Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Pohádka v duchu Stmívání od NatyCullen

24.12.2011 (08:30) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 3× • zobrazeno 1550×

Edit: Článek je ponechán v původní podobě.

„Bello, pojď rychle sem. Dones tyto brambory do kuchyně.“ Paní Bergmannová na mě křičela z rohuspíže a já se co nejrychleji dostala za ní, ochotna jakkoliv pomoci. Ukázala mi kbelík plný čerstvýchbrambor. Já ho čapla do mozolovitých rukou a vydala jsem se směrem ke kuchyni. Trmácela jsem sepřes chodby úzké i široké, dlouhé i krátké, skromné i ozdobné, ruku s kbelíkem skloněnou až skoro uzemě. Nikdo mi ovšem nepomohl. Jsem pouhá pomocnice, dělám, co je třeba. Peru, uklízím, kydámhnůj, nosím věci, tak na co by na mě brali ohledy, že.
Z malého, prachem zaneseného okýnka jsem vyhlédla ven na dvůr, na který právě přijížděl nášpán. Kníže Edward. Nejbohatší a nejžádanější v okolí. Vlastnil stovky hektarů půdy, zámek, šperky,všechno, po čem ženy touží. Taky se na jeho zdejší bály sjížděly stovky mladých slečen, které doufaly,že si kníže Edward vyvolí právě je. S většinou z nich jenom strávil noc a poslal je k vodě s výmluvou,že se ještě nechce vázat. Byl nejvlivnější muž v kraji, tudíž nějaké námitky, že s ním ona slečnaotěhotněla, nebyly brány v potaz, samozřejmě. Byla označena za lehkou děvu a věc byla smáznuta zestolu.

Všichni o něm věděli, že je záletník, ale zástupy nevěst a potencionálních společnic se hrnuly dál.
Kníže Edward právě seskakoval z koně, vracel se z úředního jednání. Já, zírajíc přes ušmudlanéokénko, jsem ale musela uznat, že chápu ony ženy, které si přejí strávit byť jen chvilku v jehospolečnosti. Uměl očarovat všechny, jeho blyštivý úsměv vždy dokázal každého přimět k tomu, co sion sám přál, co si usmyslil. Jeho zlatavé vlasy házely odlesky, jeho pevná postava vzbuzovala v ženáchbezpečí…
Zavrtěla jsem hlavou, takto nemůžu myslet. Neměla bych o něm tak básnit, když jsem ho ještě nikdyneviděla zblízka. Vždycky jsem si ho nenápadně prohlédla z odlehlejších míst. Bylo doslova nemožné,abychom se zrovna my dva někdy setkali. Lev a rybka se také nikdy nesetkají tváří v tvář. Lev žijevýhradně na souši a živí se masem jiných zvířat, je krvelačný. Ano, někdy se sice doplahočí až k vodě,aby ukojil žízeň, ale nikdy neklade žádnou váhu na obyvatelstvo onoho vodního toku. On byl lev, járybka. Přírodně i společensky neslučitelné bytosti. Já bych nepřežila vedle něj, on by po mém bokutéž trpěl.

Kníže Edward byl marnotratný, domýšlivý, lakomý a netolerantní vůči lidem chudším, to byla o němdalší veřejně rozšířená zpráva, k ženám se nejspíš choval jinak. Nikdy si své služebnictvo nezavolal,natož prohlédl, či aby nám někdy daroval nové šaty. Byl zahleděn sám do sebe a slovo dobrota mubylo nejspíš navždy odepřeno. Asi je i lepší, že se my dva neznáme. Brzo bych pochopila, že krása,kterou on oplývá, není vše.
„Hej, co tady děláš?“ Otočila jsem se a uviděla stráže.

„Jen nesu brambory do kuchyně,“ ospravedlnila jsem se, když jsem si uvědomila, že tady už několikminut stojím a zírám na prázdný dvůr, Edward i se svou gardou už dávno odešli. Dala jsem se znovado komíhavého pohybu.
Překonala jsem ještě pár dalších metrů směrem ke dveřím s nápisem kuchyně. Rozrazila jsem bytelnédveře a do nosu mě udeřila desítka vůní. To bude určitě jablečný koláč, pomyslela jsem si.
„Díky, Bello, přijď pak ochutnat,“ zvolala na mě Marta, která měla celou kuchyň na starost a bylavýtečná kuchařka. Na hlavě měla bílý čepec a ruce celé bílé od mouky.
Dnes asi bude další hostina. Zaklapla jsem za sebou dveře a vydala se dál dělat potřebné práce. Vždyťza to mi tady platí. Platí mi noclehem a jídlem, nemůžu odtud odejít, i kdybych chtěla.
*
„Ať je všechno dokonale připravené, zařiďte to,“ nařídil jsem menšímu pánovi, známému jako vrchníslužebnictva. Stoly v místnosti se začaly prohýbat pod nánosy jídla, pití, zákusků a všech laskomin.Opustil jsem jej a nechal je všechno připravit, večer bude velká oslava. Nevím ani čeho, prostě oslavaživota.
Vydal jsem se do svých komnat a služebnictvo jsem nechal o samotě. Bloumal jsem zámkem asám jsem žasl, co všechno mám. Zlato bylo po celých chodbách, klenoty se blyštily všude, kam okodohlédlo, koberce byly z Persie nebo dalších významných zemí. Sám jsem se oblékal do šatů, které bylyprotkány zlatem, stříbrem… Měl jsem všechno. Skoro.
Vpadl jsem do mého pokoje, respektive do jedné z mnoha mých komnat, a rozevřel jsem starou,vyřezávanou skříň. Vévodila této místnosti a já jsem přejížděl kostýmy. Pohled mi ulpěl na sametovýchkalhotách modré barvy a na jemné bílé košili. Oblékl jsem se a upravil, sám jsem nevěděl, proč takbrzy, slavnost začínala až za tři hodiny.
Zpod postele jsem vyndal železnou nádobu. Přinesl jsem si skleničku na úzké stopce a onen zázračnýlektvar do ní nalil. Ze džbánku se začaly řinout rudé plameny. Červená krev se zmocňovala broušenéhoskla, proudy tekutiny vytvářely na stěnách skleničky popraskané mapky. Měl jsem tuto tekutinu, můjjediný chod na věčném jídelníčku, v zásobě. V této době oslav a bálů jsem nechtěl ztrácet čas lovem,tudíž jsem si něco nastřádal.
Smočil jsem rty v tom životodárném nápoji, vyschlými cévami opět pulzoval život, svaly získaly zdrojenergie a hladem otupělý mozek získal zpět svou čirost a bleskové myšlení. Vychutnával jsem posledníkapky uchycené v mém jícnu a potom jsem naposledy tyto kapky polknul. Snažil jsem nějak zmírnit tovzrušení, tu zvýšenou aktivitu mého těla, která byla způsobena krví.
K uklidnění jsem použil svou oblíbenou knihu. Ulehl jsem na nadýchanou postel a v rukou svíral Romeaa Julii. Věřil jsem na věčnou lásku už jen díky této knížce.
*
„Všechny Vás tady vítám, doufám, že si dnešní večer užijete a budete se bavit. Jezte, pijte, jak je libo!“zvolal jsem na dav sedící přede mnou. Více jak sto šlechticů a šlechtičen upíralo pohledy na čelo stolu,na mě. Pokynul jsem jim k zahájení hostiny a desítky rozhovorů se začaly zaplétat. Všichni si nabíralihory jídla na talíře, vína ubývalo po litrech. Já jsem jedl málo, nebyl jsem si jistý, jestli bych tentolidský hnus dokázal vstřebat v tak velkém množství. Už tak mě udivovalo, co všechno dokážou lidipozřít. A tito šlechtici obzvlášť.
Zábava se po večeři pomalu rozjížděla, hrály jemné tóny hudby a první páry se začaly ubírat naobrovský taneční parket.

„Nezatančíte si se mnou, Edwarde?“ Ozval se za mnou křehký vysoký hlásek, otočil jsem se. Předemnou stála rozkošná lady Elizabeth z Langenzellu. Světlé, skoro až platinové vlasy měla vyčesanéna temeni hlavy, velké kruhové šaty ji obalovaly jako ochranný plášť. Zářivé modré očka jí svítily
v srdcovitém obličeji, pravidelná ústa tvořila úsměv.
„Zajisté,“ promluvil jsem a vedl jsem ji na parket. Tančili jsme spolu asi tři pomalé skladby, ona mivyprávěla o jejím životě na zámku Langenzell, vyprávěla mi o rodičích a dokonce i o historii jejíchkrásných šatů. Moc jsem neposlouchal, nevěděl jsem, proč jsem se nesoustředil, přitom jsem se natuto oslavu tolik těšil. Teď jako by mě něco přivřelo, přemýšlel jsem nad něčím a přitom nad ničím.Spíš jsem hledal vhodnou myšlenku… Bylo to jako deja vu, už jsem tohle někdy prožil, ten pocitnerozhodnosti a velmi blízké důležité události jsem už zažil. Ale co to bylo?
„Posloucháte mě, Edwarde? Tak co na to říkáte? Mohli bychom jít k vám do ložnice a trochu si užít,“nemravně mi nabídla Elizabeth. Tohle jsem většinou nabízel ženám já, nikoliv naopak. Jindy bych tutoaž příliš lákavou nabídku bral všemi deseti, ale dnes jsem musel odmítnout. Sám nevím proč, jako byza mě myslel někdo jiný, někdo mnohem lepší a slušnější člověk než jsem já.
„Ne, neužijeme. Omluvte mě, prosím,“ rychle jsem od ní zmizel, musel jsem jít jinam. Někam, kdebudu mít soukromí.
Zaklapl jsem dveře mého pokoje a přímo obléhal duchny postele. Dal jsem si ještě jednu sklenku krvea díval se do stropu… Myšlenky se jakoby vytratily z hlavy, nemyslel jsem na nic, byl jsem paralyzovánčasem, pomíjivostí života, mou namyšleností, domýšlivostí. Jako by na mě tento můj předstíranýlidský panský život padl. Jako by se má hrubá slupka rozpadla a zbylo obnažené jádro osobnosti.Pochroumané a rozervané. Kdybych mohl brečet, udělal bych to. Chtěl jsem všechno napravit, střádaljsem plány…

Ležel jsem dál, čas jako by neexistoval. Špatné vlastnosti se jako mávnutím proutku vypařily, nabývaljsem racionálního úsudku. Zatím jsem nevěděl, kdo jsem, ale věděl jsem, kdo nejsem. Už nejsem tentvrdohlavý, marnotratný kníže, který chce všechno, na co si ukáže… Nejsem kníže Edward. Teď už jsemobyčejný upír Edward, který využil pár lidských životů na to, aby si i on mohl připomenout, jaké to ježít v luxusu, o který se tak dlouho ochuzoval. Tak dlouho jsem se snažil být dobrý, ale jednou si mě tozlo našlo…

Jako bych znova prošel proměnou. Ne tou fyzickou, nýbrž psychickou. Předtím jsem byl zlý pán, teďse ve mně zase probouzí dobro. Neskutečně výjimečný pocit, o který už nechci nikdy přijít… To světlodobra, které vám prozáří mysl, ten kámen, který spadne ze zčernalého srdce…
Vyskočil jsem z postele a byl jsem překvapený, že slunce se už rýsovalo na východě. To jsem celou noctakto přemýšlel? To jsem se celou noc takto měnil? Nemožné, nemožné. Žár dobra u srdce mě aleutvrdil o opaku. Užívej si tuto pohádku, Edwarde. Zaznělo mi v hlavě, bůhví odkud. Že by i nad námiBůh lpěl a teď se nade mnou smiloval? Osud? Nevím, ale děkuju. Navždy budu této síle vděčný.

Jdi k potoku, tam tě čeká šťastný konec. Další příkaz v mé hlavě, uposlechl jsem. Věřil jsem tomuneznámému hlasu. Vyletěl jsem ze dveří, letěl jsem poschodími, nezajímal jsem se o konec mé včerejšíoslavy a vyletěl do chladného, podzimního, skoro až zimního počasí. Ignoroval jsem severní vítr, kterýhyzdil mou tvář.
Změnil jsem směr a vydal se k potoku, který se nacházel nedaleko zámku. Místy jsem utíkal, někdyzpomalil, neznámá síla mě k onomu vodnímu toku táhla. Už jen pár metrů, pár kmenů stromůminout…
Pak jsem spatřil ji. Křehké ruce se máčely v ledové vodě, bělostné kapesníčky v ní máchala. Tvářeumouněné, hadry potrhané, vesele si ale pěla. Přišel jsem až skoro k ní, kochajíc se její tak nezvykloukrásou… Myšlenky jsem neslyšel, už to mě zaráželo a podněcovalo mě to k tomu, abych ji poznal.
Uslyšela křupnutí větvičky a otočila se. Pohled do jejích hnědých ořechových očí mě zamrazil. Bylov něm cosi magického, něco, proti čemu se nedalo bojovat. Klekl jsem na kolena, natolik přemoženonou její silou. Mahagonové vlasy se jí vinuly kolem obličeje, zmrzlé rty s kapkami vody se leskly. Očina mě upírala jako já na ni…Nikdy předtím jsem si jí na zámku nevšiml. Nikdy jsem se nepozastavovalnad služebnictvem a teď zrovna v těchto řadách naleznu lásku.
Srdce jako by mi chtělo ožít. Její pohled mě propaloval až do hloubi duše. Byla nádherná, pro mě ano.
„Bello,“ zašveholil jsem nečekaně, sám jsem nevěděl, odkud to jméno znám. Měl jsem ho ukrytov koutě mysli, teď se dralo na povrch.
„Edwarde,“ zašeptala, já okouzlen jejím hlasem, který se podobal cinkotu těch nejjemnějšíchzvonečků.
Nemohl jsem odolat. Vtiskl jsem jí polibek, na který jsem čekal snad celou věčnost. Nebránilase. Vychutnával jsem si její plné rty, ani jsem necítil její krev, nebylo to důležité. Byla důležitá jejípřítomnost. Její tělo tisknoucí se na to mé. Její voňavé vlasy, které cuchal vítr.
Oddálil jsem se od ní a znova pohlédl do těch mandliček.
„Je tohle vůbec možné? Myslela jsem si o tobě, jak jsi zlý, ale teď vidím opak. Cítím to,“ promluvilamým směrem a já jsem se na ni něžně usmál. Ona byla mým důvodem ke změně. Našel jsem ji! Našeljsem svou věčnou lásku! Nezáleží na tom, že jsem upír a ona člověk, věřím, že spolu překonámevšechno.
„Je to bláznivé, znám sotva tvé jméno, ale dal bych za tebe svůj život,“ řekl jsem dojatě, stále jsemtomu nerozuměl. Opřela se mi o rameno a já neodolal. Hladil jsem ty bujné kadeře…
„Miluju tě,“ zašeptala potichu, já oněměn tímto vyznáním. Chtěl jsem plakat, děkovat všem mýmdobrým vílám…
„Já tebe víc,“ řekl jsem a políbil ji. Znova, znova a znova. Tohle bude trvat celou věčnost. Naše láska.Co může být víc?
A nečekaně, na konci listopadu, začal padat sníh jako pečeť naší lásky. Lásky tak jiné, ale objevené.
*

„Trápily jsme je ale dlouho, nemyslíte?“ zeptala se se strachem v hlase jedna z nich, která bylanejmladší a nejstarostlivější.
„Ano, ale našli něco, co najde jen pár bytostí. Našly nejsilnější pouto,“ pronesla druhá, starší ženav chudých bavlněných šatech s šálou kolem ramen.
„Čekali dlouho, ale dočkali se. Naše sudba se u obou vyplnila. Je hotovo,“ dovršila rozhovor třetí,nejmoudřejší žena. Ještě chvíli se tyto tři ženy dívaly na líbající se pár a pak zmizely jako pára nad
hrncem. Nečekaně a rychle.
Tři sudičky, které stály u kolébek každého z nich, jim požehnaly a odletěly neznámo kam. Nejspíšdávat dohromady další rozdílné dvojice…
A tak končí příběh lásky, která si i přes předsudky a zlo u některého z nich, našla správnou cestu aspojila naše dvě hrdličky dohromady.
Budou žít šťastně navěky. Láska přeci neumírá…

NatyCullen

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Pohádka v duchu Stmívání od NatyCullen: