Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » O vánocích se plní každé přání od Agule99

Z mé hrudi se mi draly pobouřené vzlyky, které stále doprovázely slzy; neviděla jsem přes ně na cestu, a přesto jsem běžela dál. Náhle, i když očekávaně jsem zakopla a dopadla na deštěm zablácenou zem; moje pokusy o to abych se zvedla, byly marné. Klesla jsem opět na zem a stulila se do klubíčka, třebas mi to slepí mojí na kousky rozdupanou hruď.

***

Ležela jsem dobu, kterou jsem ani v nejmenším nepočítala, jen jsem se probírala vzpomínkami, nevnímala jsem nic. Čas kolem mě běžel, netušila jsem, jestli uběhly vteřiny, minuty nebo hodiny, ale můj stav se nezlepšil a ani to k ničemu nevedlo; avšak mé pokusy zachovat chladnou mysl a vrátit se zpět byly marné, stále končily pláčem a usedavými vzlyky. Každá myšlenka na jeho teplou, příjemnou náruč, ve které jsem noc co noc usínala, mě bortila jako most mezi dvěma stavbami. Všechny jeho polibky směřované k mému ještě nenarozenému miminku, jsem si nechávala volně pobíhat po mysli, jako neřízené střely a slastně se oddávala stále více nepolapitelným snům. Realita by mě již nedokázala zaskočit v jakékoli podobě, ať už jako někdo, kdo si mě všimne, jak jsem slabá a využije to ve svůj prospěch, či snad mě najdou policisté.

Myslela jsem si, doufala jsem v to, že prostě zůstanu sedět a najednou prostě odejdu za ním, až budu dostatečně vysílená a neschopna žít. Nedokázala jsem se zvednout a začít bojovat, můj dosavadní život zmizel jako pára nad hrncem, všechny moje plány odešly do neznáma; zůstala jsem tu jen já, bezvýznamná troska bez duše a srdce. Nechtěla jsem věřit, že by to ještě někdy mohlo být takové, jaké to bylo dříve, a já bych se propadla do spárů té proradné lásky.

 Zpod zavřených víček mi jich netekly slzy, protože již neměly jak, plakala jsem neustále. Své oči, které byly dočista smutné, nevyjadřovaly žádné radostné emoce, jsem otevřela. Kolem panovala nijak nepodobná tma té, když jsem vyběhla, jen málo se lišila slabými náznaky svítání. Přesto nebylo vidět na dlouhou vzdálenost a já tím pádem byla ještě na několik hodin v bezpečí stínů. To jsem však netušila, že i tma je zákeřná – naivita byla silnou stránkou mé osobnosti a jelikož jsem se tak strašně upínala na realitu, nebyla jsem schopna si přiznat i něco víc. Nedokázala jsem svou mysl přinutit, aby pochopila, že není jen dobro, ale i zlo, které čas od času zavládlo a pokořila ta slaboduchá, lidská stvoření. Nadpřirozeno, které si udržuje přiměřenou vzdálenost od obou pomyslných stran, bylo všude kolem nás a já přesto nevnímala ani část z něj, nepřipustila jsem si ho k tělu.

A proto, když jsem pohlédla do rudých očí, poznala jsem, že jsem se osudově spletla, ve svém mínění. Jeho zornice při pohledu na mě dostaly černou barvu a já nebyla schopna vydat jedinou hlásku, jelikož jsem pociťovala tak silný strach, avšak největší emoce, jež mě na těch pár minut osídlila, byl obdiv a láska. Nechápala jsem, jak někdo může po chvíli, kratší než nehet na malíčku, poznat touhu ke stvoření, jež má ve mně vyvolávat strach. A já přesto stále zbožně zírala na toho tvora s blonďatými vlasy, jež nepochybně nemohlo být člověk. Při pohledu na jeho krásný, doslova andělský obličej mi málem má momentálně němá ústa spadla až na zem, ale já nedala nic znát. Mé tělo rozechvíval třes, který ale neměl nic společného s děsem.

Když se však stvoření vynořilo více ze stínů, polil mě studený pot a silný pud sebezáchovy, který mi radil vzít nohy na ramena. Moje srdce bušilo na poplach, že muselo být slyšet na kilometry daleko, v uších mi zvonilo, ale já se přesto zvedla na svoje třesoucí se nohy a udělala jeden krok, buď ke své zkáze, pokud je to netvor, anebo k mému záchrannému lanu, pokud je to anděl. On nedal najevo nic, v jeho kamenné tváři se nezračila žádná emoce. Jeho oči byly stále uhlově černé, ani jeden jsme nebyli schopni uhnout pohledem, kolem nás panovalo mrtvé ticho; avšak i kdybychom byli na rušné ulici, přímo uprostřed silnice, ani to by s námi nehnulo.

Jako znamení, ale nevím k čemu, začalo z ničeho nic sněžit. Nevědomky jsem zvedla ruku a nastavila ji proti sněhu, aby mi do ní padaly vločky. Můj zrak byl však stále upřen do dvou rudo-černých svící uprostřed kusu ledu, zato krásného ledu. Pak se to stalo ráz na ráz, že jsem nestihla vnímat potenciální nebezpečí, dokud se nestalo. Byla jsem tak zahloubaná do představ, že jsem nepoznala v tom tajemném muži netvora, jejž je noční můra všech lidí. Upíra. Snad každý zná legendy o Drákulovi, ale v přítomnosti jeho nepřímého potomka si neuvědomí ani písmeno z pradávných příběhů a nestihne se zachránit. Snad poprvé za tento večer jsem naštěstí nalezla svůj hlas.

„Prosím!“ Jediné slovo, které si však tento očividně soucitný upír vyložil špatně. Jeho statné ruce, které mě držely kolem pasu a mého hrdla zároveň, povolily svůj stisk. Já toužila po smrti, ale on cítil to samé co já a pouhé dvě slabiky ho donutily ovládnout jeho žízeň. Jeho prudké oddechování mě děsilo, ale to nepřehlušilo zmatenost ve mně. Od prvního okamžiku, co jsem poznala tohoto netvora, či snad anděla, jsem se nevyznala ve svém těle a především v mé hlavě. Láska, strach, smutek, vztek, oddanost… To vše vystihovalo danou situaci, která panovala v mé mysli, v každém koutku a růžku bylo toto a vše dokreslovala nevědomost. Napětí, které mezi námi panovalo, bylo tak silné, že jsem ho cítila, jak mi doslova vibrovalo ve všech údech mého těla.

„Nemůžu…“ Poprvé jsem ho slyšela promluvit a to mi vzalo veškerý můj dech někam do neznáma, nebyla jsem schopna vnímat něco jiného, jeho sametový hlas, ostatně on celý sám, na mě působil jako hypnotizér. Vzápětí však přišlo něco, co mi narušilo moje hvězdné zámky; anděl, či snad démon, zavřel oči a znovu zopakoval svá slova, to však ještě nebylo pro mé srdce to nejhorší. Vzápětí totiž uložil mé tělo do sněhové pokrývky, jež ležela na zemi, a zmizel. Prostě odešel. Ale já se nehodlala vzdát, protože jsem díky němu našla chuť žít a vzít si ji nenechám. Mé smutné srdce, jako by chtělo potvrdit má slova, párkrát hlasitě zabouchalo. Z koutku oka mi vytekla slza, osamocená, stejně jako já sama a já dospěla k rozhodnutí. Ten anděl mi změnil, během pár hodin zničený život, obrátil ho o sto osmdesát stupňů. Nebyl démon, já v to hodlala věřit, i kdyby nebyl; prostě si ho najdu, je mi jedno kdy, ale splní se to,…

„…protože o vánocích se plní každé přání,“ dořekla jsem šeptem svou myšlenku.

Pohled Carlisle Cullen

Stál jsem proti větru a užíval si vánek, jejž mi cuchal vlasy a zároveň prohledával okolí. Byla tma a normální člověk by toho moc nezahlédl, alespoň ne tady, mezi holými zdmi těchto opuštěných ulic. Jazykem jsem kroužil ve svých ústech a vychutnával si jed, který mi tam proudil; už dlouho jsem nebyl na lovu, dnešní noc se však zdá být ideální. Znovu jsem se nadechl a ucítil závan té lahodné tekutiny, jež kolovala v žilách těm nám podřadným tvorům. Krev. V mém těle převládla ta horší, agresivnější část a já se rozběhl směrem k mé dnešní hostině, v podobě mladé ženy, která jistě bude mnou tak okouzlená a nebude mi odporovat. Mé tělo vibrovalo, těšil jsem se jako malé dítě na vánoce. Jak ironické, že je zrovna jejich období… Své oči jsem měl čím dál více černé, jak jsem se více přibližoval k svému cíli.

Ale to jsem netušil, že žiji skryt za růžovými brýlemi, jelikož realita se zdála být jiná: myslel jsem, že mě lidé nikdy nepokoří, ale to jsem ještě netušil, že potkám ji… Ženu, jež mě dokonale setře svýma očima, jež mě dokonale chytily do svých sítí. Vždyť jsem sakra upír! Ale můj stav, ve kterém jsem se nacházel, vůbec nic neznamenal v této chvíli, kdy mě omámil její pohled, starostlivý a uplakaný obličej. Kdybych nebyl démon, odsouzený do pekel, pomohl bych jí, avšak já byl odsouzen k opaku. Již tolikrát za mou existenci mi to nevadilo, dnes poprvé toho začínám litovat, všech svých obětí. Nikdy jsem nepomyslel na to, že by mě takto znechutil člověk, který je mnou podřadný. Realita je krutá a to nejen pro lidi…

Již poněkolikáté jsem se za tu noc nadechl a v mém hrdle zaplál oheň krutější než to nejsilnější mučení. Voněla tak krásně, ale já bych jí, tomu křehkému stvořeníčku, jež stálo přede mnou, nikdy nedokázal ublížit; a ani na to pomyslet. Moje srdce, i když mrtvé a z kamene, si ji zamilovalo. Poprvé v životě jsem k lidem cítil něco jiného, než pouhé opovržení.

Když ta žena vstala, a podvědomě udělala krok vpřed, zaradoval jsem se, jako kdybych dostal k narozeninám místo kola skútr. Jak divné, i když pro situaci příhodné, přirovnání. Vzápětí natáhla ruku, aby do ní padaly vločky, když zničehonic začalo sněžit; snad aby nám nebe dodalo atmosféru. I já nezůstal pozadu a vrhl se vpřed, ke svému andělu, který mě během pár chvil dostal do sedmého nebe, i když to je u krvelačného monstra krapet nemístný popis. I když jsem běžel zrychleně, abych jí mohl být konečně co nejblíže, čas ubíhal poprvé v životě tak pomalu a mě to připadalo jako kilometry. Ale můj nenadálý sen se splnil a já měl svoji bohyni v náruči, vypadali jsme jako taneční pár uprostřed zasněžené krajiny – a obklopovaly to holé zdi, které celou atmosféru narušovaly.

Kolem bubliny, ve které jsem byl uvězněn, a to rád, však panovala trochu jiná atmosféra. Žena v mé náruči, sic udivená a díky mně šťastná, měla strach a smutek, cítil jsem, jak přímo odkapával po množstvích, při každém úderu jejího srdce. Uvědomil jsem si, že jsem byl hloupý, vyděsil jsem ji. Tuto myšlenku jen potvrdila její tichá prosba, pochopil jsem ji, jako žádost o život, abych ji nezabíjel a přitom já se k tomu ani nechystal. Mé oči, tmavě černé, ne kvůli krvi, ale díky kráse té ženy, byly pevně zavřené. Uvědomil jsem si, že svět, jenž byl mnou doteď vnímán jako ve snu, není tak krásný a že já s tou ženou nemohu být. Musím ji opustit. I když to znělo poněkud nereálně, já to udělat musel, pro dobro nás obou a tuto chvíli vymazat z paměti. Těžké, avšak nutné. Položil jsem ji do sněhové přikrývky, nevnímajíc protesty v jejích očích a rozběhl se pryč. Do neznáma; někam, kde si nepřipustím nic, žádné vzpomínky, ani lásku k té víle. Doopravdy nemožné…

***

O deset let později

Pohled Carlisle Cullen

Moje zlaté oči pravidelně prohledávaly okolí, v zámince najít nebezpečí, ale bylo to zbytečné plýtvání časem, kterého jsem měl bohužel víc, než jsem si přál. Nejraději bych skočil do ohně, a to jen kvůli jedinému důvodu – ženě s hnědýma očima, které mě svázaly do pout lítosti, smutku a beznaděje, kterými byla svázána i ona. Od našeho setkání, které mi otočilo způsob života o 180 stupňů, které mě změnilo, jakožto upíra, od základu. Dříve jsem se dokázal dívat do očí umírajícím obětím, užíval jsem si to, ale teď v jejich očích vidím sám sebe, jako pouhou nesmrtelnou nestvůru, bez duše.

Uběhlo deset let a já je promarnil ubohými pokusy zničit si život, ale bylo to nemožné až na oheň, ale já si nedokázal připustit smrt, už jen kvůli té víle, jejíž pohled mě neustále hřál tam, kde dřív bylo srdce. Až po několika letech jsem konečně našel způsob, jak najít svou duši a získat ji zpět; jak si vzít zpět svůj dřívější klid. Nikdy jsem nebyl kanibal, jako člověk, ale taky jsem nestrávil svůj život propagováním práv zvířat; takže mě možnost živit se jimi a ne lidmi, natolik uchvátila – akorát to chutná jako tofu, náhražka za opravdivé jídlo.

Ale je to lepší, mnohem lepší, než se dívat do vyhasínajících očí lidí, kteří mají právo na život, dle mého názoru větší než zvířata. Avšak i ta vždy nějak pohřbím, jelikož se mi hnusí zabíjení jakýchkoli tvorů, stejně jako právě toho jelena, kterého držím v ruce. Jediné co mě při této stravě drželo, byla ta žena, či snad dívka, ale chuť to nebyla. A přesto jsem si to vychutnával, když mi ta lahodná tekutina laskala mé dočista vysušené hrdlo. Své myšlenkové pochody jsem utišil, když jsem dopil poslední kapku z toho ubohého zvířete, než jsem však odešel, pohřbil jsem jeho tělo, aby měl klid, nedokázal bych si odkráčet jako páv, bez jediného milého gesta, které by ulehčilo mému kamennému srdci.

Kráčel jsem po ulici, kde se to doslova hemžilo lidmi, ale mně se již dávno netvořily jedové sliny, nedělaly se mi chutě při pohledu na obnažené hrdlo těchto tvorů, byl jsem schopný zapadnout mezi ně, jako kdybych byl stejný. Ale nebyl jsem, což ze mě mělo udělat nočního predátora, jenže já jsem nechtěl a to byl nejdůležitější faktor toho, proč jsem se rozhodl pro tento život; pro ten lepší styl bytí.

Nevěděl jsem, kam mě moje nohy zanesou, ale mohl jsem jim plně přenechat vedení, jelikož jsem měl jistotu, že už naprosto ovládám rychlost své chůze, i když jsem zrovna myšlenkami v jiné „dimenzi“. Čas běžel, mnou však nevnímaje, šel jsem dál a dál, procházel jsem hloučky, kde se každý koho jsem se dotkl svou ledovou kůží, hned otřásl; nebo jsem šel skoro prázdnou ulicí, jednou to bylo tak a podruhé onak. Moje oči totiž tak úplně zcela nezajímala samotná cesta, ale okolí, které v tuto chvíli bylo modernějšího stylu, ale přesto, jelikož byl večer a světlo slunce už dávno pohaslo, tu bylo jen pár jedinců, lidského původu, kteří se v tuto dobu odvážili vyjít ven, i kdyby jen vynést odpadky.

Tohle všechno jsem pozoroval, či snad poslouchal, avšak v ten moment, kdy jsem danou informaci pochytil, hned jsem ji pustil druhou stranou ven. Pořádně jsem začal vnímat až v tu chvíli, když jsem se nadechl a ucítil vůni, kterou jsem cítil poprvé – a myslel jsem, že i naposledy – před oněmi deseti lety. I když mé mrtvé srdce nebouchalo, stejně jsem měl pocit, jako by se zastavilo a nejenom ono, bylo to jako by se zastavila země, nebo rovnou celý vesmír. Znovu jsem se nadechl, avšak s jistou jsem věděl, že je to má bohyně, jelikož mé upíří smysly se nikdy nemýlily. Okamžitě jsem zatoužil spatřit její tělo, její oči, ji celou, protože od té situace, kdy jsem ji poznal a vzápětí musel opustit, jsem pociťoval takový absťák, že jsem myslel, že je u upíra nemožný.

Rozhlédl jsem se kolem, až doteď mi nedošlo, kde vlastně stojím. Přede mnou byla, jako vysazená do země, brána hřbitova, sice ověšená vánočními ozdobami, ale přesto vypadala smutně, nesla nádech beznaděje, jelikož zrovna ona byla vybraná, aby strážila hřbitov, místo, kde se drží jedině tyto tíživé emoce. A zrovna odtud vycházela vůně mojí krásky, nedaleko od vstupu; slyšel jsem její srdce, které brečelo spolu se zbytkem těla. Pocítil jsem tak náhlou chuť ji utěšit, říct jí uklidňující slova, která by mou bohyni rozveselila, i když je to na tomto místě zdánlivě nemožné, a to byl jenom jeden z tisíce důvodů, proč jsem opatrně otevřel bránu a vydal se za ní, za mou královnou.

Pohled Esme Anne Platt Evenson

Ráno vstát, umýt se, nasnídat se, jít do práce, nakoupit, uvařit, navečeřet se, umýt se, jít spát. Tyto každodenní činnosti tvořily základ mého žití, a tím to také haslo. Veškerá zábava se mi vyhýbala obloukem, jako bych byla odpad, ale mně to nevadilo, jelikož od té doby, co jsem ztratila dva důvody svého života, tak mi bylo vše jedno. Až na anděla, na kterého jsem marně čekala už přes několik let, a každý druhý člověk by to již vzdal – ale já byla vytrvalá a stále jsem čekala na svůj důvod života, avšak už i mé naděje pohasínaly.

Každou noc jsem usínala s tváří mého anděla za víčky, uvnitř mé hlavy mi sem a tam létaly představy, jak usínám jemu v náručí. Ráno jsem se vždy probudila a udeřila do mě krutá realita v podobě prázdné druhé půlky postele. Noc jsem promarnila sny, sice krásnými sny, ale pokaždé jsem se podívala do zrcadla a uviděla nestvůru s vrabčím hnízdem na hlavě a kruhy pod očima.

Můj život byl celý noční můra, snad jen pomáhala má nevšímavost, ale moje srdce to cítilo. Kamarádi se ode mě odvraceli, neměla jsem žádné zakázky, ani ctitele. Jediná věrná kamarádka Mona se mi snažila v jednom kuse pomoct, ale krom dvou věcí, které mi pomáhaly jen na chvíli – zmrzliny a komedií – mě nikdy nic nedokázalo rozveselit.

A proto, když jsem stála na místě, kde se nehoda udála, kanuly mi po tváři potoky slz. Nedokázala jsem se nad to povznést, cítila jsem stále stejně jako den po té katastrofické události, jako by neuběhlo žádných deset let. Dřív, než jsem se na místě zhroutila, jsem raději pěšky došla na nedaleký hřbitov, abych i tam poplakala nad jejich památkou; abych to měla za sebou.

***

Ozvalo se skřípení vchodové brány hřbitova, které rozhodně nebylo příjemné pro mé uši. Opět jsem ji vrátila do původního stavu, čili zavřela a rozhodným krokem kráčela po cestičce lemované hroby. Rozpuštěné vlasy mi cuchal lehký vánek, jinak bylo nebe poklidné; k tomu panovalo šero, jelikož už bylo později k večeru. Připadalo mi to, jako bych stála na místě, k mému cíli to však nebylo daleko a přesto mi to připadalo jako statisíce mil. Nohy mi těžkly, byly těžší než olovo. A přesto jsem brzy stála před památkou mého přítele a nenarozeného děťátka, která byla ozdobená stovky věnců a několika svíček, především ode mne. Opětně se mi spustily niagáry slz, které doprovázely tiché, bezduché vzlyky.

Tolikrát jsem si přála vrátit minulost, mít jeho a děťátko zpátky, ale teď si jen přeji, aby mě osud konečně nechal být a našel si nějakou jinou oběť, abych konečně dokázala zapomenout na to špatné… Copak nikdy nemohu být šťastná? Odpovědí na mou otázku, avšak nevyřčenou, byly kroky tak tichounké, že jsem je nemohla slyšet.

Prudce jsem se otočila, ale hned jsem zavřela oči, protože ten kdo tam stál, nemohl být on a já už měla tak velkou díru v srdci, že jsem raději věřila, že je pouhý sen, který mě opět neopustí. Když jsem je však otevřela, stál tam stále, očekávajíc mou reakci a v koutku své mysli, se bojíc mého strachu. Můj anděl, král s blonďatými vlasy a tentokrát ne rudýma, ale zlatýma očima. Vypadal snad ještě lépe, než ten mlhavý, proradný večer, na který jsem měl překvapivě přesné vzpomínky.

Jakmile jsem si plně uvědomila jeho přítomnost, přestala jsem řídit svoje tělo, všechno řízení teď padlo do rukou jemu. Klidně bych kvůli němu i skočila z mostu, pokud by to přikázal. Moje myšlenky odplouvaly pryč, byla jsem tu jen já a on. Stejně jako tenkrát, i teď začalo sněžit, jako by to bylo znamení, že mi dva k sobě máme patřit. Ale jestli to tak doopravdy je, to netuším. To co vím je, že by mi tato možnost reality v nejmenším nevadila.

Jako by se situace doopravdy opakovala, avšak jinde, se to přehrálo znovu – já natáhla ruku, postoupila o krok dopředu a než jsem se nadála, byla jsem v jeho náruči. Nevěděla jsem, proč to říkám, ale znenadání mi šeptem unikla ze rtů jediná věta, která mohla změnit vše.

„ Tentokrát si tě utéct nenechám…“ Vzápětí se můj anděl usmál, a moje srdce poskočilo, jelikož mi vykouzlil na tváři to samé.

„Já vím,“ jeho hlas mi odpověděl, uchvátil mě stejně jako před deseti lety, byla jsem jako zhypnotizovaná. Pak se stalo něco neočekávaného, něco, co mi málem přivodilo srdeční infarkt. Pomalu se ke mně přibližoval celou svou hladkou tváří, svými hebkými rty se opřel do těch mých, spojili jsme svá ústa v jeden nekonečný celek. Když se to stalo, a on mě políbil svými ledovými rty na ty mé, jsem konečně zapomněla na minulost, zajímala mne pouze přítomnost a já pochopila, že mi dva patříme k sobě.