Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Probudila jsem se v Římě a... - Pawi

30.09.2010 (21:00) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 0× • zobrazeno 1241×

Pawi

Probudila jsem se v Římě a...

Co by se stalo, kdyby Charlie vzal Bellu na výlet? Je to někdy mezi Zatměním a Rozbřeskem. Všichni jsou takoví, jaké je znáte, žedné změny, jen krátký příběh, který mě napadl.

Pamatuji si, jak jsem byla s otcem na výletě. Edward s rodinou jeli na víkend na lov a tak mě táta ukořistil pro sebe. Vzal mě do domu babičky, jeho matky, která je už 15 let po smrti. Ten dům, i když ležel v Connectikatu ve městě New Haven, což je na druhé straně států, a věděl, že mu je ten dům na nic, tak ho nikdy neprodal.

Ihned zamířil na půdu a ukazoval mi čarodějnická zaklínadla, lektvary a bylinky, které tam babička měla. Moc si ji nepamatuji. Byla to taková malá dáma, s šedivými vlasy, vrásčitou a seschlou tváří.

Vidím ji jen zamlženě, byly mi totiž 4 roky, když zemřela na rakovinu prsa. Jmenovala se Samantha Maria Anne Swan, ještě před tím než si vzala dědečka, měla příjmení Headow. Dědu si nepamatuji vůbec.

Sedli jsme si s Charliem ke staré svíci a zapálili ji. Otevřeli jsme knihu kouzel a jen ze srandy jsem chtěla odříkávat zaklínadlo, které nám ukáže naše životní poslání. Psalo se tam, že ta poslání, která mají čarodějky, se vyplní po vyřčení zaklínadla, poslání člověka, nebo jiné bytosti se mu objeví jen jako sen. Byla jsem zvědavá, a tak jsem tátu přemluvila, aby to semnou odříkal. Kolem svíce jsme rozházeli sporýš, chytli se za ruce a začali. Bylo to psáno cize, asi španělsky.

„Yo necromancía hágame el favor de venir.

Quiero saber quo debo de misión.

Invención se!!

Ve diciéndolo todo!!

Di me quo misión,“

Najednou se začalo všechno točit a já se probrala někde ve starém městě. Probudila jsem se v Římě a né zrovna dnešním. Sedím na ručně vyřezávané lavičce v šatech ve stylu romantismu béžové barvy. Na hlavě mám vyčesaný drdol a na rukách rukavičky. Mé nohy jsou uvězněné ve střevíčkách na vysokém podpatku.

Lavička ležela na nějakém náměstí. Stoupla jsem si a šla se podívat, na jakém tom náměstí vůbec jsem. Bylo to v Benátkách a konkrétně Náměstí sv. Marka. Bílá budova neboli Dóžecí palác byl jistým znakem. Vydala jsem se směrem k němu. Kolem mě šel muž. Měl tmavé vlasy a tvrdě vypadající bledou kůži.

„Mi scusi, Anabella, signore loro attende,“ promluvil na mě ten muž.

Divím se, že mu rozumím. Kdo mě očekává?  Přemýšlela jsem, ale zaujal mě i jeho hlas. Měl jemný, sametový zvuk, který mi něco připomínal. Takový hlas měl i Edward, jen mnohem krásnější. A toho muže jsem už někde viděla.

„Andiamo, bella?“ zeptal se. Přikývla jsem a on mě odváděl.

„Come si chiama?“ zeptala jsem se ho já. Sakra jak můžu umět italsky? Vždyť jsem se chtěla zeptat, jak se jmenuje a ne nějaké žvásty. Jsem z toho docela mimo. Začíná mi chybět Edward. Můj upíří snoubenec. Ty jeho karamelové oči, bronzové vlasy, pokřivený usměv.

„Io sono Demetri, bella. Iei essere a posto?“ zeptal se a podíval do očí. Měl je krvavě červené. Upír… Demetri, já vím kdo to je. Proč bych neměla být v pořádku? Zakroutila jsem hlavou. Něco se tady děje.

„Sí,“ kývla jsem.

„Dove andiamo?“ vyšla ze mě další cizí věta. To se, řekla, kam jdeme?! Pomalu mi začalo docházet, co se stalo.

„Noi andiamo a Volterra,“ řekl a posadil mě do kočáru. Jedeme do Volterry? A proč tam? Mám tolik otázek a žádné odpovědi.

„Umíš anglicky?“ povedlo se mi ze sebe vymáčknout už normálně, abych tomu rozuměla.

„Ano slečno, kde jste se to naučila? Jste v pořádku? Není vám nic? Pán mě upálí, jestli se vám něco stalo. Říkal, ať vás nikam neberu,“ říkal tak rychle, že jsem to skoro nestíhala a pak se zatvářil nešťastně.

„Ehm, Demetri jak dlouho bude trvat cesta?“ napadlo mě.

„Asi 6 hodin, slečno,“ usmál se. Chvíli jsem se koukala z okna na tu nádhernou krajinu. Nejdříve jsme jeli po hliněné prašné cestě, ale najednou se prašná cesta změnila na kamenitou. Vůz nadskakoval na nerovné půdě plné kamínků.  Štěrk praskal a drtil se o sebe. Začalo mě to houpání a sezení nudit a tak jsem si zdřímla. Probudila jsem se ležíc na lavičce uvnitř kočáru. Posadila jsem se a opět koukala z okna. Najednou jsem spatřila brány Volterry. Byla pořád stejná jen novější. Místo silnice tam byla již zmíněná kamenná cesta s kamínky. Po 30 minutách jsme projeli branami. Kočár po chvíli zastavil a my vystoupili. Demetri mě vedl kamennou cestou až dovnitř toho strašidelného hradu.

„Angiolletta,“ pozdravil člověka sedícího za dřevěným stolem. Pamatuji si na Giannu. Nechápavě jsem se zamračila.

„Buon giorno, signore,“ pozdravila nazpět.

„Buon giorno,“ kývla jsem na ni.

„Buon giorno, signora Anabella,“ řekla a udělala pukrle. Co všichni mají? Jako bych byla královna. Musela jsem se zasmát.

Šli jsme dlouhou chodbou, kterou jsem už jednou šla, ale dnes mi tu chyběl Edward.

„Mio signore,“ poklonil se Demetri Arovi a bratrům a já ho ihned následovala.

„Anabella,“ přišel ke mně.

„Aro? Potřebuji pomoci,“ řekla jsem mu. Překvapeně se na mě podíval.

„Povídej, má drahá,“ pokynul mi rukou. Rozhlédla jsem se kolem, ale nikde jsem neviděla Aleca ani Jane.

„Kde je Alec a Jane? Na misi?“ zeptala jsem se ho.

„Alec? Jane? Drahá co se děje?“ zeptal se.

„Aro, něco důležitého. Asi jsem se vrátila v čase. Narodila jsem se 13. září 1991 ve Forks, v Americe, státě Washington. Můj otec Charlie s matkou Renée se rozvedli, když mi bylo 5 let. Žila jsem s ní ve Phoenixu na Floridě, ale před 3mi lety jsem se rozhodla přestěhovat k otci. Jsem strašné nemehlo,“ říkala jsem mu svůj příběh a Aro nad výrazem ,nemehlo‘ zvedl obočí. „Neumím se fyzicky pohybovat,“ vysvětlila jsem a pokračovala. „Začala jsem chodit na střední školu a tam se seznámila s Cullenovými. Jsou to upíři a vegetariáni. Pijí zvířecí krev, protože nechtějí zabíjet lidi. Je jich 7,“ Aro vytřeštil oči. „Carlisle, zakladatel rodiny, lékař. Esme jeho manželka architektka a designérka. Edward jeho první syn, umí číst myšlenky. Rosalie jeho první dcera, nádherná a houževnatá. Emmett silný, silnější jak Felix,“ ukázala jsem na upíra vedle jeho trůnu.

„Carlislův druhý syn. Carlislova druhá dcera Alice, vidí budoucnost, je maniak na nákupy a Jasper, voják, bojoval při občanské válce s novorozenými, umí ovlivnit a vycítit emoce ostatních lidí či bytostí. Já se zamilovala do Edwarda, ale ten mě ze strachu, že mi ublíží, opustil. Já se naprosto zhroutila a chtěla spáchat sebevraždu, ale zachránil mě přítel, měnič. Alice mě tím pádem neviděla v budoucnosti a myslela si, že jsem zemřela. Edward to zjistil od Rose a jel sem k vám vás požádat o smrt. Já a Alice jsme ho zachránili a tys nám dal podmínku. Musí mě do roka přeměnit v upíra. Jsme momentálně zasnoubeni. Otec mě dnes vzal na návštěvu domu mé zesnulé babičky a tam jsme našli čarodějnou knihu. S otcem jsme vyřkli zaklínadlo a já se probrala na náměstí v Benátkách dnes, v tuhle dobu. Demetri mě přivedl,“ ukončila jsem můj monolog. Aro se na mě užasle díval.

„Kdo je Jane a Alec?“ zeptal se.

„Mocná dvojčata, Jane, malá drobná dívenka, umí myšlenkou způsobit bolest tak velkou, že si přejete zemřít. Alec vysoký chlapec, je přesný opak Jane. Umí odebrat smysly. Přestaneš cítit vůni, doteky, chuť., budeš slepý a hluchý. Jane, dokáže ovlivnit pouze jednoho člo… jednu bytost, živého tvora, ale Alec celou skupinu,“ řekla jsem tajemně. Aro, zalapal po dechu.

„Budou ti patřit,“ šeptla jsem. Teď už se usmál.

„Jak to víš?“ zeptal se.

„Vyprávěla jsem ti svůj příběh, Aro. Jsem z budoucnosti,“ usmála jsem se na něj.

„Co je za rok?“ zeptala jsem se náhle.

„Rok 1534,“ odpověděl Demetri.

„Jane, najdete za 5 let,“ řekla jsem a děkovala Edwardovi, že mi tohle vše vyprávěl.

„A Anabell, kdy bude Carlisle?“ zeptal se Caius.

„V roce 1684 se narodí, ale kde to netuším,“ špitla jsem. Moc dobře jsem věděla kde, ale ještě by mu ublížili.

„Škoda,“ špitl si.

„Co to je střední škola?“ zeptal se Aro.

„Tam se vyučuje, učíme se těžké rovnice a tak podobně,“ usmála jsem se.

„Máme se bát Cullenových?“ zeptal se Marcus.

„Ne, nechtějí vládu, jen poklidný život,“ ujistila jsem Marca.

„Aro, já chci zpět domů,“ poprosila jsem černovlasého muže před sebou…

„Asi tu máš splnit nějaký úkol, něco nám oznámit,“ řekl a začal procházet po sále.

„Demetri, odveď Anabell do jejích komnat, potřebuji to probrat s bratry,“ ukázal rukou ven.

„Počkej, Aro, kdo jsem?“ zeptala jsem se.

„Jsi Anabell Maria Julieta Volturi. Voltérská princezna,“ řekl a usmál se.

„Já jsem upír?“ vypadlo ze mě šokovaně.

„Ne, jsi člověk. Tvá proměna proběhne ve tvých 25-ti letech. Máš ještě 6 let čas,“ usmál se a pokynul, abychom šli.

Demetri si smutně povzdychl a ukázal mi komnatu.

„Budeš šťastný, Jane si zamiluješ… a budete manželé,“ usmála jsem se na něj.

„Vážně?“ zeptal se a nevěřícně na mě koukal. Kývla jsem na souhlas a Demetri zavřel dveře. Svlékla jsem si šaty a jen v kalhotkách až pod kolena (vypadaly tak starodávně) a v korzetu jsem ulehla do postele a usnula poklidným spánkem. Zdál se mi sen, jak mi Edward říkal o válce mezi Rumuny a Voltérskými, a říkal, že Volterra upadá a jestli na trůn nastoupí Rumuni, na světě nastane peklo. Rychle jsem se probudila. V koupelně jsem se opláchla a oblékla do karmínově červených šatů. Vlasy jsem si vyčesala do drdolu a nazula střevíce. Šatna zde je dost velká a úplně plná.

Nadzvedla jsem sukni a utíkala do sálu. Běžela jsem spletitou chodbou s mnohým rozvětvením, ale já věděla, kam běžím. Za nedlouho jsem uviděla dveře do sálu.

„Aro!“ vpadla jsem tam.

„Anabell?“ odvrátil hlavu od bratrů a tázavě se na mě podíval.

„Vím, co ti mám říct,“ vydechla jsem. Snažila jsem se vydýchat ten běh a docela jsem se divila, že jsem se do sálu dostala ihned na poprvé.

Podíval se na upíry, co tu byly a poslal je pryč.

„A co?“ dychtivě se ke mně nakláněl.

„Od roku 1892 na vás budou útočit Rumuni. Budou chtít vládu, ale jestli na trůn usedne Stefan a Vladimír, nastane chaos. Bude válka mezi lidmi, upíry a vlkodlaky a to nemůžeme dopustit, jinak všechno vyhyne, všechny druhy vyhynou,“ šeptala jsem.

„Jak se na ně máme připravit?“ zeptal se vyděšeně Aro.

„Já nevím, ale dejte si pozor na Vladimíra, dokáže zablokovat dary. Zabijte jeho a máte vyhráno,“ řekla jsem.

„Vladimír by to neudělal. Je to můj přítel, nikdy by mě nenapadl,“ začal, Aro soptit.

„Když myslíš, já tě varovala, a přemýšlej… Proč bych lhala?“ špitla jsem a najednou se ocitla ve tmě. Kolem mě bylo plno hlasů, ale jeden byl nejsilnější.

„Bello miláčku, prober se, nemůžeš mě tu nechat, prosím otevři oči,“ šeptal Edward zlomeně. Snažila jsem se zvednout tu tíhu. Přišlo mi, jako kdybych měla víčka z olova, ale nakonec se to povedlo a já zamžourala do nemocničního světla.

„Edwarde?“ zaskřehotala jsem.

„Bello, lásko, Bože, děkuju ti,“ vykřikl a políbil mě.

„Co mi to děláš? Byla jsi 2 dny mimo,“ zamračil se na mě.

„No víš já…“ začala jsem mu vyprávět, co se stalo.

„Aha, to tím Aro myslel, když tě poprvé uviděl, prolétla mu hlavou myšlenka na nějakou Anabellu, která vypadala jako ty, a přesně to předpověděla, jen mi přijde divné to o tom snu, já ti nikdy nic neříkal o Rumunech,“ zmateně se na mě podíval.

„Aro mě poslechl, Vladimíra zabil,“ řekla jsem a usmála se.

Jak se říká, život jde dál. V mém případě existence, po porodu Renesmé a mé přeměně, žijeme šťastně po celou věčnost. Nikdo si na nás nedovolí, protože, když se Aro, dostavil, kvůli mojí dcerunce, připomněla jsem mu událost před necelými pětisty lety, ten se na mě nevěřícně podíval a za záchranu jeho vlády mě korunoval na princeznu Volterry a Edwarda jako mého ochránce, Nessie si vzala Jacoba a díky tomu mezi upíry a vlkodlaky/měniči nastal mír. (Samozřejmě upíry vegetariány, jen s Arem jsme se domluvili, aby je nechal žít.)

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Probudila jsem se v Římě a... - Pawi: