Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction parodie » Tak to je brutus!!! 12. kapitola

18.10.2015 (08:15) • chloe • FanFiction parodie • komentováno 8× • zobrazeno 2540×

12. kapitola

alleB

Ještě jsem ani pořádně nepřišla k sobě a už mi bylo jasné, kde že se to vlastně nacházím. Byla jsem ve Forks. Zase. Jak jsem to poznala? Inu, ta vůně lesa je nezaměnitelná…

No a taky jsem slyšela Edwardův starostlivý hlas. I přesto, že jsem se ho pokoušela tak trochu zabít a vyhladit jeho klan, se o mě bál, no, není to milé?

Několikrát jsem rychle zamrkala, abych se ujistila, že jsem se jednak nemýlila a taky abych se dozvěděla více o své poloze.

Nacházela jsem se v obýváku a byla jsem připoutaná k židli silnými řetězy ze speciálního kovu. Svázali mě? Jako vážně? To od nich nebylo moc hezký…

Říct, že mě naštvali, by bylo hodně slabý slovo, ale momentálně jsem nebyla úplně v pozici, kdy bych si mohla nějak vyskakovat. Zabít mě ale nemůžou, ne pokud chtěj zpátky tu svojí ubohou a ufňukanou Bellu.

V místnosti se spolu se mnou nacházel jen Edward a Emmett. Ostatní jsem v domě sice slyšela, ale nic zvláštního nedělali. Spíš bych řekla, že jen natahovali uši, aby se dozvěděli, co ze mě vypadne.

„Teď ze sebe asi máte hezký pocit, že jo?“ zeptala jsem se ochraptěle.

„Jak bylo ve Volteře?“ oplatil mi otázku Emmett. „A ani ne, protože teď těm šmejdům dlužíme laskavost.“

„Super, ale bylo to na nic,“ ušklíbla jsem se. „Je to jen banda kreténů. Vážně jsem od nich čekala víc.“

„Kdo jsi? Co jsi zač?“ zeptal se mě Edward tvrdým hlasem, a kdyby se snažil ještě o něco víc, možná by zněl trochu jako můj Edward, ovšem jako můj výjimečně dobře naladěný Edward.

„Oni ti to neřekli?“ podivila jsem se pobaveně.

„Ptáme se tebe,“ řekl jen Emmett.

„Kdože já jsem? Jsem Bella, vy tupci,“ zasmála jsem se.

„Myslím, kdo doopravdy jsi?“ zeptal se Emmett znovu, ovšem tentokráte mnohem důrazněji.

„Jmenuji se Isabella Swanová. Pocházím ze zapadákova jménem Forks. Můj otec se jmenuje Charlie Swan a má matka je René. Mám manžela Edwarda a dceru Renesmé, stačí vám to, géniové?“

„Lžeš, ty nejsi Bella,“ obvinil mě.

„Jistě, že ne. Jsem totiž velikonoční zajíček v životní velikosti. Bohužel jsem ale musela na plastiku, protože jinak by mě nedali na obálku Playboye a to byl vždycky můj sen,“ prskla jsem po nich.

Oba si vyměnili zadumané pohledy, protože zřejmě netušili, co si se mnou počít. Ani je nenapadlo mi jednu ubalit, což by se v téhle situaci přesně hodilo. Troubové je slabé slovo pro tyhle dva imbecily…

„No co? Na hloupou otázku hloupá odpověď,“ zasmála jsem se jejich výrazům.

„Oni nám řekli něco o nějakém zrcadle, a že ty pocházíš z jeho druhé strany, je to tak? Hlavně mi už ale nelži. Nejsi v tom dobrá a nikdy jsi nebyla,“ varoval mě Edward předem a zjevně té historce o zrcadlovém světě příliš nedůvěřoval.

„Hochu, ty o mně vážně nic nevíš,“ vyprskla jsem smíchy, protože lhaní je jako mé druhé jméno…

„Čemu se směješ?“ vybafl na mě.

„Směju se… Tobě,“ dostala jsem ze sebe mezi salvami smíchu. „Promiň. Bylo to prostě silnější než já.“

„Takže, ty jsi vážně Bella? Jen z jiného světa?“ vyptával se Edward dál.

„Jsi ufon?“ zeptal se pro změnu Emmett a svou otázkou mě opět pobavil.

„Věříš na zelené mužíčky?“ otázala jsem se ho se zdviženým obočím. „Lituji, ale pravdu má Edward.“

„Takže ses nám celou tu dobu jen smála do očí a skrývala, kdo doopravdy jsi, protože ty nejsi naše Bella. Vůbec sem nepatříš,“ dovtípil se konečně.

„Co na to říct. Jste králové hlupáků, že jste to nepoznali,“ prohlásila jsem.

„Kde je Bella a jak ji dostaneme zpátky?“ zajímalo ho vzápětí logicky.

„Mohl by ses pokusit spolknout motorovou pilu,“ navrhla jsem mu.

„Proč bych to dělal? To ji přeci zpátky nedostane,“ pochyboval Edward, a ani se mu nedivím, byla to fakt absurdnost.

„Nevím, jen tak. Mohla by to být celkem zábava…“

„Poslouchej mě, my ti nechceme ublížit, ale chceme vědět, kde je Bella. Rozumíš tomu?“ pokoušel se se mnou stále hovořit po dobrém.

„Ale vy mi už ubližujete,“ odporovala jsem jim s nevinným kukučem, který u nich vyvolal zmatení. „Poslouchat vás dva, je totiž větší mučení než mučení.“

„Miluju ji a chci ji zpátky, dokážeš to vůbec pochopit?“ vyjel na mě Edward a tentokrát už se zdálo, že mu vážně dochází trpělivost.

„Proč mě to má zajímat?“ vrátila jsem mu to podobně rozladěným tónem.

„Jsi Bella, ne? Jiná, ale stále ona a tenhle život se ti evidentně nelíbí. Přece taky musíš chtít domů. Říkala jsi, že tam odkud jsi, jsme tvá rodina…“

„Jenže já znám jen jedinou věc a to přežití. Tam u nás přežijí jen ti silní a to vy tady nejste. Nemáte páru v jak velkém průšvihu ta vaše Bella je a já vám o tom nic říkat nebudu, protože zpátky nechci. To, co bys mi býval mohl udělat ty, není nic v porovnání s tím, co mě čeká na druhé straně,“ rozpovídala jsem se.

„O čem to tu mluvíš?“ zděsil se. „Jsi na útěku ze své reality, protože ti tam něco hrozí?“

„Já jsem tohle nechtěla, ale když už se to stalo, tak jsem toho prostě využila,“ opravila jsem ho.

„Pověz mi, jak dostanu Bellu zpátky a jaké nebezpečí jí tam hrozí.“

„Děláš si legraci? Chceš mi snad říct, že by ses pro ni vydal až na kraj světa, protože ji tak strašně miluješ?“

„Ano,“ potvrdil mi.

„Proč?“ chtěla jsem vědět, protože něco takového jsem vážně nechápala.

Jediné, co mi ale dávalo smysl, bylo to, že ji skutečně miluje, jenže jak by bylo něco takového vůbec možné? Můj Edward toho totiž schopný nebyl, nebo že bych se pletla?

„Kdybys ji tak miloval, poznal bys už dávno, že nejsem ona a rozhodně bys se mnou nespal,“ vysmála jsem se mu.

Jakmile jsem to ale dořekla, vlepil mi Edward docela slušnou ránu pěstí. Nebyla tak silná, aby mi vyrazil zuby, ale dost na to, aby mi lehce rozsekl ret a rozbolela mě hlava.

Vyplivla jsem na podlahu krev, která se mi nahromadila v ústech, a pak se znovu podívala na Edwarda. Myslela jsem, že teď, když mě uhodil, tak se tomu mému Edwardovi bude podobat mnohem více, ale to jsem se spletla.

Ten chudák na mě zíral s očima doširoka rozevřenýma, jako by sám nemohl uvěřit tomu, že mi něco takového udělal. Působilo to komicky vzhledem k tomu, že to zase tak silná rána nebyla.

„Au,“ hekla jsem i přes absenci bolesti, což mu způsobilo hotový nervový šok.

„U všech třpytících se upírů, co to vyvádíš? Tys ji praštil, Edwarde,“ křičel na něj udivený Emmett a odstrčil ho ode mě stranou, aby to už nemohl zopakovat.

„Já… Nevím, co to do mě vjelo, moc se ti omlouvám,“ koktal mým směrem.

„Blázníš? Klidně to udělej znovu, protože mě to teprve začíná pořádně bavit,“ zajásala jsem.

„Ty seš vážně ujetej magor,“ zhodnotil mé počínání Emmett.

„Taky bys byl, kdybys žil ve stejném světě jako já a vlastně… Tvá verze tebe tam u nás taková taky je,“ poznamenala jsem.

„Kašli na to, Ede. Z ní nic nedostaneš,“ nabádal svého bratra, který byl ale stále ještě příliš v šoku z toho, co udělal, než aby se jím zabýval.

„Copak, Edwarde? Neříkej, že jsi nikdy neuhodil bezbrannou dívku?“ dobírala jsem si ho, ale ani nemusel nic říkat, protože jsem z jeho výrazu jasně vyčetla, že ne. „Takže premiéra? No, výborně…“

„Hele, neprovokuj, nebo i já zapomenu na své zásady,“ varoval mě Emmett. „Edwarde, seš v pohodě?“

Edward mu ovšem neodpověděl, protože se stále uvnitř ubíjel za to, co mi provedl. Dle jeho soudu to byl zřejmě neodpustitelný zločin, ba přímo hřích, co už mu nikdo neodpáře. Vážně neuvěřitelné, jak se od sebe mohou dvě stejné osoby vyrůstající v různém prostředí lišit.

Bylo mi ho skoro líto, jak jsem ho tu tak pozorovala. Tu jeho sebe nenávist, co mu přímo čišela z očí…

„Ty ji máš vážně rád, viď?“ uvědomila jsem si. „Jsi jiný než ten můj Edward.“

„A jaký je ten tvůj Edward?“ zajímal se.

„Vyšinutý, zabijácký a záludný. Komu by se nelíbil?“ zažertovala jsem. „Trochu mě z něj mrazí u žaludku, ale je to pěkný.“

„Mluvíš jako by byl tvůj domov peklem,“ konstatoval.

„Taky že je v jistém smyslu. Je to paralelní realita, jen temnější. Kde přežije jen ten silnější. A kde jsem já ten vrah. A Edward je… no, rozhodně není ty.“

„To kvůli němu nechceš zpátky?“ hádal.

„Zpočátku,“ přikývla jsem. „Ale teď už mi začíná trochu chybět.“

„Takže mi pomůžeš získat zpátky Bellu?“ zeptal se s nadějí.

„Jo,“ řekla jsem po krátké odmlce, během které jsem zvažovala všechna pro a proti.

„Co tak najednou?“ zajímalo Emmetta, který byl v tomhle ohledu mnohem nedůvěřivější než jeho bratr, který chtěl prostě jen zpátky svou milovanou ženu a matku své dcery.

„Nepatřím sem, a konečně to vidím. Ať je třeba konec světa, ale už s tou hrou skoncujeme. Může za to zrcadlo, takže stačí, když…“

„To není možný,“ mumlal už zase někdo z nich.

„Ale je to možný. Smiř se s tím a dělej, co ti řeknu,“ přikázala jsem mu.

„A to je jako co?“ nechápal.

„No, vlastně nic, jen musíme počkat, až se ta vaše Bella objeví v tom zrcadle. Takže, buď tak hodný a běž pro něj,“ řekla jsem Emmettovi, který tak bez váhání učinil a ani ne za sekundu byl zase zpátky a odkládal ono zrcadlo doprostřed místnosti, kde se rázem shromáždila celá rodina.

Emmett jim v krátkosti všechno vysvětlil, a jelikož tomu stejně nemohli v životě dostatečně porozumět, jelikož je tohle celé opravdu nad upíří chápání, jsem se jejich debaty neúčastnila a ani ji vůbec neposlouchala.

„Co když se tam ale neobjeví?“ obával se Edward.

„Tak ji budeme muset nějak přilákat,“ zamumlala jsem si spíš sama pro sebe a začala prsty putovat po zlatém rámu, zatímco všichni ostatní stále marnili čas vysvětlováním a dohadováním se o zbytečnostech.

Snažila jsem se nahmatat onen symbol, který za to všechno mohl. Našla jsem ho téměř okamžitě a přiložila k němu dlaň, která se v tomtéž okamžiku rozzářila a objevil se na ní tentýž symbol, ovšem zrcadlově obrácený.

„Co teď?“ zeptal se Edward, zatímco Emmett žvanil něco o Star treku a jak je boží, že má ruka září jako Zvonilka po ránu.

„Už nic,“ řekla jsem, protože jsem skrze rám zahlédla nejen druhou Bellu, ale i druhého Edwarda.

„Co se mnou teď hodláš udělat?“ ptala se ho právě.

„Dobrá otázka,“ neodpověděl jí.

Vážně to udělám? Vážně se k němu vrátím? To jsem fakt takovej sebevrah?

Víte, já bych vám sice moc ráda poděkovala za komentáře, ale žádný jste mi nevěnovali, a i když vím, že tahle povídka má své mouchy a já rozhodně nejsem ta nejlepší autorka na světě… Myslím si, že smajlík by vás nezabil, pokud ji skutečně někdo ještě čtete…

Je tahle povídka skutečně jen ztráta mého vzácného času?

chloe 

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction parodie

Sdílet

Diskuse pro článek Tak to je brutus!!! 12. kapitola: