Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Kořist - Aalex

28.09.2010 (20:30) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 0× • zobrazeno 1356×

Aalex

Kořist

Probudila jsem se v Římě. Slastně jsem se protáhla a přitulila se ke svému muži - Jackovi, který ještě spokojeně spal. Nemohla jsem uvěřit, že tu opravdu jsme. Po tolika letech jsme si dopřáli dovolenou jen sami dva – bez dětí. Chtěli jsme trochu poznat Evropu, lenošit, užívat si a nasát atmosféru míst, kudy kráčely dějiny (jak říkal Jack). Marná sláva, středověké hrady v Americe nemáme.

Původně jsme tuhle cestu plánovali všichni společně, ale zkuste něco vnutit 17ti letému puberťákovi a o rok starší puberťačce? Oba budou raději na brigádě ve vodním parku a bláznit se svými přáteli. Konec konců, jejich mínus, ne? Trocha samostatnosti jim neublíží. S úsměvem jsem si užívala lehké polibky, kterými Jack zasypával moje rameno.

Včera jsme přiletěli z Chicaga a ta cesta nás docela zničila. Spali jsme téměř dřív, než jsme položili hlavu na polštář – hned po večeři. Dnes jsme chtěli začít s prohlídkou Říma a Vatikánu.

Když jsme se konečně odhodlali vstát a sejít dolů do Lobby, všimli jsme si skupinky turistů, kteří postávali kolem ženy. A byla to žena s velkým Ž. Pochybuji, že by byla v kterékoli společnosti přehlédnutelná. Byla prostě nádherná.

Zjevně jsem nebyla jediná, kdo od ní nemohl odtrhnout oči. Ačkoli by mi to jindy připadalo nevhodné, teď jsem chápala, že na ni muži (včetně toho mého) zírali jako uhranutí. Ostatně nebyli to jen muži. Měla dlouhé lesklé mahagonové vlasy a její oči měly velice zvláštní barvu. Jakýsi odstín fialové. Musela mít kontaktní čočky. Nikdo takový odstín nemá.

Na to, jaké tu bývá teplo, byla dost oblečená, ale i tak mohl každý obdivovat její půvaby. Kratičká minisukně odhalovala dlouhé nohy v tmavých punčochách. K tomu měla červený, mimořádně přiléhavý top s dlouhými rukávy a rolákem.

Představila se jako Heidi, ale mluvila perfektní angličtinou. Její přízvuk byl jen o trošičku měkčí. Rozhodně nezněl německy (navzdory jejímu jménu), ale spíš italsky. Nabízela celodenní výlet do Volterry. Právě dnes byl Den svatého Marka, kdy ve Volteře oslavovali vyhnání upírů. Už jsem o tom slyšela, prý je to úžasný zážitek. Volterra sama má být jedno z nejromantičtějších měst. Je tam zachována středověká architektura a kouzlo úzkých křivolakých uliček, které najdete ve Středomoří.

Znovu jsem se podívala na Jacka a pobaveně mi zajiskřilo v očích, když jsem mu prstem zvedla bradu, aby zavřel pusu. Bylo zbytečné ptát se, jestli chce jet. Zřejmě by byl schopný jet i beze mě. Ostatně proč ne? Plánovali jsme v Římě zůstat ještě týden. To je dost času na prohlídku všech památek, i když o den přijdemea alespoň uvidíme víc z Itálie.

Nakonec se nás sebralo asi dvacet. Byly tu různé národnosti a Heidi s každým z nich dokázala pohovořit v jeho rodném jazyce. Když ale mluvila k celé skupině, jako třeba když nás vítala v autobuse, mluvila anglicky.

Cesta nebyla tak dlouhá, jak bych čekala. Když jsme se blížili k Volteře, bylo téměř poledne. Heidi nám vyprávěla legendu o potulném mnichu – svatém Marku, který za pomoci kříže, svěcené vody a dřevěného kůlu, který jim vrážel do srdce, vymýtil ve Volteře upíry. Ti, které nezabil, utekli…, ale moc jich nebylo. Faktem zůstalo, že od té doby už se ve Volteře neobjevili. Stala se nejbezpečnějším italským městem.

Říkala jsem si, že je to docela hezký příběh, který tajně skládá poklonu volterské policii.

Autobus nás vyložil na jednom z přeplněných parkovišť na okraji města. Tenhle svátek je tu asi opravdu oblíbený.

Při pohledu na všechny ty lidi v červených pláštích s umělými upířími zuby se zdálo nemožné, prodrat se na náměstí, kam jsme směřovali. Heidi to ale zřejmě problém nedělalo.

Chovala se jako dokonalá průvodkyně, i když občas mi spíš připomněla honícího psa. Nedopustila, abychom se jí rozutekli a opozdilce, kteří se zapomněli u stánků se suvenýry, napomínala, že po prohlídce hradu, budeme mít na všechno času dost.

Rozhlížela jsem se po vhodné restauraci, kde bychom se mohli naobědvat, ale Heidi nás stále popoháněla kupředu. Prý má pro nás připraveno něco speciálního – obzvlášť stylového.

Konečně jsme dorazili na náměstí. Před chvílí odtud znělo dunění zvonů, ohlašující poledne. Zřejmě tu došlo k nějakému incidentu, protože si o něm lidé šuškali. Jistě ale nešlo o nic vážného. Policisté, které jsme viděli, se tvářili zcela uvolněně a bezstarostně se dívali kolem, jak dohlíželi na dodržování pořádku. Dělali svou práci dobře.

Heidi nás vedla do nějaké budovy, která zvenčí vypadala velice středověce. Uvnitř na nás však dýchl chlad klimatizace a uvítaly nás dlouhé tlusté koberce. Vůbec to kolem vypadalo spíš jako v recepci luxusní kancelářské budovy. Vyjeli jsme výtahy, ve kterých zněla tichá uklidňující hudba. Když jsme vystoupili, čekala na nás opravdová recepční. Pozdravila Heidi a s příjemným úsměvem nám pokynula, abychom šli dál.

Před námi se otevřely obrovské dveře a my mohli konečně obdivovat něco původního. Nekonečnou chodbu s historickými malbami na stěnách. Končilandáherně zdobenou halou. Většina lidí už vytáhla fotoaparáty a poslouchala Heidi, jak stručně vypráví něco o dějinách téhle budovy. Já si však všimla malé ženy, která svírala růženec. Nerozuměla jsem jí a ani jsem nedokázala určit, jakou řečí vlastně mluví. Vypadala ale náhle opravdu vyděšeně.

Překvapeně jsem se rozlédla kolem. Všude světlé barvy, mramor, zlacení, vysoký strop… nic depresivního, co by mohlo děsit. Jedině, že by trpěla agorafobií. Jiné vysvětlení mě nenapadlo. Pak Heidi otevřela tajné dveře, které by neobjevil nikdo, kdo by přesně nevěděl, kde leží. Dokonale splývaly se stěnou. Bylo to zřejmě součástí toho překvapení a já byla docela ráda, že prohlídka zatím skončí, protože jsem dostávala opravdu velký hlad.

Všichni jsme se zvědavě nahrnuli dovnitř. Za dveřmi byl jakýsi kamenný předpokoj. U jeho zdi se ke zdi mačkali 4 lidé – 2 ženy a 2 muži, aby nám udělali místo. Muži i jedna z žen byli neobvykle krásní a bledí. Střelila jsem pohledem po Heidi – byli si něčím velmi podobní, ale přesto zřejmě nebyli příbuzní.

Ta druhá žena – vlastně spíš dívka (nemohlo jí být víc než mojí Jodie) mělave tváři velmi vystresovaný výraz. Skoro jako by právě unikla smrtelnému nebezpečí. Tady? Ale jak by to bylo možné?

Její výraz se změnil na zděšení, když spatřila tu malou ženu s růžencem, které jsem si všimla předtím. Ano, byla vážně divná.

Heidi stála ještě v té velké hale a zavolala na nás, abychom se nezdržovali a prošli dál. Před námi se otevřela světlá kruhová místnost. Jejím jediným zařízením byly 3 dřevěné masivní trůny, na nichž seděli muži a kolem nich stáli další lidé.

Prostřední z mužů na trůnech povstal a nadšeným hlasem nás vítal: „Vítejte, hosté, vítejte ve Volteře.“

Znělo to téměř, jako by zpíval. Když jsme se tam shromáždili všichni, Heidi kolem nás prošla, jako by její úloha skončila a připojila se k lidem před trůny. Teď jsem dostala pocit ohrožení i já. Zvuk, který vydaly dveře, když za námi zapadly, zněl tak nějak definitivně. Jako konec cesty. Všimla jsem si, že z téhle strany na nich není klika.

Jako by se všichni z naší skupiny probrali z nějakého snu. Nejistota náhle čišela z každého z nás. Proč nikdo nic neříká? Proč tu není slíbený oběd? Proč na nás ti druzí tak zírají? Chytla jsem Jacka za ruku a pevně mu ji stiskla. Stisk mi oplatil.

Byla jsem si jista, že jsme udělali chybu, že jsme se nedrželi svého původního plánu. A měla jsem pocit, že byla osudová. Ještě, že tady s námi nejsou děti.

To byla moje poslední myšlenka. Ti druzí se totiž začali stavět do řady a hrbili se, jako by se chystali ke skoku. Vypadali, že čekají jen na povel. A ten přišel.

Černovlasý muž, který nás tak nadšeně vítal, líně protáhl: „Dobrou chuť, přátelé.“

œKONEC

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Kořist - Aalex: