Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction parodie » Mrazík aneb Edward Ivanem a Bella Nasťou

30.12.2011 (15:00) • Kimberly • FanFiction parodie • komentováno 16× • zobrazeno 3807×

Mrazík
aneb Edward Ivanem a Bella Nasťou

„Budeš zalévat tento starý pařez, dokud nerozkvete, rozumíš? Ty zmije jedna jedovatá!“ rozkřikla se na dívku její macecha.

„To může trvat věčnost, matičko, věčnost!“ zanaříkala, ale macecha se jen ušklíbla a pořádně ji vytahala za její cop.

„Nekňuč tady jak ten pes v boudě!“ rozkřikla se na ni.

Dívka se sklopenýma očima k zemi došla ke studně a do věder nabrala vodu.

„Tohle je nesplnitelný úkol.“ Šla do lesa, do velmi hlubokého lesa, přesně tam, kde se velké jezero dotýkalo konce země, na malý palouček před jezerem, kde rostl suchý pařez.  Polila jej a poté si sedla do vlhké podzimní trávy. Vedle pařízku rostla břízka, na kterou právě dosedla žežulička.

„Proč kukáš, proč kukáš, žežuličko? Že mám žít, dlouhý čas, ne kratičko? Ty nevíš, co je to život celičký, žít sama, jen sama bez matičky. I břízka neroste bez sluníčka. Nikdy mě nelíbá, má matička. Život můj, má milá, žežuličko. Skončí se, skončí se, zakratičko.“

Když dozpívala, všimla si, že již není na paloučku sama. Pozoroval ji mladý jinoch, byl velmi krásný, jeho krása se nedala porovnat ani s východem slunce nad Sibiří. Byl jako bůh. Pomyslela si děvečka.

„Cože tu krásná děva, jako ty sedí tak sama. Tak daleko v lese?“ podivil se mladíček.

„Nejsem žádna děva, milý jinochu,“ osopila se na něj.

„Tak se tak nečerti má milá zlatá, jak ti teda říkají?“ otázal se mladíček.

„To je různé. Tatínek Bello. Macecha Zmije jedovatá, nebo čarodějnice. A když žila ještě maminka, říkala mi Bellinko,“ odpověděla dívka nesměle.

„Tak tedy, Bellinko. Rozhodl jsem se, že ti prokážu tu čest a vezmu si tě za ženu,“ vychvaloval se mladíček.

„Nezapomněl ses na něco zeptat?“ otázala se ho dívčina nazpět. Nesouhlasně pokýval hlavou.

„Jestli bych tě chtěla!“ Přimhouřil oči a poté se šibalsky usmál.

„Za pluhem já zdatný jsem a v boji vždycky obstojím. Jsem upřímný a nedovedu lhát! Znám tančit, také pracovat, a ryby, zvěř já lovím rád! A vůbec ničeho se nebojím! Jsem kurážný a silný, svaly své ti ukážu! Klidně všechny stromy poseču sám! Když osud mě kdy zkouší, tomu se jen usmívám a jestli chceš, tak ti to dokážu!“ zazpíval jí svým melodickým hlasem a ona se tomu zasmála.

„Jsi bohatýr!“ zavelela.

„Možná jsem, však podívej, jak skolím tamtu medvědici!“ pronesl. Dívka se podívala na medvědici. Měla mláďata, dívce se jí zželelo.

„To nesmíš!“ vyjekla a narazila mu na hlavu jedno z věder.

„Bellinko, je to jen a jen medvěd!“ pronesl a sundal si z hlavy vědro. Místo mladíka se na dívčinu šklebila medvědí hlava. Omdlela.

Když spatřil svůj odraz v zrcadle, zhrozil se.

„Ty zmije jedna jedovatá!“ zavelel.

„Jsem Edward! Však já ti ukážu!“ zahřměl a utekl do útrob lesa. V koutě v lese řehtal se malý dědeček, podzimní hříbeček. Před několika dny s ním Edward prohrál sázku. To má za to, bohatýr jeden!

Když dívka oči otevřela, úžasem skoro oněměla. Tam, kde ještě před několika málo minutami byla tráva zvlhlá, tam nyní se na ni bílá tráva chladná usmívala.

„Napadl sníh!“ zaradovala se, však když spatřila ten zázračný zázrak, byla z toho celá paf.

„Maceško! Maceško!“ volala, když domů pospíchala. Macecha vyšla ze dveří a malátně láteří.

„Copak chceš, že mě z poledního spánku vytrhuješ!“ zanadávala, ale když si poslechla, co jí děvečka přišla říci, nevěřila vlastním uším, ba ani, když to viděla, věřit tomu nechtěla!

„Ty čarodějnice, doma mi již nezůstaneš! Pryč z domu půjdeš a nikdy se nevrátíš, to by nejdříve muselo z nebe zlato pršeti!“ zaklela.

Když toto řekla otci dívčiny, musel ji na sáně naložit, jet s ní hluboko do lesa a tam ji samotnou vyložit.

Bella se pokojně, smířená s tím, že již otce nikdy nespatří, vydala do útrob lesa. Pod jednou ještě zelenou jedličkou se zastavila.

Kolem dokola, zdál být se klid, a tak se nebála posadit se do bílé trávy. Jen co však zakusila, jak chladná tato země, jež pokrytá bílou trávou byla, vstala zcela promrzlá.

Tu najednou dědeček se odněkud vzal. Tiše si hvízdal a vesele si pozpěvoval.

„Vyrostla štíhlá jedlička, tam mezi modříny, zelená byla celičká od jara do zimy! Zelená byla celičká, od jara do zimy! Na podzim vítr zazpíval, spi, jedličko, jen spi! Mrazík ji sněhem přikrýval! Pozor, jen nezmrzni!  Pozor, jen nezmrzni!“

Když v tom dívčinu choulící se zimou spatřil, oči se mu doširoka rozevřely nad její krásou. Stojíc pod vysokou, štíhlou jedlí, kterou nepokrýval sníh.

„Copak tady děláš, děvče?“ otázal se nesměle. Dívka v odpověď pokrčila rameny.

„Je ti zima, děvenko?“ otázal se znovu.

„Je dědečku Mrazíčku, je,“ promluvila zvonivým hláskem, který se třásl zimou jako osika.

„Nu, taky máš můj kabátec, děvče. V něm ti bude teplo, děvče, teplo!“ zasmál se ten děd a přehodil dívce přes ramena kabátec.

„Což vám, dědečku, zima nebude?“ otázala se jej.

„Kdepak, mně zima být nemůže, děvenko, vládnu zimě!“ rozesmál se. Tu zničeno nic mu na jeho ledovou hůl sedl maličký ptáček. Jakmile se jí dotkl, zmrznul.

„Chudáček ptáček. Dědečku, nejde ptáčka rozmrazit?“ zeptala se dívčina.

„Kdepak děvenko, co jednou mé berli se dotkne, zmrzne a v kus skla se promění,“ pronesl posmutněle.

„Jsi krutý, Mrazíku, krutý!“ odporovala dívka s pohledem sklopeným k zemi.

„Jak ty se jmenuješ, děvenko?“ otázal se jí najednou děd.

„Jsem Bella, Mrazíčku, Bellinka!“ rozveselila se.

„Jsem Carlisle, děvenko, upír!“ rozveselil se děd a sáně se rozjely směrem k jeho domovu.

„Upír, pravíš?“ otázala se Bella.

„Upír, děvenko, upír!“ zasmál se a práskl do pomyslných koní.

Po pár minutách, kdy letěli s větrem o závod, zastavili konečně před Mrazíkovo vilkou. Byla celá ze skla, nebo z ledu, ale byla nádherná.

„Tady bydlím, Bellinko a ty zde nyní budeš bydlet se mnou a mou rodinkou!“ zavelel celý šťastný. Z domu se vyhrnulo pět lidí.

„Mrazíčku, tatíčku!“ zvolali najednou.

„Kdopak je toto? Je to člověk!“ zavelela blonďatá bohyně.

„Tohle je Bellinka. Edwardova manželka!“ usmál se starý muž.

„Číže to manželka?“ otázala se Bella.

„Mého syna, Edwarda. Všude tě hledal, omluvit se chtěl, že tě proklel, že zlý na tebe byl. To můj dobrý kamarád dědeček podzimní hříbeček, Eleazar ho do medvěda proměnil, jelikož k nohám se mu nesklonil!“

„Toho bohatýra?“ otázala se. Ten, o němž byla vedena řeč, vystoupil z davu.

„Vezmeš si mě Bellinko?“ otázal se jinoch.

„Musíš se vypravit do mé rodné vesničky, najít mého tatínka, otázat se jeho, mladíčku! Já jinak nemohu dáti ruku svou nikomu!“ prohlásilo děvče a mladíčkovi zamrznul úsměv na rtech.
Inu, nedalo se nic dělat. Edward celý nešťastný, jako boží umučeníčko, vydal se s rancem, kde měl uschované buchty, na cestu za Beliným otcem.

Jak šel jednoho dne zasněženou krajinou, potkal na cestě zádrhel, přímo uprostřed cesty stála chaloupka na kuří nožičce.

Vylezla z ní Baba Jaga, též známá jako Jane. Na nose měla umělou bradavici a naříkala.

„Sotva jsem se probudila, aj, aj probudila, hned jsem se tím unavila, aj, aj, unavila! Čaruju a škodím ráda! Spánek, ten mi sílu dává! Au! To mě loupá v kříži!“ zaláteřila.

„Milá Babo Jago, nejmilejší Jane, mohla bys mi, prosím tě, cestu do vesničky ukázat, kde bydlí má nevěsta?“

„Mladíček, troufalý! Synáček Mrazíčka! Tady je tvá manželička! Vezmeš si mě, basta šmidly fidly!“ zasmála se Baba Jaga.

„Babuško Jaguško! Copak to jde? Své srdce jsem již jiné dal!“ zavýskal mladíček.

„Tak tedy, dále nepůjdeš, mladíčku, Mrazíčkům synáčku! Se mnou tady zůstaneš!“ zahřměla Baba Jaga.

„Vždyť se ti ani nelíbím!“ usmíval se mladíček.

„Ale ano, tuze se mi líbíš!“ psí očička jí nešla.

„Ale ty mně, Jagičko!“ zasmál se.

„Stromy na něj!“ zahřměla Jaga a stromy okolo Edwarda se začaly hýbat.

„No tak, Jaguško! Jaguško! Jsem upír!“ zasmál se a začal si pilovat nehty. Stromy o něj narážely, ale samy odpadaly, jako hroznové víno na zem, kde se tříštily jako zrcadla.

Edward se smál.

„Jaguško!“

„Edwarde, ty lotře jeden! Syne upírskej!“ zamlaskala.

„Tady máš sáně. Mého pašíčka. Dovede tě do vesničky, Edwarde, ale nedoufej, Bellu stejně nezachráníš!“ zahřměla a zmizela i s chaloupkou na kuří nožce.

„Co to blekotáš?“ vyzvídal mladíček, ale odpověď již nezískal.

„Inu, co nadělám? Vydám se za pašíčkem!“ zavýskl Edward a vydal se za uhánějícím pašíčkem. Uběhlo moc času, Edward stále nemohl najít vesničku, až jednoho nádherného rána, když se slunce dotýkalo konce země, před jezerem, kde kvetl pařízek, již dávno ztrouchnivělý, Edward poznal, že dorazil do vesničky. Cestou lesem se vydal k domu, kde otec jeho nastávající žije.

„Já jsem Edward, syn Mrazíkův. Přišel jsem Vás, pantáto, požádat, o ruku vaší krásné dcery!“ začal svou povídačku Edward, jakmile vstoupil do dveří jejich domku.

„Ach, ale ovšem, krasavče, že si tě vezmu!“ zahulákala Marfuška, ošklivá jako Kanimůra.

„Já však myslím, Bellinku, krásnou jako konvalinku!“ zazpíval Edward.

„Ta tady není a nebydlí tady!“ zahřměla macecha.

„Kdybys ji však našel, vem si ji celou celičkou, ale na oči ať nám už neleze!“ zahřměla podruhé a Edward strachy pelášil zpět domů.

Po pár nesnesitelných dní, kdy jen a jen sněžilo, se konečně dostal domů.

„Bellinko, konvalinko!“ zavolal do útrob Mrazíkova paláce.

„Mohu si tě vzít!“ zavýskl, poté si až všiml, že jeho jediná láska leží na stole zmrzlá.

„Je mi to líto, synku. Dotkla se mé Mrazilky,“ pronesl posmutněle Mrazík, poté odešel.

„Lásko má jediná! Bellinko, konvalinko!“ začal vzlykat. Nemohl tomu uvěřit. Políbil ji na čelo, připraven odejít a nechat jí jejímu ledovému osudu. Jeho polibek však zahřál Bellino srdce a ona procitla.

„Edwarde!“ vzdychla.

„Bellinko!“ oplatil jí.

„Zachránil jsi mě!“ dodala. Potom jim stačil pouze jeden jediný moment na to, aby byli šťastní. Políbil ji.

A byla svatba!

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction parodie

Sdílet

Diskuse pro článek Mrazík aneb Edward Ivanem a Bella Nasťou: