Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Přišla jsem do Volterry a... - Alorenie

21.09.2010 (20:30) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 0× • zobrazeno 1168×

Alorenie

Přišla jsem do Volterry a...

„Tak, dorazili jsme právě do dalšího města na programu – Volterry,“ řekla s úsměvem průvodkyně. „Prosím, vystupte urychleně z autobusu a nezapomeňte si doklady.“

Odhrnula jsem proužkovaný závěs na okně a pohlédla ven. Náš autobus stál před branami Volterry. Pohled na město mi nahnal husí kůži, přestože bylo 32 °C. Od města jsem nemohla odtrhnout oči. Bylo impozantní, nádherné a má romantická dušička by se tak ráda zatřepotala, ale bylo tu něco, co mi to nedovolilo.

„Whitney! Pojď, musíme jít!“ drkla mi do ramene kamarádka, kterou jsem si na zájezdu našla. Možná je to divné, že jsem tu sama a má jediná “kamarádka“ je holka, kterou jsem před dvěmi dny potkala, ovšem když vyrůstáte v dětském domově moc přátel si neuděláte, aspoň v mém případě.

„Jasně,“ usmála jsem se váhavě a následovala ji ke dveřím. Ven jsme vyšli zrovna ve chvíli, kdy si naše průvodkyně všimla, že někdo chybí.

Dovnitř jsme vstoupili nádhernou bránou a já si v duchu nadávala. Co to se mnou je?! Tohle město bylo jedno z nejhezčích a nejromantičtějších, co jsem viděla, a přesto jsem se nemohla uvolnit. Dělalo se mi mdlo. Má takzvaná kamarádka běžela napřed, aby si vychutnala, co průvodkyně říká, ale mě to nezajímalo. Jen jsem se modlila, abychom šli rychle zpátky, protože jsem měla chuť omdlít.

Ovšem se podle mého přání nestalo. Asi tři hodiny jsme chodili po městě, ze kterého jsem neměla absolutně nic. Já se snažila jít dál a nezastavovat se, jenže co se to se mnou dělo? Jindy bych áchala nad každým domem, nad každou novou ulicí, nad každým dlážděním a teď? Dívala jsem se do země a klopýtala za ostatními.

Okolo poledne jsme přišli na náměstí s nádhernou starou kašnou, kterou jsem si stejně nemohla pořádně užít.

„Takže, domluvila jsem prohlídku hradu, která začíná asi tak za deset minut, zatím máte čas fotit,“ řekla průvodkyně a já vděčně odběhla na lavičku. Sedla jsem si a dělala to, co mě uklidňovalo – pozorovala lidi. Bavilo mě domýšlet si, jaké jsou jejich příběhy.

„Tak jo, můžeme jít. Následujte mě prosím!“ ozval se hlas průvodkyně žalostně dřív, než jsem čekala, a já byla nucena do pochodu.

Hlavní brána hradu byla otevřena a my vstoupili dovnitř. Šli jsme kamennou chodbou, po schodech nahoru a přišli jsme do recepce.

„Buon giorno!“ pozdravila nás recepční, kterou jsem přes ostatní neviděla.

„Buon giorno,“ odvětila naše průvodkyně. „Abbiamo concordato una giro del castello.“ ¹

„Sì, la vostra guida arriverà presto,“ ² uslyšela jsem jako odpověď, které jsem absolutně nerozuměla.

Za pár vteřin se objevila v chodbě před námi nějaká žena, ovšem byla schovaná ve stínu kousek od nás.

„Následujte mě, “ oznámila ta cizí průvodkyně tichým, avšak nejkrásnějším hlasem, co jsem kdy slyšela. Otočila se a mířila do chodby, což udělali všichni podle jejího příkladu a klopýtali za ní.

Má nevolnost se s přítomností cizí průvodkyně ještě tisíckrát prohloubila a já si myslela, že dál už nedojdu. Průvodkyně ve předu mluvila, ovšem mě to znělo jako šum, protože jsem byla dost pozadu a už jsem prostě nemohla jít.

Má kolena mi vypověděla službu a já čekala, že spadnu na zem. Místo chladivých kachliček jsem ucítila na paži ledový dotek. Vzhlédla jsem, a dívala se přímo do tváře té průvodkyně. Podívala jsem se dopředu a skupina šla pořád dál.

„Řekla jsem jim, ať jdou touto chodbou rovně, že musím jít za tebou,“ řekla hned, jak zachytila můj pohled a oběma rukama mě zvedla na nohy. Její dotek způsobil, že mi bylo ještě hůř a po celém těle mi naskočila husí kůže.

„Jmenuji se Heidy,“ pozdravila mě. Mé oči si začali přivykat tmě a já si mohla Heidy prohlédnout. Byla tak nádherná! Okamžitě mě napadlo, že by měla dělat spíš modelku, než průvodkyni v těchto tmavých chodbách.

„A ty se jmenuješ...?“ zeptala se, když viděla, že se nemám k odpovědi.

„Whitney!“ vzpamatovala jsem se. „Whitney Ferrarsová.“

„Tak pojď Whitney, už na nás určitě čekají,“ řekla, dala si mou paži na rameno a podpírala mě chodbou až ke zbytku skupiny, která čekala před dveřmi skoro tak velkými, jako brána do hradu.

Heidy se se mnou protlačila až dopředu a začala něco málo vykládat o místnosti, kam přijdeme. Čím blíže jsem byla dveřím, tím více se mi začaly dělat kruhy před očima, až se mi zamotala hlava. Heidy se na mě otočila.

„Prosím, ustup,“ řekla. Udělala jsem, jak řekla a Heidy otevřela dveře.

Vstoupili jsme do nádherné místnosti s vysokým stropem. Jakmile jsem vstoupila, začalo mi hučet v uších a já spadla na zem. Uslyšela jsem zavírání dveří, ovšem velice z dálky a následně výkřiky. Nechápala jsem co se děje. Přes černé tečky, které se mi dělaly před očima jsem nic neviděla a díky hučení v uších skoro neslyšela. Výkřiky byly čím dál hlasitější.

Ze země mě zvedly ledové paže.

Konečně si mě Heidy všimla a vše mi vysvětlí! Pomyslela jsem si. Radost ale utichla v mžiku, kdy jsem ucítila ledový dech na krku a následně příšernou bolest v krku. Začala jsem křičet, ale ztrácela jsem vědomí.

Tady umřu, Řekla jsem si a šla vstříc smrti.

Příšerná bolest přestala tak náhle, jako začala, a já byla hozena tvrdě na zem.

„Ne!“ uslyšela jsem omdlívajíce. „Ji si necháme!“

Pak se vše propadlo do černa.

Prostoupila mě příšerná bolest. Spalovala mi každičkou žilku v těle a já křičela. Nechápala jsem, co se to se mnou děje. Já měla umřít, ale místo toho jsem cítila bolest, jako nikdy před tím. Smrt má být bezbolestná. Tak co je tohle? Na peklo jsem nevěřila, ale mohlo být tohle ono? Ten oheň, kterým jsem hořela byl nesnesitelný, a tak jsem křičela, až jsem dál nemohla. Poslouchala jsem své srdce a snažila se nevnímat ten oheň okolo, což bylo prakticky nemožné, ale to, že jsem poslouchala své srdce bylo…osvobozující. Aspoň malinko jsem pak dokázala potlačit oheň a soustředit se na své srdce. Byl pro mne naprostý šok, když oheň ustoupil a mé milované srdce zatlouklo naposledy.

Přišla jsem do Volterry a umřela.

Začala jsem slyšet. Slyšela jsem plápolání ohně, pár nádechů někoho v místnosti, bzučení nějakého hmyzu, páreček ptáků, auta na ulici, hádající se dva lidi a spoustu dalších věcí. Jediné, co jsem ale chtěla slyšet bylo mé srdce, které už neuslyším. Otevřela jsem oči a vyskočila. Dívala jsem okolo sebe. Rozeznávala jsem každé vlákno v pavučině, která ležela v protějším rohu.

„Neskutečné,“ zašeptala jsem a ztuhla. Tohle nebyl můj hlas. Nebyl to můj hrubý, na dívku hluboký hlas, ale vysoký, jemný a sopránový.

Co se to se mnou celou dobu dělo? Uslyšela jsem za mnou zakašlání a otočila se dříve, než jsem si to uvědomila.

V rohu přede mnou na staré dřevěné židli seděl…no…někdo. Vypadal nebezpečně a já si neuvědomovala, co dělám. Nahrbila jsem se a z mých úst vyšel divný zvuk. Znělo to jako…vrčení! Já vrčím? Co se to děje?

Ten někdo vstal ze židle a podíval se na mě. Měl příšerně bledou kůži, a na rukách měl občas jizvu, co jakoby kopírovala tvar lidských zubů. Hlavní ale byly oči. Vystrašilo mě to – jeho oči měly barvu sametově červených růží.

Kam jsem se to dostala?

„Takže,“ začal ten někdo, „Jmenuji se Santiago. Jsem zde, abych tě naučil pravidla a vše, co o svém novém životě potřebuješ vědět.“ Zírala jsem do prázdna. Nový život? Pravidla?

„Začneme tím nejpodstatnějším – Jsem upír,“ řekl a já čekala, kdy se začne smát, ovšem jeho obličej byl beze špetky humoru. „A ty teď taky,“ pokračoval.

Já mu hned uvěřila. Nechápala jsem to, ale uvěřila jsem mu. Když jsem mohla umřít a zase žít, pokud se to tak dalo nazvat, proč bych nemohla být upír? Vlastně…tím by se vysvětlovala záhadná bolest v mém krku. Mohl mě někdo kousnout. A pak mě něco napadlo.

„Je i Heidy?“ zeptala jsem se. Ti dva si byli tak podobní. I když jsem Heidy viděla jen ve tmě.

„Ano, Heidy také,“ odvětil s jemným úsměvem. A pak to začalo. Vysvětlování. Sedla jsem si na zem, a on okolo mne kroužil a říkal mi vše, co podle něj potřebuji vědět.

Když skončil, měla jsem hlavu napěchovanou vědomostmi. Opatrně jsem vstala, a za sledování Santiaga jsem přešla k oknu. Roztáhla jsem jej a zkusila věc, co mě velice lákala – nastavila svou kůži paprskům slunce. Jakmile ji paprsky pohladily svým hřejivým dotekem, stala se neuvěřitelná věc. V místě, kde se mě světlo dotýkalo se objevilo milion jiskřiček, které tančily po pokoji. Usmála jsem se. Moc se mi to líbilo.

Santiago mě zamyšleně pozoroval.

„Ty nemáš žízeň?“ zeptal se zvědavě. Jakmile to vyslovil, zhroutila jsem se na podlahu pod vlivem příšerného žáru v hrdle, který jsem doteď necítila.

Santiago se usmál: „Pojď, Heidy už pro tebe někoho má.“ Otevřel dveře a pokynul mi, ať jdu za ním. Poslechla jsem, ale pořád mi v hlavě šrotovala ta věta. Heidy už pro tebe někoho má. Ne něco. Pak mi to došlo. Co dělá upíra upírem? Pití lidské krve.

Zastavila jsem a Santiago se překvapeně otočil.

„Co se děje, Whitney?“

„Já…já…nemůžu. Prostě nemůžu…pít…člověka,“ vykoktala jsem ze sebe. Jeho pohled se změnil na výsměšný.

„Ale prosím tě. Neboj se, hned jak ji uvidíš, neudržíš se,“ řekl, vzal mě za paži a zavlekl do dveří kousek od nás.

Jakmile jsem vstoupila, zamotala se mi hlava. Bylo tu tolik nádherné vůně a já cítila, jak se mi v puse sbíhá jed – jak jsem se od Santiaga dozvěděla.

„Ahoj Whitney! Ráda vidím, že jsi jako my a v pořádku,“ usmála se na mě Heidy. Ustoupila mi z mého zorného pole a já uviděla, co tu tak voní. Ztuhla jsem.

Byla to jedna žena z našeho zájezdu! Seděla v rohu, smotaná do klubíčka a brečela. Já tohle nemohla udělat, i když můj oheň v hrdle protestoval.

Otočila jsem se a utekla z místnosti. Běžet do pokoje bylo snadné – byl to ten poslední na chodbě. Ovšem zarazilo mě, jak rychle běžím a já si to tak užívala, že jsem jaksi odsunula můj osobní požár pryč a cítila ho jen okrajově.

Když jsem vletěla do pokoje, opřela jsem se zády o dveře. Nevím proč, možná reflex, možná strach z toho, že teď po mě půjdou, protože jsem neudělala, co chtěli.

Za pár vteřin se ozvalo tiché klepání na dveře.

„Whitney, pusť mě dovnitř,“ uslyšela jsem jemný, ale naléhavý hlas Santiaga. Věděla jsem, že nemusí klepat, že klidně může dveře rozrazit, a tak jsem mu otevřela.

„Co to děláš?“ vypálil na mě hned. Posadila jsem se na postel.

„Prostě nehodlám zabíjet lidi,“ řekla jsem důrazně.

„Co tvá žízeň?“ zeptal se a já ji zase pocítila.

„Já…budu ji ignorovat,“ řekla jsem nejistě.

„Chceš se vyhladovět?“ posmíval se mi. „Dobře, uvidíme, jak dlouho to vydržíš.“

Chtěla jsem mu něco odpovědět, ale vyrušilo mě klepání na dveře.

Dovnitř vstoupil vysoký muž, co měl španělské rysy.

„Santiago, nech nás prosím o samotě,“ zašeptal. Santiago kývl a odešel pryč.

„Jmenuji se Isaac. Dokážu poznat, kdo má jaké nadání tím, že jej vidím. Aro mě poslal, ať se podívám na tebe,“ řekl s úsměvem a mě byl hned sympatičtější. Samozřejmě jsem věděla, kdo je Aro. I o darech, takže jsem byla moc zvědavá, jestli nějaký mám.

Tázavě jsem se na něj podívala.

„Takže, máš něco jako dva dary,“ začal a já zpozorněla. „Ten první jsi už vyzkoušela. Časem, když budeš chtít budeš moct odsunout bolest do pozadí. Zatím se ti to daří jen, když jsi šťastná, nebo něčím fascinovaná, nemám pravdu?“ zeptal se.

„Ano, já…když jsem se měnila, soustředila jsem se, jak tluče mé srdce a pak jsem ten oheň cítila méně…nebo žízeň, tu jsem už několikrát odsunula, jak říkáš,“ řekla jsem spokojená sama se sebou, že něco umím, a díky tomu třeba nebudu muset zabíjet lidi!

„Dobře, velmi dobře,“ pochválil mě. „Druhá schopnost, se projevovala už když jsi byla člověk, a to, že si dokážeš všimnout přítomnosti upírů.“ Vzpomněla jsem si, jak mi bylo špatně, jen se ke mně Heidy přiblížila, nebo jak se mi z pohledu na Volterru dělala husí kůže. Teda, jestli to bude takhle hnusný, tak tu schopnost nechci!

„Ovšem u té druhé ještě nevíme, jak se projevuje, protože jsi pořád v blízkosti upírů. Jak to funguje se dozvíme, až od nás budeš dál,“ usmál se znovu. „A teď mě omluv, musím dát Arovi zprávu o tom, co jsem se dozvěděl. Whitney, trénuj odsunování bolesti do pozadí. Nashledanou,“ rozloučil se a odešel.

To bylo…zajímavé. Porozhlédla jsem se po místnosti a zjistila, že z ní vedou ještě další dveře. Otevřela jsem je a hleděla do malé, ale přepychové koupelny. Uvědomila jsem si, že vlastně ještě nevím, jak vypadám a rychle pospíchalo zrcadlo.

Z té velké hranaté věci na mě zírala úplně cizí dívka. Vypadala jako já. Víceméně. Akorát že mé zrcadlové já vypadalo perfektně. A…tak trochu jsem se zamilovala do svých strašidelných duhovek. Líbily se mi. Nádherná, jasná rudá.

„Ehm, ehm.“ Vyrušil mě kdosi. Za mnou stál Santiago, s mírně rozzuřeným výrazem.

„Víš, ty mi trochu vadíš,“ řekl po chvíli. „Nikdy se nestalo, že by jakýkoliv novorozený odmítal krev. Nemám to rád.“ Uchichtla jsem se.

„Ochutnej si jen kousek!“

„Ne!“

„Nemusíš nikoho ani zabít!“

„Ne!“

„Naservírujeme ti pod nos třeba kelímek krve!“

„Říkám to naposledy: Ne!“

„Ochutnej trošku!“ Santiago byl šílený vzteky a já si to popravdě trochu užívala.

„Ne,“ řekla jsem klidně.

„Uargh!“ vydal ze sebe Santiago nesrozumitelně a praštil pěstí do zdi, čímž ji prorazil.

„Já na tohle už nemám nervy! Zavolám ti na to tvého stvořitele – i když to to pako udělalo neúmyslně,“ procedil skrz zuby, vypochodoval ze dveří a práskl dveřmi. Musela jsem se pro sebe usmát. Přešla jsem k oknu a sledovala dění venku. Lidé voněli až ke mně a uvnitř mě vypukl můj osobní požár hůř, než dřív. Vzpomněla jsem si, co říkal Isaac a tak jsem se snažila nemyslet na bolest. Jenže je to jako s růžovým slonem. Snažíte se na něj nemyslet, ale pořád se vám do mysli vkrádá. Ani pohled na lidi nepomáhal. A pak jsem si všimla něčeho, co zaručeně funguje: Paprsky. Položila jsem si dlaň na parapet a studovala, jak má kůže odráží ty drobné jiskřičky.

„Tak jo, jsme tady!“ křikl pořád rozčílený Santiago. Usmála jsem se. I když byl starý několik století, vztekal se jako dítě.

„Nechám vás tady. Jo mimochodem Whitney?“ snažil se mě upoutat.

„Hmm?“ zabručela jsem zabraná do paprsků.

„Tohle je Thomas,“ řekl a o sekundu později jsem slyšela prásknutí dveří.

A pak jsem uslyšela ten nejkrásnější hlas na světě.

“Ehm…ahoj,“ řekl rozpačitě. Otočila jsem se a ztuhla.

Zamilovala jsem se.

Přišla jsem do Volterry, umřela a znovu se narodila.

Konec

¹ Máme domluvenou prohlídku hradu.

² Ano, vaše průvodkyně tu bude hned

„Buon giorno,“ odvětila naše průvodkyně. „Abbiamo concordato una giro del castello.“ ¹

„Sì, la vostra guida arriverà presto,“ ² uslyšela jsem jako odpověď, které jsem absolutně nerozuměla.

Za pár vteřin se objevila v chodbě před námi nějaká žena, ovšem byla schovaná ve stínu kousek od nás. 

„Jmenuji se Heidy,“ pozdravila mě. Mé oči si začali přivykat tmě a já si mohla Heidy prohlédnout. Byla tak nádherná! Okamžitě mě napadlo, že by měla dělat spíš modelku, než průvodkyni v těchto tmavých chodbách. 

„A ty se jmenuješ...?“ zeptala se, když viděla, že se nemám k odpovědi.

„Whitney!“ vzpamatovala jsem se. „Whitney Ferrarsová.“

„Tak pojď Whitney, už na nás určitě čekají,“ řekla, dala si mou paži na rameno a podpírala mě chodbou až ke zbytku skupiny, která čekala před dveřmi skoro tak velkými, jako brána do hradu.

Heidy se se mnou protlačila až dopředu a začala něco málo vykládat o místnosti, kam přijdeme. Čím blíže jsem byla dveřím, tím více se mi začaly dělat kruhy před očima, až se mi zamotala hlava. Heidy se na mě otočila.

„Prosím, ustup,“ řekla. Udělala jsem, jak řekla a Heidy otevřela dveře.

Vstoupili jsme do nádherné místnosti s vysokým stropem. Jakmile jsem vstoupila, začalo mi hučet v uších a já spadla na zem. Uslyšela jsem zavírání dveří, ovšem velice z dálky a následně výkřiky. Nechápala jsem co se děje. Přes černé tečky, které se mi dělaly před očima jsem nic neviděla a díky hučení v uších skoro neslyšela. Výkřiky byly čím dál hlasitější.

Ze země mě zvedly ledové paže. 

Konečně si mě Heidy všimla a vše mi vysvětlí! Pomyslela jsem si. Radost ale utichla v mžiku, kdy jsem ucítila ledový dech na krku a následně příšernou bolest v krku. Začala jsem křičet, ale ztrácela jsem vědomí.

Tady umřu, Řekla jsem si a šla vstříc smrti. 

Příšerná bolest přestala tak náhle, jako začala, a já byla hozena tvrdě na zem.

„Ne!“ uslyšela jsem omdlívajíce. „Ji si necháme!“

Pak se vše propadlo do černa.

Prostoupila mě příšerná bolest. Spalovala mi každičkou žilku v těle a já křičela. Nechápala jsem, co se to se mnou děje. Já měla umřít, ale místo toho jsem cítila bolest, jako nikdy před tím. Smrt má být bezbolestná. Tak co je tohle? Na peklo jsem nevěřila, ale mohlo být tohle ono? Ten oheň, kterým jsem hořela byl nesnesitelný, a tak jsem křičela, až jsem dál nemohla. Poslouchala jsem své srdce a snažila se nevnímat ten oheň okolo, což bylo prakticky nemožné, ale to, že jsem poslouchala své srdce bylo…osvobozující. Aspoň malinko jsem pak dokázala potlačit oheň a soustředit se na své srdce. Byl pro mne naprostý šok, když oheň ustoupil a mé milované srdce zatlouklo naposledy.

Přišla jsem do Volterry a umřela.

Začala jsem slyšet. Slyšela jsem plápolání ohně, pár nádechů někoho v místnosti, bzučení nějakého hmyzu, páreček ptáků, auta na ulici, hádající se dva lidi a spoustu dalších věcí. Jediné, co jsem ale chtěla slyšet bylo mé srdce, které už neuslyším. Otevřela jsem oči a vyskočila. Dívala jsem okolo sebe. Rozeznávala jsem každé vlákno v pavučině, která ležela v protějším rohu.

„Neskutečné,“ zašeptala jsem a ztuhla. Tohle nebyl můj hlas. Nebyl to můj hrubý, na dívku hluboký hlas, ale vysoký, jemný a sopránový. 

Co se to se mnou celou dobu dělo? Uslyšela jsem za mnou zakašlání a otočila se dříve, než jsem si to uvědomila.

V rohu přede mnou na staré dřevěné židli seděl…no…někdo. Vypadal nebezpečně a já si neuvědomovala, co dělám. Nahrbila jsem se a z mých úst vyšel divný zvuk. Znělo to jako…vrčení! Já vrčím? Co se to děje?

Ten někdo vstal ze židle a podíval se na mě. Měl příšerně bledou kůži, a na rukách měl občas jizvu, co jakoby kopírovala tvar lidských zubů. Hlavní ale byly oči. Vystrašilo mě to – jeho oči měly barvu sametově červených růží. 

Kam jsem se to dostala?

„Takže,“ začal ten někdo, „Jmenuji se Santiago. Jsem zde, abych tě naučil pravidla a vše, co o svém novém životě potřebuješ vědět.“ Zírala jsem do prázdna. Nový život? Pravidla?

„Začneme tím nejpodstatnějším – Jsem upír,“ řekl a já čekala, kdy se začne smát, ovšem jeho obličej byl beze špetky humoru. „A ty teď taky,“ pokračoval. 

Já mu hned uvěřila. Nechápala jsem to, ale uvěřila jsem mu. Když jsem mohla umřít a zase žít, pokud se to tak dalo nazvat, proč bych nemohla být upír? Vlastně…tím by se vysvětlovala záhadná bolest v mém krku. Mohl mě někdo kousnout. A pak mě něco napadlo.

„Je i Heidy?“ zeptala jsem se. Ti dva si byli tak podobní. I když jsem Heidy viděla jen ve tmě.

„Ano, Heidy také,“ odvětil s jemným úsměvem. A pak to začalo. Vysvětlování. Sedla jsem si na zem, a on okolo mne kroužil a říkal mi vše, co podle něj potřebuji vědět. 

Když skončil, měla jsem hlavu napěchovanou vědomostmi. Opatrně jsem vstala, a za sledování Santiaga jsem přešla k oknu. Roztáhla jsem jej a zkusila věc, co mě velice lákala – nastavila svou kůži paprskům slunce. Jakmile ji paprsky  pohladily svým hřejivým dotekem, stala se neuvěřitelná věc. V místě, kde se mě světlo dotýkalo se objevilo milion jiskřiček, které tančily po pokoji. Usmála jsem se. Moc se mi to líbilo.

Santiago mě zamyšleně pozoroval. 

„Ty nemáš žízeň?“ zeptal se zvědavě. Jakmile to vyslovil, zhroutila jsem se na podlahu pod vlivem příšerného žáru v hrdle, který jsem doteď necítila.

Santiago se usmál: „Pojď, Heidy už pro tebe někoho má.“ Otevřel dveře a pokynul mi, ať jdu za ním. Poslechla jsem, ale pořád mi v hlavě šrotovala ta věta. Heidy už pro tebe někoho má. Ne něco. Pak mi to došlo. Co dělá upíra upírem? Pití lidské krve. 

Zastavila jsem a Santiago se překvapeně otočil.

„Co se děje, Whitney?“

„Já…já…nemůžu. Prostě nemůžu…pít…člověka,“ vykoktala jsem ze sebe. Jeho pohled se změnil na výsměšný.

„Ale prosím tě. Neboj se, hned jak ji uvidíš, neudržíš se,“ řekl, vzal mě za paži a zavlekl do dveří kousek od nás.

Jakmile jsem vstoupila, zamotala se mi hlava. Bylo tu tolik nádherné vůně a já cítila, jak se mi v puse sbíhá jed – jak jsem se od Santiaga dozvěděla.

„Ahoj Whitney! Ráda vidím, že jsi jako my a v pořádku,“ usmála se na mě Heidy. Ustoupila mi z mého zorného pole a já uviděla, co tu tak voní. Ztuhla jsem.

Byla to jedna žena z našeho zájezdu! Seděla v rohu, smotaná do klubíčka a brečela. Já tohle nemohla udělat, i když můj oheň v hrdle protestoval.

Otočila jsem se a utekla z místnosti. Běžet do pokoje bylo snadné – byl to ten poslední na chodbě. Ovšem zarazilo mě, jak rychle běžím a já si to tak užívala, že jsem jaksi odsunula můj osobní požár pryč a cítila ho jen okrajově. 

Když jsem vletěla do pokoje, opřela jsem se zády o dveře. Nevím proč, možná reflex, možná strach z toho, že teď po mě půjdou, protože jsem neudělala, co chtěli.

Za pár vteřin se ozvalo tiché klepání na dveře.

„Whitney, pusť mě dovnitř,“ uslyšela jsem jemný, ale naléhavý hlas Santiaga. Věděla jsem, že nemusí klepat, že klidně může dveře rozrazit, a tak jsem mu otevřela.

„Co to děláš?“ vypálil na mě hned. Posadila jsem se na postel.

„Prostě nehodlám zabíjet lidi,“ řekla jsem důrazně.

„Co tvá žízeň?“ zeptal se a já ji zase pocítila.

„Já…budu ji ignorovat,“ řekla jsem nejistě.

„Chceš se vyhladovět?“ posmíval se mi. „Dobře, uvidíme, jak dlouho to vydržíš.“

Chtěla jsem mu něco odpovědět, ale vyrušilo mě klepání na dveře.

Dovnitř vstoupil vysoký muž, co měl španělské rysy.

„Santiago, nech nás prosím o samotě,“ zašeptal. Santiago kývl a odešel pryč.

„Jmenuji se Isaac. Dokážu poznat, kdo má jaké nadání tím, že jej vidím. Aro mě poslal, ať se podívám na tebe,“ řekl s úsměvem a mě byl hned sympatičtější. Samozřejmě jsem věděla, kdo je Aro. I o darech, takže jsem byla moc zvědavá, jestli nějaký mám.

Tázavě jsem se na něj podívala.

„Takže, máš něco jako dva dary,“ začal a já zpozorněla. „Ten první jsi už vyzkoušela. Časem, když budeš chtít budeš moct odsunout bolest do pozadí. Zatím se ti to daří jen, když jsi šťastná, nebo něčím fascinovaná, nemám pravdu?“ zeptal se.

„Ano, já…když jsem se měnila, soustředila jsem se, jak tluče mé srdce a pak jsem ten oheň cítila méně…nebo žízeň, tu jsem už několikrát odsunula, jak říkáš,“ řekla jsem spokojená sama se sebou, že něco umím, a díky tomu třeba nebudu muset zabíjet lidi!

„Dobře, velmi dobře,“ pochválil mě. „Druhá schopnost, se projevovala už když jsi byla člověk, a to, že si dokážeš všimnout přítomnosti upírů.“ Vzpomněla jsem si, jak mi bylo špatně, jen se ke mně Heidy přiblížila, nebo jak se mi z pohledu na Volterru dělala husí kůže. Teda, jestli to bude takhle hnusný, tak tu schopnost nechci!

„Ovšem u té druhé ještě nevíme, jak se projevuje, protože jsi pořád v blízkosti upírů. Jak to funguje se dozvíme, až od nás budeš dál,“ usmál se znovu. „A teď mě omluv, musím dát Arovi zprávu o tom, co jsem se dozvěděl. Whitney, trénuj odsunování bolesti do pozadí. Nashledanou,“ rozloučil se a odešel.

To bylo…zajímavé. Porozhlédla jsem se po místnosti a zjistila, že z ní vedou ještě další dveře. Otevřela jsem je a hleděla do malé, ale přepychové koupelny. Uvědomila jsem si, že vlastně ještě nevím, jak vypadám a rychle pospíchalo zrcadlo.

Z té velké hranaté věci na mě zírala úplně cizí dívka. Vypadala jako já. Víceméně. Akorát že mé zrcadlové já vypadalo perfektně. A…tak trochu jsem se zamilovala do svých strašidelných duhovek. Líbily se mi. Nádherná, jasná rudá.

„Ehm, ehm.“ Vyrušil mě kdosi. Za mnou stál Santiago, s mírně rozzuřeným výrazem.

„Víš, ty mi trochu vadíš,“ řekl po chvíli. „Nikdy se nestalo, že by jakýkoliv novorozený odmítal krev. Nemám to rád.“ Uchichtla jsem se.

„Ochutnej si jen kousek!“

„Ne!“

„Nemusíš nikoho ani zabít!“

„Ne!“

„Naservírujeme ti pod nos třeba kelímek krve!“

„Říkám to naposledy: Ne!“

„Ochutnej trošku!“ Santiago byl šílený vzteky a já si to popravdě trochu užívala.

„Ne,“ řekla jsem klidně.

„Uargh!“ vydal ze sebe Santiago nesrozumitelně a praštil pěstí do zdi, čímž ji prorazil.

„Já na tohle už nemám nervy! Zavolám ti na to tvého stvořitele – i když to to pako udělalo neúmyslně,“ procedil skrz zuby, vypochodoval ze dveří a práskl dveřmi. Musela jsem se pro sebe usmát. Přešla jsem k oknu a sledovala dění venku. Lidé voněli až ke mně a uvnitř mě vypukl můj osobní požár hůř, než dřív. Vzpomněla jsem si, co říkal Isaac a tak jsem se snažila nemyslet na bolest. Jenže je to jako s růžovým slonem. Snažíte se na něj nemyslet, ale pořád se vám do mysli vkrádá. Ani pohled na lidi nepomáhal. A pak jsem si všimla něčeho, co zaručeně funguje: Paprsky. Položila jsem si dlaň na parapet a studovala, jak má kůže odráží ty drobné jiskřičky.

„Tak jo, jsme tady!“ křikl pořád rozčílený Santiago. Usmála jsem se. I když byl starý několik století, vztekal se jako dítě. 

„Nechám vás tady. Jo mimochodem Whitney?“ snažil se mě upoutat. 

„Hmm?“ zabručela jsem zabraná do paprsků.

„Tohle je Thomas,“ řekl a o sekundu později jsem slyšela prásknutí dveří.

A pak jsem uslyšela ten nejkrásnější hlas na světě.

“Ehm…ahoj,“ řekl rozpačitě. Otočila jsem se a ztuhla.

Zamilovala jsem se.

Přišla jsem do Volterry, umřela a znovu se narodila.

Konec

¹ Máme domluvenou prohlídku hradu.

² Ano, vaše průvodkyně tu bude hned.

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Přišla jsem do Volterry a... - Alorenie: