Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Příběh vánoční od TwoFaceLady


Příběh vánoční od TwoFaceLadyTéma - Vánoční romance na Twilight

Článek je ponechán v původní podobě, bez oprav.

TwoFaceLady


 

Příběh vánoční

Ve výlohách všech butiků byly navěšené vánoční řetězy, v každém okně svítily žárovičky a ze všech komínů rodinných domů stoupal vzhůru k zatažené noční obloze kouř. Bude sněžit, pomyslel jsem si a přitáhl si kabát blíž k tělu. Nebyla mi zima, chtěl jsem jen působit lidsky, abych nevzbudil podezření u kolemjdoucích, kteří se stejně jako já procházeli předvánočním Londýnem.

Na chvíli jsem se zaposlouchal do monotónního křupaní sněhu pod mými botami. Bylo to tak uklidňující a osvěžující.

Došel jsem k malému parku. Uprostřed něj stál vysoký, ozdobený strom a kolem něj pobíhaly malé děti a házeli po sobě rozbředlým sněhem, ale neviděl jsem tu žádného z jejich rodičů. To je šílenství, nechat je takhle vyvádět do noci. Tohle město není tak bezpečné a idylické jak se na první pohled může zdát. Číhá tu mnoho predátorů toužících přitáhnout si jejich drobný krček ke rtům a… Ne, Jaspere! Okřikl jsem se rázně a zatřepal hlavou. O čem to přemýšlím?! Musím se uklidnit, rozkázal jsem si a zhluboka se nadechnul. To byla ale chyba. Okamžitě jsem ucítil vůni dětské, nezkažené krve a žízeň mi zatemnila mysl. No tak, soustřeď se, Jaspere, jedno dítě by ti nestačilo, musel bys je vypít všechny a to přeci nechceš!

To přeci nechci.

Zadržel jsem dech a zkrotil tak pálení v krku. Dnes večer jsem nepřišel lovit! Jen si užívám předvánoční nálady, připomněl jsem si nevrle. V tenhle čas by neměl nikdo přijít o život. Jenže na druhou stranu, i já bych si měl Vánoce užít. Proč se trápit žízní? Už tak strašně dlouho trpím, krev si musím odpírat, aspoň tedy tu lidskou. Nezapomínám na pravidla své rodiny…

Šel jsem dál parkem, ale cestu už jsem vůbec nevnímal. Dostihly mě vzpomínky. Znovu jsem si prožil utrpení, které se mě drželo už víc jak rok. Vrátil jsem se do chvíle, kdy mě všichni opustili. Opět jsem viděl z dálky jejich hořící těla a slavící zbytek novorozených, ke kterým se na poslední chvíli přidali Volturiovi. Jenom já jsem se stačil zachránit, jenom mě se podařilo utéct. Ale k čemu mi to bylo, zeptal jsem se sám sebe už po tisící, když se bez nich sžírám smutkem?

Ušel jsem ještě pár kroků a sedl si na ojíněnou lavičku.

Jedinou pomocí za poslední měsíce mi byli zoufalci - lidé, kteří už neměli chuť do života. Držel jsem se jich a pomocí svého daru si s nimi prožíval ten pocit bezmoci, který jsem sám nedokázal cítit. Moje srdce zůstane navěky chladné, ale hřeje mě pocit, že jsem už mnoha lidem pomohl. Vždy jsem si našel nějakého sebevraha nebo matku, která přišla o dítě, a sdílel s nimi jejich trápení. Občas jsem se s nimi podělil o svou minulost a připomněl jim, že můžou žít pro budoucnost. Časem se určitě něco pohne a váš život se změní, našeptával jsem jim a nato je zalil vlnou naděje. Pak jsem jim zmizel ze života a pozoroval je z povzdálí. Ve chvíli, kdy se na tvářích takových lidí objevil úsměv, jsem měl i já sám chuť usmívat se, ale zmrzlé srdce mi to nedovolilo. Ani polibky několika lehkých žen, které se díky mé pomoci nepřestali doufat v lepší život, ho nerozhřáli…

Nevím, jak dlouho jsem na té lavičce seděl, ale když jsem se probral ze vzpomínek, děti už byly pryč a zůstaly po nich jen sněhoví andělíčci. S první padající vločkou jsem vycházel z parku a zanedlouho jsem skrz hustou chumelenici skoro ani neviděl. Dobrouzdal jsem se závějemi až k blízkému kostelu a váhal, jestli můžu vstoupit dovnitř. Sněžilo čím dál tím víc a vítr rozfoukával závěje. Ochladilo se tak, že i já už cítil lehoučké mrazení za nehty, a tak jsem se donutil projít kostelními dveřmi. Ocitl jsem se v rozlehlé místnosti a zavzpomínal, kdy jsem byl naposledy v kostele. Za svého upíři života určitě ani jednou.

Prošel jsem mezi sloupy a zamířil k jedné z dlouhých lavic. Provinile jsem se na ní posadil a začal se rozhlížet. Všechny ty obrazy, sochy a fresky na mě působily takovým zvláštním svazujícím pocitem a při pohledu na kříž jsem se nepatrně zachvěl. Tak takové to je navštívit pobočku Boha.

 

Kostelní hodiny odbily půlnoc a já zauvažoval, že bych u měl jít zpátky do hotelu. Jakmile jsem ale pohlédl z mozaikového okna, chuť vycházet ven mě přešla. Sněhové vločky se proháněly všemi směry a tak jsem si jen poposedl a čekal dál až vánice ustane.

Vracel jsem se zpátky do minulosti a tiše trpěl, když tu se náhle prudce otevřely dveře. Instinktivně jsem se upíří rychlostí mihl k nejbližšímu sloupu a schoval se za něj. Odtamtud jsem měl výhled na příchozího, vlastně příchozí. Hned jsem ve vzduchu ucítil její zoufalost, která se mnou dokonale zacloumala. Padnul jsem na kolena a ruce si přiložil ke spánkům. Když jsem se se všemi těmi pocity jakž takž vyrovnal, stočil jsem pohled opět k ženě.

Přiběhla ke kříži a poklekla před ním. Otřásala se vzlyky a sušila si oči potrhanou šálou.

„Bože, pomoz mi. Prosím! Jde po mě… můj vlastní manžel,“ vykoktala a sepjala ruce.

„Už když mě poprvé udeřil… Nikdy jsem si nemyslela… Proč?“ mumlala nesouvisle a po tváři jí stékaly další a další slzy. Nápory její nenávisti, strachu a žalu byly stále silnější a já se je marně snažil utišit. Svezl jsem se zoufale k zemi a složil hlavu do dlaní. Škvírou mezi prsty jsem viděl jak žena zvadla na chladnou zem a mezi vzlyky šeptala: „Pomoz mi!“

V tom se dveře znovu otevřely a dovnitř vrazil rozzuřený muž. Chrlil ze sebe nadávky a namířil k plačící ženě. Ta se hned snažila utéct, ale síly jí selhaly. Muž k ní došel a pobouřeně jí nakopl.

„Tak ty budeš utíkat?“ zařval a ozvěna jeho otázku třikrát zopakovala. Žena odpověděla dalším vzlykem a zakrývala si obličej, protože vytušila další kopnutí. A taky že přišlo. Zatoužil jsem jí jít na pomoc, ale její bezmoc mě držela na místě. Rychle jsem začal vzpomínat na doby, kdy jsem měl ještě rodinu. Alicin úsměv, Esméina láska, Rosaliin půvab, Emmettův vtip, Edwardova přívětivost, Carlisleova moudrost… to všechno ve mně vzbudilo jakési štěstí. Probudil jsem se k životu a zvedl se ze země. Myslel jsem na lásku ke své rodině a díky ní, jsem by schopný zase racionálně myslet.

Přiběhl jsem k rozzuřenému muži a jedním pohybem ho svalil na zem vedl ženy. Poháněný vzpomínkami na radost jsem si mu klekl na hruď a zpozoroval jeho vystrašený výraz. Spokojeně jsem se zasmál a přiblížil mu rty ke krku. V další vteřině jsem už cítil lahodnou lidskou krev, jak mi protéká žhnoucím hrdlem.

Zhřešil jsem, došlo mi, když jsem pochvíli pokládal k zemi bezvládné tělo. O Vánocích. A hned dvakrát – zabil jsem toho muže a málem k smrti vystrašil plačící ženu, která se teď po zádech plazila co nejdál ode mě. Ve tváři měla vepsané čiré zděšení a v jejích očí se leskly slzy.

„Zabiješ mě taky?,“ zeptala zoufale, když nás už dělilo pár metrů, a já jen nepatrně zavrtěl hlavou. Vtom jsem ucítil jak se jí ulevilo. Klidně se zvedla ze země a opřela se o předloktí. Prohlédla si mě zkoumavým pohledem.

„Děkuji. Pomohl jsi mi víc, než myslíš,“ zašeptala a nespouštěla ze mě oči. Byla naprosto klidná a to mě překvapilo. Vždyť před chvíli se tu ještě třásla strachy a teď mi důvěřuje… Takhle to vypadalo že se nebála mě, ale spíš toho, že se její manžel probere zpátky k životu. Když jsem si to uvědomil, začal jsem jí litovat ještě víc.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se jí a zahleděl jsem se do jejích hnědých očí, které vévodily snědému obličeji rámovanému kaštanovými vlasy.

„Teresa,“ zazněla do ticha její odpověď.

„Chtěla bys prožít krásný život?“ položil jsem jí další otázku. Ani na chvíli se nezamyslela a rázně řekla: „Ne! Vlastně bych byla radši, kdybys mě zabil…“ Vycítil jsem pravdivost jejích slov, opravdu chce zemřít, nemá pro co žít. Už jsem se setkal s mnoha takovými lidmi, ale ničí rozhodnutí nebylo tak pevné.

„Jsi si jistá? Mohl bych ti pomoci,“ vznesl jsem návrh a přisedl si k ní. „V tomhle směru mám jisté… zkušenosti,“ usmál jsem se na ní. Úsměv mi oplatila, ale přesvědčit se nedala.

„Ne, už jednou jsem se nechala přemluvit, že život stojí za to. Matka mě natlačil do svatby a takhle to dopadlo,“ řekla zdrceně a obnažila si levé rameno. Ve světle svíček, stojících kolem kříže, se mi nabídl hrůzostrašný pohled. Její kůže byla celá fialová od modřin a od krku k levé lopatce se jí táhla bledá jizva. Potlačoval jsem zděšení a pokračoval v přemlouvání.

„Já bych ti ale mohl dát úplně nový život-“

„Nechci,“ přerušila mě mírně hystericky. „Chci odejít.“ Vrhla po mě vyčítavý pohled. Uhnul jsem očima a přemýšlel, proč právě téhle ženě bych možnost žít druhý život přál. Byla krásná a všechny ty její vášnivé emoce…

Najednou mě přepadl neznámí pocit. Srdce ho nedokázalo určit - necítilo lásku ani sympatie k té ženě, jen se v něm odrážely její city. A v ten okamžik mi došlo, že takhle už dál nemůžu žít. Živit se cizími pocity mi nestačí, ale víc už udělat nemůžu. Možná je čas tuhle zvrácenou hru skončit. Naposledy hodit kostkou a vypadnout.

„Máš pravdu, ani já už tady dál nechci být,“ obrátil jsem se k ní. Chvíli mlčela a pak otevřela pusu. Zřejmě mi chtěla oponovat, ale já ji předběhl.

„Můžeme odejít společně,“ zašeptal jsem a přiblížil jsem svůj obličej k jejímu krku. Nechápavě se na mě zadívala, ale seděla nehnutě dál. Byl jsem už tak blízko, že jsem cítil její dech na svých rtech, ale pokračoval jsem, dokud se naše rty nesetkaly. Jen jemně se o sebe otřely a ona vydechla: „To by byl ten nejkrásnější dárek k Vánocům,“ a uculila se. Potom se mi naprosto poddala a nechala si věnovat ještě několik polibků a já si užíval cizí vzrušení a pocit štěstí. Naposledy. Pak jsem přesunul své rty na její líci a putoval jimi stále níž a níž. Poslední polibek jsem jí věnoval na zfialovělou šíji. Dál se nebránila a já vnímal jak pomaličku ochabuje, jak jsem jí z těla vysával spolu s krví život.

Když už na zemi kostela ležela dvě nehybná těla, přešel jsem k dřevěnému kříži. Zahleděl jsem se na svíčky rozestavěné kolem něj a dodával si odvahu. Stačí přeci tak málo. Jen natáhnout ruku a nechat své tělo shořet na prach…

 

Ležel jsem na měkké zemi a na tváři mě cosi šimralo. Oči jsem měl zavřené, a popravdě se mi je moc otevírat nechtělo. Bál jsem se toho, co bych spatřil. Co se to se mnou asi stalo, že najednou cítím, jak mě do břicha tlačí kamení, proč se při závanu větru pokaždé otřesu, a proč mi najednou tráva voní docela jinak? Takové otázky se mi honily hlavou a na žádnou z nich jsem neměl odpověď. Budu se muset podívat, uvědomil jsem si neochotně, a po chvíli přemáhání jsem otevřel oči.

V tu chvíli bych se vsadil, že ani tučňák, který se omylem vynořil až v Africe, by nebyl překvapenější než já, když jsem zpoza řas uviděl rozlehlou krajinu plnou, lesů, sadů, řek a pěšin. Udiveně jsem zamrkal a začal se zvedat na předloktí. Pak jsem se znovu pořádně rozhlédl.

Přímo nade mnou byly košaté koruny jabloní a tvořily neprostupnou klenbu proti slunečním paprskům. Pohlédl jsem doprava a spařil dlouhou alej ovocných stromů, která se táhla jezeru v dáli na obzoru, které vypadalo jen jako třpytící se mince pohozená v trávě. Za ním se tyčily vysoké hory, jejichž špičky byly schované v nadýchaných mracích. Když jsem stočil pohled na opačný konec aleje, zahlédl jsem divokou řeku, která byla v mnoha místech přeťatá mostky a přehradami. Už jsem se chtěl zmateně rozhlížet dál, když v tom se na jednom z mostků objevil člověk, a hned za ním zpoza přilehlých stromů začali vylézat další. Když jsem se pečlivě podíval, zjistil jsem, že lidé byli všude, kam až jsem dohlédl. Někteří seděli stejně jako já ve stínu stromů a smáli se, jiní se procházeli přírodou, další otrhávali šťavnaté ovoce, nebo se brouzdali potůčky.

Vstal jsem ze země a najednou zatoužil přidat se k nim. Toužil jsem po společnosti a vůbec mi nevadilo, že nevím, kde jsem. Vlastně jsem to tak trochu tušil. Umřel jsem, a tak bych mohl skončit tam, kde všichni, kdo si to zaslouží – v nebi. Tuhle teorii jsem ale hned zavrhl. Jak by se někdo jako já mohl dostat sem. To je nemožné.

„Jak vidíš, tak není,“ promluvil kdosi za mými zády. Trhnul jsem sebou, otočil se a opět se cítil jako tučňák v Africe. Koukal jsem do důvěrně známé tváře, tváří.

„Božíček se nad námi smiloval,“ zachechtal se Emmett a ostatní mu smíchem přizvukovali. Jen já jsem na něm koukal jako opařený s otevřenou pusou.

„To není možné,“ zašeptal jsem.

„No tak, Jaspere, nějak se opakuješ,“ zasmál se tentokrát Edward a udělal krok směrem ke mně. Na to mě objal, a když se odtáhl, sesypali se na mě ostatní členové rodiny a začali si mě k sobě tisknout.

Jako poslední přistoupila Alice. Dlouze se mi zadívala do očí a v jejím výrazu nebyla ani stopa po jakémkoli citu.

„Tolikrát jsi mě podvedl,“ řekla a mě ztěžklo srdce.

„Trpěla jsem,“ dodala vážně. Pár nekonečně dlouhých vteřin jen koukala kamsi za mě, a apk jí ze rtů uniklo: „Ale určitě ne víc než ty,“ a po tváři jí začaly stékat pravé slzy. Přišel jsem k ní a jemně jí objal.

„Tak hrozné to zas nebylo,“ zalhal jsem a políbil ji do vlasů. Zaklonila hlavu a soucitně se na mě podívala.

„Ale bylo, celé jsme to odsud viděli,“ vzlykla a já najednou ucítil, že i mě zvlhly oči. Nechal jsem slzy stékat Alice do vlasů a užíval si ten krásný pocit, kdy mi roztávalo srdce. City se mi vrátily, mé vlastní city!

Popotáhnul jsem a malinko od sebe Alice odtáhl, abych se mohl pořádně podívat na ostatní. Všichni byli nesmírně šťastní, cítil jsem to, a na tvářích Esmé, Rose i Belly byly mokré cestičky. Edward se usmíval od ucha k uchu, stejně jako Carlisle, jen Emmett přešlapoval z nohy na nohu a očima stále šilhal k řece.

„Děje se něco, Emme“ zeptal jsem se ho zvědavě, když jsem ucítil jeho rozrušení.

„Ne, nic,“ řekl a zadíval se do země.

„Vlastně jo… Totiž Marie Antoinetta zrovna pořádá u řeky piknik, tak jsem si říkal - “

„Emmette!“ zakřičely jsem na něj všichni káravě, ale nikdo to nemyslel vážně. Byli jsme rádi, že jsme zase spolu a tu chvíli nám nemohlo nic pokazit.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Příběh vánoční od TwoFaceLady:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!