Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Návštěva - Nový Měsíc

29.08.2009 (15:00) • JoHarvelle • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 3143×

Bella

„To není trik. To je Carlisle. Vezmi mě zpátky!“

Chvění mu rozvlnilo široká ramena, ale jeho oči byly ploché a bez citu. „Ne.“

„Jaku, to je dobré –“

„Ne. Jdi zpátky sama, Bello.“ Jeho hlas byl jako led – uhnula jsem, když mě udeřil jeho zvuk. Zatínal čelist a zase ji uvolňoval.

„Podívej, Bello,“ řekl tím samým tvrdým hlasem. „Já se nemůžu vrátit. Smlouva sem, smlouva tam, je tam můj nepřítel.“

„Tak to není!“

„Musím to říct okamžitě Samovi. Tím se věci mění. Nesmějí nás chytit na svém území.“

„Jaku, to není válka!“

Neposlouchal. Zařadil motor na neutrál a vyskočil ze dveří. Motor nechal běžet.

„Sbohem, Bello,“ zavolal přes rameno. „Vážně doufám, že neumřeš.“ Rychle utíkal do tmy a třásl se tak silně, že jeho obrys byl jako rozostřený; zmizel, než jsem mohla otevřít pusu, abych ho zavolala zpátky.

Nechválou mě zaplavily výčitky svědomí, ovšem ty jsem hned zapudila. Nesměla jsem se nechat rozhodit. Sedla jsem si za volant a rozjela se k domu. Čím blíž jsem byla k domu, tím víc jsem zpomalovala a dodávala si odvahu. Nakonec jsem přece jenom zastavila před domem a vstoupila.

Všude panovala tma. Bylo tu nepříjemné ticho. Ohlédla jsem se zpátky a koukla se na auto, stojící před domem. Co když je to trik? Zeptala jsme se sama sebe. Ještě jednou jsem se koukla na auto stojíc před domem s jistotou, že to auto jsem znala.

Otočila jsem se k domu, vylovila z tašky klíče a otevřela dveře. Pomalu jsem vkročila do domu. Chtěla jsem pozdravit, jenomže mi v krku narost obrovský knedlík. Rukou jsem nahmatala vypínač a rozsvítila jsem. Zamžourala jsem pod návalem světla.

Tašku jsem dala na stůl a pokračovala do útrob domu. Cítila jsem v krvi adrenalin a slyšela mé divoce tlukoucí srdce. Přešla jsem obývák, kde nikdo nebyl a zabočila jsem do kuchyně. Opět jsem si rozsvítila a čekala zda se někdo ozve, ale podle všeho byl dům prázdný.

Když jsem dole nic nenašla vydala jsem se směrem nahoru. Pečlivě jsem prohlížela každičkou místnost, jenomže jsem nikde nikoho nenašla ani nespatřila. Vrátila jsem se zpět do kuchyně a s divným pocitem, že mě někdo pozoruje jsem začala dělat večeři.

Když jsem se ovšem otáčela do ledničky pro maso obmotala se mi kolem pasu studená ruka. Srdce se mi rozběhlo na plné obrátky. Radovalo se stejně tak jako moje podvědomí. Cítila jsem se v bezpečí a radovala se. Jenomže to všechno se zhatilo během chvilky.

Chtěla jsem se otočit a pohlédnout návštěvníkovi do očí, jenomže pevná ruka kolem pasu mi to nedovolila. Pocítila jsem paniku a ta se zvětšovala,když jsem za sebou uslyšela ženský smích. Přišla si pro mě. Victoria. Chtěla jsem křičet a proto jsem se nadechla, ale z úst mi vyšel jen slabí povzdych. Opět mi narostl knedlík v krku. To Victorii ještě více pobavilo.

Zasmála se a pak se naklonila k mému uchu. Cítila jsem chlad vycházející z jejích úst. ,,Mám to ale hezké auto viď?“ zašeptala. V tu chvíli to ve mně hrklo….. Žádní Cullenovi. Nikdo z nich. Jen ona. Victoria. Skočila jsem jí na to a slepě věřila, že se vrátili. Nevrátili. Bylo to její auto. Dostala mě.

Nasucho jsem polkla a nepříjemně se ošila. Zasmála se. Opět. Užívala si tuto chvíli na rozdíl ode mě. Jenže tohle byl teprve začátek. Otočila se mě k sobě čele. Stáli jsme tam v tváří v tvář. Ona lovec a já kořist. Vyděšená kořist.

,,Tak je to správně,“ vydechla. ,,Jen se boj. Hodně se boj.“ Zasmála se. Skoro jsem nadskočila, když v předsíni zazvonil telefon. Victorie se na mě zlostně podívala a táhla mě směrem k telefonu. ,,Vem to,“ rozkázala mi. Když jsem se k ničemu nezmohla rozkřikla se. ,,Dělej!“ zřejmě ji docházela trpělivost. Poslušně jsem od ní odvrátila tvář a zvedla telefon.

,,Bello?,“ ozval se ze sluchátka Jacobův starostlivý hlas. ,,Ano?,“ zeptala jsem se a snažila jsem se zklidnit můj roztěkaný hlas. ,,Jsi v pořádku?,“ zeptal se. ,,Jo, jsem,“ odpověděla jsem. ,,Dobře,“ uklidni se. ,,Čí to bylo auto?,“ zeptal se opět. Pohlédla jsem na Victorii. Ta jen zakroutila hlavou. ,,Nikoho. Tedy někoho určitě, ale jejich né,“ plácala jsem jedno slovo před druhé. ,,Aha,“ vydechl. Zřejmě mi na to skočil, což jsem si nepřála. Přála jsem si abychom přišel i se smečkou a zabil ji. ,,Musím jít,“ vyhrkl naštvaně. ,,Jacobe,“ řekla jsem rychle než to položil. ,,Ano?,“ byl nervózní. Pohlédla jsem na Victorii. Hleděla na mě. Měla soustředění výraz. Čekala. ,,Mám tě ráda,“ vydechla jsem. ,,Já taky,“ řekl tentokrát trochu měkce. ,,Sbohem,“ rozloučila jsem se a rychle položila telefon.

Neměla jsem sílu bavit se s ním dál. Bylo toho na mě moc. Pocit, že už ho nikdy neuvidím, mnou lomcoval. ,,Tak je to dobře,“ řekla Victorie. ,,Teď se vrátíme k naší záležitosti.“ Otočila jsem se k ní čelem. ,,Skonči to,“ řekla jsem rozhodně. Chtěla jsem to mít za sebou. Chtěla jsem aby odešla dřív než se vrátí Charlie. Chtěla jsem aby alespoň on byl v bezpečí. Aby alespoň on žil, když né já.  Zasmála se. Měla dobou nálad. ,,To si myslíš, že to budeš mít tak snadné?“ Vypadala jako šílená. ,,S tím nepočítej,“ zakroutila hlavou. ,,Budeš trpět, stejně tak jako já!“ rozkřikla se a uhodila mě do tváře.

Cítila jsem bolest v místě kde mě uhodila a pak taky nátlak na zádech a pichlavou bolest na hlavě. Teprve teď jsem si uvědomila že ležím na zemi mezi zbytky jídelního stolu. Podle všechno jsme neměla zatím nic zlomeného. Zatím….

Pomalu jsem se zvedla na nohy. Šlo to dost těžko, jelikož bolest v zádech se zvětšovala. Narovnala jsem se a sykla bolestí. To už u mě byla Victorie. ,,Hra začíná,“ potutelně se usmála a chytla mě za vlasy. Vykřikla jsem bolestí. Opět za zasmála. ,,Kdepak máš svého upířího kamaráda?,“ zeptala se. ,,Už tě nechtěl, co?“ pokračovala v monologu.

,,Odešel a odkopl tě. Nezasloužila sis to!“ vykřikla a odhodila mě na kuchyňskou linku. Cítila jsem bolest na plicích. Zřejmě mi zlomila nějaké žebro. Bolest se zhoršovala a já modlila aby to co nejrychleji ukončila. Podepřela jsem se rukama a zvedla se. Bolest na plicích a v zádech byla nepříjemná. Bylo to skoro nesnesitelné. Otočila jsem se směrem k ní a odhodlaně se na ni podívala.

,,Já si ho zasloužila na rozdíl od tebe. Ty jsis Jamese nezasloužila. Byla jsi jeho hračka!,“ křičela jsem. To ji popudilo. Ve vteřině byla u mě a tiskla mě ke zdi. Držela mě pod krkem. Byla nepříčetná. ,,Tak holčička si chce hrát?,“ zavrčela a více mi zatlačila na krk. Modlila jsem se aby to už skončila, místo toho mě pustila na zem. Lapala jsem po dechu a snažila zklidnit mé srdce. Victorie na chvilku zmizela.Ve vteřině byla zpátky, dřepla si ke mně.

,,PŠŠŠŠT,“rozkázala. Opět na chvilku zmizela a když se vrátila byla v domě tma. Zhasla světla. To znamenalo jediné. Někdo sem jede. Buď to Charlie, nebo Jacob. V tu chvíli se ve mě krev nedořezal. Chtěla jsem křičet, jenomže Victoria mi dala ruku na ústa. Slyšela jsem jak nějaké auto staví na příjezdové cestě. Slyšela jsem kroky a pak štrachání v zámku. Charlie! Dveře se otevřeli.

,,Bells?,“ houkl do domu. Nikdo se neozýval. Zkusil to ještě jednou když se nikdo neozýval zamumlal si něco pro sebe a zavřel dveře. Oddychla jsem si. Slyšel a jsem jak nastartoval auto a vzdalující se zvuk jeho motoru. Je pryč. Vehementně se mi ulevilo. ,,Tvůj tatík měl štěstí,“ šeptla ke mně Victoria. ,,Přestává mě to bavit, radši to skončíme.“ Šeptla opět.

,,Sbohem,“ byla její poslední slova. Pomalu se ke mně nahnula  a zakousla se mi do krku. Cítila jsem bolest, která se postupně šířila do celého mého těla. Cítila jsem jak mi ubývají síly. ,,Bello,“ slyšela jsem jeho hlas. Byl jako obvykle sametový a hebký s kapkou rozzuřenosti. Volal mě k sobě. Edwarde. ,,Nevzdávej se!,“ prosil. Jenže já už nemohla. ,,Bello,“ opět prosil. Sbohem…

Loučila jsem se, se všemi blízkými lidmi. S Renné, Charliem, Jacobem a Edwardem….Ubývali mi síly a bolest se stupňovala. Padala jsem dolů. Pryč z tohoto světa. Unášela mě voda. Pryč od bolesti a strachu. Poslední co jsem zaznamenala byl křik. Jacobův křik. Pak byla tma a ticho…tohle byl konec…

Jacob

Vrhl jsem na tu pijavici. Ve vzduchu jsem se přeměnil a kontaktoval ostatní. Vypadala docela překvapeně, když jsem se před ní objevil v celé své kráse. Odtrhla se od Belly a vrhla se na mě. Bojovali jsem na život a smrt. Dělala na mě výpady a podařilo se jí, mě zasáhnou je párkrát. Já ji urval nohu a jednu ruky. S tím se jí dost těžko bojovalo.

Když se na mě opět vrhla objevil se za mnou Sam, Paul a Jared. Pomohli mi rozdělat oheň zabít tu bestii. Já se hned potom proměnil a bylo mi jedno že jsem nahý. Vrhl jsem se směrem k Belle. Klekl jsem si k ní a snažil nahmatat puls, či uslyšet tlukot jejího srdce. Jenomže se nic neozývalo. Žádné puls ani tlukot. Bylo pozdě, na všechno….

,,Jacobe…,“ uslyšel jsem za zády a hned na to ruky na rameni. Setřásl jsem ji. Nechtěl jsem být litován. Já nemůžu být litován. Lítost tu nemá místo. Otočil jsem se směrem k němu. Měl ve tváři vepsanou bolest. Zasáhlo ho to. Nikdo z nás netušil, že ta pijavice zaútočí přímo v jejím domě. Nikdo. Ale já tomu mohl zabránit. Měl jsem jít s ní domů. Neměl jsem na ni tolik přičet. Měl jsem ji pochopit….Teď už bylo pozdě.

,,Musíme informovat Charlieho,“ hlesl a jeho obličej se zkřivil ještě víc. Tušil jsem na co myslí. Charlie to nezvládne. Neunese to…Tak jako já. A co teprve Renné…tolik bolesti pro tolik osob……

Říká se, že po konci přichází nový začátek. Já jsem dostal šanci na nový začátek. S ní. Jenomže ten náš začátek skončil, stejně tak jako začal. A já teď už nemám sílu začít znovu. Už nemám sílu začít nový začátek…..tohle byl definitivní konec…

Nikdo

Po každém letu přichází pár. Po každém štěstí přichází smutek. Tak to je. Štěstí jde zároveň ruku v ruce s neštěstím. To je rovnováha života. Smrt za život a život za smrt. Optimisté na těchto věcech hledají ty příjemné věci. I teď v tuto domu kdy městečkem Forks prochází černý průvod lidí. Ve předu jde rodina a přítel. Dále spolužáci a kamarádi, dále lidí kteří ji znali od vidění. Optimisté věří, že teď je tato příjemná dívčina někde, kde jí je dobře. Někde na lepším místě…..a pesimisté? Většina se bojí, že dobří optimisté mají pravdu. Což mají. Ona teď je na lepším místě. Tam nahoře mezi mraky……

Jenomže, když nás teď zastihla ta špatná doba, kdy příjde ta dobrá? Jak už jsem řekla štěstí chodí ruku v ruce s neštěstím. Dávku neštěstí jsme vyčerpali, tak kde je to štěstí? To je ten problém….. Někdy se i to štěstí na nás prostě vykašle. Po každém letu přichází pád. I ona létala. V růžových mracích, zaslepená láskou. Teď je jinde.

Spadla. Dolů až na dno. Kde se plazila a prosila o návrat. Ten se dostavil. Dostala druhou šanci na lásku. Opět lítala. Obezřetněji než před tím ,jenomže mraky už nebyli tolik růžové a to byl ten problém. I kdyby se snažila sebevíc tu krásnou růžovou barvu by mezi mraky už nespatřila.

Říká se, že když něco končí, něco začíná. Takže bychom mohli říct že teď příjde něco nového, něco lepšího? Těžko říct. Osud je nevispitatelný. Osud je záludný. Osud je zrádný a i v těch nejkrásnějších chvílích nás dokáže skolit na kolena. Takový je osud a taková je láska. Slepá a záludná. Takový je život……

Znám písničku, kde se zpívá: Sejde z očí, sejde z mysli. Platí to i v tomto případě. Ti co si budou pamatovat na tu statečnou dívku, jednou zemřou. Lidé zapomenou a i ta jediná vzpomínka na tu dívku zmizí jako pára nad hrncem. Někdy nám tu osobu připomenou fotky, či videa. Jenomže vzpomínky jsem vzácnější. Vzpomínky na ty chvíle kdy tu byla, jsou lepší. Blbé na tom celém je, že i vzpomínky se rozplynou. Stanou se nečitelnými a tím lidé zapomenou. Vyhodí fotky a je konec….. Zbude jen náhrobní kámen a zapálená svíčka. Žádné vzpomínky. Nic….

Ale jsou u takový, kteří nezapomenou. Takový kteří žijí věčně. A takový, kteří ztratily člena rodiny. Oni. Rodina Cullenů. Ti jediný zapomenou nemohou. Budou vzpomínat a snažit se opět žít v tom světě, kde naopak nežije ona. Budou se ho snažit udělat lepší, už je kvůli ní a nezapomenou. Na tu dívku, pořád se usmívajíc a přívětivou ke každému. Na tu dívku, která sem před rokem přijela ze slunného města aby dala prostor své matce. Na tu dívku, která se zamilovala a šáhla si až na samotné dno. Na tu statečnou dívku. Budou vzpomínat a budou i vzlykat.

Lidé umírají, lidé se rodí. Takový je to život. Krutý a neúprosný. Lidé si stěžují jak mají málo času a vždy před smrtí si uvědomí kolik toho nestihli. Jenomže lidé si neuvědomují, že mají tolik času, kolik chtějí a nebo kolik jim to osud dovolí. Proto se každý musí snažit žít jak nejlépe umí a udělat ten svět lepší. Je to těžký úkol, ale jednou to třeba lidé zvládnou. A třeba to zvládnou, kvůli jedné dívce. Která zemřela rukou démona. Rukou nepříčetného stvoření prahnoucí po pomstě. Možná se jim to podaří a oni pak konečně najdou klid….třeba tak jako ona…..

Život? Život je to jako když lezeš po žebříku když si uvědomíš co děláš už na začátku máš možnost se vrátit, ale jestli se rozhodneš jít dál tak už je pozdě litovat. Na tvojí cestě je spousta nástrah a žebřík taky nemá všechny příčky. Může se zdát že už jsi u konce, ale zdání klame ... šlápneš vedle a spadneš dolů. Zlomí ti to srdce a ne jen to ... bude ti ještě dlouho trvat než budeš mít sílu jít dál ... a než najdeš někoho kdo by šel s tebou ...

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Návštěva - Nový Měsíc: