Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Cullenovi v historii srdce Evropy od Teerkaa98

05.07.2011 (13:30) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 4× • zobrazeno 2660×

Edit: Článek je v původní formě, bez oprav.

Čarodějnice

Fakta:

V 16. a 17. století přechází Evropa od středověku k novověku. Na jedné straně pokrok, vědecké objevy, rozvoj podnikání, na straně druhé tisíce obětí v procesech s „čarodějnicemi“ a „čaroději“. V čarodějnických procesech byli lidé nespravedlivě obviněni z používání kouzelných předmětů např.: zaříkávání, čarování a spolků s ďáblem. Vyšetřování prováděly církevní spolky zvané inkvizice. Tyto procesy doprovázely kruté středověké mučení a upalování na hranici. V této době nebyla v západní a střední Evropě jediná země, které by se čarodějnické procesy vyhnuly.

K obvinění z čarodějnictví stačilo např.: nařčení souseda. Ženy i muži byli často mučením donuceni přiznat se k činům, které nespáchali. Trestem za čarodějnictví bylo upálení na hranici, podobně jako tomu bylo u kacířů a odpadlíků od víry. Největší čarodějnické procesy u nás probíhaly ve městě Velké Losiny na severní Moravě, kam se vypravíme.

Příběh:

Renesmé- přítomnost

Dočítala jsem zrovna poslední díl Harryho Pottera. Úžasný příběh, ale kdo by věřil na kouzla? No já tedy rozhodně ne. Moje mamka při zmínce o čarodějích ne čarodějnicích vždycky ztuhne a tváří se ustrašeně. Takže jsem Pottera četla díky strejdovi Emmovi, který je pro každou špatnost, to znamená, že si rozumíme.

No, ale když o tom přemýšlím, co když kouzla existují, upíři jsou. Celá moje rodina jsou upíři. A já budu taky, ale až v osmnácti. Tohle mi vzalo půl života, je k tomu přesvědčit. Mamka a tety Rose a Alice stály na mé straně. Tvrdily, že je to můj život a ať si o něm rozhoduji sama. Zato táta a děda Carlisle byli zásadně proti, zničím si prý život. Budu navždy zrůda prahnoucí po krvi. Emmett a Jasper řekli, že se mnou budou moci provádět větší lumpárny, než když jsem jen člověk. Nebudou se bát o mé zdraví nebo někdy i život. Takže nakonec jsem tenhle hlasovací souboj vyhrála.

Je zvláštní žít mezi upíry. Někdy je to fajn někdy mi to leze krkem. Nejenže všechno slyší a vidí, ale já nemám soukromí ani ve svých myšlenkách. Táta se mi neustále hrabe v hlavě.

Nebylo tak těžký přijmout, že celá rodina jsou upíři. Věděla jsem, že jsou jiný. Horší byl fakt, že moje biologická rodina mě nechtěla a že jsem adoptovaná. Chvíli mi trvalo, než jsem se s tím smířila. Je mi už sedmnáct a už teď odpočítávám dny před proměnou. A nehorázně s tím tátu štvu.

No tak mě napadá, proč mamka nesnáší jakoukoli zmínku o čarodějnici? Jednou se Emm mamce řekl, že je čarodějnice, samozřejmě ze srandy a ona mu málem utrhla hlavu. Vypadala, jak bůh pomsty, že jsem se jí bála. Nakonec musel zasáhnout Jazz.

Seběhla jsem dolů. Byli tam jen Jazz, Emm, táta a máma. Neotálela jsem.

„Mami, proč tak nesnášíš jakoukoli zmínku o čarodějnicích?“

Viděla jsem, jak její klidnou tvář vystřídal bolestný úšklebek. Bylo vidět, že jí ta otázka překvapila. Chvilku tam seděla potichu, pak ukázala na křeslo proti ní a já mlčky usedla. To vypadá vážně. Táta si sedl vedle mamky a objal jí kolem pasu a dal jí pusu do vlasů.

„Moje nenávist souvisí s mojí minulostí. Já sama jsem byla chvíli čarodějnicí,“ Přitom se trochu pousmála.

Tohle mě vykouzlilo. Takže nejsou jen upíři, ale i čarodějnice? A mamka jí byla. Co se ještě dozvím. To jsou i draci a víly?

„Co? To jsou i víly? Nebo jiný bájný stvoření?“

„Ne, nebyla jsem čarodějnicí, jakou si představuješ.“

„Tak si tahala králíky z klobouku?“ zeptala jsem se trochu ironicky.

„Ne ani to ne. Radši si poslechni, jak jsem žila, než jsem potkala Edwarda. Myslím, že tohle ti to osvětlí.“

Mlčela jsem a čekala. Mamka se zhluboka nadechla a spustila.

„Narodila jsem se roku 1615 v Praze. Tehdy to bylo kouzelné město, bylo velké, moderní město. S nevídaným orlojem a Karlovým mostem podle pověsti postavené z vajec. Prostě jsem se narodila ve městě, které bylo v rozkvětu. Zbožňovala jsem Prahu, proto pro mě byla hrozná rána, když mi matka oznámila, že se stěhujeme na naše venkovské sídlo ve městě Velké Losiny.

Otce jsem už v té době neměla, umřel, když mi bylo 9 let. Zemřel na leukémii, ale to tehdy neznali, tak to svedli na čarodějnici. Na ně sváděli všechno.

Vlastně i díky otci mám takové jméno, které není příliš české, i když jsem tam strávila dětství. Můj otec byl z Anglie. Jméno Isabella je po jeho babičce. Má matka nebyla proti, což je divné, protože obvykle byla proti všemu, co otec navrhl. Nevím proč, ale přitom to vypadalo, že ho má celkem i ráda. Láska to nebyla. Jejich svatba byla dohodnutá, jejich otci, mimochodem byli to vysoce postavený úředníci. Byly zrovna na Pražském hradě, když probíhala 3. Pražská defenestrace. Ale nebyli z těch vyhozených.

Jako mladá jsem měla vysoký potenciál a i sebevědomí. Díky rodinnému majetku, ale i možnosti studovat, kde chci. Mířila jsem vysoko, chtěla jsem na Karlovu univerzitu i jsem měla zajištěné od školy možnost studia, ale má matka to na poslední chvíli zrušila a zakázala mi tam jí. Když na to zpětně hledím, jen mě brzdila. Víš, co jsem chtěla dělat. Chtěla jsem pracovat v oboru alchymie, což bylo tehdy postavení hodně vysoké a opravdu jen pro chytré.

Místo Karlovy univerzity jsem začala chodit do nějaké školy, kam brali kohokoliv! Jen pro chudé, s prominutím blbé a bez žádných ambicí. Připadala jsem si tam, jako ryba bez vody.

Po přestěhování do Losin jsem tam přirozeně nikoho neznala. Ale díky jmění a dalším věcem jsem se stala brzo po příjezdu nejkrásnější dívkou ve městě. Tam byla vzácnost dívky, která neměla uhry.

Pak se, ale do té malé vesnice přistěhovali Cullenovi. Bohatí, krásní, chytří. Veškerá pozornost se otočila ze mě na ně. Nenávist brzo zahltila celé moje tělo a skoncovala s mým zdravím úsudkem. Nebo mi taky možná otevřela oči. Já jediná viděla, že jsou jiní. Nikomu jsem o mých poznatcích neřekla, protože by mi nikdo asi nevěřil nebo by je pověsili pro čarodějnictví. Nenáviděla jsem je, ale moje touha zjistit, jaké mají tajemství, byla větší. Tak jsem mlčela.

Ubíhaly dny a já jsem ještě ani jednoho nepotkala. Vážně mě to štvalo. Pak, ale jednoho dne přišel poslíček a ten nám oznámil, že jsme čestnými hosty vrchního inkvizitora na zítřejší popravě pěti čarodějnic. Dorazí i Cullenovi. Konečně jsem měla jistotu, že je uvidím. Takové pozvání se v té době neodmítalo. Byl to vrchol urážky. Jen jedno mě štvalo a to ty čarodějnice, nechápu, co měli tehdy lidé v hlavě. To byli tak naivní, že na to věřili.

Den popravy si pamatuji jako by to bylo včera. Byl to ten osudný den, který rozpoutal pro mě hotové peklo.

Druhého dne jsem se začala chystat brzo. Oblékla jsem se, učesala a celkem brzo jsem byla připravená. V čas odjezdu, matka zastavila drožku, vozka práskl do koní a my se rozjeli. Na popraviště jsme dorazili asi za dvacet minut. Před vchodem vítal nějaký muž Cullenovi. Srdce mi poskočilo. Vozka nám otevřel dveře a já jsem vystoupila. Okamžitě jsem zjistila, že je venku ohromné vedro. Okamžitě jsem roztáhla vějíř a zjistila jsem, že je úplně na nic. Už si nepamatuji, jestli tam byli všichni, ale jedno vím. Byl tam Edward. Bronzové vlasy, zlatooký a bledý kluk. Sen každé dívky ve městě. A mě očaroval také. Hned. On o mě sotva zavadil pohledem.

Pak začalo velké představování a vítání. Celou dobu na mě ten s bronzovými vlasy koukal zvláštním zkoumavým pohledem. Pak jsem zjistila i jejich jména. Blonďatý muž, hlava rodiny, byl Carlisle. Jeho žena taková menší s dlouhýma hnědými vlasy je Esme. A pak tam stály jejich tři adoptované děti. Už zmíněný Edward. Pak až moc krásná a blonďatá Rosalie a svalnatý Emmett s krátkými černými vlasy. Všichni zlatoocí, nepřirozeně bledí a nadlidsky krásní.

Ten den bylo pod mrakem, vlastně jako skoro každý jiný den v této malé vesničce. Pamatuji se, že mě tehdy napadlo, jak by vypadala jejich kůže, kdyby vyšli na ostřejší slunce. Možná by se hned spálili.

Po přivítání k nám dorazilo i pár vojáků. V tu chvíli jsem nevěděla proč, ale později jsem se to dozvěděla. Nikdy mě nenapadlo, že jsou popravy takovou událostí. Před pěti hranicemi se mačkal a tísnil dav lidí. Vojáci před nás předstoupili a začali nám probíjet cestu. Neříkám, že to dělali zrovna v rukavičkách. Bezohledně do lidí strkali. Inkvizitor vyrazil první a my po něm. Projít nebylo těžké, udělala se tam hezká ulička.

Přímo před hranicí stál vysoký stůl a u něj čtyři židle a kolem nich byly rozestavené další židle. Ty byly určeny nám. Sedla jsem si, co nejdál od hranic, které za chvíli vzplanou, aby zabili další nevinné lidi. Usadila jsem se a pohledem hypnotizovala příjezdovou cestu. Ani ne za deset minut přijel vůz, na kterém jelo pět žen. Pobouření lidé na ně házeli všechno možné. Od slovních urážek až po kameny, které se válely na zemi. Bylo mi jich líto. Co provedly, že si tohle zasloužily? Stará senilní bába na ně něco napráskala? Nebo snad měly prádlo bělejší než ostatní?

Jejich stráž je dostrkala až před stůl, za kterým seděli inkvizitoři. Ten, co nás přivedl, se jich zeptal, jestli souhlasí s důvody, proč je mají popravit. Čtyři z nich to odkývaly, ale pátá mlčela a propalovala mě pohledem. Byl smutný, plný lítosti. Podívala jsem se na matku, která měla na tváři krutý úsměv. Udělalo se mi tehdy z ní špatně. Na Cullenovi jsem neviděla, ale znovu jsem se podívala do těch modrých očí jedné z těch obžalovaných. Nevydržela jsem to a vykřikla jsem na inkvizitory.

Bylo to něco v tom smyslu, proč jsou obžalovány, který idiot je z toho obvinil a jestli si myslí, že je Bůh, který má právo brát a dávat životy. Všichni se na mě podívali. Prostí občané, obžalované, inkvizitoři. No prostě všichni.

Jeden z inkvizitorů se naklonil k tomu hlavnímu. Chvilku mu něco šeptal a on chápavě zakýval hlavou. Čekala jsem, co se bude dít a už jsem věděla, že jsem měla mlčet. Jeden z inkvizitorů vstal a zvolal. Ta věta se mi do paměti vryla a ať se snažím sebevíc, nemůžu se jí zbavit.

„Zatkněte ji. Je podezřelá z čarodějnictví. Snažila jsem se chránit své kamarádky, že? Ale to vám neprojde, my poznáme čarodějnice, stačí, aby se jen nepatrně prozradily. Jako právě vy!“

Došli ke mně pár vojáků. Hrubě mě chytli pod rameny a šli se mnou davem, směr vězení. Neotáčela jsem se, ani jsem na nikoho nekoukala, jen jsem studovala svoje boty. Dovedli mě k vozu s mřížemi a já jsem si připadala, jako masový vrah. Hodili mě dovnitř a vůz se rozjel. Po cestě plné drkotání a nadskakování jsme konečně dojeli až do vězení. Vytáhli mě ven, provedli mě chodbami a pak mě strčili do cely.

Byl ta nehorázný puch. I teď, po x století mám někdy pocit, že ho znovu cítím. Všude byl cítit puch rozkladu a hniloby. Bylo tam nehorázné vlhko, dusno a zároveň občas zavál studený vítr, který vás dokázal rozklepat. Podlaha, strop i stěny byli vlhké a tekla nebo odkapávala z nich zažloutlá voda. Všude lezli pavouci, krysy, šváby a jiná havěť. Také se zde válela jejich mrtvá těla, nemohl jste udělat krok, aniž byste na ně nenarazil, ať už byli živý nebo mrtvý. Celou věznicí se nesl křik, většinou ženský. A také jste zde cítil všudypřítomnou smrt.

Zbytek znám víceméně ze zpětného vyprávění mého zachránce. Tou dobou jsem chodila jako tělo bez duše a okolí jsem prakticky nevnímala. Jen vím, že jsem jako každá „čarodějnice“ šla na mučení. Chtěla jsem, co nejdéle vzdorovat, nepřiznat a nedat jim to, co chtějí. Moje přiznání.

Tuhle část vězení mám ještě ze svých vzpomínek. Přivedli mě do kulaté místnosti, která se od cel nedala srovnávat. Po stěnách visely obrazy, podlaha byla obložena dřevem. Místností se nesla vůně drahých voňavek. Nenašli byste zde jediného pavouka.

Nejdřív se mě zeptali, jestli vím, proč jsem zde. To jsem jim odkývala. Dál se ptali, jestli se přiznávám. Odpověď si ještě stále pamatuji.

„Ne, nepřiznávám. Nechápu, proč zatýkáte nevinné lidi. Já nevěřím v kouzla a ani v jiné čáry. Já věřím ve vědu. Vy nemáte právo říkat, kdo kouzlí a kdo ne. A to že se vám přiznají? Ano, protože je učíte.  Čeká to jistě i mě, ale já se nebojím, a dokud budu moct, tak vám budu vzdorovat.“

Tahle odpověď je překvapila a pobouřila zároveň. Přivolali kata, aby začal s mučením. První přišla na řadu palečnice*. Věznicí se tehdy nesl i můj křik. Bolelo to. Hrozně moc. Kat se smál a inkvizitoři na mě pořád volali, že když se přiznám, tak to hned skončí. Ale já jsem se nepřiznala. Po dlouhé době, kdy oba mé palce už byli k nepoznání, hlavní inkvizitor vyhlásil pauzu, že přes jeden týden bez jídla jistě vychladnu a přiznám se.

Opravdu, jak řekl tak se i stalo. Týden jsem nedostávala jídlo ani pití. Byla jsem nucena pít tu žlutou vodu. K jedení broků jsem se, ale neuchýlila. Jednou jsem zahlédla v odraze svůj obličej. Nebo to, co z něj zbylo.

Kůže obepínala kosti. Tváře a oči byly zapadlé. Hluboké kruhy pod očima dodávaly tváři děsivý výraz. Ústa, která v té době už neznala úsměv, byla světlé, prakticky bez barvy. Mastné vlasy obepínaly hlavu kolem dokola. Křídově bílou tvář pokrývala špína a saze. Byla jsem zjev, kterého by se každý jen lek. Šaty jsem měla potrhané, špinavé a bez barvy. Život se ze mě vytrácel, každý den jsem byla slabší, ztrácela jsem víru a naději v záchranu.

Pátý den od prvního mučení jsem se rozhodla. Skoncuju s tímhle životem, který by už stejně nevydržel. Proto jsem se nechala slyšet, že se přiznávám. Chtěli po mně, abych někoho udala, ale to jsem nemohla, tak jsem jim řekla, že to radši pomlčím. Hodili mě zpátky do cely. Další dny jsem byla jako v kómatu. Nejedla jsem a ani nepila. Pak už si nepamatuji nic. Vím jen to, co mám z vyprávění Edwarda.

Byl prý do mě zamilovaný už od prvního okamžiku, co mě spatřil. Takže láska na první pohled. Když mě pak, ale odvedli, věděl, že to tak nemůže nechat. Čekal pár dní na zázrak, že mě pustí. Dny ubíhaly a on se pevně rozhodl, až když se dozvěděl, že se chystá moje poprava.

V noci se vplížil do věznice. Jednoduše, protože už tehdy byl upír, se dostal k mé cele. Zničil dveře. Našel mě, jak spím. Kdyby neslyšel tiché a nepravidelné srdce myslel by si, že jsem mrtvá. Opatrně vzal moje tělo do náručí. Vynesl mě ven, kde čekala jeho rodina. Carlisle potom, co se na mě podíval, konstatoval, že pokud chce, abych přežila, musí mě přeměnit.  No, a tak jsem se stala upírem. Také první čarodějnice, která unikla svému kladivu.“

Mamka dovyprávěla svojí minulost a já tam jen mlčky seděla a tupě na ni zírala. Všimla jsem si, že je více přitulená k tátovi, který se na ni ochranářsky a zároveň zamilovaně díval. Dům byl tichý nikdo ani nedýchal, krom mě. Samozřejmě se jako první ozval Emmett, který projížděl televizní kanály.

„Hele, dávaj film Čarodějův učeň!“

*Palečnice – středověký mučicí nástroj, sloužící k drcení palců

Teerkaa98

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Cullenovi v historii srdce Evropy od Teerkaa98: