Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - Knihy » Příběh v pozadí Stmívání

24.10.2010 (14:33) • 4dd4 • Knihy • komentováno 3× • zobrazeno 10463×

Znám přesné datum, kdy jsem začala psát Stmívání, protože to byl rovněž den, kdy se konala první hodina plavání mých dětí. Takže s určitostí mohu říct, že to celé začalo 2. června 2003. Do té doby jsem nenapsala nic kromě několika kapitol (k jiným příběhům), ve kterých jsem nikdy nepokračovala, a už vůbec nic od narození mého prvního syna, což bylo o šest let dříve.

Vzbudila jsem se (2. června) z velmi živého snu. V mém snu spolu na louce napjatě rozmlouvaly dvě osoby. Jednou z nich byla naprosto obyčejná dívka, zato druhou byl nádherný, třpytivý… upír. Diskutovali o dvou zásadních problémech – zamilovali se do sebe, přestože upíra obzvlášť lákala vůně dívčiny krve a nezabít ji na místě bylo těžké. Kapitola 13 (Doznání) je v podstatě přepisem mého snu.

Ačkoliv jsem měla miliony věcí na práci (například dělat snídani pro své hladové děti, obléci je a vyměnit jim plenky, najít plavky, které nikdo nikdy nedal na správné místo, a tak dál…), zůstala jsem v posteli a přemýšlela jsem o snu. Byla jsem tak zaujatá příběhem bezejmenné dvojice, že jsem nenáviděla pomyšlení na to, že by to mělo být zapomenuto; byl to ten druh snu, který způsobí, že chcete zavolat své přítelkyni a nudit ji detailním popisem. (Navíc byl ten upít tak pohledný, že jsem na něj nechtěla zapomenout.) Neochotně jsem vstala, udělala neodkladné nezbytnosti a potom jsem odsunula vše, co se dalo a sedla si k počítači, abych psala, což jsem neudělala tak dlouho, že jsem se divila, proč se obtěžuji. Ale nechtěla jsem ztratit ten sen, takže jsem psala a postavy nazývala „on“ a „ona“.

Od této chvíle neuplynul den, abych nenapsala. Ve špatných dnech jsem napsala pouze stránku nebo dvě, v těch dobrých jsem dokončila kapitolu a mnohem víc než to. Většinou jsem psala v noci, potom, co děti usnuly, takže jsem se mohla soustředit více než pět minut bez přerušení. Začala jsem od scény na louce a psala až do konce. Potom jsem se vrátila zpátky na začátek a psala, dokud do sebe části nezapadly. „Zlatý hřeb“, který je spojoval, jsem zatloukla na konci srpna, o tři měsíce později.

Chvíli mi trvalo najít jména pro mou anonymní dvojici. Pro svého upíra (kterého jsem od prvního dne milovala) jsem se rozhodla použít jméno, které bylo dlouho pokládáno za romantické, ale po desetiletích ztratilo na oblíbenosti. Pan Rochester Charlotty Bronteové a pan Ferrars Jane Austenové byli těmi postavami, které mě přivedly ke jménu Edward. Vyzkoušela jsem ho a zjistila, že je skutečně adekvátní. S mojí hrdinkou to bylo těžší. Žádný z nápadů nebyl dostatečně dobrý, potom, co jsem s ní strávila tolik času, milovala jsem ji jako dceru. Nakonec, inspirována tou láskou, jsem jí dala jméno, které jsem si schovávala pro svou dceru, která nepřišla, a bylo nepravděpodobné, že by se v této chvíli ukázala - Isabella. Bravo! Byli pojmenováni - Edward a Bella. Kvůli ostatním postavám jsem se dlouho probírala záznamy o sčítání lidu, abych našla nejoblíbenější jména v době jejich narození. Taková maličkost: Rosalie byla původně „Carol“ a Jasper byl nejdříve „Ronald.“ Ovšem Rosalie a Jasper se mi líbili mnohem víc, ale tu a tam jsem udělala botu a náhodou napsala Carol nebo Ron. To mate lidi, kteří čtou mé hrubé koncepty.

Věděla jsem, že pro svoje prostředí potřebuji nějaké směšně deštivé místo. Obrátila jsem se na Google, jak jsem to dělala kvůli všem svým průzkumům, a hledala jsem místo v USA s největším množstvím srážek. Ukázalo se, že je to Olympijský poloostrov ve státě Washington. Vytáhla jsem mapy a studovala je, hledala jsem něco malého z cesty obklopené lesem… A přímo na místě, kde jsem ho chtěla, bylo městečko zvané „Forks.“ Nemohlo by být dokonalejší, kdybych ho sama vymyslela. Při průzkumu Forks jsem objevila rezervaci La Push, domov kmene quileutů. Příběh původu quileutů je fascinující a někteří smyšlení členové kmene se rychle stali v mém příběhu skutečnými.

Po celý čas byli Bella a Edward doslova hlasy v mé hlavě. Oni jednoduše nedokázali zmlknout. Zůstávala jsem vzhůru tak dlouho, jak jsem vydržela, pokoušejíc se napsat všechny nápady do počítače, potom jsem se vyčerpaná doplazila do postele (Moje dítě zatím nespalo celou noc.) jenom proto, aby mi v myšlenkách začal další dialog. Nenáviděla jsem pocit, že na něco zapomenu, takže jsem vstala a namířila si to zpátky k počítači. Nakonec jsem si dala vedle postele pero a zápisník, abych si zaznamenala všechny poznámky a měla nějaký proklatý spánek. Ráno bývalo velkou výzvou rozluštit vše, co jsem ve tmě nadrápala na papír.

Během dne jsem se taky nemohla držet dál od počítače. Když jsem uvízla na hodinách plavání, venku ve 115 stupňovém slunečním světle v Phoenixu, vymýšlela jsem zápletky a plánovala, potom jsem přišla domů se spoustou nových nápadů, které jsem si nedokázala dostatečně rychle zapsat. Bylo to typické arizonské léto, horké a slunečné, ale když se ohlédnu zpátky k těm třem měsícům, vzpomínám si na deštivé a chladné zelené věcí jako kdybych opravdu strávila léto v Olympijském deštném lese.

Když jsem dokončila jádro románu, začala jsem psát epilogy… spousty epilogů. Tohle mě nakonec přivedlo k faktu, že nejsem připravená opustit své postavy, a začala jsem pracovat na pokračování. Mezitím jsem pokračovala v editování Stmívání, chorobně fanatickým způsobem.

Moje starší sestra Emily byla jediná, kdo opravdu věděl, co dělám. V červnu jsem jí začala posílat kapitoly, hned když jsem je dokončila, a brzy se stala mou povzbuzovatelkou. Byla vždycky přihlášená, aby viděla, jestli pro ni nemám něco nového. Byla to Emily, kdo poprvé navrhnul, potom co jsem skončila, abych se Stmívání pokusila vydat. Byla jsem tak šokovaná tím, že jsem opravdu dokončila celou knihu, že jsem se rozhodla to zkusit.

Zdroj: jedná se o Zuzčin překlad ze stránek Stephenie Meyer

Autor: 4dd4 (Shrnutí povídek), v rubrice: Knihy

Sdílet

Diskuse pro článek Příběh v pozadí Stmívání: