Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Život před Smrtí - Práce ve Volteře

můj dort k narozeninám


Život před Smrtí - Práce ve VolteřePokráčko Života před smrtí. Nastiňuje situaci, kdy Volturiovi vraždili nesmrtelné děti. Je to upravené, děj se odehrává jen půl roku po Alecově proměně.

„Tak co, vzdáváš se?“ zeptal se mě Felix. Už skoro dvě hodiny jsme spolu seděli nad další téměř nekonečnou partií šachu. A jako vždy Felix vyhrával. Vyhrával každou hru, kterou jsme spolu hráli, a pokaždé, když mi dal šach mat, radoval se jako malé děcko. Prostě typický Felix.

„Ani náhodou!“ Neměl jsem v úmyslu Felixovi udělat radost.

„Pak prohraješ. Zase,“ ušklíbl se. „Prohraju tak jako tak. Ale nehodlám ti dělat radost.“

Felix se zase šklebil. „Šach mat, Alecu. Šach mat.“ Rozesmál se jako malé dítě. Protočil jsem nad jeho chováním oči.

Chtěl jsem se otočit k odchodu, ale někdo mi položil zezadu ruce na oči. Jane.

„Já vím, že jsi to ty, Jane.“

„To není fér! Nemůžeš alespoň jednou dělat, že nevíš, že to jsem já?“ naoko se zlobila má sestřička.

„Hmmmmm, ne,“ odpověděl jsem jí a oba jsme se rozesmáli.

Demetri Jane zlehka položil ruku na rameno. „Myslím, že je čas na trénink,“ pronesl. Všiml jsem si, že Jane se při Demetriho doteku celá rozzářila. Pousmál jsem se nad tím. Jane si mě zkoumavě měřila.

Mírně jsem zavrtěl hlavou a raději následoval stále rozjařeného Felixe. Tréninková místnost byla na druhém konci hradu, ale nám cesta trvala pouhých pár vteřin. Tréninková místnost byla o dost větší než trůnní sál, kde mi byla objasněna celá má existence.

Místnost byla zařízená různými figurínami, na kterých jsme se cvičili v boji, pro případ, že bychom já a Jane byli napadeni, i když naší úlohou bylo držet se dál od centra jakéhokoliv dění, byli jsme taková Arova esa v rukávu, jak říkal. Ale kdyby na nás někdo zaútočil, i když to bylo prakticky nemožné, stejně jsme trénovali. Trénoval jsem tvrdě, dělal jsem, co jsem mohl. Já s Jane jsme byli mnohem rychlejší, silnější a dravější než Felix s Demetrim, protože jsme byli teprve pár měsíců staří. Novorození, tak nám říkali. Nemohli jsme se ani krmit s ostatními v trůnním sále, Heidi musela malou skupinku lidí vyčlenit zvlášť pro nás.

Trénovali jsme asi hodinu, když za námi přišel jeden další upír, myslím, že se jmenoval Santiago, ale nejsem si jistý, a oznámil nám, že Heidi je tady a že ho máme následovat. Jane se rozzářila vidinou další čerstvé krve. Naposled jsme se krmili před pěti dny, a mně se to zdálo moc dlouho. Radostně jsme ho následovali, Felix a Demetri se od nás oddělili a šli se napít s ostatními. My jsme běželi ještě dál. Zastavili jsme před malou místností, kde čekala skupina asi deseti lidí, většinou ženy a děti. Já jsem si vybral skupinu tří žen a dvou malých děvčátek. Obě se rozplakaly, když jsme přišli do místnosti. Jane si jako první oběť vybrala vysokou černovlasou ženu. Sestra si krmení užívala. Podíval jsem se na ni a spatřil jsem na její tváři rošťácký úsměv. Věděl jsem, co se chystá udělat, a chvíli na to se místností rozlehl křik mučené ženy. Ostatní jen stáli jako solné sloupy a kromě křiku ženy, jež mučila má sestra, bylo ticho. Pak se rozplakaly obě holčičky. Pokynul jsem sestře, aby přestala. Znuděně si povzdychla a odvrátila pohled. Žena utichla. Jane nečekala a zakousla se jí do krku. Bylo slyšet klokotavé bublání krve, jak sestra pila.

Otočil jsem se a díval se do tváří lidí, co tam stáli jako solné sloupy, do tváří děvčátek, jejichž oči byly zaplněné slzami. Skoro mi jich bylo líto… Prudce jsem zatřásl hlavou, abych z hlavy vyhnal sentiment. Avšak něco z člověka ve mně zbylo. Použil jsem svůj dar a sledoval, jak děvčátka rozšířenýma očima sledují jemnou mlhu, která se plazila po zemi směrem k nim. V okamžiku, kdy se mlha dotkla dětských nožiček, skácely se na zem, stejně jako ostatní.

„Alecu, mohl bys?“ zeptala se Jane. Usmál jsem se.

„Jistě,“ odpověděl jsem jí a za chvíli už ležela na zemi i celá její svačinka.

Krmil jsem se, dokud jsem neměl žaludek jako na vodě, ale já nemohl přestat. Cítil jsem, jak mi jemná a sladká dětská krev sklouzává do žaludku. Škoda, že dívenka byla tak malá a hubená. No co. Měl jsem ještě jednu.

Pak přišel Demetri. Výraz v jeho očích mluvil jasně. Šlo o něco velkého.

„Do sálu, hned!“ Nevěděl jsem, co se děje. Běželi jsme do sálu, kde už bylo shromážděno přes padesát nejdůležitějších upírů Volterry. Aro seděl na svém trůnu mezi Caiem a Markem. Hlavu měl složenou v dlaních. Místností se nesla vzrušená debata, ale přes tolik hlasů jsem nebyl schopen rozpoznat, o čem mluví. Zaslechl jsem slova jako „děti“ „povinnost“ a „zničit“. Aro zvedl hlavu z dlaní a spatřil mě a Jane. Znaveně se na sestru usmál a pak se zvedl.

„Mí drazí,“ začal svou řeč a ihned byl středem pozornosti „donesly se nám špatné zprávy. Předem vám chci říct, že to je velmi ojedinělý případ, však nejedná se o nic, co by Volturiovi nebyli schopni zvládnout. Věřím, že společně tomu dokážeme čelit.

Jsem si jist, že všichni v tomto sále se toužíte dozvědět, o co se jedná. Pak vám to povím. Donesly se nám zvěsti o… O nesmrtelných dětech.“

Sotva Aro pronesl poslední větu, sálem opět otřásal vzrušený hovor. Podíval jsem se na Jane a ta vypadala dost překvapeně. Felix stál zamračený vedle mě. Demetri stál vedle Jane (jak jinak) a nedával na sobě znát žádné emoce. Stejně bylo vidět, jak mu to v hlavince šrotuje.

„Musíme je zničit!“ zakřičela Chelsea. Ta by každého ničila, ale měla pravdu. Nevěděl jsem, kdo, nebo co jsou zač ty nesmrtelné děti, ale soudě podle Arovi řeči a podle tohoto shromáždění, to je velmi vážná situace.

Další  asi dvě hodiny jsme poslouchali historii těchto událostí. Pak nás Aro poslal všechny pryč, zřejmě chtěl probrat věci se svými bratry.

Seděl jsem na své posteli, která tam byla čistě pro pohodlí, když jsem si chtěl číst, nebo právě na sezení. Vedle mě seděla Jane a vedle ní – chvilka napětí – ano, vedle Jane seděl Demetri. A že seděl blízko. Budu si na něj dávat pozor, jde přece o mou sestru, o mou malou sestřičku Jane. Pro mě to vždycky byla a vždycky bude malá Jane, i když je jen o asi deset minut mladší.

Felix si to rázoval sem tam po místnosti s rukama založenýma za zády. Několikrát se nadechl k řeči a několikrát ji taky zavřel.

„Doprčic! To snad není pravda! Nesmrtelné děti? Kdo může být takový blázen, aby proměňoval děti? Další věc, o které nemá nikdo ani ponětí… Kdo? Kdo si vytváří nesmrtelnou famílii? Další den v háji,“ rozčiloval se Felix.

„Felixi, tak se jen postaráme o naši další povinnost. Nemusíš vyšilovat.“ Demetri mluvil klidným a vyrovnaným hlasem.

Felix už se chystal něco namítnout, když promluvila Jane: „Demi, jaká je moje a Alecova úloha v téhle situaci?“ Demi?!?!? Mezi těma dvěma něco je, jinak by rozhodně Demetrimu neříkala Demi.

„Jane, nejsem si jist, zda plně zapadáte do Arových plánů.“ Jane se napřímila. „Jak ‚nezapadáme‘? Demi, to nechápu.“

Demetri si povzdechl. „Jane, tobě s Alecem je teprve 6 měsíců. 6 měsíců, Jane!  Jste mladí! Mně samotnému trvala základní sebekontrola rok! Abych vydržel v jedné místnosti s člověkem, aniž bych se mu vrhl na krk, to trvalo to pár let. Jane, nevíme, zda můžeme riskovat. Aro se o tom radí s Marcem a Caiem. Prosím, vydrž. Myslíš, že Vás můžeme vzít na akci a nevědět, jestli náhodou neuděláte to samé co ty děti? Jestli nevyvraždíte celou vesnici, kvůli nedostatečnému sebeovládání? Jane, tohle není hra, tak tě prosím, vydrž.“ Demetri se při poslední větě prosebně podíval po mé sestře. Ta nepatrně kývla a pak sklonila hlavu. Kdyby jí tohle řekl někdo jiný, třeba Felix, tak se teď válí mučený na podlaze.

Za nějakou dobu přišel nějaký upír, absolutně netuším kdo.

„Aro vás čeká,“ pronesl jen a opět odešel. Zvedl jsem se a za Felixova neustálého doprovodu jsem kráčel chodbami. Šel jsem normálním, lidským tempem, chtěl jsem o věcích ještě popřemýšlet. Felixe to zjevně nebavilo, co chvíli si povzdechl.

„Felixi, jestli ti to tak vadí, proč nejdeš napřed?“ ptal jsem se ho.

„Mám na tebe dávat pozor a navíc, Aro by se divil, kdybych přišel bez tebe,“ odpověděl a dál pokračoval ve vzdychání nad mou rychlostí.

„Felixi, nemusíš na mě dávat pozor tady na chodbě. Co by se mi mohlo stát? Napadne mě pavouk?“ dobíral jsem si ho. Felix to poznal, takže jen něco nesrozumitelně zamumlal a už radši ani nic neříkal. Došli jsme k sálu, kde jsme byli jen já, Felix a Aro s Caiem a Markem. Rozhlížel jsem se po Jane. Sotva jsem otočil zrak ke dveřím, vklouzla do dveří Jane a za ní Demetri.

„Alecu, Jane“ řekl Aro, „rozhodli jsme. Pár lidí, kteří kvůli vaší nedostatečné a absolutně minimální sebekontrole mohou zemřít, můžeme obětovat. Beztak to bude na ty děti, že? Navíc, vaše dary mohou být při této misi velmi důležité,“ pronesl do ticha.

„Myslete také na to, že toto je výjimka, takovéhle úlevy nebudete dostávat pořád,“ zašeptal syčivým hlasem Caius. Marcus jen seděl na trůně a nepřítomným zrakem sledoval nějaký obzvláště zajímavý roh místnosti

„Teď běžte.“ Otáčel jsem se k odchodu „Moment!“ zvolal Aro „Heidi! Přiveď asi ještě deset lidí. Pro dvojčata.“ To jsem nechápal, vždyť jsme jich nedávno měli každý pět, tak na co další? „Aro chce, abyste byli úplně plní, chce zmenšit riziko napadení lidí,“ zašeptal mi zezadu do ucha Felix. Přikývl jsem.

Následujících pár hodin to vypadalo jako přípravy na válku. Já s Jane jsme se opět krmili, až jsme úplně plavali v krvi, tedy alespoň já. Jane své oběti opět mučila, prý zkoušela, jestli to nezapomněla. Stejně vím, že to dělá, protože ji to baví.

Felix s Demetrim se od nás vzdálili. Pravděpodobně šli trénovat, než vyrazíme, nebo si Demetri šel číst. To by mohl být dobrý nápad. Sotva jsem si lehl na postal, vletěl Felix dovnitř v radostném vzrušení.

„Šup, vstávej, jde se bojovat!“ křičel.

Vyšel jsem ven, do zahrad. Tam jsme se měli shromáždit, zřejmě to bylo jediné prostranství, kde se vešlo tolik upírů, kolik jsem viděl. Dva tisíce? To víc. Tři? Možná. V čele, vedle Ara s Caiem jsem viděl dvě ženy. Sulpicia a  Athenodora. Manželky. Proč je berou taky? Kvůli početní převaze? To těm dětem bude úplně jedno. Chtějí jen krev.

Vydali jsme se na dlouhou cestu. Aro vedl celou skupinu, po boku Marka a Caia. Za Arem se držela Renata, v případě nebezpečí připravena svého pána ochránit. Felix s Demetrim se drželi víc vzadu, s námi dvěma. Jane byla natěšená na bitvu, nebo taky jen prostě mohla být s Demetrim a nikdo se tomu nedivil. Koutkem oka jsem zachytil pohyb. Jane s Demetrim se drželi za ruku. No, takže jestli to takhle půjde dál, mám švagra.

Nevím, jak dlouho jsme šli, když se skupina zastavila. Aro se obezřetně rozhlížel po kraji. Z lesa něco nesmírnou rychlostí vyběhlo a zamířilo na Ara. Cítil jsem kolem sebe závan větru, když se Felix hnal za tou věcí. Ve vteřině jsem viděl na zemi dětské tělíčko bez hlavy.

„Skvělá práce, Felixi,“ pochválil ho Aro.

Očima jsem prozkoumával les, hledajíc každý podezřelý pohyb, který by naznačoval přítomnost dalších dětí. Jedno jsem uviděl. Malou dívku, blond andílka. Až na ty oči. Krvavě rudé. Použil jsem svůj dar a dívka v mžiku padla na zem. Přešel jsem až k ní a na vteřinu se na ni zadíval. Někoho mi připomínala, jen nevím koho. Možná někoho z vesnice? Možná.

„Hej Alecu,“ houkl na mě Felix „co tam děláš?“ Přestal jsem se pokoušet vzpomenout si a jediným rozmachem paže jsem dítěti urazil hlavu. Tu jsem pak i s tělem hodil Felixovi, který je přihodil na hranici, která tam stála přichystaná.

„Jedno mám!“ zakřičela radostně Jane. Otočil jsem se na ní a už jsem slyšel nelidský nářek dítěte. Jane se v tom vyžívala. Když ji to přestalo bavit, utrhla mu hlavu. A zbytky hodila na hranici.

Čekal jsem, že to bude vše, že zabijeme pár dětí, ale šli jsme dál.

„Felixi, kolik je tu těch dětí?“ zeptal jsem se ho.

„Nevím. Asi ještě deset, patnáct? A navíc musíme zničit toho, kdo si je vyrábí.“

Pak jsem je uviděl. Najednou se odněkud vyřítilo asi deset dětí. Rozdělili se, nemohl jsem použít dar a riskovat ztrátu našich lidí. Demetri mě a Jane odtáhl někam stranou.

„Alecu, dej na Jane pozor. Slibte mi, že se odsud nehnete. Rozumíte?!?“ Kývl jsem hlavou. Jane taky. Celou věc jsme sledovali ze stínu stromů. Trochu jako divadlo. Demetri s Felixem skvěle spolupracovali. Dostali spolu asi polovinu těch dětí. Zbytek hlavně Chelsea s Aftonem. Z lesa se vyřítilo ještě jedno. Podíval jsem se na něj a za malou chvíli už leželo bez hnutí. A za další chvíli leželo bez hlavy. Zbytek jsem hodil k nohám Felixovi. Kývnul na mě a hodil ho do ohně.

„Felixi, pozor!“ zakřičela Jane. Zezadu se k němu blížilo další. Chytlo ho zezadu a sevřelo ho pažemi. Tohle bude Felixův konec.

Použil jsem dar. Felix i s dítětem padli na zem. Demetri odstranil dítě a já se stáhl. Felix se probral. Navzdory útoku dítěte byl relativně v pořádku a ihned se hnal do bitvy.

Na obzoru se vynořily další postavy, tentokráte dospělí. Ve vycházejícím ranním slunci se jejich mramorová kůže třpytila jako diamanty. Napadlo mě, že to mohou být tvůrci těch neuvěřitelně milých dětiček.

„Hej, Alecu, Jane, nechcete si taky užít trochu zábavy?“ houkl na nás Afton. „Že váháš!“ A už jsem stál na nohou. Stoupli jsme si dopředu, hned vedle Ara a jeho bratrů. Nic neříkali.

Tihle dospělí upíři nebyli novorození, to jsem poznal. Hnali se k nám jako tornádo. Jane jednoho po druhém skolila k zemi. Felix a Demetri se ujali likvidace. Jednomu po druhém trhali končetiny a házeli je do ohně. Když už nebylo co trhat, tak jim urazili hlavu. Museli neskutečně trpět. Můj dar nebylo zapotřebí. Copak si tihle upíři zasloužili slitování?

Ve světle slunce jsem se rozhlédl po bojovém prostoru. Doutnalo tu asi pět hranic, jedna stále hořela. Vítr rozfoukával  kouř, který se rozptýlil po louce. Na zemi leželo několik mrtvých upírů z gardy.

„Alespoň jsme nepřišli o dary.“ Konstatoval Aro situaci. Těla jsme hodili na poslední hořící hranici.

„Ať je to rychlé,“ řekla Jane, „chtěla bych jít domů.“



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Život před Smrtí - Práce ve Volteře:

 1
2. Adi volturi
22.10.2013 [21:15]

Opravdu originální Emoticon Emoticon

1. ercavampire
06.03.2013 [21:19]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!