Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - Shrnutí povídek » Déjà vu - 10. kapitola

Sraz Ostrava!!! 25


Déjà vu - 10. kapitolaKonečně jsem napsala další dílek. Nějak jsem se rozjela a je o něco delší než ostatní.;) Jinak opravdu si moc vážím toho, že se vám povídka líbí a že mi tu necháváte i komentíky. K dílku - aleluja máte tu vysvětlení té Itálie.:)
Příjemné počtení, jako vždy vaše elis*.

Práskla jsem dveřmi od pokoje, hodila svou tašku na postel a utíkala do koupelny. Můj zběsilý úprk zastavil až odraz v zrcadle. Dívala jsem se do tváře tak známé a cizí. Oči měla do široka roztáhlé, její tvář byla bledá. Byla stejná jako stokrát předtím a tím mi byla ještě vzdálenější. Nepoznávala jsem tu tvář. Jen ta hloubka očí mi byla povědomá, ale jinak už nic. Koukala na mě zmateně, pak se její výraz změnil. Náhle byl smutný a utrápený. Sklopila jsem oči a smutně si povzdychla.

Nechápala jsem vůbec nic. Rozum se jen slepě snažil najít východisko, ale neustále narážel do okolních zdí. Bello musíš se vzpamatovat! Tvrdil můj vnitřní hlas. A já neměla důvod protestovat.

Shodila jsem ze sebe oblečení, vzala do ruky sprchu a pustila vodu. Potřebovala jsem na chvíli vypnout. Voda byla skoro vařící, možná až moc horká.

Kapičky horké vody stékaly po mém těle, tvořily malé říčky a hlasitě dopadávaly na dlaždičky. Zvuk vody nádherně uklidňoval mou mysl. Vnímala jsem jen, jak se teplo šíří od pokožky až k mým kostem. Prohřívalo mi celé tělo. Proudy vody uvolňovaly zmožené svaly. Pomaloučku jsem se začínala uklidňovat. Tep se mi dostával na správnou hladinu. Plíce už nemusely dohánět srdce. Najednou jsem se cítila tak lehce. Jak voda stékala po mém těle, bylo to, jakoby si sebou brala všechny ty špatné emoce, vše, co mě tížilo. A odnášela je daleko pryč.

Po celou dobu jsem měla zavřené oči. Ve chvíli, když mi to došlo, jsem je otevřela. Malý prostor koupelny byl naplněn hustou parou. Ta kondenzovala na stropě a stěnách. Fascinovaně jsem pozorovala, jak se tvoří kapky na stropě a padají dolů. Jedna mi spadla na tvář. Jak stékala dolů, vytvářela za sebou chladnou cestičku.

Nechtělo se mi ze sprchy, ale když jsem viděla tu spoušť kolem, otočila jsem kohoutkem. Zabalila jsem se do hustého ručníku, který mi vysel na dosah ruky. Posbírala své věci a vešla do pokoje.

Ovanul mě chladný vzduch. Nejspíš byl docela teplý, ale mou horkou pokožku zastudil. Vlezla jsem pod peřinu. V ten okamžik mi bylo strašně příjemně.

Na posteli se mi válelo plno věcí. Ležely tam i moje rifle. Chtěla jsem je poskládat, to proto jsem je chytla do ruky, ale zarazil mě kus složeného papíru, který z nich vypadl.

Se zaujetím jsem jej rozložila. Byla to má kresbička. Nepamatuji si, jak se sem mohla dostat. Ale jasně jsem poznávala, to co na ní bylo. Hleděly na mě dvě oči. V mozku mi hlasitě cvaklo, jak části skládanky zapadly do sebe. Jestli jsem dosud popírala to, co jsem viděla, teď už jsem nemohla. Byly to JEHO oči. Ty, které byly tak povědomé a cizí. Ty, které bych poznala i poslepu. A ty, za které bych dala úplně vše. Jeho, jeho… oči. A já je vždycky znala a teď jsem měla důkaz.

On musel být skutečný. A já ho musela najít. – To byla ta odpověď, kterou jsem potřebovala znát a na kterou jsem se neopovažovala ptát. A teď přišla sama. A já o ní nemohla pochybovat. On je tím jediným, na čem záleží a já ho najdu, i kdybych měla jít až na kraj světa. Kamkoliv. Jen a jen, když jej budu moci opět spatřit. Snad se dotknout i jeho tváře, cítit jeho vůni nebo se utápět v jeho očích. Já ani nemohla jinak, než jít za ním, bez něj bych dál nemohla žít.

Mé racionální bylo někde hodně a hodně hluboko a snažilo se prokopat nahoru. Ale stejně mu to nebylo nic platné. Já nemohla jednat jinak. Už jsem dospěla k rozhodnutí a to nešlo změnit a to ani, kdybych chtěla.

Zaplavila mě euforie při pomyšlení na to, že jej opět spatřím. A pak přišlo zklamání. – Jak ho najdu? Nemám se od čeho odpíchnout. Bello, nějak ho najdeme. – Uslyšela jsem své rozumné . Bylo nějaké smířlivé, nejspíš mu došlo, že se srdcem nic nenadělá a bude lepší mu pomoc.

Rozhodnutí padlo a já se jim musela řídit. Nedokázala jsem si představit život bez toho, aniž bych ho znovu spatřila.

¤ ¤¤ ¤¤¤ ¤¤ ¤

Uběhlo pár dní. Moje nálada byla stále horší a horší. A navíc tento týden jsem neměla schůzku s Dr. Cullenem, což znamenalo, že nebudu moc znovu uvažovat nad tím, co mě k němu táhne. Skoro jsem už nevytahovala paty z pokoje. Jane měla své starosti. Mamka se pokoušela se mnou párkrát mluvit, ale moc neuspěla.

Ležela jsem znuděně na posteli a koukala na strop. Snažila jsem se vymyslet způsob, jak ho nalézt. Bohužel mě nic nenapadalo. Tak moc jsem to chtěla, ale nevěděla jsem kudy se vydat.

Můj pohled sklouzl k laptopu na nočním stolku. V hlavě se mi začal rodit plán. Šibalsky jsem se usmála. Do teď jsem si myslela, že se nemám čeho chytnout. Někde jsem slyšela názor, že na internetu se dá najít skoro vše. V obyčejných novinách toho o upírech moc nenapíší, ale na internetu se dají nalézt snad i takové zprávy.

S novým elánem jsem pustila počítač. Nemohl by nabíhat rychleji? Nervózně jsem si sama sobě postěžovala. Ačkoliv se to zdálo nemožné, za necelých pět minut jsem měla naběhnutý internet.

Hleděla jsem na bílou obrazovku uprostřed s nápisem google a pod ním bylo okénko. Začala jsem psát – upír, ale na prvním písmenku jsem se zasekla. To nemůžu myslet vážně, ne? Nemůžu počítat s tím, že mi to vyblafne seznam upírů s adresami, zas tak jednoduché to nebude. Začala mě opouštět dobrá nálada. Já ho nikdy nenajdu. Povzdechla jsem si. Já se nemohla, nesměla vzdát. Co potřebuji, abych ho našla? Chvíli jsem dumala a pak mi to došlo. Musím najít alespoň přibližně místo, kde se nachází. Pochybovala jsem o tom, že by se stále zdržoval v našem městě. A jediné, čeho se bylo možné chytnout, byla naše nedávné setkání. Nedávné? Mě to připadalo jako neskutečně dávno.

Rozebírala jsem tu situaci ze všech možný úhlů. Přemýšlela o tom, proč tam byl, proč byl tak překvapený, když mě viděl. Proč mi neublížil. Vždyť já ho nazývala zachráncem. Možná se jím považoval i on. Možná proto zabil je a mě ne. Trochu moc možná, ale nic jiného mě nenapadalo. A možná zachránil víc dívek. Mým tělem projela vlna vzrušení, cítila jsem, že jsem se strefila do černého. Ano, to by dávalo alespoň trochu smysl. A z toho se dalo vycházet. Jestli opravdu zachránil i někoho jiného, tak o tom bude někde zmínka.

Roztřesenými prsty jsem zadávala něco jako

…záhadné záchrany dívek…

…přepadení s dobrým koncem…

…útočníci podivné zmizení…

apod.

Procházela jsem stránku po stránce a snažila se nalézt něco kloudného. K mému příjemnému překvapení jsem toho našla poměrně dost. Ale vůbec jsem si nebyla jistá tím, jestli se ho to vůbec týká. Zabralo mi to asi půl dne, teď bylo asi něco kolem čtvrté. Probírala jsem se tím nepřeberným množstvím dat, až jsem byla schopná vytipovat alespoň některé situace, v kterých měl snad prsty. Ale všechno to bylo starší, než jsem potřebovala.

A dokonce jsem v tom objevila nějaký vzorec. V každém státu ve třech městech zachránil tři dívky. Sice to někde bylo míň, ale to jsem přičítala mým špatným informacím. Ta euforie se nedala popsat. Objevovala jsem něco skrytého, svou minulost.

Vše se to zatím odehrálo jen v USA, proto jsem se pokusila proklepnout si i jiné části světa. Nevěřícně jsem koukala, když se přede mnou objevila zpráva z Itálie. Dokonale zapadala do vytvořeného vzorce. A byla teprve několik hodin stará. Nejspíš první zachráněná italská dívka. Jestli jsem předtím byla v euforii, tak se teď můj stav nedal popsat. Srdce mi zrychleně bilo. Já věděla, KDE ho hledat.

Snažila jsem se z internetu vymámit ještě nějaká data. A náhodou jsem se dostala k Belle Swan. Jak jsem to jen mohla zazdít? Když jsem konečně byla schopná vnímat, co se jí stalo, došlo mi, že mi to něco velmi připomíná. Bylo to samé, co by se mi stalo, kdyby mě někdo nezachránil. Měla jsem z toho až nepříjemný pocit. Co se tu děje? Nečekala jsem na odpověď a hledala si ji. Když jsem do googlu dala – Bella Swan – vyplivlo mi to pár stránek a několik blogů.

Rozklikla jsem jeden z odkazů a nepřestávala se divit. Dech se mi zastavil. Poblíž jména Swan bylo Cullen. A já věděla, že o náhodu tu nemůže jít. To bylo nemožné. Měla jsem dojem, že postupně mizí vše okolo a zůstalo jen pár písmen – Cullen.

Nešťastně jsem si uvědomila, že to nechápu ještě víc. Ale! Ale mám se čeho chytit. Cullen, Cullen běželo mi hlavou. Popadla jsem tašku a běžela do nemocnice. Ani jsem se neohlížela okolo. Jako střela jsem vyběhla z domu. Potřebovala jsem mluvit s Dr. Cullenem, někde v půli cesty mi došlo proč. Jestli mě v tu chvíli někdo viděl, musel mě považovat za duševně chorou nebo něco podobného. On musel být upír! Moje spojitost s minulostí. Moc dobře jsem věděla, proč jsem ho dosud považovala za člověka. Neměl rudé oči, nebyla kolem něj žádná krev a byl to ten nejpříjemnější člově… bytost, se kterou jsem se setkala. Kolik mi toho ještě uteklo? Co jsem nedokázala vidět? Musím Dr. Cullena vidět, musím se ujistit, že neblázním. Ujistit v tom, že je to pravda.

Nic není, jak se zdálo. Došlo mi náhle.

Běžela jsem nejrychleji, jak jsem mohla. Dokonce jsem dokázala ovládnout své nohy a nepadat. Zadýchaná jsem vběhla do nemocnice. Cítila jsem na sobě zvláštní pohledy. Aha, jo jasně musela jsem vypadat strašně vyřízeně. Odcouvala jsem do rohu vstupní haly. Schovala jsem se za nějakým umělým kvítkem a ztěžka oddychovala. Co mu chci říct? „Dobrý den, jaká dnes byla svačinka? Byla dostatečně krvavá?“ nebo „Málo pijete, vaše oči mají nezdravou barvu, takovou málo červenou.“ No to bych si dala, ještě by mohl zmizet dřív, než bych z něj dostala jakoukoliv informaci. Na to budu muset jít jinak. Možná bych mu mohla povědět pravdu, nevím jestli celou, ale prostě pravdu. Žádné výmysly, nebo dvojsmyslné narážky.

Když jsem usoudila, že jsem dostatečně klidná na to, abych mohla plynule komunikovat, vylezla jsem zpod té staré umělé palmy. Znala jsem dobře cestu do ordinace. Vyjela jsem výtahem do druhého patra a zabočila pak doleva. Šla jsem dlouhou chodbou, až jsem narazila na dveře. Něco na nich chybělo, vlastně tam nebylo nic. Žádný rozpis ordinačních hodin, jméno lékaře nebo čím se zabývá, prostě nic. Rozhlédla jsem se kolem dokola, jestli jsem se náhodou nespletla. Jako by to bylo možné, tuhle cestu bych zvládla po slepu. Projel mnou šok z poznání. On už tady neordinuje, nebudu k němu moc už nikdy přijít.

Seběhla jsem, teď už po schodech, do přízemí. Nalezla jsem tam jednu paní, vypadala jako někdo, kdo má přehled o nemocničním personálu. A právě to jsem potřebovala. Opravdu nevím jak, ale povedlo se mi z ní dostat adresu. Bylo to někde velmi na kraji města, tu část jsem neznala.

„A slečno, on se teď stěhuje, nemám ponětí kam, tak doufám, že se vám podaří ho zastihnout,“ dodala ta žena rychle. Po těch slovech jsem ji jen poděkovala a už mizela pryč.

Prohrábla jsem peněženku a s uspokojením zjistila, že mám peníze na taxika. Usmálo se na mě štěstí, před vchodem jeden stál. Když jsem nastoupila dovnitř, řidič se na mě usmál. Beze slova jsem mu podala adresu a on pouze přikývl a auto se rozjelo. Sledovala jsem, jak za mnou mizí známé ulice města a objevují se úplně cizí.

Cesta byla poměrně dlouhá a já začínala být netrpělivá. Nervózně jsem se vrtěla na sedadle. V hlavě mi běželo hned několik možných situací, tak zaprvé – dala mi špatnou adresu nebo jedu pozdě – pak tu byly takové ve smyslu – zazvoním na zvonek a otevře mi úplně normální člověk a pošle mě do blázince – anebo to bude opravdu upír, tady byla má představivost ještě bujnější od možností mého skonu hned na prahu dveří až po klábosení nad šálkem čaje nebo snad krve?

„Slečno, jsme tady, mám na vás počkat?“ vyrušil mě řidič z mého přemýšlení.

„Nevím, jak dlouho to bude trvat, dáte mi chvilku a já se vrátím a řeknu vám,“ usmála jsem se na něj a do ruky mu vložila bankovku. Znovu se potěšeně usmál.

„Jak si přejete,“ souhlasil.

Vystoupila jsem z auta. Kolem byla jen příroda a... a nádherný barák. Byl krásnější než v katalozích. Celý ve světlé barvě, stejné jako byl náš dům. Nepříjemný pocit se vrátil. Jak bych to popsala. Prostě mi přišlo, že mi tento dům nebyl povědomý kvůli tomu našemu (stejná barva), ale naopak – že náš dům mi byl povědomý díky tomuto, no i když ne přesně tomuto. Taková divná směsice pocitů se mnou cloumala.

Neměla jsem čas nazbyt, vykročila jsem kupředu. Zastavila jsem se před velkými dveřmi. Trochu váhavě jsem zmáčkla zvonek. Slyšela jsem, jak se domem rozezněl jeho zvuk. A... nic. Nikdo mi nepřišel otevřít. Po dalších marných pokusech jsem to vzdala. Přiblížila jsem se k oknu a nahlédla dovnitř. Nic tam nebylo, jen bílé zdi.

Přišla jsem pozdě. Ale měla jsem ještě jeden směr hledání – Itálii.

Vrátila jsem se zpět na zadní sedadlo, řidiči zaplatila dvakrát víc a řekla svou adresu. Než jsem dojela domů, byla za skly auta tma. Celou tu dobu jsem přemýšlela nad plánem, jak se dostat do Itálie. A nic mě nenapadalo. Jak to vysvětlím mamce? – To byla ta nejhorší otázka. A pak mě napadla Jane. Nebylo fér ji do toho tahat, ale ona jediná mi snad mohla pomoc. Když jsem uviděla náš dům, málem jsem nepočkala na zastavení a vyběhla z autíčka. Konečně zastavilo a já se mohla, jako dnes už po hodněkráté rozeběhnout a teď mým cílem byl pokoj Jane. Doufala jsem, že alespoň ji najdu. Řeknu jí všechno, já musím co nejdřív odjet do Itálie. Nemáme náhodou zítra osmnácté narozeniny, ale ta myšlenka už nedoběhla dokonce. Byla jsem právě na schodech…

shrnutí



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Déjà vu - 10. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!