Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Přišla jsem do Volterry a... - Lucka002

22.09.2010 (20:30) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 0× • zobrazeno 1702×

Lucka002

Přišla jsem do Volterry a...

Byla tu, tak krásná, tak vzdálená, tak dokonalá. Přišla jsem do Volterry a doufala jsem, že se dostanu k těm, které jsem tak dlouho hledala. Přála jsem si, abych k nim přišla a zároveň jsem se toho děsila. Mé vize mi říkaly, jací vlastně jsou, ale přesto jsem tolik toužila po setkání s nimi. Tak jsem zde, Překrásná Volterra mě vítá a já procházím vstupní branou.

Tmavou nocí procházím skoro jako duch, upír, který touží. Má touha však není po krvi, ale po poznání. Toužím poznat svého stvořitele, kterého jsem nikdy neměla šanci spatřit. Pouhý dopis, který jsem měla v kapse svých kalhot, mi říkal, že to nebyl jen sen. Jen další pouhá vize, která se na konci rozplyne v mlze. Viděla jsem jejich krutost, se kterou zabíjejí upíry i lidi. Viděla jsem tu touhu, se kterou hledají nové talenty.

S každým dalším poznáním jsem dostala větší a větší strach. Strach z našeho setkání, které se blížilo. Doufala jsem v něj, toužila jsem po něm a zároveň jsem si tolik přála, aby k němu nedošlo. Tři trůny, tři muži. Další vidina mi je přiblížila. Seděli tam v celé své kráse, navždy mladí, navždy stejní. Krutí a rozhodní, mocní a silní. Slabost oni neznali, byli ti nejlepší. Blížila jsem se k náměstí, k místu, které bylo osvětleno spoustou světel. Neskutečná krása, která se mi naskytla se nedala srovnat s ničím, co jsem doposud spatřila. Majestátní hrad, který se tyčil do dáli a poukazoval na sílu mocného rodu, jsem vítala a zároveň proklínala. Držela jsem se ve stínu domů, neboť stín mi dopřával čas. Cítila jsem jejich pach, byli blízko, věděli o mně. Prošla jsem tmavou částí ulice a otevřela jsem mohutné dveře, které byly zdobené zlatem. Už na mě čekali. Dva mě chytili za ruce a jejich rudé oči žhnuly.

„Co tu chceš?“ zeptala se ostře drobná dívka v černé kápi. Co odpovědět? Slova se mi vytratila a já jsem němě stála a toužila po tom, aby vycítila, co vlastně chci. Sundala kápi a já jsem pohlédla do jejího dětského obličeje, který lemovaly světlé vlasy. Bílá pokožka, rudé oči, krásný a přesto krutý pohled. Viděla jsem ji už dříve, slyšela jsem její pištivý hlas.

„Ztratila jsi řeč?“ zeptal se mě jeden ze silných mužů, jehož paže mě pevně držely. Dívka mě zkoumala pohledem a po chvíli se lehce pousmála. Mé tělo zaplavil oheň, jenž jsem nemohla uhasit. Viděla jsem ho ještě dříve, než jsem ho cítila. Bolest mě donutila prohnout tělo. Upadla bych, kdyby mě ty silné paže nedržely. Nevydala jsem ze sebe ani hlásku. Můj hlas zmizel stejně tak, jako má odvaha vstoupit sem. Najednou bolest ustala.

„Odvedeme ji k Arovi, on bude vědět, co s ní uděláme,“ přikázala a zkoumavě mě pozorovala. Stále jsem nepromluvila. Vedli mě tmavou chodbou, ve které jsem cítila vlhkost, chlad, starodávno. Viděla jsem ty lidi, kteří tudy procházeli přede mnou. Má vize mi bránila v rozumném uvažování. Nevěděla jsem, jak je možné, že stále chodím, ale šla jsem.

Procházeli jsme ohromnými dveřmi, které byly bohatě zdobeny. Tolikrát jsem je už spatřila. Dobře vím, co se za nimi nachází! Tři trůny, na kterých sedí tři vládci. Sklopila jsem hlavu a než jsem se nadála, tak jsem klečela na mramorové podlaze.

„Koho nám vedeš, má drahá?“ otázal se sladký hlas, který jsem tak dobře znala. Byl tolik cizí, tolik známý a tak krásný. Nemusela jsem zvednout pohled od země, abych věděla, co se teď děje. Hedvábné dlaně těchto dvou upírů se spojily a můj stvořitel už ví, co se stalo.

„Pozoruhodné,“ uniklo z jeho úst. Něčí paže mě postavily a najednou jsem byla sama. Pohled jsem upírala do země a nevydala jsem ze sebe ani slůvko.

„Kdo jsi?“

„Není důležité, kdo jsem. Důležité je, kde jsem. Jsem v sídle mocných, v sídle rodu Volturi,“ zašeptala jsem tichým hlasem, ale nebylo pochyb o tom, že by mě neslyšeli.

„Jaké je tvé jméno?“ vyptával se dál svým tichým a hedvábným hlasem. Pozvedla jsem obličej, ve kterém se značila nejistota. Věděla jsem, že v mé kapse se ukrývá dopis, který může říci vše, ale nechtěla jsem, aby věděli vše.

„Jsem Beatrice, vaše dcera, Aro,“ odpověděla jsem mu a podívala jsem se do jeho karmínových očí, které mě překvapeně a zmateně pozorovaly. Uslyšela jsem smích z konce místnosti, ale nepátrala jsem potom, komu patřil. Zkoumavě si mě prohlížel a v nitru jsem věděla, že ví, kdo jsem. Podobu mé matky jsem nemohla zapřít. Vlnité hnědé vlasy, které vlály kolem mého obličeje, srdce, které tlouklo v mé hrudi. Oči, jež měly černou barvu.

„Jsi dcera Elisabeth,“ konstatoval své poznání. Údiv se nesl celou místností. Nejspíš nebyl Aro jediný, kdo si mou matku pamatoval. Jeho bratři ho pozorovali a v očích měli otazníky.

„To je hloupost!“ vykřikl jeden z nich, když si mě změřil pohledem. Jeho světlé vlasy, rudé oči i svalnaté tělo, které ukrýval plášť, mu dodávaly charisma. Byl krásný, ale Caius byl chladný. Chladný jako led, nikdy nikoho nemiloval, jen sám sebe.

„Jak jsi zjistila, že jsem tvůj otec?“ vyptával se Aro a já jsem k němu přešla blíže. Než jsem se rozhlédla, tak před ním bylo několik upírů a další mě svírali v pevném držení. Čekala jsem, že se mě pokusí zabít, ale pro mě by to byl konec. Jsem jen poloupír, který se nedokáže složit zpět. V mé hrudi bije srdce, prázdné srdce...

„Pusťte ji,“ přikázal mírně otcův hlas. Pozvedla jsem k němu pohled a on už stál vedle mě. Natáhla jsem k němu svou dlaň a on se jí rád chopil. Mé vzpomínky, mé vize, má tajemství. Tohle všechno on teď znal, neboť jsem se tak rozhodla. Musela jsem tohle všechno už vidět dřív, než jsem sem vstoupila, ale mé já to potlačilo.

„Neskutečné! Tak ohromující dar!“ Jeho slova mě ranila. Řekla jsem mu, kdo jsem a pro něj je důležitý pouze můj dar, kterému vděčím za tolik bolesti. Pustil mou dlaň, takže nemohl vědět o těchto myšlenkách, které se mi honily hlavou.

„Bratře, co jsi viděl?“ dotázal se třetí člen mocných. Všichni spojili své dlaně a unášeli se na vlnách mých i Arových myšlenek. Procházeli si je a já jsem se uviděla v rudém plášti. Neslyšela jsem tlouct své srdce a cítila jsem zmatek, který byl v mé duši.

„Drahá,“ oslovil mě Aro. „Jsi pro nás všechny velkým přínosem. Přijmi mou náruč a buď jednou z nás. Jsme tvá rodina, tvůj domov.“

Rozpřáhl se a přizval mě k sobě. Dobře jsem věděla, co se stane, když k němu přijdu. Přinutila jsem své nohy, aby se posunuli vpřed a zavřela jsem oči. Jediná slza se převalila přes tu hradbu, kterou tvořily mé řasy. Poslední objetí patří člověku, kterého tolik znám ze svých vizí, ale i přesto je pro mě tolik nový.

Vklouzla jsem do Arovy ledové náruče a zavřela jsem oči. Uvěznil mě ve svém pevném stisku a já jsem nehybně stála. Teď to přijde, bolest, jež jsem si zvolila. Přestanu být polovičním člověkem a přijmu svůj osud. Osud, který mi právem náleží. Beatrice Volturiová, to jsem já. Nový život mě vítá.

Ledové ostří projelo mým krkem a mé oči zůstaly zavřené. Poslední nádech, při kterém jsem cítila úlevu, poslední chvíle, ve které cítím bolest. Sevřela jsem k sobě pevně svá víčka a ucítila jsem ten oheň, který mě spaloval. Každý má svou volbu a tohle byla ta má.

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Přišla jsem do Volterry a... - Lucka002: