Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Osudový skok - Happy end

20.08.2009 (13:00) • Eunta • FanFiction jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 4837×

Osudový skok - Happy end

Z pohledu Edwarda

Seděl jsem na zatuchlé, zaprášené a nechutně špinavé půdě daleko od civilizace v opuštěném domě. Několik dlouhých dní jsem se nepohnul a nutně jsem potřeboval na lov, ale nic mě nedokázalo popohnat. Byl jsem ztracen a bolest se tlačila na povrch. Přicházela postupně a o to měla větší sílu. Snažil jsem se na ní nemyslet, snažil jsem se vymazat tu prokletou chvíli, kdy jsem jí lhal a řekl jí, že ji nemiluji. Tolik bolesti bylo v jejích očích, při vyslovení těch hnusných slov. Tolik přemáhání, abych je vůbec vyslovil. Byl to hřích a já to věděl.

Ale vše bylo pro její dobro. Vše bude tak, jak má být. Moje bolest nad ztrátou své jediné a osudové lásky je vedlejší. Nejdůležitější je, aby ona byla šťastná, a aby měla právo na normální život. Někoho si vezme, bude s ním mít děti a na mě si už ani nevzpomene. To je to, co jsem si pro ni přál. Přál jsem si, aby byla šťastná, i když to nebude se mnou. Nejsem schopen jí takový život nabídnout. Nejsem hoden toho, být po jejím boku.

Z ničeho nic se mi rozezněl po duté místnosti můj mobil. Byl to velice naléhavý tón, ale já ho prostě ignoroval, jako všechny telefony. Neměl jsem na nikoho náladu a rozhodně jsem se nechtěl vracet domů. Každý by mě litoval a to mě štvalo. Jak mě mohli litovat? To já jsem ten, který ublížil. Já jsem ta zrůda.

Cítil jsem, jak na mě dopadají miniaturní zrníčka prachu, ale telefon dál zvonil. To bude jistě Alice a na tu nemám opravdu náladu.

Rychlým pohybem jsem nahmatal telefon a stiskl červené tlačítko k ukončení hovoru. Ale během dvou sekund se rozezněl znovu. Dobře….

,,Ano?“ zeptal jsem se zmučeným tónem hlasu.

,,Edwarde…..mám pro tebe důležitou informaci!!“ křičela do telefonu Alice, ale já prostě nechci nic slyšet…

,,Mě to ale nezajímá Alice…“ nestihl jsem to ani doříct, protože mi opět skočila do řeči.

,,Edwarde, jde o Bellu…“ křičela do telefonu a já se zastavil. Několikrát jsem jí nakazoval, ať Bellinu budoucnost nechá tak, jak je.

,,Už několikrát jsem ti nakazoval, ať ji necháš, už jsme moc zasáhli do jejího života. Potřebuje svobodu a ne toto….“ Rozkřikl jsem se, protože Alice opět porušila naši dohodu. Museli jsme to takto udělat, nebyla jiná možnost. I když bylo bolestivé nevědět, jak na tom je, ale bylo to pro všechny to nejlepší….

,,Edwarde, ale ona chce skočit z útesu..!!!!“ křičela na mě Alice pořádně a téměř už hystericky.

,,Ne….to by neudělala….slíbila mi to.“

,,Ne Edwarde, ona opravdu skočí. Je si svým rozhodnutím jistá.“

,,Kdy…“

,,Když vyrazíš…možná to stihneš, ale nic nezaručuji.“ Řekla a já okamžitě zaklapl telefon. Ani jsem jí nestačil poděkovat, ale prostě nesmím ztratit ani minutu. Vyběhl jsem směrem k Forks a snažil se nemyslet na to nejhorší, ale dralo se to napovrch.

Stihnu to? Co když opravdu skočí? Co když umře? Jak moc mě bude nenávidět?

Jediné co jsem věděl s jistotou, že se už od ní nedokážu držet dál. Jakmile ji znovu obejmu, už nebudu mít tolik síly na to, abych znovu odešel. Už ji nemohu znovu opustit, ale hlavou se mi míhaly další otázky. Co když mě nebude chtít vzít zpátky? Co když jsem jí ublížil natolik, že mě odmítne?

Těmito myšlenkami jsem se nechtěl zabývat, ale byly celkem jasné a také určitě padnou.

Celou cestu jsem utíkal jako šílený a myslel pouze a jenom na její záchranu. Nesmí to udělat. Nesmí mě opustit, protože svět bez Belly by byl k nevydržení. Byl by to svět, ve kterém bych nemohl být ani já a okamžitě bych šel za ní. Už bych si našel nějaký způsob. I když to zřejmě nebude lehké, ale musím to zvládnout. Nedokázal bych bez ní žít.

Jisto jistě jsem se blížil k Forks. Vím, že poruším smlouvu, kterou jsme s vlky uzavřeli, ale prostě musím vstoupit na jejich území. Musím zachránit lásku svého života a poprosit ji o odpuštění, na kolenách ji budu prosit….

Běžel jsme lesem a zrovna jsem míjel ceduli ,,Vítejte ve Forks“. Musel jsem se ujistit, jestli není Bella náhodou ještě doma, ale bohužel nebyla. Vyrazil jsem tedy směrem do LaPush.

Zřetelně jsem cítil vlkodlačí pach, ale to teď v tuto chvíli nebylo vůbec důležité, mířil jsem k určenému místu, k místu, kde by měla stát moje láska.

Přidal jsem ještě více na rychlosti, ale vlkodlačí puch mě nepříjemně štípal v nose. Zatracení vlkodlaci, ale zatím mě nezpozorovali, to je divné. Ale nemohl jsem se tím zabývat.

Narazil jsem na další pach a ten bych poznal za každé situace. Byla to ta neodolatelná a překrásná vůně mé Belly. Musela tudy jít, před malou chvílí, protože vůně byla velmi intenzivní. Utíkal jsem po srázu a věděl jsem s jistotou, že tu musí být. Byl jsem už skoro nahoře a konečně ji uviděl. Stála na samém kraji, ruce zaťaté v pěst. Soustředěný výraz, který se okamžitě změnil na smířený. Smířený s tím, že jde na smrt. Tomu jsem musel za každou cenu zabránit. Vítr mě šlehal do obličeje a já se snažil ještě zrychlit, ale už to nešlo. Dal jsem do toho všechno, ale už bylo pozdě.

Jednou nohou vykročila kupředu a z kraje útesu se vydrolilo pár kamínků, které postupně padaly přímo do rozbouřeného moře. Nadechla se a vyslovila to, co jsem si vždy přál.

,,Miluji tě, Edwarde.“ Lehce zašeptala a já se snažil křičet, ale nebylo to k ničemu.

,,Bello…..nééééé!!!!“ vykřikl jsem, ale ona se odrazila a střemhlav se vrhla z útesu. Stačili by mě dvě sekundy, dvě….

Okamžitě jsem skočil za ní. Voda musela být smrtelně ledová a její křehké a lidské tělo toto nemůže přežít. Vlny silně narážely na skálu a já měl hrozný strach. Strach o svou lásku. Byla to obrovská výška a dopad do těchto vln, je jako když narazíte přímo do betonu. Viděl jsem ji zřetelně, ale byla mi tak neuvěřitelně vzdálená. Smířená s tím, že zemře.

Její hedvábné tělo se ponořilo do rozbouřeného moře a na hladině zanechala pouze malý kroužek, z kterého lehce vytryskla voda. Já dopadl během pár sekund. Musel jsem jí okamžitě najít. Začal jsem plavat jejím směrem, ale lekl jsem se. Protože voda se v její blízkosti zbarvila do ruda. Bože….ona je zraněná. Nesmí, prostě nesmí. Proklínal jsem se za svou neuvážlivé chování, za to, že jsem ji opustil a dopustil něco takového. Kdybych tu zůstal, nic takového se nemuselo stát. Kdybych nedovolil, aby se do mě zamilovala, mohla být šťastná, ale to byla prostě Bella, vždy musela dělat pravý opak. I když to po ní člověk žádal. Za to jsem ji miloval. Byl to můj anděl s nevinným obličejíčkem.

Zahlédl jsem ji asi pět metrů od sebe a snažil se plavat rychleji, ale silný proud mi to nedovoloval. Nehýbala se a měla zavřené oči. Její srdce bilo, ale velmi slabě. Během chvilky jsem se k ní dostal. Chytil jsem ji kolem pasu a dával velký pozor, abych s ní zbytečně nehýbal, měla naraženou hlavu. Jenom doufám, že to nebude vážné. Ale byl tu další problém, protože přestávala dýchat. Musel jsem jednat rychle, já vzduch nepotřeboval. Naklonil jsem se k ní a všechen vzduch, který jsem v sobě měl, jsem předal jí. Plavali jsme směrem ke břehu, ale vlny nám bránily. Nakonec jsem ji přece jenom dostal na břeh a lehce položil na zvlhlou půdu. To už tu ale stála Alice spolu s Carlisleem. Díky Bohu, že moje sestra má takové neuvěřitelné nadání. Alice mi podala teplou deku a já Bellu do ní opatrně zabalil a vzal do náručí. Carlisle ji musí okamžitě ošetřit. Mlčky jsme doběhli k autu a já položil Bellu na zadní sedačku. Sedl jsem si za volant a jel k našemu domu, který byl skoro půl roku opuštěný. Carlisle a Alice běželi.

Prudce jsem zastavil před naším domem. Alice s Carlisleem tu už byli. Nikdo nemluvil, jen jsem mohl slyšet jejich myšlenky.

,,Vše bude v pořádku Edwarde, vidím to…Bella bude v pořádku…..“

Znovu jsem se na Alici podíval a potřeboval vědět ještě něco…

,,Odpustí ti.“

Bellu jsem odnesl do vrchního patra a Carlisle si mezitím nachystal veškeré zdravotnické vybavení, aby ji mohl ošetřit. Z hlavy jí teklo hodně krve. Zřetelně jsem jí cítil, ale snažil jsem se to ignorovat. Hlavně, ať je v pořádku. Položil jsem ji na lehátko a stále držel za ruku. Alice stále mezi dveřmi, už dlouho nebyla na lovu a vůně její krve ji také přitahovala. Ale věděl jsem, že by jí nikdy neublížila.

Zadíval jsem se do jejího obličeje. Byla tak krásná, snad ještě krásnější, než jsem si ji pamatoval. Byla jako porcelánová panenka. Tak nevinná a křehká.

Moji pozornost si ale vynucovala Alice.

,,Musíš jít na lov, Edwarde, abys jí neublížil.“ Řekla nahlas a tvářila se smrtelně vážně, a tak to i myslela, jenže já prostě nemohl.

,,Nikdy bych jí neublížil…a nechci jít, chci být tady s ní.“ Odporoval jsem jí, ale její odhodlání bylo veliké.

,,Edwarde Cullene, okamžitě jdeš, Carlisle se o ni postará a neboj, budeš tu, až se probudí.“ Naléhala stále Alice a mě nezbylo nic jiného, než opravdu jít.

Bylo to rychlé, šli jsme lovit nedaleko. Nechtěl jsem se příliš vzdalovat od své lásky. Bolelo mě to ji opět opustit a taky jsem si slíbil, že jestli mi opravdu odpustí, jak říkala Alice, už se od ní nehnu ani na jediný krok.

Utíkal jsem rychle k domu, protože Alice naznačila, že se každou chvíli musí probrat. Musel jsem u toho být. Bylo to pro mě životně důležité. Vyběhl jsem ladně sněhově bílé schodiště a vstoupil do pokoje. Carlisle stál nad ní.

,,Už se probouzí.“ Poslal mi myšlenkami a já to také zřetelně viděl.

Zlehka otevřela víčka a prvně se lekla, kde to je, ale když mě spatřila, její oči se rozzářily. To bylo to, co jsem potřeboval vidět. Překročil jsem poslední vzdálenost mezi námi a ona se přímo rozběhla z postele a skočila mi do náruče.

V tuto chvíli jsem byl opravdu šťastný, nepotřebovali jsme nic říkat. Jenom jsme si hleděly do očí. Oba jsme věděli, že bez sebe prostě nedokážeme existovat, že patříme k sobě. A tak to bude napořád…..

Autor: Eunta (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Osudový skok - Happy end: