Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Zrádci

23.05.2011 (21:00) • NatyCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 11× • zobrazeno 2091×

Pohled Carmen:

Na louku se začali shlukovat Cullenovi a ostatní upíři, kteří jim přišli nabídnout pomocnou ruku. Jako už poněkolikáté, i dnes se bude cvičit bojová taktika a dary. Já jsem si nezúčastněně sedla na mokrou, rosou pokrytou trávu. Dívala jsem se kolem po všech těch upírech, kteří se hrnuli do boje, chtěli se zdokonalit a chtěli dokázat, že Volturiovi nejsou všemocní. Povzdechla jsem si nad jejich předem prohraným bojem. Dokonce i mé sestry za ně bojovaly. S nimi už jsem dlouho nežila, oddělila jsem se od nich spolu s Eleazarem. A ani mi moc nechyběly.

Se svou prací jsem nikdy neměla problémy, city jsem dokázala odříznout a Arovy podmínky mi vyhovovaly. Ale teď jsem cítila takové štípnutí lítosti a pocit opravdového zrádcovství, který mi nikdy tak silně nedocházel. Tito lidé byla komunita, byla to rodina, ve které by jeden za druhého položil život. Osud jim dokonce umožnil mít i dítě, krásnou holčičku. A teď se vrhají do bitvy proti Volturiům… Kdyby jenom věděli, že právě my dva s Eleazarem jim v tom zabráníme.

Právě zmiňovaný ke mně přisedl, patrně se stejnými myšlenkami jako já.

„Tohle se nám trochu vymklo z rukou, ne?“ zeptal se Eleazar, má životní láska. Kvůli němu jsem tohle pro Ara dělala, aby nás nechal žít…

„City na nás doléhají víc, než jsem myslela. Tihle jsou tak odhodlaní a tak spokojení. Položili by jeden za druhého život, i za nás. Oni nám věří…“ řekla jsem sklíčeně a zahleděla se svému milovanému do očí.

„Já vím, ale city jsou tady naší zbraní. Oni nepředpokládají, že my jsme zrádci… Zrádci, to slovo zní tak hrozně, tak ďábelsky. A my jsme zrádci, děláme špinavou práci…“ řekl mi a já měla pocit, jakoby se i on rozhodoval, jaký osud přijme.

„Teď se tím netrap. Tuhle práci už děláme dlouho a toto nebude největší problém, jaký jsme kdy pokořili. Carmen, tohle děláme pro nás, abychom přežili my. Silnější má porazit slabšího. Kořist a oběť, přírodní jevy, které jsou nám tak blízké a my jsme její součástí,“ začal mi vpalovat do duše životní moudra, kterými jsme se řídili.

Mě ale stále škádlily výčitky svědomí. Sice jsem je dokázala zahnat do pozadí, ale pořád tam byly.

To věčné předstírání mě nebavilo. Vydávali jsme se za přátelské upíry bez daru. Ale my byli mocní. Mým darem byl hromadný psychický nátlak a oba štíty. Taky jsem mohla štíty zrušit, takže Bella byla vůči mně bezbranná. Eleazarův dar byl zase excelentní boj, rozpoznání daru a pozastavení času. Technicky vzato jsme byli neporazitelní a nemuseli jsme pro Ara pracovat. Ale Chelsea na nás použila svůj dar dřív, než jsem se pořádně naučila používat štíty. Byli jsme spoutáni magií a tomu jsme se prostě nevyhnuli…

S povzdechem jsem se zvedla a společně s Eleazarem jsme nasadili přátelské úsměvy a vydali se na louku, kde se už trénovalo. Všichni trénovali různé výpady, obranné manévry a tak. A na druhé straně louky se trénovali dary, tam jsme s Eleazarem nechodili, my přece „žádné“ dary neměli…

*

„Už přicházejí!“ vykřikla Alice a všichni na louce zkoprněli. Vlkům se naježily jejich obří chlupy, tvrdé svaly upírů se napjaly. Já s Eleazarem jsme též předstírali mírné zděšení, ale neutuchající statečnost. Na louku vplula neproniknutelná formace, která byla tak nějak pěkně vystínovaná. Uprostřed ten nejčernější střed, nejhlubší noc a na okrajích svítání, světlá šeď.

Aro se jako vždy ujmul slova.

„Cullenovi, rozhodli jste se nám odporovat? Tohle dítě je nesmrtelné a nemá právo žít. Konec diskuze, tečka,“ řekl Aro tak nesmlouvavě, že kdybych nepatřila k němu, už bych se loučila se životem.

„Ale, Aro…“ snažil se oponovat Carlisle, ale Aro mávl rukou ve znamení nesouhlasu.

„Ty víš, že nás nemůžeš porazit. Máme štít, útočné dary. Proč jdeš do své vlastní jámy smrti?“ zeptal se s posměchem Garett, ten odvážný muž, který se nebál říct tohle Arovi. To vyžadovalo hodně velkou dávku odvahy.

„Pleteš se, Garette. Jsem moc rád, že vás tu je tolik, aspoň se zbavím více much jednou ranou. Upíři, vlkodlaci… Tak rozmanitý výběr.

Některým z vás ovšem nabízím místo v gardě a byl bych moc rád, kdyby jste ho přijmuli. Alice, Jaspere, Edwarde, Zafrino, Kate, Benjamine, Maggie, Siobhan, nabízím vám místo v gardě. Přijímáte?“ zeptal se Aro a čekal na reakce.

„Proč jsi nedal nabídku i Belle, štít nepotřebuješ?“ zeptal se Jasper, pouze ze zvědavosti.

„Nepotřebuju, štít už mám a vy ho brzy poznáte,“ zasmál se ďábelsky Aro.

„Já nepřijímám, Aro,“ řekl Edward a k tomu záporně zakroutil hlavou. Tak udělali i další členové, kterým bylo nabídnuto místo v gardě.

„Smutné,“ prohodil Aro. Povzdechl si a mávnul rukou. To byl náš signál. S Eleazarem jsme se bleskově přesunuli na druhou stranu. Na tu zlou stranu, stranu Volturiů, stranu neporazitelných.

Všichni ti „dobří“ upíři na nás upírali zrak. Zírali, divili se a byli zmatení. Já jsem upírala oči do země, cítila jsem na sobě desítky nechápavých pohledů, které mě ničily zevnitř. Cítila jsem to, pocit zrádce…

„Teď vám představuji mé tajné zbraně, Eleazara a Carmen,“ zazubil se Aro a na tváři se mu vytvaroval úsměv plný naplnění a zla.

Všichni byli ohromení, alespoň myslím. Neměla jsem odvahu se každému podívat do tváře, na to jsem se cítila až příliš provinile. Podívala jsem se pouze na mé sestry. Kate byla vystrašená a zklamaná, Irina uražená a Tanya se tvářila neutrálně, asi se snažila napodobovat bezcitnost Volturiů.

„Poslední přání, vzdorující upíři?“ zasmál se Aro, nejspíše potěšen tím, jak mu to všechno bez poskvrnky vychází.

„Skonči v pekle!“ vykřikl Amun, který se do té doby moc neprojevoval. Tímto podepsal ortel, bylo rozhodnuto, žádné slitování.

Věděla jsem, že Bella chce pomoct Jakeovi a Nessie uniknout, tak jsem rychle Arovi podala ruku a přenesla na něj mou myšlenku. Trošku mě zarazila ta automatika, se kterou jsem to udělala. Asi jsem už fakt bez citů…

Najednou se strhl naprostý zmatek.  Volturiovi začali útočit a my se dali též do boje. Jako soupeře jsem si vybrala Amuna, Kebi, Benjamina a Tiu. Podle mě to byla snadná kořist. Když byly tři hlavy na zemi, pošlapané a zaprášené, už zbýval jenom jeden, Benjamin.

Viděla jsem tu bojovnost v jeho očích, tu nezdolnou statečnost. Chtěl se mi pomstit za Tiu. Snažil se mi způsobit bolest pomocí živlů, ale pomocí mých štítů jsem jim hravě odolala. Když už jsem i jeho hlavu oddělila od těla, rozhlédla jsem se kolem. Skoro nikdo nepřežil, mezi posledními vzdorujícími byla má sestra Kate.

Nemohla jsem se dívat na to, jak ji Demetri pomalu, ale jistě, zbavuje života.

„Zrádkyně!“ zařvala na mě před smrtí. Její výkřik a vlastní uvědomění mě zasáhlo jako bič. Jakoby se všechny ty obranné zdi proti citům zbortily. Jakoby ty staletí vraždění na mě dopadly v jediné sekundě. Jakoby moc Chelsea opadla…

Rychle jsem se na ni podívala a zjistila jsem, že její hlava leží na zemi. Edward, jako poslední přeživší, ji zbavil života. Edwarda ale vzápětí zabil Felix…

Chelsea byla mrtvá, a to byla naše šance. Bleskově jsem vyhledala Eleazara a táhla ho pryč z této louky. Rychle pochopil a jeho oči se rozzářily, vliv Chelsea z něj taky opadl.

Rozletěli jsme se a doufali, že si nás Volturiovi nevšimnou, což byla strašná blbost. Aro hned zalarmoval Demetriho a ten i s Felixem už stáli u nás. Použila jsem na ně nátlak a už jsme se s Eleazarem hrnuli k lesu. Utíkali jsme a zdálo se, že máme docela slušné šance na přežití. S mými štíty a rychlostí jsme byli nedosažitelní.

Ale má duše se zcvrkávala. S mocí Chelsea zmizela i lhostejnost a já si až teď plně uvědomovala, co jsem všechno napáchala. Kolik smrti jsem šířila, kolik nenávisti jsem zapálila v nesmrtelných srdcích. Kamkoli bychom přišli, poznali by nás a jejich nenávist by mě ještě více ubíjela. V upířím světě jsme teď byli psanci.

Cítila jsem obnovující se vazby k mé rodině, k sestrám. Je neuvěřitelné, jak mě Chelsea dokázala zaslepit a já neviděla, co dělám. Připadala jsem si strašně provinile, mé srdce jako by bylo přitahováno obrovskou gravitací k zemi. Nemohla jsem dýchat, zpomalovala jsem. Pocity mě celou pohltily. Můj mozek se otupoval pod příšerným návalem lítosti, bolesti, smutku, zášti. Rozhodla jsem se zastavit.

„Eleazare, já nemůžu. Teď to všechno cítím, cítím, komu jsem ublížila a cítím se strašně provinile. Já si svůj život už odbyla. Zabíjela jsem a zradila vlastní rodinu, pro mě už není cesty zpět. Běž, zachraň se, ale já už nemám sílu potýkat se s životem,“ řekla jsem a popostrkovala jsem ho, aby se rozběhl a utíkal pryč.

„Myslíš, že bych tě tu nechal? Moc Chelsea opadla, ale má láska k tobě se ještě znásobila. I na mě to dopadává a myslím, že takhle jsme měli skončit. Dva vyvrhelové, kteří cítí vinu. Padnou si do náruče a podvolí se smrti,“ řekl jako nějakou otřepanou frázi ze Shakespeara a já se mu schoulila do náruče.

„Miluju tě, navždy,“ řekla jsem.

„Miluju tě,“ zopakoval a políbil mě. V polibku jsem cítila vášeň, touhu, ale taky klid a vyrovnání.

Opřela jsem se o něj a čekala na smrt.

Ať mi všichni prominou mé zlé skutky. Byla má poslední prosba a pak už byla jenom chvilková bolest a pak už jenom tma…

Prosím o komenty, abych věděla, jestli se povídka líbila. Budu za ně vděčná...

Autor: NatyCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Zrádci: