Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Pohádka v duchu Stmívání podruhé od Kika57

24.12.2011 (07:00) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 1× • zobrazeno 1168×

Edit: Článek je ponechán v původní podobě.

Tam, za hustými lesy a prudce tekoucí řekou, žila, byla jedna rodinka. Rodina, která byla neobyčejná.Lépe slyšeli, viděli, měli nadlidskou sílu a byli nesmrtelní. Už desítky let se potulovali po světě, vidělinejrůznější památky, zajímavosti, potkali spoustu různých lidí. Byla to upíří rodina. Každý by řekl, žeje to bezva, a však jeden z nich by to neřekl. Za celou svou existenci toužil po jediném a nikdy mu tonebylo dopřáno. Nebyla to dívka, jak by řekl každý normální kluk. Nebyl to lidský život, který by simohl upír přát, ale bylo to obyčejné přání, které si přeje každé malé dítě – spatřit Santa Clouse.

***

„No tak, Emme, už jsme to tolikrát probrali. Kdy konečně pochopíš, že on neexistuje? Že ho nemůžešvidět?“
„Ne! On existuje!“ zastával jsem se ho, a kdybych mohl, tak se rozbrečím. Proč mu všichni berouiluze? Proč v něj nikdo nechce věřit? Jsou to hlupáci! Jsem možná rodinný šašek, ale to neznamená,že si z něho budu utahovat. Vždyť on je smysl mého života!
„Emmettku…“ zkoušela to na mě znovu.
„Rose! Ale on existuje!“
„Tys ho viděl?“ ptala se mě.
„Ne… Ale vím to!“ Už mi vadilo, jak se mě každý snaží přesvědčit. To mě nemůžou nechat být? Vždyťjá jim také při každé příležitosti nevyvracím, že Bůh není!
„Fajn,“ odsekla naštvaně a odešla z ložnice. Smutně si lehl na postel, stočil se do klubíčka a zachumlalse do peřiny. Bylo by pro něj krásné usnout a aspoň na chvilku nepřemýšlet, jestli ho letos uvidí.S nadějí zavřel svá upíří očka a vyčkával…

***

Se zavřenýma očima jsem si představoval, jak asi vypadá Santa. Opravdu je to tlustý stařík s bílýmivousy? Nosí svůj červený obleček po celý rok nebo jen na Vánoce? Zajímalo by mě, jestli má opravdulétací sobíky a jak je možné, že létají. Chtěl bych prozkoumat jejich kopýtka, i když… Jak moc by mělákala jejich krev? Byla by lahodnější, než medvědí? A co to jejich tajemství svítícího nosu?
Bum! Prásk!

V pokoji se ozývaly zvláštní rány. Co to je? Že by se přišla Rose omluvit?
„Au!“ ozvalo se, avšak bylo jasně poznat, že to nevyšlo z úst jeho lásky. Byl to mužský hlas…
„Co to…“ vyjekl a vystřelil do sedu.
„Hups,“ otočil se na něj stařík v černém kabátu.
„Kdo jste!“ vykřikl jsem a svou přirozenou rychlostí jsem vstal a postavil se do bojového postoje. Kdoto je? Co tu chce?
„Já jsem Santa Clouse, Emmett,“ usmál se a otočil se ke mně celým svým tělem.
„Ha ha ha… Tak kdo vás poslal? Edward? Ten by se mi chtěl pomstít za ty mé vtípky a Jasper muurčitě ochotně pomohl – zrádce!“ rozčiloval jsem se. To, že si ze mě utahují, je jedna věc, ale že sinajmou nějakého staříka, nasadí mu brýle a přilepí vousy…

„Nikdo mě neposlal. Jsem tu, abych ti tu nechal dárek,“ přerušil můj tok myšlenek.
„Tak Santa, jo? A kde máš červený obleček?“
„Tady,“ řekl a sundal si kabát. „Venku opravdu mrzne.“
„Ty krabe!“ To není možné! Je to pouze nějaký žert!
S nadějí jsem se k němu rozešel a opatrně jsem do něj šťouchl prstem.
„Copak. Myslíš, že nejsem skutečný?“ zasmál se.
„Já… Já…“ nemohl jsem najít vhodná slova. Opravdu je to on? Opravdu je to Santa ve své celé ahlavně živé kráse?
„A já si myslel, že na mě věříš.“

„Věřím!“ vykřikl jsem radostně.
„Opravdu? Tak to bych pro tebe měl návrh…“
„Beru!“ přerušil jsem ho. Ať už je to cokoli, tak nemůžu odmítnout. Vždyť je to Santa!
„Ale no tak,“ pořád se smál. „Chtěl jsem se tě zeptat, jestli se mnou nechceš jet pro další dárky. Letosje toho opravdu hodně, víš?“

Kulil jsem svá očka a začal se mlátit do ruky. Ať už je to cokoli, ať je toto realita.
„Chci,“ vzlykl jsem. Je to ten nejbáječnější vánoční dárek, který jsem kdy v životě dostal.
„Chyť se mě,“ řekl a natáhl ruku. Poslušně jsem se ho chytil a čekal. Obraz přede mnou se začalrozmazávat a pomalu se kolem mě objevovala tma. Vše se kolem mě začalo točit. Pevně jsem zavřeloči a čekal. Čím déle jsem takto stál, tím víc se mi dělalo špatně. Může se upírovi točit hlavu? Můžeupír zvracet? Po krátké reklamě se to dozvíte…

„Už můžeš otevřít oči,“ ozval se Santa. Pomalinku jsem otevřel jedno oko a poté to druhé.Překvapeně jsem se rozhlížel kolem sebe. Stál jsem na střeše naší vily, po mém boku Santa a z druhéobrovské červené sáně s bílými okraji. V zadní části ležel prázdný pytel a v přední části pochrupkávalyhnědé koule.
„Co to…“ zašeptal jsem.
„Rudolfe! Kolikrát ti mám říkat, že když lezu do domu, neznamená, že máš jít spát!“ rozčiloval se.Chlupatá koule se rázem změnila na obří stvoření. Většího soba jsem nikdy neviděl!
Rudolf se na nás otočil a rozespale se protáhl. Jeho rudě zbarvený nos se pomalu rozzařoval.
„Jeho nos nesvítí pořád?“ nechápal jsem.

„Když spí, tak ne… Zvláštní, že?“ podotkl a rozešel se k saním. Rukou na mě mávl, abych honásledoval.
„Jedem, hoši,“ zavolal a sobové s radostí vyrazili vpřed. Bylo pozoruhodné sledovat celý svět z takovévýšky. Sledovat, jak kopýtka obřích sobů se prodírají mlhou a vesele si hýkají.

„Jsme tady!“ zavolal Santa, když jsme zastavili u obrovského svěhového domečku. Severní pól? Taktovypadá?
Pojď… Naložíme dárky a hurá do práce!“ Santa vyrazil do domku. Jen, co otevřel dveře, olepilo měostré světlo. Přicupital jsem ke dveřím a nakoukl dovnitř. Všude byly dlouhé stoly, na kterých bylysněhově bílé ubrusy. Na některých stolech byly štosy balícího papíru, na některých červen stuhy.Kolem stolů stáli pidi lidi, kteří, buď balily dárečky do zeleného papíru, nebo na již zabalené dárkyvázaly stužku. Toto jsou Santovi pomocníci? Paráda!
„Emmette?“ zavolal na mě Santa a otočil se na mě.
„Ano?“

„Už bys mohl vsát,“ nevinně se usmál.
„Co? Vždyť já stojím,“ nechápal jsem.
„Emmette! Toto už není vtipný!“ zvýšil na mě hlas. Santa pozvedl jednu ruku a uhodil mě do ramene.Jen, co to udělal, začal mizet. Vše kolem mě začalo mizet, stejně jako když jsme se přenesli nastřechu.
„Santo!“ volal jsem na něj, ale nedostávalo se mi odpovědi. Já nechci pryč! Chci mu pomoct roznášetdárky, prostudovat Rudolfa a zjistit, jestli uši pomocníků jsou pravé.

„Emmette!“ někdo mi křičel do ucha. Kolem mě se opět rozprostírala jen tma. Kde to jsem? A kdopořád na mě mluví?
„On mě normálně ignoruje?“ ozvalo se znovu, ale tentokrát už jsem poznal, kdo na mě mluví.
„Rose?“ Otáčel jsem se pořád dokola, ale neviděl jsem nic jiného, než tmu.
„Ano a byla bych opravdu ráda, kdybys konečně otevřel oči!“

Zkusil jsem to. Zkusil jsem rozlepit víčka od sebe a podařilo se. Ležel jsem schoulený do klubíčka apořádně zabalený do deky na posteli. Přede mnou klečela naštvaná Rosalie, překvapený Edward apochechtávající Jasper.
„Pojď, jdeme si rozbalovat dárky,“ vyzvali mě.
Co se to stalo? Byl to pouze sen? Ne! Nesmí. Já Jsem ho přeci viděl. Dotýkal jsem se ho, sobů, saní…Musela to být pravda. Upíři nemohou spát.

Zklamaně jsem došel ke stromečku a opět poslouchal hloupé narážky mé rodiny. Po rozdání dárků
jsem se odpojil a přešel k oknu. Sledoval jsem hvězdy a přemýšlel nad svým snem, realitou… nebo coto vlastně bylo.
Padající hvězda, pomyslel jsem si, když jsem spatřil šmouhu na nebi. Proč padá tak pomalu? Nemánáhodou klesat a ne stoupat? nechápal jsem.
„Ho-ho-ho!“ ozvalo se z venku. Nebyl to sen! Santa Clous existuje a to už mi nikdo nevyvrátí!

Kika57

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Pohádka v duchu Stmívání podruhé od Kika57: