už je to dobré,“ šeptala, „už jsme spolu. Navždy už budeme spolu, má lásko.“ Prsty ho hladila ve vlasech a dívala se mu do krásných zelených očí, které si vždy tak přála vidět. Postavil se a sevřel její tvář v dlaních a sklonil se, aby ji mohl políbit. Jen pár milimetrů od jejích úst se zastavil.

„Miluji tě,“ zašeptal.

„A já tebe,“ hlesla než jejich ústa spojil. Jejich siluety se vpily jedna a do druhé a ani nejlepší pozorovatel by nedokázal určit, kde jeden končí a druhý začíná. Lesem se prohnal závan horského větru a jejich spojená těla odehnal do náruče věčnosti.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Someday - SarkaS:

 1
12.11.2011 [13:30]

TwinkleTen název je naprosto dokonalý... a to provedení... vzalo mi to slova z úst. Nejprve jsem nechápala... Vypadalo to, že je Bella vlastně šťastná...
A Alice... musela trpět. Muselo jí to tolik bolet, ale nemohla odejít. Bellina smrt... musela Jacoba zasáhnout silněji, než cokoliv jiného. Je mi to líto.
Plakala jsem. Už hodně dlouho jsem neplakala nad nějakou povídkou.
A to zakončení... Edwardovy zelené oči to jen podtrhly. Působilo to na mne, jako kdyby to nakonec přece jen skončilo dobře. On není monstrum, je to člověk s tou nejkrásnější duší, která si zaslouží skončit v náručí své vyvolené. A ta poslední věta... Wow.
Děkuju ti, že jsi tohle napsala, protože už dlouho ve mně nic nevzbudilo tak silné emoce. Znáš takové to hluboké, hloubavé zamyšlení a otupělost, když tě něco zasáhne? Přesně tohle jsi mi způsobila...
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!