Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Konec dobrý, všechno dobré od Faelivrin

14.02.2012 (14:00) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 4× • zobrazeno 1522×

EDIT: Článek ponechán v původní podobě.

Ve Forks už zase pršelo. Nikoho to ovšem nepřekvapilo, spíš zklamalo. Byl únor a všichni se těšili na sníh. Bella ho ale nesnášela. Popravdě, nemusela ani déšť, ale s tím už se nějak smířila. I když žila ve Forks už 3 roky, stále jí chyběl teplý Phoenix. Minišaty, žabky a špagetová ramínka. Zasnila se. „Na co myslíš?“ ozvalo se jí u ucha a ona se s úsměvem otočila. Stál tam Edward a i s mokrými vlasy vypadal neodolatelně, to jenom kvůli němu tolerovala ty ošklivé zamračené dny. Najednou si uvědomila, že na ni kouká svým frustrovaným pohledem. „Víš, vzpomínala jsem na Phoenix. To teplo a slunce…občas mi to trochu chybí.“ usmála se omluvně. Věděla, že pokud chce Edwarda, musí se toho vzdát, ale vzpomínky ztratit nechtěla. On to pochopil, avšak nijak nekomentoval, vzal Bellu za ruku a společně odešli do školy. Dopoledne uběhlo velice rychle, přišel čas oběda. Ruku v ruce se vydali do jídelny, jakmile tam vstoupili, ozval se Edwardovi v hlavě Alicin hlas. „No, kde jste? Čekám tu na vás snad věčnost! Mám překvapení!“ Pak zmlkla, a i když se Edward snažil sebevíc, nedokázal nic přečíst. Popadl tedy podnos a začal na něj házet jídlo, aby se k ní co nejrychleji dostal, Bellu táhl za sebou. Alice je uvítala oslňujícím pohledem a pak zavrkala: „Takže, když už jste konečně všichni tady, chci se s vámi podělit o svůj úžasný nápad. Chci na něj slyšet jen slova nadšení a chvály! Za chvíli je tu Valentýn a my jsme tak pěkně spárovaní. Co takhle večírek? Bez dozoru. Carlisle dá Esme výlet do Benátek.“ Skončila a upřela na ně svůj pohled. Bella zasténala, party odjakživa nesnášela a navíc naprosto zapomněla, že se blíží Valentýn. Ostatním se ale návrh líbil, takže souhlasili. Samozřejmě se o nic nemuseli starat, Alice byla posedlá organizováním a dokázala připravit nádherné akce. Bellu znervózňoval víc ten svátek než party. Co má proboha dát Edwardovi? Co má dát někomu, kdo může mít naprosto cokoliv? Kdyby byl aspoň normální člověk, vyřešila by to čokoládou, ale takhle mu těžko může koupit někde třeba krevní konzervu… Nakonec se rozhodla, že se poradí s Angelou.

Dnes jí čekalo odpoledne o samotě, jelikož Edward musel s ostatními na lov. Hned jak přijela domů, vrhla se k telefonu a za chvíli už slyšela Angelin hlas. „Angie? Ahoj, tady Bella. Co děláš? Nechtěla bys k nám na chvíli přijet? Vážně? Tak to je super, budu se těšit.“ Položila telefon a odběhla udělat vafle. S Angelou to bylo všechno tak jednoduché. Nevedly ty trapné typické dialogy, spíš mlčely, rozuměly si beze slov. Tentokrát ale chtěla Bella radu. „Angelo, prosím, pomoz mi, co bych měla dát Edwardovi k Valentýnu? Já na to úplně zapomněla a Alice chce pro nás udělat nějakou party, tak to nechci pokazit.“ Angela na ni chvíli koukala a pak se rozesmála. „Páni, Bello, to snad ne. Ty jsi první holka, která kdy zapomněla na Valentýna, i já mám koupený dárek pro Erika už od Vánoc. Chci mu dát takový vtipný trenýrky. Možná by Edward ocenil něco podobného.“ Bella okamžitě zrudla až po konečky vlasů. Nedokázala si sama sebe představit, jak Edwardovi dává něco takového, ale aspoň poděkovala za tip a pak si s Angie ještě chvíli povídali. Edward tentokrát odjel na delší lov a tak se Bella vydala do Port Angleles, aby vybrala nějaký dárek. V zoufalství zamířila do obchodu s notami, protože chtěla koupit klavírní koncerty. Cestou ale uviděla něco jiného a dárek byl tím pádem vyřešený. Večer rychle zhltla večeři, v půl deváté běžela do pokoje. Nestihla ani zavřít dveře a objímaly Edwardovy silné ruce. „Lásko, bez tebe to bylo k nevydržení.“ šeptal jí do ucha. Otočila se k němu a políbila ho. „Tady máš odměnu za to, že si to tak pěkně přečkal.“ „Hm, to není špatné, myslím ale, že si zasloužím mnohem víc.” odpověděl se smíchem, v tu chvíli už leželi v posteli. Chvíli se ještě líbali, jenže pak Bella usnula.

Když se ráno vzbudila, Edward nikde nebyl, což jí trochu rozhodilo, ale za chvíli se ozval zezdola Charlieho hlas. „Bello? Jsi vzhůru? Máš tu poštu.” Posadila se a pořád nic nechápala. Kdo by jí psal? S mamkou si píšou jen maily. Přiloudala se dolů. „Netvař se jak kakabus. Máš tu samý růžový obálky, je Valentýn, copak jsi zapomněla?“ usmál se. Na stole opravdu ležela dvě přání v naprosto stejných obyčejných růžových obálkách, vzala je a odnesla do pokoje. Přivoněla k tomu prvnímu, okamžitě ji do nosu uhodila sladká vůně. Tohle přání je od Edwarda. Bylo nádherné, na přední straně se skvělo úžasné srdce z různých peříček, barev a třpytek, uvnitř byl krátký citát z Romea a Julie, k tomu připojený vzkaz Miluji Tě. Z druhého přání cítila les a hlavně Jacoba. Hlavním motivem byl obrázek smutného vlka vyjícího na měsíc. Bez vzkazu. Bella si povzdechla. Jacob byl kamarád. Její dobrý přítel, přesto k němu cítila jen bratrský cit. On si to ale nechtěl přiznat, stále na Bellu útočil, tvrdil, že ji miluje. Doufala, že ho to přejde, ale asi se mýlila. Každopádně nechala jeho přání být a spíš přemýšlela, co si vezme na sebe.

Najednou slyšela auto na příjezdové cestě a za chvíli už stál ve dveřích Jacob. „Proboha, jak si se sem dostal?” Bella se příšerně lekla. „Klid, Charlie mě pustil. Krásnýho Valentýna!“ zvolal a vrazil jí pod nos kytku růží. Vzala si je. „Díky, ale já pro tebe nic nemám. Nepočítala jsem s tím.” „To nevadí, myslel jsem si to. Mám návrh. Pojeď se mnou na oběd a budeme si kvit.“ Bella chtěla nejdřív odmítnout, ale hlodal v ní pocit viny. Nakonec si řekla, že dobrým obědem nic nezkazí. Souhlasila, což Jacobovi udělalo neskutečnou radost. Hned jí popadl a táhl jí za ruku ven. Charlie nic nenamítal, vždycky ho mě radši než Edwarda. Cestou do Port Angeles mlčeli, ale v malé příjemné restauraci se rychle zapovídali a Bella přestala hlídat čas. Když padla tma, uvědomila si, že by měla být na cestě k Cullenovým. „Jacobe, bylo to skvělý, jsem moc ráda, že jsme si takhle zase popovídali, ale prosím, vezmi mě teď zpátky.“ Začala se zvedat, nicméně on se ani nepohnul. „Jaku, haló, odvezeš mě zpátky?“ Zvedl k ní své tmavé oči a zavrtěl hlavou. Bella ztěžka dosedla zpátky na židli. „Proč?” zašeptala. „Ty chceš jít za ním, ale to já nedovolím. On si tě nezaslouží, nemiluje tě tolik jako já. Proč to nechceš chápat? My jsme tu jeden pro druhého.” Mluvil rychle, trhaně, namáhavě oddechoval. Bylo vidět, že to ze sebe už chtěl dostat hodně dlouho. Bella nebyla schopná slova, přesně tohohle se bála a v duchu si nadávala, že s ním odjela právě sem. Navíc mobil samozřejmě nechala doma. Párkrát se nadechla, aby se uklidnila a pak zkusila v klidu promluvit. „Jacobe, proč to děláš? Proč to ničíš? Ty víš dobře, že to není pravda. Mám tě moc ráda, ale jako bratra. Jsi pro mě důležitý, ale Edward… Edward je důvod mé existence. Je moje všechno. Mé slunce, kyslík, má radost. Bez něj nemůžu žít.“ Jakmile to vyslovila, došlo jí, jak velkého omylu se dopustila. Jacoba to evidentně urazilo a naštvalo. Začal být nebezpečný. Umíněný. „Prostě tě za ním nepustím!“ vyštěkl. To už ale Bellu rozzlobilo. „Ty nemáš právo mi takhle vyhrožovat, Jacobe Blacku!“ zaječela na něj. „Zklamal jsi mě, dej mi už konečně pokoj a smiř se s tím, že Edward je můj život.“ Hodila po něm ubrouskem a vyběhla ven na ulici. Jen slyšela, jak se Jacob zle směje a volá: „Tak hlavně, aby ses k němu dostala!“

Bella běžela dál a dál. Zničehonic jí z očí vyhrkly slzy. Tolik se v Jacobovi spletla. Mrzelo ji, jak to všechno dopadlo, ale teď už nebylo návratu. Pomalu se uklidňovala, přešla do rychlé chůze a začala přemýšlet. Potřebuje se dostat zpátky. Ale jak? Stopovat nechtěla, volat Charliemu taky ne a na Edwarda si nepamatovala číslo. Byl skoro pořád s ní, takže mu vlastně ještě nevolala. Zachvátila ji panika. Byla sama, v cizím městě, bez kohokoliv známého. Po chvíli bezcílného bloumání a přemýšlení se rozhodla, že se domů vydá pěšky. Možná ji Alice uvidí a někoho pro ni pošle. Samozřejmě, že to byl zoufalý plán, ale Bella byla v koncích.

Cesta byla špatně osvětlená, neudržovaná. Belle z toho bylo úzko, ale neodvažovala se otočit a sama bloumat v cizím městě. Šla dál a dál, nekoukala na hodinky, v mysli se soustředila jen na Alici. Poprvé jí bylo líto, že Edward nedokáže číst její myšlenky. Mohl by ji rychle najít. Najednou za sebou uslyšela auto. Uvažovala, že se schová, ale pak se ho rozhodla ignorovat a pokračovala v chůzi. Srdce se jí sevřelo, když auto začalo zpomalovat, jakmile kolem ní projelo. Nakonec zastavilo. Vylezl z něj Jacob a tvářil se neskutečně kajícně. „Bello, prosím, odpust mi. Já netuším, proč jsem to udělal. Mrzí mě to. Celou dobu jsem tě hledal ve městě. Už jsem byl úplně zoufalý. Právě jsem byl na cestě k Cullenovým, chtěl jsem je poprosit, aby mi pomohli tě hledat.“ Bella na něj naštvaně koukala, byla by začala ječet, ale trochu ji obměkčila jeho ochota požádat o pomoc ty, které nesnášel. Nicméně, pořád mu nehodlala odpustit. Jacob pokračoval. „Opravdu toho lituju, nemám na to právo, každý si má vybrat sám, nemůžu tě nutit. Prosím, nech se ode mě aspoň svézt domů. To ti dlužím. Nemusíš mi hned odpustit.“ Bella nakonec souhlasila a nasedla s úlevou do auta. Nehodlala mu to přiznat, ale byla pěkně unavená. Cesta opět proběhla v tichu.

Za chvíli byli před Belliným domem. Už chtěla vystoupit, ale dveře na Jacobově straně se náhle otevřely, on zmizel a vzápětí se ozvala tupá rána následovaná přidušeným výkřikem. Bella se rychle vyhrabala ven, uviděla Edwarda, jak drží Jacoba přitisknutého na strom pod krkem. Poprvé, co ho znala, z něj šel strach. Vrčel a jeho zuby se leskly v měsíčním světle. „Ty pse, jak ses vůbec opovážil?“ cedil přes zaťaté zuby. Jake se nezmohl na slovo. Dost dobře to ani nešlo. Bella se k nim rozběhla. „Edwarde, prosím, nech ho. Omluvil se, odvezl mě zpátky. Nestojí to za to, vlastně mi neublížil.“ Volala rychle a snažila se ho odtáhnout. Jakoby tlačila do několikatunového balvanu. Edward se ani nepohnul. Dál upínal žhnoucí oči na Jacoba a syčel: „Jestli se k ní ještě jednou přiblížíš…aniž by to chtěla…třeba jen na 5 metrů, zabiju tě! Rozumíš!? Necháš ji na pokoji.“ Pak Jacoba pustil a ten se jen pohrdavě ušklíbl a bez jediného slova zmizel.

Bella se zhroutila, ale Edward ji rychle chytil. Během okamžiku už byli u ní v pokoji. „Promiň, vzlykala. „Netušila jsem, že se to takhle pokazí. Neměla jsem s ním jezdit. Zkazila jsem celý večer.“ Edward ji hladil a chlácholil. „Bello, miláčku, to nevadí, stejně vím, že si na tu party nechtěla. Hlavně, že už jsi v pořádku, uděláme si krásný večer sami.“ Otřel jí slzy a ona se váhavě usmála, pak se zarazila a prohlásila: „Já pro tebe mám dárek. Krásného Valentýna.“ s těmi slovy vytáhla ozdobnou krabičku, ze které vypadl starý medailonek. Otevřel ho a v malém rámečku uviděl fotku Belly. „Tak s tebou budu, i když bude lovit. Pořád jsem nevěděla, co ti mám dát. Máš všechno, doufám, že s tím budeš spokojený.“ Chtěla ještě pokračovat, ale Edward si ji k sobě přitáhl a dlouze políbil. „Děkuju,“ prohlásil, „tohle je ten nejlepší dárek, co jsem mohl dostat. Pak se na chvíli zarazil zase on, ale hned pokračoval. „Bello, já taky dlouho přemýšlel o tom, co ti mám dát. Miluju tě tak, že to ani nejsem schopen vyjádřit slovy, proto doufám, že tohle je ten správný způsob, jak vyjádřit mou lásku k tobě. Představoval jsem si to sice trochu jinak. S dobrou večeří, hudbou, ale člověk musí dělat kompromisy. Nechci o tebe přijít.“ podal jí malou sametovou krabičku. Bella ji otevřela třesoucími prsty. Uvnitř ležel nádherný diamantový prsten, který se omamně třpytil. Edward poklekl. „Isabello Swannová, vezmeš si mě?“ zašeptal a upřel na ní svůj okouzlující pohled, kterému nešlo odolat. Bella se jen šťastně usmála a přikývla.

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Konec dobrý, všechno dobré od Faelivrin: