Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Proč neumím lhát? - Pajam

20.09.2010 (20:30) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 0× • zobrazeno 1562×

Pajam

Proč neumím lhát?

„Nedohoníš mě,“ smála jsem a pospíchala lesem.

„Jen počkej, až tě chytím, tak...“ vyhrožoval můj společník.

„Tak co. Sníš mě?“ popichovala jsem ho. „Nejsem moc dobrá, víš?“

„Ty malá potvoro.“ Vyskočil a doufal, že mě tak srazí k zemi a zastaví mě, ale já jsem nečekaně zahla za strom, takže na mě nemohl. Dopadl tedy na tvrdou zem a já mu přišla pomoct.

„Ty jsi ňouma. Kdy se poučíš, že nade mnou nevyhraješ?“ Nahnula jsem se k němu a podala mu ruku, aby se mohl zvednout. Toho využil a stáhl mě k sobě.

„A kdy ty zjistíš, že se nevzdávám?“ zašeptal těsně u mého ucha a podíval se mi do očí. Jemně se přibližoval, ale tohle jsem nemohla dovolit. Uhla jsem hlavou a on si povzdychl.

„Promiň,“ špitla jsem stále ležíc na zemi.

„Nic se neděje,“ vydechl a zvedl jsem. Ještě chvilku jsem tam jen ležela a bylo mi strašně líto, že jako upír už nemohu plakat.

Když jsem se zvedla, tak jsem zjistila, že on tu nikde není. Jistě, zase odešel na útesy, kde bylo jeho oblíbené místo na přemýšlení. Šla jsem za ním, musela jsem se mu omluvit.

Našla jsem ho, jak bezduše hází kameny pod sebe a ani se nekouká, kam dopadly. Sedla jsem si k němu a položila mu hlavu na rameno.

„Proč nechceš?“ zeptal se náhle.

„Co nechci?“ Podívala jsem se na něj zvědavě.

„Proč mě nechceš políbit?“ ujasnil a podíval se mi do očí.

„Já nevím, cítím, jako bych zradila naše přátelství. Nechci tě ztratit, ale zároveň se bojím náš vztah posunout dál. Líbí se mi tak, jak je,“ vysvětlila jsem mu své rozpoložení.

„Promiň, Emmo, ale takhle já dál nemůžu. Myslím, že by bylo lepší, kdybychom šli každý svou cestou.“

„Co to povídáš?“ vylekala jsem se.

„Fakta. Pochop to. Já tě miluju a už prostě neunesu, že mě pořád odmítáš. Ačkoliv na tebe nikdy nezapomenu, tak se o to oba pokusíme, ale já už neunesu být jen kamarád,“ řekl slova, která mi pomalu, ale jistě ničila srdce na kousíčky.

„To přece nemůžeš,“ vyhrkla jsem téměř plačtivě.

„Mohu, proč by ne. Jsem svobodný a ty dáváš pořád najevo, že mě nechceš,“ udupával i poslední mé naděje.

„Ale já tě potřebuju. Mám tě ráda,“ snažila jsem se ho nějak přesvědčit.

„To nestačí.“ Zvedl se. „Bylo mi s tebou dobře, miluji tě, Emmo.“ Políbil mě na čelo a já na něj jen překvapeně hleděla. Ani mi nedocházelo, že už se dívám na jeho vzdalující se záda a tedy už nemám šanci ho nijak zastavit. Až po minutě jsem rychle vyskočila a běžela za jeho pachovou stopou. Jenomže mě převezl a já zůstala jen tupě stát na kraji oceánu, kde se jeho pach vytrácel.

Nevěděla jsem, co si teď mám počít. Byl mým průvodcem. Jediným přítelem. Vždyť to on zabránil tomu, aby mě můj stvořitel nevycucl, ale nechal mě žít, ačkoliv jsem musela podstoupit několikadenní bolestivou přeměnu.

Vždy mi pomáhal, radil, naváděl a říkal mi, co mám dělat. Vždy tu byl pro mě. Jen poslední dobou se to zhoršilo. Poté, co se vyjádřil a já ho tehdy poprvé odmítla, se na chvíli ztratil a já o něj měla opravdový strach. Naštěstí se po pár dnech objevil a omlouval se mi, že jen potřeboval být chvíli v klidu. Teď jsem si ale byla jistá, že na něj mohu čekat jakkoliv dlouho, on se neobjeví.

Byla to možná jen má chyba. Kdybych se pokusila o malou milosrdnou lež, tak by tu teď mohl být se mnou. Vše by bylo v pořádku a my bychom byli šťastní. Znamenalo by to pro mě jen vytrpět pár polibků a několik pohlazení. Jenomže já musím být tak blbá, že ho musím ztratit.

„Dereku, vrať se,“ zašeptala jsem potichu svou prosbu a rozvlykala se. Slzy mi bohužel netekly, ale místo toho se spustit déšť, který mi je nahrazoval a ukazoval tak na mé vnitřní rozpoložení.

Trvalo celý den a noc, než jsem se konečně sebrala ze země a rozhodla se něco dělat. Jenomže pro nic jsem neměla náladu. Přála jsem si jen umřít, ale to se mi už povedlo před šestnácti lety a stále tu chodím.

Ani na lov jsem neměla chuť, nezajímali mě lidi. Tohle bylo snad poprvé, kdy jsem necítila můj krk, jak se domáhá té rudé, husté, teplé, voňavé tekutiny.

Tak jo, zase tak moc se to přehlušit nedalo.

Šla jsem tedy do města. Měla jsem štěstí, že jsme si vyhlídli jedno velké město, abychom nebyli tak moc nápadní. Teď jsem tu sama, takže nápadnost vůbec nehrozí.

Našla jsem si v jedné zastrčené uličce jednu prostitutku. Musela být nějak zfetovaná, protože se kolem ní válely stříkačky a sama vypadala nezdravě. Mně to nevadilo, nějaký fet na mě nepůsobí a krev bude jen maličko hořká.

Přišla jsem rychle k ní a ani se neobtěžovala jí nejdříve zlomit vaz, jak jsem to měla ve zvyku. Neměla jsem ráda, když se má svačinka třásla. Prostě jsem se do ní zakousla a vychutnávala si krev, proudící mi až do žaludku. Zakousla jsem se jí schválně do ruky, kterou už tak měla zohavenou a propíchanou, takže jsem se nemusela bát, že bychom byli nějak prozrazeni. Prostě jsem ji tam nechala být a spoléhala na to, že to policisté uzavřou jako nehodu, či sebevraždu? Kdo ví...

Po týdnu jsem se tedy opět cítila plná, ale tentokrát jsem se blaženě neusmívala. Nevěděla jsem, kam mám jít a on mi chyběl...

Celý měsíc jsem se ještě toulala po Anglii, ale pak se rozhodla pro jedinou věc. Nechci být sama. Nikdy jsem to neměla ráda. Vždy jsem chtěla být středem společnosti a ačkoliv jsem občas ticho vyhledávala, nikdy jsem v něm nebyla dlouho. Cíl byl jasný. Volterra.

Na lístek ani letenku jsem neměla, tak jsem se musela vydat hezky po svých. Přeplavala jsem do Francie a odtud nepozorovaně běžela až do Itálie.

Přišla jsem do Volterry a místo slibovaného klidu, jsem se cítila hodně nervózně a uvažovala jsem, jestli sem vůbec patřím. Nedovolila jsem si však odpovídat na zbytečné otázky a raději si počkala na noc; a vydala se do hradu.

Překvapivě mě přijali velmi chladně. Čekala jsem, že projeví alespoň špetku radosti, že se k nim chce přidat nějaký upír dobrovolně, ale nebyla jsem pro ně nikterak zajímavá. Byla jsem jen další z mnoha. Prostě nic.

Nabídli mi však to, co jsem čekala. Přístřešek a jednou týden vydatné jídlo. Pokaždé to byla jiná nabídka. Jednou to byli Němci, Češi, Poláci, ale i Japonci nebo Indové. Prostě lákavá nabídka pro můj vybraný jazyk. Nasytila jsem se vždycky pořádně, ačkoliv mi trochu chybělo to vzrušení, když jsem lovila sama a svou kořist jsem stopovala a ulovila.

Bohužel platila jsem za to opravdu krutě. Měla jsem jen štěstí, že jsem se nemohla unavit. Každý den jsem se musela dostavit do tréninkové haly, kde mě ničili a cupovali na kousky. Každý den jsem slyšela, jak jsem neschopná, že jsem černá ovce a že je tak lehké mě zabít, že se mě nevyplatí brát na cesty.

Snažila jsem se, opravdu jsem ze sebe vydávala, co jsem mohla, ale nikdy jim to nebylo dobré. Pokaždé jsem byla jen nějaká blbka, co se neumí bránit. Několikrát se stalo, že mě za mou neschopnost zavřeli do sklepení, kde to odporně páchlo hnilobou a zatuchlinou. Až později jsem se dozvěděla, že jsem osobně navštěvovala místnost, kde končí naše potrava. Místní kostnice...

Ačkoliv jsem měla dobrý zrak, nemohla jsem vidět, co je v místnosti, když tam nebylo ani okno a dveře byly opravdu vzduchotěsné a kolem nich neprošel ani ten nejmenší paprsek světla. Proto jsem se tohle tajemství dozvěděla až později, kdy mě tam opět zavřeli a neodpustili se poznámku, abych si to tam užila.

Připomínalo mi to školu, kdy je slabší jedinec šikanován. Nevěděla jsem, že tohle provádí každému nováčkovi, aby ho vyburcovali k co nejlepším výkonům. U mě to fungovalo spíše naopak. Uvěřila jsem ji a pomalu se přestala i snažit, protože to přece nemělo smysl, když jsem byla tak neschopná.

Důležitým mezníkem byl až rozkaz pro mě, kdy jsem měla opustit brány Volterry a jít na svou první misi.

Netušila jsem, proč se zrovna mně dostalo takové cti vycestovat, ale brala jsem tuto změnu všemi deseti.

Mise byla jednoduchá. Jižané v Americe se opět rozhodli mezi sebou válčit a my měli zničit tu neopatrnou stranu včetně jejich vůdců.

Zhostila jsem se úkolu, jak nejlépe jsem mohla. Postavili jsme se všichni do řady před jejich úkryt a čekali, až vylezou. Nemuseli jsme tam být dlouho a na nás se valili první novorození. Získala jsem nějakého muže, řídila jsem se pravidly, co mi vštěpovali do hlavy při trénincích a v případě nouze jsem mu jen uhýbala. Nakonec jsem mu skočila na záda a zakousla se mu do krku. Vyjekl, ale to už jsem mu trhala hlavu od zbytku těla. Hodila jsem ji na zem a pokračovala, dokud nebylo celé jeho tělo na kousky. Vždycky to jen podivně zapraskalo a část byla oddělena.

„Nebyl mezi nimi stvořitel,“ řekl náš vedoucí a my jsme se rychle vydali ho najít. Cítila jsem pro mě známý pach, a tak jsem se rozhodla se po něm vydat. Navedlo mě to do nějaké chaty, kde jsem oknem viděla, jak stojí za nějakou ženou a líbá ji na krk. Překvapeně a vyděšeně jsem vyjekla a tím na ně a i na mě upozornila. Rychle se po mně rozeběhl a skočil na mě. Neměla jsem žádnou sílu se bránit. Derek by mi přece nikdy neublížil, ale mýlila jsem se.

To už nebyl on. Jeho černé oči mě nenávistně probodávaly a slibovaly pomstu za to, že jsem je prozradila.

Během těch let, kdy jsem byla zavřená v tom odporném hradu jsem si něco uvědomila a slíbila jsem si, že mu to jednou povím, proto v okamžiku, když jsem ucítila, jak se mi jeho zuby zařezávaly do krku, jsem jen tiše vydechla tři slova, která ho sice zastavila, ale bylo pozdě. Má hlava se oddělila od zbytku těla a já byla jediná mrtvá z naší strany.

Jen okolím se rozléhala tichá ozvěna, kterou slyšel pouze jediný muž. Ten, kterého právě cupovali na kousky a nevěřícně se díval na dívku, kterou tolik miloval a přitom ji sám zabil.

„Miluji tě, Dereku.“ Slyšel stále opakující se slova a rozhodl se na ně z posledních sil odpovědět.

„Miluji tě, Emmo,“ vydechl naposledy a jeho tělo se svalilo těsně vedle.

Okolím se začal vznášet sladký dým, který byl jedinou památkou na to, že tenkrát jedna nepatrná upírka nemohla lehce zalhat, a tak nezabránila katastrofě...

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Proč neumím lhát? - Pajam: