Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Smrt Belly - Martina15

25.09.2010 (21:30) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 0× • zobrazeno 1294×

Martina15

Smrt Belly

Renesmé mi rychle vylezla na záda, aby mi nebránila ve výhledu na prostornou louku, která se nám na pár hodin stane bojištěm. Každý přítomný na naší straně dával všanc svůj život proto, aby zachránil mou dceru. Všichni jsme tušili, že proti Volturiovým nemáme velké šance, že každá ať už nadaná nebo obyčejná osoba v momentě jejich útoku padne v nevyrovnaném souboji. A i přesto tu naši přátelé stáli a tvářili se vyrovnaně, nechtěli na sobě dát znát jakékoliv emoce.

Každý muž si ke svému boku pevně přivinul svou družku, čímž chtěl upozornit na to, jaké tu máme mezi sebou vztahy. Vztahy, které není jen tak možno zpřetrhat mocnými schopnostmi. Edward si mě i s malou Renesmé přitisknul na hruď tak pevně, až jsem cítila, jak Ness bolestí zadržuje dech. Pohlédla jsem do jejích vědoucích čokoládových očí a zmocnila se mě taková beznaděj, že jsem měla chuť začít křičet. Prosit o její lidský život, bojovat za naše dítě do posledního úderu srdce, které jsem kdysi měla. Nessie můj pohled vycítila a slabě se na mě usmála. Přitiskla mi své drobné ručičky na tvář a ukázala mi naše první setkání. V mysli se mi promítaly obrazy mé překvapené tváře a jejího sladkého úsměvu, ve kterém odhalovala dva rovné zoubky. Dokonalostí okamžiku jsem zapomněla na okolnosti, za kterých tu stojím, přivřela oči a nechala se unášet na vlnách vzpomínek. Uklidňovalo to mou ledovou podstatu a bořilo pochyby o výhře v tomto boji.

Někdo si hlasitě odkašlal a donutil mě tak otevřít oči dokořán, nahlédnout znovu do reality, která se tu před námi rozprostírala. Černé pláště vlály v drobném vánku a postupně ovládaly část území, která od nás byla oddělena pomyslnou čárou. I ten nejhloupější člověk by poznal, kde se má zastavit, aby nevyvolal již předčasnou bitvu.

Na louku nejdříve vpluly tři tmavé pláště, které byly obklopeny světlejšími róbami. Aro, Caius a Marcus chráněni svou gardou, která byla odhodlána nás všechny na místě zabít jen proto, aby se svým pánům zavděčili. Tento okamžik byl tak absurdní, připomínal mi jednu z mých nočních můr, kterými jsem trpěla v Edwardově nepřítomnosti. V mých zlých snech Volturiovi také zapříčinili velký smutek, zabili všechny mé milované. Otřásla jsem se pod silným vlivem minulosti.

Předtím jsem si nevšimla drobné dívky, které z tmavé kápě vykukovaly neposedné prameny blonďatých vlasů, Jane. Jako první se zbavila kápě a nám ostatním tak umožnila spatřit její andělskou tvář. Byla ještě dítětem, kterému upíři překazili bezstarostné dětství. Jako dítě ale byla naplněna hrozivou zlobou. Milovala pouze Volturiovy a jiné upíry s chutí vraždila. Vyžívala se v cizí bolesti a neměla problém s tím ji působit.

Carlisle předstoupil před naši královskou návštěvu a pokusil se vyjednávat. Snažil se vysvětlit, co se tu stalo, jak ke všemu došlo. Že Renesmé je obyčejné lidské dítě, které má ale jeden dar, za který ji nemají právo zabít. Že jsme společně s Edwardem nestvořili nesmrtelné dítě. Stále opakoval vše dokola a já po chvíli přestala úplně vnímat jejich tichý rozhovor. Pohlédla jsem na Jacoba, který se krčil v obranné pozici a upíral na mě své velké oči plné strachu a nerozhodnosti. Nevěděl, jak se má v tomto okamžiku zachovat. Prožívala jsem s ním stejné pocity, on tu stál za svou životní lásku a já tu byla za svou dceru, kterou jsem si přece ještě tolik neužila.

Najednou se ozvalo děsivé zavrčení, které vzešlo od Edwarda a uširvoucí smích Ara, který se popadal za břicho jako by právě slyšel ten nejveselejší vtip. Otočil se dozadu na svou gardu a pokynul tak drobné dívce, aby přistoupila k němu.

„Jane,“ pronesl tiše a usmál se na dotyčnou. Blondýnka na pár vteřin slastně přivřela oči. Když je znovu otevřela, viděla jsem, jak v jejích rudých očích poskakují veselé jiskřičky a její tvář se roztahuje do širokého úsměvu. V jedné chvíli mi Ness seděla na zádech a v druhé vteřině se svíjela v bolestných křečích, které jí způsobovala Jane, na zemi.

Každý se snažil něčemu takovému zabránit. Byla jsem to já, kdo se vrhnul mezi malou Nessie a Jane, bohužel na mě její moc nepůsobila. A já tak nemohla nikomu pomoct. Neměla jsem tu možnost chránit mou dceru. Edward se chtěl vrhnout na Jane, ale Carlisle ho držel pevně na místě.

Florence + The Machine - Cosmic Love with Lyrics

Všichni se proti mně spikli, nikdo nechtěl pomoct mé malé holčičce. Nikdo neměl odvahu na to, postavit se tvorům, kteří vždy jen mařili lidské životy. Každý stál na svém místě a s bolestným výrazem přihlížel. Ale k čemu mi byla jejich bolest, jejich soucit, když vím, že to mi malou Nessie nezachrání. Stále dokola jsem křičela na Ara a Jane, ať toho nechají, ale bylo to, jako bych vůbec neexistovala. Zrůdy přihlížely, jak mému malému děvčátku ubližují bez jakéhokoliv slitování. Tyhle tvorové opravdu neměli duši.  Co když je tohle má budoucnost s Edwardem? Co se stane, když z nás budou bezduchá monstra? V té chvíli se ve mně něco zlomila a já si uvědomila, jak mou Renesmee zachráním.

„Zabijte mě. Radši zabijte mě,“ zašeptala jsem a pohlédla tak na trio panovníků v upířím světě. Arovi se cosi zalesklo v očích, ale ihned to skryl. Chvíli zadumaně přemýšlel a pak zatleskal. Edward se svíjel v křečích na zemi. Křičel, vzlykal, prosil o můj život. Jane se přestala usmívat a poodstoupila do pozadí. Nessie stále ležela na zemi a vzpamatovávala se z předchozí bolesti. Měla jsem chuť se za ní rozeběhnout, chytit ji do náručí a odnést ji do bezpečí.

„Má drahá sladká Isabello, máš samé dobré nápady. Možná je tě moc velká škoda zabít, ale vím, že tímhle potrestám celou tu vaši rodinu a hlavně Edwarda, který už spáchal spoustu přestupků proti našim zákonům. Ano nechám tě zabít, ale pověz, nebylo by lepší, kdyby se Edward přidal na naši stranu a odešel s námi do Volterry?“ Aro se na mě celou dobu vítězně díval, protože věděl, že moje rozhodnutí padlo už před několika minutami. Chtěla jsem, aby Ness zůstal alespoň otec, který ji zabezpečí a zahrne láskou.

Chtěla jsem umřít rychlou smrtí, aniž bych si stihla uvědomit, o co všechno na tomto světě přijdu. Bude mi odepřena možnost strávit věčnost se svou rodinou, manželem, kterého nepřekonatelně miluji, dcerou, která se stala podstatou mé existence, mateřskou Esme, inteligentním  Carlislem, mou nejlepší přítelkyní Alice, Emmetem, který mě mnohokrát rozesmál svými hláškami a nekonečnými vtipy. Bude mi chybět každý, všechno na tomhle světě. Každý poryv větru, drobný lísteček, vůně rozkvétajících květin, něžné obětí mé rodiny. Ale pokud je toto způsob, jak zachránit svou dceru, tak jsem schopná přinést takovou oběť.

Rozhlédla jsem se kolem sebe a viděla všechny ty vystrašené tváře. Alice vzlykala Jasperovi v náručí, musela už vidět, co se stane. Esme stála zlomeně vedle Carlisla a držela ho za ruku.  Oba se na mě prosebně dívali. Dokonce i Rosalie vzlykala v pevném objetí Emmeta, který se dnes tvářil až nezvykle vážně. Nessie seděla na zemi a tlačila si kolénka k bradě, plakala. Jacob v podobě vlka stál za ní a díval se do nebe. Jako by snad čekal, že Bůh vyslyší jeho přání. A Edward na mě nešťastně, ale i přesto láskyplně hleděl. Stále na mě něco křičel, ale já už neměla sílu dál poslouchat.  Přidřepla jsem si k Renesmee a pohladila ji po drobných lokýnkách, které se jí v prstýncích kroutily podél uplakaného obličeje.

„Maminka teď musí odejít, ale pamatuj, že tady bude vždy s tebou. Bude se na tebe dívat z tamtoho obláčku.“ Obě jsme pohlédli k nebi, usmáli se a naposledy se objali.

Přešla jsem k Edwardovi a zahleděla se mu do očí. On si mě přitáhl do náruče a pevně mě tiskl na svou hruď. Naposledy jsem ho naléhavě políbila a chtěla odejít, ale on mě odmítal pustit. Zuřivě jsem se na něj podívala a on tak zlomeně spustil ruce podél těla. Postupně jsem ještě objala všechny členy rodiny a Jaka jsem stihla pohladit po jeho lesklé srsti. Nutila jsem ho slíbit, že se o Nessie postará společně s Edwardem. Podíval se na mě svýma velkýma očima a s vyceněnými zuby tiše přikývl.

„Děkuji za všechno, co jste pro mě kdy udělali. Všechny vás moc miluji.“ Naposledy jsem si vryla do paměti jejich pohledy a krásu a vyšla vstříc smrti. Zrovna se psal rok 2012, 21. prosinec, všude kolem ležely vysoké pokrývky sněhu. I na můj obličej dopadaly sněhové vločky, ale nerozpouštěly se. Bylo to naposledy, co jsem si mohla vychutnat tento pocit. Ale byla jsem šťastná, jelikož jsem věděla, že dělám správnou věc. Zachraňuji svou dceru.

Předstoupila jsem před Ara a pohlédla mu do očí. Vřele se na mě usmál a poté pokynul směrem k Jane, která ihned přicupitala. Zvedla ruce a pomalu je položila na má ramena. Chvíli se mi dívala do očí a zkoumala mé pocity. Bohužel strach v nich nenalezla a tak jí nezbývalo nic jiného než oddělit mou hlavu od těla, pak následovaly ruce a trup. V té chvíli celá má rodina zakřičela, ale neznělo to bolestně, spíš jako zpěv nebeských andělů, mých andělů.

Edward se pokusil vrhnout na Ara, ale Carlisle mu sevřel ruce ve svých dlaních. Nikdo ale nezabránil malé Nessie, aby ke mně přidupkala a přiklekla vedle mě. Šíleně zakřičela a podívala se směrem k obloze, která se začínala halit do tmavé mlhy. Když pohlédla zpět, její oči plály červeně, naposledy se podívala na mé roztrhané tělo a postavila se.

Pak náhle zvedla oči a zahleděla se na naše protivníky, Ara, Marcuse, Jane a všechny, jenž byli součástí Volturiovského klanu. V té chvíli padli mrtví k zemi a začali hořet. Má malá Renesmee se zahleděla na zem, která se při tom pohledu rozevřela a začala z ní vytékat láva. Sníh se zbarvoval do ruda a všude byl vidět a cítit kouř.

V tu dobu na tom místě započal zlom v našich dějinách. Dělo se něco špatného, což mělo nádech zkázy…

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Smrt Belly - Martina15: