Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Alice a Jazzi trochu jinak- jednorázovka

19.04.2009 (10:00) • Slecinka • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 4810×

Dneska už jsou to přesně tři roky, co jsem zavřená v tomto ústavu pro blázny. A to jenom díky tomu, že vím, co bude zítra. Vidím totiž budoucnost.

První rok, jsem byla nepříčetná. Dělala jsem scény, vzpírala jsem se, nejedla jsem, nenechala se kontrolovat. A tak to většinou končilo injekcí, která mě vždy okamžitě uspala. Vždy, když za mnou přišel nějaký lékař, nebo sestřička, řvala jsem na ně, co se jim stane. Proto, byl můj „pokoj" nejobávanější. Věděla jsem, že lékaři se bojí, co jim řeknu tentokrát, báli se, co je čeká.

Nemyslím si, že když jsem tady přišla, byla jsem blázen. Myslím, že tyhle čtyři stěny ho ze mě udělali. Čas ubíhal rychle, bavila jsem se provokováním lékařů, strašila jsem je jejich budoucností. Když jsem jedné doktorce řekla, že jí zítra zemře matka, to pro ni byla poslední kapka. Nechala mě svázat ještě do menšího pokoje, píchla mi další injekci a už se tady více neukázala. Bála se budoucnosti. Když jsem říkala, že za mnou nikdo nechtěl chodit, po smrti doktorčiny matky, byly návštěvy minimální.

Pak jsem, ale ve své vizi uviděla, nějakého chlapce-muže. Byl tak krásný, ale smutný a sám. Obraz se změnil a uviděla jsem ho společně semnou. V tu chvíli, se mi změnil celý život. A i moje chování se zásadně změnilo.

Pochopila jsem totiž, že s tímhle chováním se odsud nikdy nedostanu, že je to zbytečné, použila jsem novou taktiku. Při další rychlé návštěvě jsem byla klidná, nervala se z připoutání, dokonce snědla to jídlo. Sestřička na mě jenom valila oči. Když přišla znovu, nečekala, že to bude obdobné. Tak to pokračovalo asi měsíc, než jsem zase dostala svůj bývalý pokoj. Už jsem nikomu neříkala, co se mu stane. Spíše jsem nemluvila. Žila jsem jen pro ten okamžik s andělem z vize, která se každý den opakovala. Byla jsem v ní šťastná a on také.

Odměnou za tyhle lži mi byly vycházky. Ano i blázni měli vycházky. Ze začátku jsem chodila s jednou sestřičkou jenom do parku, před „ ústav duševně chorých". Potom jsem mohla jezdit s naší výpravou bláznů na bazény, různé hrady, zámky. Když pochopili, že jsem neškodná, dávali mi i rozchod po městě. Jednu hodinu. Vždycky jsem byla přesná jako hodinky, neměla jsem kam utéct, neměla jsem kam jít a navíc už to vypadalo, že mě pustí. Přece jsem už žádné divné vize neměla a to vzorné chování pokračovalo už dva roky.

Za týden mi bude osmnáct, a viděla jsem, že mě pustí. Přesně za osm dní, dvě hodiny už budu volná. Těším se na nový život.

Když si to tak vezmu, tak jsem zatím pořádně nežila. Rodiče mě asi nechtěli- to nevím. Takže jsem skončila v dětském domově, kde mě v pouhých deseti měsících nechali. Vyrůstala jsem, mezi kopou dětí, mezi které jsem nikdy pořádně nezapadla, ale aspoň jsem mohla ven. Mohla do školy- vím zní to absurdně, ale po třech rocích v jednom tmavém pokoji byste i školu uvítali. Vize se mi začali objevovat už v deseti. Bylo to spíše jenom: co bude ke snídani, co si vezmu na sebe, co kdo v nějaký moment řekne.

Ve čtrnácti letech už to byli zásadní rozhodnutí a důležitější věci. Asi týden před patnáctými narozeninami si mě zavolala jedna z pečovatelek, která si mého netradičního chování všimla. A tak jsem jí t všechno řekla. Já jí totiž věřila. A to jsem neměla dělat, potom, co jsem se jí pochlubila, s tím co umím, se mi objevila vize mně v blázinci. V tu chvíli jsem toho rozhodnutí, svěřit se někomu litovala.  Pečovatelka totiž neváhala a okamžitě mě poslala do blázince. No a teď jsem tu, a těším se, až mi oznámí, že mohu jít. V hlavě mi ale vrtá, kam? Kam půjdu, když nikoho nemám? Vím, že mi s sebou dají nějaké peníze, také vím, že to moc nebude.

Týden už uběhl, zbývalo zhruba 15 minut, než se tady objeví doktorka, s mými doklady a penězi na cestu bůh ví kam. Nenapadlo mě nic jiného, než se začít česat a upravovat, ať vypadám jako člověk. Ve skříni jsem si uložila něco málo, co jsem měla, ať to můžu rychleji sbalit a tudíž i rychleji vypadnout.

10

9

8

7

6

5

4

3

2

Ozvalo se klepání na dveře, dále řekla jsem, a ležela ve své klasické položce, aby nepoznala, že už to vím. Tohle byla má oblíbená doktorka, byla tu nová a byla mladá. Myslím, že mě měla i ráda, nezažila semnou to chmurné období.

„Zdravím Alice" řekla a usmívala se. Měla radost z toho, že tady už nebudu muset být.

„Dobré odpoledne" řekla jsem a už se nemohla dočkat jejího proslovu, který znám z  vizí už nazpaměť.

„Tak Alice, mám pro tebe úžasnou zprávu. Jsi už oficiálně zdravá a můžeš opustit tenhle ústav". Řekla a usmívala se u toho jako sluníčko. „Tady máš svoje nové doklady" podala mi občanku a pas. „a tady něco pro začátek, než začneš pracovat" řekla a podala mi bankovku, kterých bylo více, než jsem čekala (viděla). Určitě přidala svoje úspory, ale to nemám vědět.

„Jsem moc ráda, že jsem Tě poznala" řekla už neformálně a objala mě. Chvilinku jsme se loučili. A já si potom extrémně rychle zabalila svoje připravené věci a vystřelila z tohohle „domu hrůzy". Naposledy jsem se na něj otočila. A vydala se napříč novému životu.

Práci jsem si našla rychle, v New Yorku to nebyl zase takový problém. Stala se ze mě prodavačka. Byt jsem si taky našla rychle. No byla jsem v podnájmu u jedné staré milé paní. Neměla to moc drahé a tak mi moje peníze postačili na první nájem.

Výplatu v prestižním obchodě jsem dostávala každý týden. A mým velkým koníčkem se stalo nakupování. Už jsem byla dva měsíce pryč a byla jsem vážně šťastná, ale k opravdovému šťěstí mi chyběl chlapec z vizí, která už má i jméno, Jasper.

Nejvíce jsem na tomhle životě milovala, tu volnost. Pořád jsem někde byla. Domů jsem se chodila většinou jenom převléct. Za ty tři roky jsem se naspala až, až. Takže teď jsem svůj volný čas trávila procházením se po nočním New Yorku.

Zrovna jsem byla v parku, když kolem mě něco prosvištělo. Nedávala jsem tomu velký význam, kdyby to bylo něco důležitého, tak bych to přece viděla. Nebo ne?

Posadila jsem se na lavičku, a vdechovala chladný vzduch. Když se u mě objevila nějaké žena. Byla krásná a byla vážně dobře oblečená. To já se mohla jít zahrabat. Myslela jsem, že kolem mě jenom prochází, takže mě překvapilo, když si ke mně sedla. Bylo tu přece tolik volných míst.

„Ahoj, já jsem Angela" řekla žena, které fialově svítily oči do tmy. Nevypadala mile, ale snažila se o to.

„Alice" řekla jsem potichu.

„ Víš, mám takový problém, mohla bych ti ho pošeptat?"  Nechápala jsem to, nechápala jsem ji. Ale než jsem se stihla zvednout a jít domů, už se ke mně nakláněla. A zakousla se mi do krku, a začala mi sát krev.

„Pust ji" zařval někdo rozčíleným hlasem, který bych poznala kdekoliv a kdykoliv. Ona se ode mě odtrhla a začal syčet. Najednou přestala.

„Vypadni" řekl ji. A ona se poslušně zvedla a odešla. To jsem taky nepochopila.

„Jaspere?" nevěřícně jsem zašeptala, ale on to očividně slyšel. Pak mě ale začal pálet krk a já se propadla do temnoty.

Po třech dnech jsem se probudila z hrozné bolesti. Otevřela jsem oči, byla jsem v nějakém bytu.  Viděla jsem každou jeho částečku. Bylo to dokonalé. Strašně rychle jsem se posadila a rozhlídla se po pokoji, byl tady semnou. A omluvně se usmíval.

„Ahoj" řekl-pokud se to tak dalo nazvat. Krásnější hlas jsem v životě neviděla.

„Ahoj" řekla jsem, mě cizím hlasem. Zněl taky tak dokonale.

„Ani nevíš, jak dlouho jsem na tebe čekala" řekla jsem a vběhla mu do náruče. Chvilku nechápal, ale objetí mi oplácel. Byl hrozně krásný ještě hezčí než předtím. Na chvíli se mi podíval do obličeje.

„Tebe nezajímá, co se s tebou stalo?" zeptal se nevěřícně, abych pravdu řekla tak teď ani ne. Ale jenom jsem mu kývla.

Seděli jsme tam ještě dva dny a všechno si vysvětlovali. Byl to vážně skvělý upír. Šli jsme spolu na lov. Všechno mi ukázal, naučil, vysvětlil.

Jasper:

Alice byla skvělá, všechno se tak rychle naučila. Dokonce i odolávání lidské krvi, pro ni bylo snazší. Možná i tím, že nikdy neochutnala. První dva dny byly dokonalé. Povídali jsme si, řekla mi o sobě všechno, já ji o sobě. Bylo to jako bychom se znali celé století. A když se vzbudila, byla tak krásná. A potom udělala něco naprosto nečekaného, objala mě. Nebyl jsem, na to zvyklí, cítil jsem z ní lásku, oddanost, radost. Tohle všechno cítila ke mně. Bylo to směšné, ale hned jsem se do ní zamiloval. Ani nevím, co mě donutilo zachránit ji. Asi to bylo silné pouto k ní. Náš osud.

Žili jsme spolu už dva roky, přestěhovali jsme se, koupili si dům, psa. Psa samozřejmě na přání Alice, pro ni bych udělal cokoliv. Stejně nám potom utekl. Bál se nás. Z toho byla Alice asi tři dny nešťastná.

Dokonce jsem s ní chodil nakupovat, bylo to zničující, ale pohled na ni jak je šťastná mě hřál u srdce. Pořád jsme si měli co říct.

Poslední dobu, začínala mít Alice vize, o nějaké upíři rodině-vegetariánů, že žijeme s nimi. Přála si patřit do takové rodiny. Chápal jsem ji. Ona nikdy rodinu neměla, já ano. Kdysi dávno.

Byla rozhodnutá, jet za nimi. Já byl trochu ostražitější, ale kdy chtěla, jel bych s ní klidně leštit boty Arovi. Jediný háček byl, že nevěděla, kde bydlí, snažila se něco zjistit z vizí.

„Lásko, mám další informaci: pořád tam prší"

„Tak si shrneme, pořád tam prší, jsou tam samé lesy, velká louka na baseball" Byl jsem zoufalí, nedokázal jsem na nic přijít.

„to může být kdekoliv" posteskla si a více se ke mně přitulila. Potom zavřela oči a hned je zase otevřela. Po tváři se jí rozlil nejkrásnější úsměv a začala skákat po pokoji.

„Forks, Forks, Forks, je to Foooorks" křičela a obmotala mi ruce kolem krku. A věnovala mi krásný polibek, načež začala balit.

Naposledy jsme se políbili, prošli si náš teď už bývalý domov. A jeli napříč novému domovu a pětičlenné rodině.

Autor: Slecinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Alice a Jazzi trochu jinak- jednorázovka: