Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Dar od anděla - Zatmění

24.08.2009 (09:00) • JoHarvelle • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 3940×

Podívala jsem se do Edwardových zlatých očí, ze kterých jsem vyčetla tolik bolesti. Ovšem snažil se ji nedávat najevo.

„Já, nemůžu, Edwarde. Všechno je tak složité.“ Složila jsem hlavu do dlaní a po tvářích se mi hrnuly slzy.

„Ale co. Už mockrát jsem ti to rozmlouval. Nemusíš být smutná,“ řekl s širokým úsměvem. Avšak byl to úsměv s hořkostí a nebyl pravý. Oči to dokazovaly. Nechtěla jsem mu ubližovat, ale mé srdce se vydalo druhou stranou. Nedokázala jsem ho zastavit.

„Nenávidím se!“ vykřikla jsem hystericky. Přestala jsem se kontrolovat a nechala své tělo ve spárech vzlyků. „Ne, ty bys mě měl nenávidět. Řekni, že mě k smrti nenávidíš! Řekni mi, že už mě nikdy nechceš vidět. Pověz mi, že jsem mrcha. Prosím.“ Na konci se mi zlomil hlas. Jeho oči zněžněly. Něžnost zředila tu bolest.

„To nemůžu. Bylo by to rouhání. Pravý opak toho, co cítím. Nechci. Nemůžu. Já bych se ti měl…“ Nenechala jsem ho doříct větu.

„Edwarde, jestli nechceš, abych si šla rovnou skočit z mostu, neříkej mi, že se omlouváš! Ne, nech toho!“ křičela jsem jako smyslů zbavená. Podlomily se mi nohy, ale neupadla jsem, protože mě Edward zachytil. Přitiskl mě na svoji hruď a začal mi broukat moji ukolébavku. On utěšoval mě. Teď jsem se cítila ještě hůř. Já mu ubližovala a on utěšoval mě. Vysmekla jsem se mu z náručí. V tváři se mu objevil další stín bolesti.

Prázdný zpěv dozněl, stejně,

jako z prázdna přišel,

ukončen beznadějně, černě,

bez zraku svit vyhlížel!

To nebe odrážející krev,

která vyhostila vodu ze země,

ta smrt, která zabila vše živé,

ten hlas co mluvil němě!

Protiklad světa, je svět,

protiklad lidí je zvěř,

člověk neví ani trochu vět,

které mu dají odpověď.

Bloumá v mysli plné temna,

osvětlené černým světlem,

ta neznalost je nepříjemná,

jako bezzvučí ozvěna!

(V. Anděl)

„Prosím, nech toho, Edwarde.“ Vykročil ke mně, ale já jsem o krok ustoupila. „Ne, prosím.“

„Bello, proč?“ ptal se zarmouceně.

„Já nevím. Nevím,“ šeptala jsem stále dokola. Celá ta věc s Victorií mi přišla tak vzdálená. Absolutně bezcenná. Avšak byla důležitá, možná rozhodující. Všechno na mě postupně padalo. Můj život se podobal horské dráze, která nejde zastavit. Když si jen představím tu bolest, jež mnou prostupovala, když byl Jacob na pokraji smrti. Představila jsem si Edwarda stojícího ve sluneční záři ve Volteře. Nedá se říct, který pocit byl silnější. Ale každý z nich mi způsobil nezahojitelné rány na duši. Teď je to však vina, která mi jizví srdce. Vina za to, co působím těm, jež nejvíce miluji. Je to vůbec možné, aby byl někdo tak šíleně bezcitný? Jak se teď můžu jen podívat do zrcadla? Čí odraz v něm uvidím?

Myslela jsem na první setkání s Jacobem. To jsme byli malé děti. Hráli jsme hry. Pobíhali jsme po plážích. Setkání po mnoha letech bylo jako vysvobození. Vždyť on mě ochraňoval před ohněm, který mě po Edwardově odchodu tak spaloval. To Jacob mi pomalu zalepoval tu černou díru v hrudi, jež mě tak sžírala. On mi pomohl z nicoty ven.

Z mysli mi vzešla vzpomínka z prvního setkání s Edwardem. Jeho krásné oči se vpíjely do těch mých. Už tehdy jsem cítila lásku. Jen jsem ji nedokázala rozluštit. Jak jsem jen mohla zapomenout na Edwardovy polibky? Jeho obětí? Slzy se mi teď po tvářích řinuly v daleko větší míře. Cítila jsem zásnubní prsten od Edwarda, jak se mi vpaloval do kůže. Všechno se najednou zdálo tak nesnesitelné. V hlavě se mi přehrával snad celý můj život. Všechny okamžiky strávené s muži, jež tak vroucně milujji. Není možný nějaký kompromis?

Zasténala jsem. Posadila jsem se na zlatý koberec v Edwardově pokoji. Ruce jsem si obepnula okolo kolen a na ně jsem si položila hlavu. On nade mnou stál jako socha. Nebyl schopný pohybu. Proč mu jen tak ubližuji? Stál nade mnou jako anděl strážný, který přicházel o svého svěřence. Jeho výraz byl zhroucený. Jako by přicházel o to nejcennější, co jen v životě měl. Stál tam smířený s realitou. Avšak stále čekal na mé rozhodnutí. Z hrdla mi vyšel trhavý vzlyk. To už Edward nevydržel a přiklekl si ke mně, objal mě pažemi. Tentokrát jsem neměla sílu se bránit. Cítila jsem se v bezpečí, ale moje výčitky se ještě více prohloubily.

„Bellinko, chci, aby ses rozhodla podle svého srdce. Nemůžu jen pomyslet na to, že by jsi byla se mnou nešťastná. Tvá spokojenost je u mě na prvním místě. Dej na srdce, prosím. Rozum teď odhoď stranou.“

Jeho slova mě ještě více rozplakala. Cítila jsem se rozpolceně.

„Nechci tě opustit, Edwarde,“ řekla jsem rozhodnutě. Zvedl mi hlavu, abych se mu musela koukat do očí. V nich se rozsvítily zářivé jiskřičky. Ztvrdlé zlato se rozpustilo a opět mě hřálo. Jak jsem mohla odmítnout?

„Ale nemůžu s tebou zůstat,“ dořekla jsem šeptem. Jeho tvář najednou zestárla o několik desetiletí. Oči se opět utápěly ve smutku. Ještě více jsem se nenáviděla za to, co jsem mu provedla.

„Chci, abys byla šťastná,“ řekl mdle a snažil se usmát. Pohladila jsem ho po tváři. Snažila jsem se vyrovnat jeho vrásku na čele. Byla ale jako vytesaná.

„Co mám ale udělat já? Já také chci, abys byl šťastný. Ne, já to potřebuji. Nesnesu pomyšlení, že se trápíš?“ řekla jsem trhavě. V mysli mi proběhly dva poslední roky, které mě naprosto změnily.

„Pšt, o mě si nedělej starosti. Buď hlavně šťastná, ano? Slib mi to,“ řekl smutně a opět mi pozvedl bradu, aby mi viděl do očí. Párkrát jsem zamrkala, abych setřásla slzy a konečně ho neviděla rozmazaného.

„Já nemůžu, Edwarde. Nejde to.“

„Musíš mi to slíbit, Bello. Nebo nebudu moct odejít.“ Všechno se ve mně sevřelo. Žaludek se mi překulil. Bolavě jsem zalapala po dechu. Tohle nemohla být pravda. Opravdu jsem nutila lásku svého života, aby mě opustila?

„Odejít? Jak… Jak to myslíš?“ vydala jsem ze sebe přiškrceně. Začala se mi motat hlava.

Jeho obličej zjihl.

„Bellinko, nemůžu tu zůstat. Nemůžu ani pomyslet na to, jak se tě dotýká,“ řekl a přitom se dotkl mé tváře. „Nebo jak tě líbá,“ špitl a políbil mě něžně na rty. „Pochop. To nejde, Bello.“

„Já tě nechci opustit. Proč je všechno tak těžké?“

„To je život.“ Postavil mě na nohy. Chvíli mě pozoroval a poté mě k sobě přitiskl.

„Sbohem, Bell. Miluji Tě, navždy. Nezapomeň, lásko. Nikdy nepřestanu.“

„Prosím, ne,“ vzlykala jsem. Cítila jsem se jako bych měla zemřít.

„Buď hlavně šťastná, ano?“ řekl a díval se mi do očí. „Láska je zlá čarodějka, která nemá slitování s nikým. Chytně a nepustí. Ovšem někdy se stane, že se rozhodne vyčarovat lásku jinou. Možná silnější. Proto by ten, co je na víc, měl ustoupit a nechat, aby jeho lásku opět prozářilo světlo, víš? Nebuď smutná: Brzy zapomeneš. Založíš rodinu, zestárneš. Ještě jsi mi ale neslíbila, že budeš šťastná.“

„Víš, že nemůžu,“ šeptla jsem tiše a zabořila hlavu do jeho kamenné hrudi.

„Ale uděláš to pro mě, viď? Slíbíš mi to, abych mohl odejít a nemusel mít obavy z toho, že jsi nešťastná,“ řekl smutně. Ve mně se opět všechno sevřelo a já měla pocit, že mi praskne srdce. Myslela jsem, že se topím. Pocítila jsem zvláštní tlak na prsou. Jako kdybych pomalu zmírala žalem.

„Slibuju,“ špitla jsem tak tiše, že nešlo skoro rozpoznat, jestli to nebylo jen šumění větříku. Venku se začalo zapadat slunce, jehož paprsky dopadaly na Edwardovu bledou pokožku a tvořily na ní stříbřité odlesky, z kterých přecházel zrak. Edwardovi můj tichý slib stačil, sklonil hlavu a započal náš poslední polibek, který byl intenzivní. Opět jako by byl první. Byla to exploze lásky. Přitom polibku se mi promítaly poslední roky, jež pro mě znamenaly příliš. Slzy mi vytvářely mokré cestičky po tvářích.

„Edwarde?“

„Hm?“ zabručel.

„Splníš mi poslední přání?“ Podívala jsem se mu do hlubokých očí.

„Cokoliv.“

Probudily mě teplé sluneční paprsky, které mě hřály na nahých zádech. Zavrtěla jsem se. Edward si povzdychl. Nadzvedla jsem se na loktech a políbila ho na rty. Do polibku jsem vložila všechny pocity z minulé noci.

„Už by jsi měla jít, Bello. Bude to ještě těžší,“ řekl a z jeho hlasu byly znát výčitky.

„Jistě.“ Můj hlas byl mdlý. Obmotala jsem si okolo sebe přikrývku a hledala jsem po pokoji rozházené oblečení. Edward mezitím odešel z místnosti. Oblékala jsem se pomalu, protože se moje mysl stále ubírala myšlenkami na naše milování. Na všechnu touhu, kterou ve mně Edward vzbuzoval.

Když jsem vyšla z pokoje i se svými věcmi, zaslechla jsem Alici, jak se dohaduje s Edwardem.

„Copak ji necháš odejít?“ křičela na něj. „Blbče,“ zařvala ublíženě a s bolestí v očích mě objala. „Sbohem, beruško. Dávej na sebe pozor,“ řekla mi rozpolceně. Věnovala Edwardovi poslední pohled metající blesky a odběhla se vzlyky po schodech. Zaslechla jsem hlasité prásknutí dveřmi. Každou chvíli se z jejího pokoje ozývaly duté rány. Nakonec něčím prorazila dveře. Halou létaly svršky, kusy dřeva a papíry.

Tak pojď,“ zašeptal Edward, když viděl ten žal, který mi ubližoval.

„Ještě něco,“ vzpomněla jsem si, jakmile zastavil před Charlieho domem. S třesoucíma se rukama jsem si stáhla z prsteníčku nádherný zásnubní prsten a podala jsem mu ho. Chvíli váhal, ale nakonec si ho ode mne vzal. Ještě jsem si chtěla odepnout diamantové srdce, které se mi houpalo na náramku, avšak tentokrát mě zarazil.

„Na památku,“ řekl. Chvíli jsem se na něj upřeně dívala. Snažila jsem si zapamatovat úplně přesně každý kousek jeho tváře a jeho vůně.

„Měla bys jít,“ vysoukal ze sebe nakonec přiškrceně.

„Zůstaň naživu. Kvůli mně,“ špitla jsem tiše. Otevřela jsem dveře jeho stříbrného volva, vystoupila jsem a dívala jsem se za ním, dokud auto nezmizelo v dáli. Naše pohledy se naposledy střetly. V jeho očích jsem četla tu spoustu lásky, která jen tak nevymizí. Vběhla jsem do domu a vyběhla po schodech.

To byl den, kdy jsem se naprosto zhroutila. Pláč byl jedinou činností, jež jsem mohla dělat.

Dva dny se ze mě snažil Charlie vymámit, co se stalo, ale já jsem mu ani jednou neodpověděla. Celou dobu jsem jen plakala. Po té době mě přišel navštívit Jacob. Nedokázala jsem mu vypovědět, co se přihodilo. Avšak řekla jsem mu, že s ním zůstanu napořád. Všechno bylo divné, ale začalo se to vracet do normálu. Alespoň do té doby, než uběhlo čtrnáct dní od našeho rozchodu…

To jsem nevěděla, že se stane něco tak nevýdaného. Ovšem i přes to jsme byli šťastní až navěky. Nikdy nás nic nerozdělilo i přes to, že jsem se stále cítila v hrudi děravá…

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Dar od anděla - Zatmění: