Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Konečně tě chápu, Edwarde

01.11.2009 (20:30) • MisaBells • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 5162×

Nejspíš jsem konečně pochopila, co Edward myslel tím, že bych tenhle život nechtěla. I když jsem, jako člověk nedokázala zapadnout do kolektivu, dokud jsem se nedostala do Forks, bylo to lehčí, než teď. Nyní jsem byla středem pozornosti společně s mojí novou rodinou. Desítky očí se na nás otáčely a já si mohla přečíst každý pocit v nich. Obdiv nad naší krásou, šok z naší chůze, omámení při našich slovech a hrůzu s děsem, když jsme byli poblíž. Nevěděli, proč se nás bojí, ale jejich instinkt, správný instinkt, je od nás držel dál. A přesto od nás ty oči odtrhnout nedokázali. Alice nás v jednom kuse upozorňovala na pohyby a úsměvy, na jednotlivé tváře, kterým dávala jména, aniž bychom věděli, o kom to mluví. Jasper byl nesvůj, protože ten nával emocí byl neutichající. Snažil se nemračit, ale úzkost z naší přítomnosti na něj dolehla. Zatínal svaly a ovládal se, dokud mohl. A on mohl. Po očku jsem ho neustále sledovala. I přesto, že byl starší než já, měl víc zkušeností a věděl, jak probíhají nové dny na jiné škole, nebyl to on, kdo na mě dohlížel, ale já. Díky svému štítu jsem se dokázala ovládnout nejlépe ze všech. Carlisle se nad tím neustále pozastavoval a byl nadšený myšlenkou, že bych vystudovala medicínu a mohla pracovat s ním. Háček byl v tom, že mi stále vadil pohled na jehly.

Snažila jsem se každou chvíli pohnout, mrknout, poškrábat se. Pohodit vlasy, zívnout…

Náš stůl vypadal, jakoby u něj seděli znudění a zbohatlí puberťáci s naprostým nezájmem o své okolí.

„Nemám ho už teď rád.“ Zaslechla jsem Edwardovu odpověď na otázku, která mi nejspíš unikla. Podívala jsem se nejdřív na něj a pak na Alici, která na stole roztáčela líně jablko. Nikdo, kdo nebyl zasvěcený by nepoznal, že spolu mluví. Ani Rose s Emmetem se neobtěžovali pohnout. Fakt bylo možné, že je neslyšeli? Moje výhoda byla, že jsem seděla těsně vedle Edwarda a hlavu jsem měla blíž než ostatní. Alice jen nepatrně kmitla pohledem k mému manželovi a pak k cizímu stolu, kde seděla skupinka chlapců. Dnes už jsem je potkala, seděli za mnou na matematice. Když jsem se setkala s jedním z pěti pohledů, kluk vytřeštil oči a zrudl. Bylo to roztomilé a ode mě hloupé. Nervózně zvedl třesoucí se ruku a mávnul mi. Z Edwardova krku se ozvalo sotva slyšitelné zavrčení.

„Blbeček.“ Sykl, aniž by pohnul rty. Dloubla jsem ho do žeber a Alice se konečně odtáhla od své hračky.

„Ale no tak, přeci nebudeš žárlit na vlastní sestru.“ Poťouchle na něj mrkla a zaměřila svou pozornost na pobledlou Renesmee. Seděla kus ode mě a nenápadně mi pod stolem svírala kus šatů. Její malý zvyk, když byla nervózní. Jacob se posadil na opačnou stranu stolu, blíž k bufetu a hlavně svými rameny nám dělal živou zeď u stolu, takže si moc lidí nemohlo všimnout, že oběd pro nás osm sní on sám. Alespoň jsme nenechávali nevyřčené otázky.

„Tak jaké to je, když tě učí někdo jiný, než Bella s Edwardem?“ Zazpívala Alice a Renesmee na ní vyplašeně pohlédla.

„Mě se tu nelíbí. Chci pryč. Dneska jsem se čtyřikrát málem prořekla, dvakrát jsem skoro políbila Jacoba a asi desetkrát jsem si nemohla vzpomenout na ten hloupý příběh, přitom jsem ho uměla. S mamin… Sakra, už zase.“ Zaklela Nessie a zatahala mě nervózně za sukni.

„Renesmee, klid. To se stává. Je to první den. Víš co, tak o nich vůbec nemluv. Ignoruj skutečnost, že tu Bella s Edwardem jsou.“ To jsem se už mračila i já a nejen Renesmee. Ignorovat nás? Její vlastní rodiče? Edward opět vzdychl.

„Jak já nesnáším začátky. A teď je to ještě horší, jelikož nevidím jen sebe v postelích holek tady, ale už vidím i Bellu s Renesmee. Což je horší.“ Renesmee, jako jediná zrudla, jelikož já v sobě neměla krev, takže jsem to cítila jen uvnitř a sama. Díky bohu. Jacob si přestal v tu chvíli rvát do krku trojúhelník pizzy a zpozorněl.

„Kdo si představuje Nessie v posteli?!“ Zahuhňal a celý smích se dal do smíchu.

„Měla jsem ti vzít tu misku, pse. Možná by si měl alespoň nějakou kulturu.“ Zavrčela Rosalie a Jacob, jako správný provokatér mé blonďaté sestry se usmál od ucha k uchu a názorně předvedl obsah svých úst.

„Renesmee, retardace je dědičná, jsi si jistá, že si tohle chceš vzít?“ Obrátila svou pozornost Rosalie na mojí dceru, která měla semknutá víčka, aby neviděla Jacobův vtípek.

„Jacku, jsi nechutný.“ Zakňučela Nessie. Emmet se začal smát a naše pozornost se upnula k němu.

„Hej, víte jaký je rozdíl, mezi chlapem a jogurtem?“ Smál se a mě bylo jasné, že poslouchal rozhovory u blízkých stolů. Alice se jen krátce zasmála a kývla. Edwardovi se nadzdvihli koutky úst, ale ani jeden to neprozradil.

„Ne, netušíme.“ Zívla znuděná Rose, kterou unavovalo věčné studování. Nedivila jsem se jí, ale mrzelo mě, že si v tom nedokáže najít ani kousek zábavy. Renesmee se natáhla po skleničce a lokla si ovocného džusu.

„Jogurt má alespoň nějakou kulturu.“ Zařehtal se bráška a Rose jen sykla.

„Tak to sedí.“ Renesmee to nezvládla a při jejím výbuchu smíchu vyprskla. Byla, jako rozprašovač na květiny a jejím cílem byl nechtěně Jacob s Jasperem. Alice se včas přesunula. Oba koukali skrz sladkou šťávu a chvilku jim trvalo, než pochopili, co se stalo. Mezitím bylo ticho. Emmet si skousl rty, aby se nezačal smát, Rose na ně koukala s tichým uspokojením, Alice se schovávala, jelikož věděla, že bude zle, protože jim o tom neřekla. Já křísila dusící se Nessie a Edward si zakrýval pusu a třásl se, jako na masážním křesle.

„Dobrý? Už se nedusíš?“ Vyzvídala jsem a Ness jen kývla.

„Děkuju, to jsme celá já. Taky si to nemohl nechat na pak?“ Vyčítala Emmetovi Renesmee a utírala si pusu do ubrousku.

„Jo, v pohodě, nemusíš se omlouvat, nic se nestalo.“ Zavrčel Jacob a Jasperovi začali cukat koutky úst. Když Jacob zjistil, že je jediný naštvaný, vzdychl a usmál se. Z úsměvu se krátce uchichtl a nakonec propukl v hlasitější smích. Znervózněla jsem, protože tím upoutával pozornost kolem nás. I ti kluci z hodiny matematiky zírali, co se u nás děje.

„Zmlkni, Jacobe.“ Sykla jsem rychle, aniž by se mi pohnuly rty. Utichl ve vteřině. Edward se zvedl se svým tácem a odcházel.

„Máme biologii, takže mizíme. Přehozené hodiny.“ Protočil panenky a šel ke koši na zbytky jídla. Následovala jsem ho.

„Prohozené hodiny?“ Jen kývl na mou otázku a objal mě.

„Krevní skupiny, vzpomínáš?“ otřásla jsem se. Proč dráždit osud? Jacob s Alicí a Emmetem kolem nás prošli na další hodiny. Rose odmítala nastoupit do prváku a tak s Jasperem a Emmetem dělali, že jsou v posledním ročníku. Alice se mnou a Edwardem předstírala, že je nám sladkých sedmnáct a jsme tedy v druhém ročníku, zatímco Jacob s Renesmee nastoupili do prvního ročníku. Alice měla teď tělocvik a já s Edwardem biologii, tím pádem volnou hodinku, jen pro nás dva. Nessie se u nás smutně zastavila.

„Ehm… jsem ráda, že tu nejsem jen s Jacobem. Asi bych to nezvládla.“ Šeptala. Pohladila jsem jí po rameni, jako správná sestra a usmála se.

„Zvládla, ale my dva bychom se zbláznili, kdybychom byli bez tebe.“ Edward souhlasně přikývl a mrkl na Nessie.

„To víš, že jo, po škole se domluvíme, ano?“ Nessie se po té odpovědi rozzářila a já jen protočila panenky.

Zopakovat si střední nebyl tak špatný nápad. Po těch osmi letech doma jsem vypadla z kondice. Edward trval na tom, že si vezmeme pokročilé programy. Nechtěl se nudit a nechtěl být beze mě. Pokročilý program bych měla zvládnout, pokud jsem nebyla úplně sklerotická. Celé dopoledne jsem naštěstí zjišťovala, že jsem měla pravdu. S matematikou jsem stále bojovala, nebavila mě a nesnášela jsem jí, ale vážně mi konečně šla. Přítomnost Edwarda mi ten den dost zpříjemnila. A samozřejmě i přes tu nesympatii vůči pozornosti směřované k mé osobě, jsem si to užívala. Byla jsem přeci krásná a žádoucí a měla jsem toho nejdokonalejšího manžela. Vlastně nevlastního bratra, se kterým jsme podle nich měli až moc intimní vztah.

„incest.“ Popsal to slovo Edward, když se pokoušel vyjádřit to, co se honilo holkám v jídelně hlavou. Chtěla jsem se odtáhnout a nechat ho, aby měl klid od těch myšlenek, ale jako by vycítil můj plán, chytil mě za ruku, kterou jsem měla kolem jeho pasu a omotal si ji víc kolem sebe. Svou volnou rukou mě sevřel ve své náruči a políbil. Škodolibě se pak usmál a já byla v sedmém nebi. Teď jsme seděli před školou v autě a Edward mi vyprávěl, co se všem honilo hlavou.

„Líbíš se mu.“ Poznamenal suše. Povytáhla jsem obočí a přemýšlela, koho asi myslí.

„Tomu blonďákovi se zelenýma očima. Seděl u oběda u stolu naproti nám. Mával ti.“ Poslední slova pronesl s krouživým pohledem očí. Konečně jsem věděla, koho myslí.

„Má divný vkus.“ Pokusila jsem se o vtip, ale Edward se na mě výhružně podíval. Na malý okamžik mě zamrazilo, jelikož jsem nevěděla na, co tak podrážděně reaguje.

„Děláš si z toho legraci? Bello, on má pud sebezáchovy na tvé úrovni, chápeš?“ Pokrčila jsem rameny.

„No, tak před námi neuteče, vždyť to je jeho problém.“ Edward svraštil obočí a mě to konečně došlo. On se nebál o něj, ale ten kluk v něm vyvolal pocit vzpomínky. Jak skončil kontakt s rodinou a posledním člověkem, který neměl pud sebezáchovy? Zamilovala se do jejich syna a on do ní. Toho se bál. Měl strach, že mu neodolám a Edwardovi zůstanou oči pro pláč. Věděla jsem, že pokud bych si to zvolila, nechal by mě jít. On by mě nechal jít, abych já byla šťastná. Vjel do mě vztek. I přesto jsem měla zlost, že si něco takového myslí.

„Nikdy bych tě nedokázala opustit, Edwarde.“ Zašeptala jsem. Jeho pohled byl plný rozporů, jak se uvnitř sebe rval sám se sebou. Snažil se usmát, jenže jeho oči zůstávaly smutné.

„Nemůžu uvěřit, že si to myslíš.“ Tentokrát na mě pohled upřel a překvapeně mě pozoroval.

„To já si nemyslím, jen bych se ti nedivil.“ Opět ta samá písnička. Jenže rozdíl byl od posledního přehrávání docela podstatný.

„Nezkoušej mi říkat, že se k sobě nehodíme, protože my už se k sobě hodíme. My k sobě patříme.“ Na každé slovo jsem dávala speciální důraz. Edward schoval hlavu do dlaní.

„Nesnáším přestupy na nové školy.“ Zahuhňal a vrtěl hlavou.

„Od kdy? Pokaždé to je ve tvé existenci něco nového.“ Snažila jsem se usmát, ale on jen zvedl hlavu a opřel si ji o opěrátko.

„Od teď, Bello. Od teď nesnáším stěhování.“ Nedokázala jsem mu na to nic říct. Rozhlédla jsem se kolem sebe a pozorovala jedince, jak přebíhají z budovy do budovy. Nebudeme moct žít normálně. Ne, pokud se Edward nesmíří s tím, že už nejsem obyčejná a nezajímavá. Teď jsem byla jako on. Uhrančivě krásná a tajemná. Vábila jsem k sobě lidi a převážně muže, jako každá upírka. Jen v tomto případě si toho Edward víc všímal. Z mých úvah mě vyrušilo bouchnutí dveří.

„Chci odtud pryč, jinak se neznám.“ Vrčel za mými zády Jacob a tiskl si batoh k hrudi. Jeho klouby prstů byli úplně bílé a čelist měl napjatou. I Edward se rychle probral ze svých chmur.

„Nehodláš nám bouchnout v autě, že ne.“ Sykla jsem. Jake jen zavrtěl hlavou, ale ani se nepohnul.

„Počkáme na ostatní a pak nám povíš, co se děje.“ Uklidňoval ho Edward, ale Jacob jen vrtěl hlavou.

„Ne, já s ní v jednom autě nepojedu. Naštvala mě.“ Mlel si svou a zíral před sebe.

Edward se jen zasmál a rukou si stiskl kořen nosu. Zmateně jsem kmitala pohledem z rozzuřeného Jacoba a pobaveného Edwarda.

„To není vtipný, pijavice.“ Zavrčel Jacob a roztrhl batoh.

„Hej, vy dva, nechte toho.“ Snažila jsem se je uklidnit. Nebylo to vhodné místo pro hádku a pro Jacobovu zlost. Hrozilo nejen prozrazení, ale netušila jsem, co by se stalo se mnou a Edwardem, kdyby tu Jacob explodoval do své vlčí podoby.

„Promiň, lásko, ale Jacob je žárlivec.“ Obhajoval se Edward, ale Jacobovi to vtipné nepřišlo.

„Edwarde, ještě před chvílí si nebyl o nic lepší.“ Plácla jsem, čehož jsem na poslední chvíli zalitovala. Vypadal, jako by dostal pěstí do břicha.

„Jo, to je fakt. Omlouvám se, Jacobe.“ Jake se trochu uvolnil, ale stále měl sevřené rty. Už se to nedalo vydržet, sžírala mě zvědavost.

„Řekne mi už někdo, co se stalo?“ skučela jsem a doufala, že se to dozvím.

„Nic.“ Sykl Jake, ale Edward byl sdílnější.

„Kolem Nessie se motal celý den nějaký prvák a ona se nebránila.“ Zadržoval smích, aby Jacoba víc nepokoušel, ale koutky jeho krásných úst se cukaly.

„Nejen nebránila, ale ona si s ním povídala a smála a…“ z ničeho nic zařval. Nadskočila jsem a Edward na Jacoba zavrčel.

„Přestaň jí děsit.“ Sykl a vycenil zuby. Jacob jen přimhouřil oči.

V ten samý okamžik přitančila do auta Renesmee.

„Ahoj všichni.“ Smála se do chvíle, než uviděla naše tváře. No, musel to být úžasný pohled. Edward vrčící na Jacoba, mé vytřeštěné oči a Jacob se dvěma půlkami batohu v ruce.

„Mami?“ Hledala odpověď. Proč zrovna u mě? Co jsem jí asi měla říct?

„To se vyřídí doma.“ Utnula jsem celou konverzaci a Edward to vzal jako znamení pro odjezd. Alice s Jasperem a Rosalie jeli BMW. Emmet se chtěl předvést ve svém jeapu. Takže osazenstvo volva bylo celé. Přes město jel Edward až ukrutně pomalu. Vzduch ve voze houstl víc a víc. Náš dům ležel za New Hampshirem v lesích, jako ostatně vždycky. Projeli jsme kolem opuštěné vily, kde si Alice s Esme plánovali vybudovat centrum pro opuštěné děti a zabočili na vedlejší silnici, která v polovině cesty končila. Náš nový dům byl v mnoha věcech podobný domku ve Forks. Spousty oken, dřevo, bílá barva, světlo a prostor. A jak jinak, než ohromná garáž, kam se nyní museli vejít dva automechanici.

Edward zastavil těsně před značkou soukromý pozemek. Dupl na brdu tak prudce, až mě to mírně zvedlo ze sedačky.

„Edwarde!“ vyhrkla jsem.

„Táto.“ Pištěla Nessie.

„Dík, kámo.“ Zahučel Jacob a vyběhl z auta ve chvíli, kdy mu na zádech naskočila srst. Vyměnili jsme si s Nessie pohled, ale Edward jen rozjel vůz a mlčky dojel až k domu.

„Nessie, máš mé požehnání, ohledně přátel, ale uvědom si, že to není nejlepší nápad. I když bych dal miliony za to, kdyby sis vybrala pro sebe někoho lepšího, než psa, není to vůči němu fér.“ Mluvil tiše a klidně. Nesmál se, nevrčel. Nedalo se poznat, jestli to myslí vážně, nebo ne.

„Jacob je dobrá partie. On si svůj osud nevybral, jako ty.“ Bránila jsem jej, jelikož Renesmee se dívala na své ruce v klíně a mlčela.

„jediný, kdo si svůj osud vybral, jsi ty, Bello. Ani já neměl moc na výběr.“ Objasňoval mi se stejně ledovým hlasem.

„No, já si taky moc neuvědomuju, že bych si mohla volit, jestli být upír, nebo umřít.“ Zavrčela jsem.

„Chtěla si to sama. Chtěla si Renesmee, tak si jí dostala a teď jsi upír.“ Zarazili jsme se a Edward zatnul zuby. Došlo nám až moc pozdě, že je Renesmee stále ve voze a celý náš rozhovor zněl hloupě.

„Tak to není.“ Bránil cosi Edward, ale Nessie mu jen sáhla na krk.

„Ne, vážně ne. Špatně si to pochopila.“ Renesmee kývla a pokusila se usmát.

„Dobře, nikdo z nás si to nevybral, ale on má 24 párů chromozomů.“ Stále se pokoušel mít navrch. Zavrtěla jsem hlavou

„Nessie má také 24 párů, Edwarde.“ Pousmála jsem se. Chtěl něco říct, ale když mě uviděl, musel se začít smát. Dívala jsem se na něj pochybovačně, když se otočil na Nessie.

„Jo, máš pravdu, setřela mě.“ Najednou mi omotal ruce kolem krku a políbil mě. Nessie zatleskala a vyběhla z auta, aby se nám narvala na přední sedadla.

„Holka, co blbneš? Nevejdete se tam.“ Řehtal se Emmet ode dveří a ani jeden z nás nemohl pochopit jeho reakci. Otevřel dveře a vtlačil se k nám.

„Au, moje ruka, strejdo.“ Smála se Nessie.

„Ups, promiň, prcku.“ Nepřestával se smát Em, ale rval se dál.

„Nevadí ti, že máš hlavu v mém výstřihu?“ zavrčela jsem, stále však s úsměvem.

„Vypadni z výstřihu mojí ženy, blbče.“ Vrčel naoko Edward. Renesmee se mohla potrhat smíchy a její hlas bylo to nejkrásnější, co jsem kdy slyšela. Když se Emmet neměl stále k odchodu, vytáhl ho z vozu Edward sám.

„Zmiz, střevo.“ Smál se Edward,ale Emmet mu jen sekl políček a vyplázl na něj jazyk. Rozeběhl se do lesa a Edward s pomstou v očích se vyřítil za ním. Po chvilce jsme s Renesmee mohli slyšet jen Emmetův křik a Edwardův smích.

„Líbí se ti?“ Ptala jsem se dcery, jakmile jsme osaměly. Vykulila oči.

„Táta.“ Vyjasnila jsem jí. Renesmee se plácla do čela.

„Mohlo mi dojít, že to uvidí. A proto jste byli v tom autě divní?“ přikývla jsem.

„Jacob mě štve, přehání to. Kordy je kamarád. Dobře se s ním povídá a je milý.“ Obhajovala ho a mračila se.

„Vzpomínáš si, jak jsme se bavily o tom, že si nesmíme pustit lidi k tělu? Zapomeň na to, pokud nechceš být s Jacobem, nenutím tě. Jen chci, aby sis to ujasnila teď. Jake tě miluje a když jsme byli ve Forks, milovala si ho taky, pokud si dobře vzpomínám.“ Renesmee se mi stočila na klín, i když byla vysoká, jako já a ve volvu bylo málo místa. Zabořila mi hlavu do vlasů a vzdychla.

„Kordy je jen kamarád, mami. Jacob je můj osud.“ Musela jsem se usmát. Vzpomněla jsem si, že i já měla stejné problémy s Jacobem a Edwardem a přesto jsem věděla, jaký osud je ten můj. Ani nový kluk z jídelny mi můj život, mojí existenci nemohl vzít. Vysoukaly jsme se z auta ve chvíli, kdy slunce zapadalo za horizont. Nessie mě ujistila o svých citech, o tom, co ona chce a potřebuje a i o svém vědomí, že kdyby se prozradilo, co jsme, bylo by zle. Doma už na nás čekala Esme s Carlislem. Alici jsem slyšela cupkat v prvním patře, kde měla s Jasperem ložnici a i Jacob, který si vybral pokoj v podkroví, už byl doma. Přecházel po pokoji, jako nervózní ženich a vyčkával.

„Asi bys tam měla jít a říct mu to, jak si to řekla mě.“ Renesmee zasténala, ale vydala se ke schodišti. K mé smůle jsem zaslechla, jak bouchly dveře u jejího pokoje ve druhém patře, vedle naší ložnice.

„Stalo se něco? Jaký byl první den?“ Vyzvídala starostlivě Esme. Jen jsem se stočila na gauči do klubíčka a vyměnila vzduch v plicích, které je už nepotřebovali. Prostě jen naučený pohyb.

„je to hrozný. Edward žárlí na kluky v jídelně, Jacob na Kordyho, nového kamaráda Nessie. Ale ani jeden nemá jediný důvod.“ Stěžovala jsem si a užívala si klid za zavřenými víčky.

„Pleteš se. Oba mají důvod, víš?“ má tma byla pryč, protože jsem vytřeštila oči na klidnou Esme.

„Oba vás milují a bojí se. I když si vámi mohou být jistí, Edward tu je přes sto let a Jacob není hloupý. Nikde není psáno, že u upírů to musí být na věky. Vždyť si vzpomeň. Ty s Edwardem jste oba originál mezi upíry a stejně tak i vztah Jacoba s Renesmee. U vás žádná pravidla neplatí.“ Moc mi nepomohla. Naopak.

„já si jistá jsem a Renesmee také.“ Byla jsem rozhodnutá nás bránit, ale Esme mě jen poplácala po ruce.

„To jsou přesně ta slova, která jsem od tebe chtěla slyšet.“ Nečekala na odpověď a odešla do kuchyně. Nechala mě tam sedět a přemýšlet. V hlavě se mi rojilo tolik myšlenek, že jsem sama nevěděla, která k čemu patří. Sevřely mě v objetí pevné ruce, ale já se nelekla. Podvědomě jsem věděla, kdo to je. Ruce byly velké, jemné a přesto pevné, jako kámen. Zvedly mě do vzduchu a  přitiskly mě na pevnou hruď.

„Co takhle si dát šlofíka?“ Zasmál se mi Edward tiše do ucha. Jen jsem kývla a on se mnou byl ve vteřině v naší ložnici. Položil mě jemně na postel a smotal si mě do náruče. Jen tak jsme leželi a mlčeli, než se natáhl po ovládání od hifi věže a pustil cd, které jsem od něj dostala ke svým osmnáctým narozeninám. Teď, kdybych byla člověk, bylo by mi skoro třicet let. Otřásla jsem se děsem, ale Edward nereagoval. Jen mě sevřel pevněji a políbil mě několikrát do vlasů. Měl pravdu, vybrala jsem si svůj osud. A děkovala jsem všemu možnému, že mi to vyšlo.

další povídky ode mě

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Konečně tě chápu, Edwarde: