Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Život hoří jako svíce... a jednou stejně zhasne

08.09.2010 (15:15) • Martisek • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1539×

Život hoří jako svíce... a jednou stejně zhasne

Moje srdce ten pohled trhal na kousky. Edward ležel na nemocniční posteli a mělce oddechoval. Bylo to jen pár minut, co se mi podařilo ho přinutit, aby alespoň na chvíli usnul. Chápala jsem ho, nechtěl zavřít oči, protože byla obrovská pravděpodobnost, že je už neotevře. Ale pohled na něj, jak strašně trpí, byl snad horší.

Nakonec jsem musela poprosit doktora, aby mu dal do kapačky něco na spaní. Takhle to bylo už několik dní. A stále se to nijak neměnilo, nelepšilo. Vzpomínám si na den, kdy přišel od lékaře a řekl mi, že je vážně nemocný a v podstatě umírá.

Kdysi mi řekl, že je jeho srdce nemocné, ale taky mě ujistil, že to není nic vážného. Jenže stačilo pár let na to, aby se to vážným stalo. A proto teď ležel ve zdejší nemocnici, napojený na různé přístroje a snažil se svému srdci ulehčit práci. Přestože jsme věděli, že je to zbytečné, protože dárce nebyl a operace už nebyla možná.

Přes kraj víček se přehouply slzy a já se nesmyslně rozplakala. Chtěla jsem - snažila se, být silná a být pro něj oporou, ale už mi dál nešlo se tvářit, jako že se nic neděje. Zkousla jsem si ret, abych potlačila vzlyknutí, opatrně jsem vyprostila svoji ruku z té jeho, a tak, aby nezavrzala židle, jsem se zvedla a zmizela za dveřmi na chodbě.

U zdi byla jedna masivní dřevěná lavice, a aniž bych se podívala kolem, sesunula jsem se na ni. Všechno se mi to sypalo pod rukama jako domeček z karet. Nechtěla jsem se dívat, jak se věci kolem mě hroutí, ale co jsem s tím mohla udělat? Jak můžu změnit osud?

„Jste v pořádku?" ozvalo se vedle mě tak tiše, až jsem to skoro neslyšela. Nejspíš proto mě to ani nevyděsilo. Otřela jsem si oči do rukávu, abych mohla pořádně zaostřit na osobu, která si mě všimla, a pusa mi klesla pod tíhou gravitace.

Nademnou se skláněl blonďatý elegán v doktorském plášti a starostlivě mě pozoroval. Byl zvláštní - hezký, ale zvláštní. Jakoby to byl anděl, který se na mě přišel podívat. Byl prostě jiný.

Nedokázala jsem promluvit, a tak jsem jen přikývla a sklonila hlavu, abych se podívala na svoje ruce, složené v klíně. Zašustily nějaké papíry, a když jsem si myslela, že odešel, sedl si vedle mě. Najednou už nevypadal tak úžasně nereálně, ale byl unavený, strhaný. Jakoby ho všechno kolem unavovalo.

„Proč pláčeš?" zeptal se stejně tiše jako předtím. Moc lidí tady nebylo, a tak jsem se nemusela bát, že bych ho neslyšela. Kdo by v nemocnici taky tak dlouho strašil, kdyby nemusel, že. „Neměla by jsi tady sedět jako hromádka neštěstí, jsi mladá, měla by ses někde bavit s přáteli."

„Můj přítel umírá," zamumlala jsem a složila hlavu do dlaní. Nechtěla jsem plakat a vzlykat před ním, ale stejně mi to nevyšlo. Slyšela jsem, jak zatajil dech a pak mě váhavě pohladil po ruce. Cítila jsem, jako by chtěl něco říct, ale asi nevěděl co. Taky bych to nevěděla. Věty typu: Bude to dobré, nebo určitě se vyléčí, byly pouhou lží. A oba dva jsme to věděli.

A tak jsem tam seděla vedle dokonalého doktora a snažila se nějak sebrat. Když se mi to po chvíli podařilo, zvedla jsem se a položila ruku na kliku. Pak jsem si ještě něco uvědomila a ohlédla se zpátky na doktora. Zvědavě mě pozoroval, emoce ve tváři dobře schované.

„Díky," zamumlala jsem, aniž bych věděla přesně proč a vešla k Edwardovi do pokoje. Musela jsem párkrát zamrkat, abych si zvykla na přítmí uvnitř, protože na chodbě bylo větší světlo. Edward ležel stále ve stejné poloze, vůbec se nepohnul.

S tichým povzdechem jsem se dovlekla k lůžku a sedla si na plastovou židli, která pro mě v posledních dnech byla domovem. Opatrně jsem vzala jeho ruku do své a stiskla. Bylo mi jasné, že nezareaguje, ale prostě to byl instinkt. Teď, když jsem se vyplakala, se mi chtělo spát, a tak, abych ho nějak neprobudila, jsem si položila hlavu na lehátko vedle jeho ruky a zavřela oči. Dnes už se nic nového nestane.


Probral mě až lehký dotek něčí ruky na tváři. Zamrkala jsem, abych se dostatečně probrala a zvedla jsem hlavu. Edward se na mě díval svýma zelenýma očima, koutky úst trošku zvednuté. Vypadal tak kouzelně.

Pokusila jsem se, stejně jako on, o úsměv, ale jsem si jistá, že ten jeho působil přesvědčivěji. Bolelo mě srdce z toho pohledu - dívat se na něj, jak se snaží působit tak, že se ho tohle všechno netýká.

„Jak se cítíš?" zeptala jsem se a musela si odkašlat, aby mě vůbec slyšel. Můj hlas zněl po předchozím pláči a spánku dost nakřáple.

„Jako bych se znovu narodil," nadechl se a dodal: „Jako bych viděl anděla."

Usmála jsem se, protože to, co řekl, bylo tak směšné. „Myslím, že ti dali větší dávku léků, než bylo potřeba," zasmála jsem se a pleskla ho jemně přes ruku. Stejně jako já se zasmál, ale bylo na něm vidět, jak velkou bolest mu to způsobuje. Trpěla jsem společně s ním.

Někdo zaklepal na dveře a ty se následně otevřely. Otočila jsem se, abych viděla, kdo sem jde a překvapením mi poklesla brada - opět. Byl to ten muž, co vedle mě seděl na chodbě. Usmál se na nás, překonal vzdálenost, která ho dělila mezi námi a jím, a stoupl si k nohám postele tak, abychom na něj oba dobře viděli. Jeho tvář byla veselejší, než když jsme se setkali poprvé.

„Dobrý den," pozdravil nás a zase se lehce usmál. „Jsem doktor Cullen a převzal jsem váš případ od doktora Hansona." Zvedla jsem obočí a podívala se na Edwarda. Tvářil se stejně zmateně jako já.

„Ale proč jste převzal můj případ zrovna vy?" zeptal se Edward. Byla to dobrá otázka.

Schovívavě se na Edwarda usmál. „Slyšel jsem o vašem onemocnění a jelikož se o nemoci srdce zajímám, tak mi dovolili převzít váš případ."

„Ale moje nemoc je nevyléčitelná. Je to prostě vrozené," namítl zmateně Edward a podíval se na mě, jako by hledal nějakou pomoc - nějaké útočiště před tím nezvykle vyhlížejícím lékařem. Chtěla jsem ho nějak utěšit nebo uklidnit, že je to v pořádku, ale nedokázala jsem to.

„Chtěl bych se alespoň pokusit o vyléčení." Znovu se na nás usmál. Měla jsem na krajíčku, málem slzy přetekly přes okraj víček.

„Jak..." musela jsem se zhluboka nadechnout, abych mohla pokračovat, „jak nám můžete dávat naději, že vše bude dobré? Jak můžete vůbec něco takového chtít?" Jen těžko jsem potlačovala zlost, která mě najednou ochromila. Copak tady šlo o nějaký pokus, jestli pacient přežije, nebo ne? Sakra!

Edwardova ruka našla moji a stiskla ji. Nevím, čeho přesně chtěl dosáhnout a já se na něj ani nepodívala. Svoje oči jsem stále upírala na chlápka v nemocničním plášti, který se zřejmě minul profesí.

„Bells," oslovil mě Edward a trochu trhl rukou k sobě. Podívala jsem se na něj a pokusila se přitom o úsměv. Naštěstí to šlo samo. „Nech toho. Pan Cullen se mi jen snaží pomoct." Nedokázala jsem pochopit, jak se ho může zastávat.

Zhluboka jsem se nadechla a hned na to si uvědomila, jak stupidně se teď chovám. Jako bych snad měla právo rozhodovat o Edwardově budoucnosti. S povzdechem jsem sklonila hlavu a tiše se doktorovi omluvila. Cítila jsem na tváři něčí pohled, ale tvrdohlavě odmítala hlavu zvednout.

Pan Cullen ještě něco prohodil s Edwardem a odešel z pokoje. Bylo toho na mě moc. Potřebovala jsem vypadnout z téhle místnosti a nadýchat se čerstvého vzduchu.

Jako by Edward četl moje myšlenky, zamumlal: „Měla by jsi jít domů a trochu se prospat. Stejně teď nic zajímavého nebude, jsem unavený."

Zvedla jsem oči a podívala se na něj. Vypadal jinak. Jako by ta naděje, kterou dostal, byla nějakým záchranným lanem. Jakoby všem těm slibům věřil. Usmála jsem se na něj, přestože to nebylo upřímné.

„Dobře. Příjdu zase zítra. Odpočin si, ano?" řekla jsem a zvedla se. Jeho oči sledovaly každý můj pohyb i ve chvíli, kdy jsem se sklonila a zlehka ho políbila. Usmál se, naposledy stiskl moji ruku a já odešla z jeho pokoje.

Potřebovala jsem se vyspat, to byla pravda, ale taky sem potřebovala být chvíli sama - vypnout a vykašlat se tak na všechno kolem. A taky jsem přesně věděla, že nejlíp mi to půjde v tom dětském parku na rohu ulice.


Seděla jsem na jedné z laviček a nepřítomně zírala na zamračené nebe. Mraky se líně přehupovaly jeden přes druhý, jemně pršelo. Jakoby se počasí snažilo jen napodobit moji náladu. Bylo to sice depresivní a svým způsobem smutné, ale ne všem to vadilo. Tady - v tomhle městě, prostě pršelo víc než často.

A ani déšť nezabránil malé holčičce, aby seděla na houpačce a nechala se starším klukem houpat. Vypadala tak šťastně a vždy vypískla, když se dostala ještě výš. Svým způsobem jsem jí tu bezstarostnost záviděla, i když nebylo proč.

Ona měla své spokojené dětství, já měla Edwarda. Nebylo to to stejné, ale i já bych se měla radovat, že je a že jsem ho vůbec kdy potkala. Přestože byl náš společný čas vyměřen na dosti krátkou dobu.

Znovu jsem svoje oči zvedla k obloze, čímž mi kapuce, kterou jsem měla na hlavě, spadla trochu dolů. Nastavila jsem tvář dešti a byla ráda za každou vodu, která schová mé slzy. Za posledních pár dní jsem toho naplakala tolik, že by z toho bylo parádní jezero.

„Nechceš společnost?" zeptal se mě příjemný mužský hlas, a když jsem se podívala na jeho majitele, stál vedle mě kluk, který houpal tu malou holčičku. Pokrčila jsem rameny a zkousla si ret. Já ani nevěděla, co bych chtěla.

„Můžu?" pokynul hlavou k lavičce, když jsem na jeho první otázku neodpověděla. Opět - bez jediného slova - jsem se posunula, abych mu tak udělala místo. Proč? Netuším. Možná mě příslib něčeho nového lákal. Přestože můj přítel ležel v nemocnici na kapačkách.

Sedl si a chvíli mě po očku pozoroval. Poté se nervózně ošil a já se uchechtla nad jeho výrazem, který jasně vypovídal o tom, že by si to svoje kamarádíčkování radši rozmyslel a co nejrychleji utekl. A tak, abych zahnala trapné ticho, jsem se zeptala: „To je tvoje sestra?" Rukou jsem lehce ukázala na tu malou holčičku, která zrovna seděla na dřevěné zebře.

„Ano," usmál se, zřejmě potěšený mojí snahou. ,,Nikdo s ní v tomhle počasí nechtěl jít sem, takže jsem se obětoval. Těšila se na to od rána a já neměl to srdce jí to odepřít." Mluvil pomalu a s rozvahou, až mě to zaráželo. Byl tak v mém věku, a přesto z každého jeho slova zněla láska, kterou choval k sestřičce.

„Musí být hezké mít sourozence," zamumlala jsem potichu a zkusila si to představit.

„Jsi jedináček." Nebyla to otázka, ale holé konstatování, proto jsem přikývla. Chvíli bylo zase ticho, a tak jsem zvedla oči k obloze. Mraky se už nepohybovaly a místo toho se z nich stala jen šedá přikrývka, která způsobila intenzivnější déšť.

„Vypadá to na bouřku," povzdechl si kluk vedle mě.

„Možná by nebylo na škodu jít se někam schovat, aby neprochladla." Překvapeně se na mě podíval a rty naznačily úsměv. Proč se na mě tak podíval? Copak jsem řekla něco divného?

Lehce zakroutil hlavou a zvedl se. Podívala jsem se na něj a naše oči se setkaly. Byl to přesně ten okamžik, kdy se mi před očima objevily útržky z mojí budoucnosti, kterou bych mohla mít, kdybych nechala Edwarda dožít svůj čas samotného a já si začala užívat života.

Výčitky se dostavily téměř hned, jak mě to jen napadlo. Protože moje srdce už má Edward na trvalo a nezměním to. Budu se láskou k němu trápit po zbytek života - tím jsem si byla jistá.

S povzdechem jsem ke klukovi natáhla ruku a usmála se. On mi úsměv oplatil, a aniž by odtrhl svůj pohled, ruku mi stiskl. Nedívala jsem se, kdy přesně odešli, ani jakým směrem - na tom nezáleželo. Všechno už ztratilo smysl řešit.

Až když oblohu proťal první blesk, jsem se zvedla a pomalou chůzí se vydala k domovu.


Další podmračený den jsem seděla na stejně nepohodlné plastové židli a dívala se do těch nejkrásnějších zelených očí, jaké jsem kdy viděla. Doktor Cullen před chvílí odešel pro nějaké výsledky testů a my tak měli aspoň chvilku pro sebe.

Bylo vidět, že je mu už líp. Vrátila se mu ta trocha barvy, kterou potřeboval, aby nevypadal jako oživlá mrtvola. Dokonce i přístroj monitorující jeho srdce zněl jinak - radostněji. Což byl nesmysl, protože to nebylo možné.

Jeho úsměv automaticky vyvolával úsměv na mé tváři - jako bychom byli nějak propojeni. Pomalu zvedl ruku a pohladil mě po tváři. Zavřela jsem pod tím dotykem oči a mělce vydechla. ,,Miluji tě," zamumlal a mě to ke štěstí stačilo.

„Já tebe víc."

Roztřeseně se zasmál, až to v něm divně zachrčelo. Hned jsem byla na nohou a starostlivě ho pozorovala. „V pořádku?" zeptala jsem se vyděšeně a přemýšlela, jak bych mu mohla pomoci.

Jen protočil oči. „V naprostém."

Možná jsem se tím měla nechat ukolébat, utěšit, že je to vážně dobré, že se to lepší, ale já to nedokázala. Přesto, že on měl ze svého pomalého a hlavně nevýrazného uzdravování radost, já ne. Věděla jsem totiž, že před sebou máme ještě dlouhou a dalekou cestu, než to bude opravdu dobré.

Celý zbytek dne utekl podobně. Chvíli s námi byl doktor Cullen a chvíli jsme byli sami. Už hodně dlouho to nebylo takové... tak dokonalé. Téměř bychom zapomněli na to, kde jsme a co tady děláme. Téměř.


Když jsem se hned následujícího dne probrala, něco bylo špatně. Motala se mi hlava a žaludek jsem měla jako na vodě. Stála jsem před nemocnicí a nedokázala se přinutit projít těmi skleněnými dveřmi. A tak jsem stála venku, nechala na sebe dopadat kapky deště a snažila se nějak přinutit nohy k pohybu.

Hlavou mi probleskla myšlenka, že zatím co já tady stojím jako sloup, Edward mě mezitím může potřebovat u sebe. Byl to nadlidský úkol, ale pohla jsem se a o pár minut později jsem už stála před jeho pokojem.

Dveře byly otevřené a já tak mohla vidět tu sešlost vevnitř stejně jako Edwarda, který spal. Vypadal tak klidně a spokojeně, že se dalo jen steží říct, že ho něco trápí. Edwardova matka, se kterou jsem si moc nepadla do oka, stála kousek od něj a držela ho za ruku. Tvářila se smutně, ale přesto odhodlaně, když ji doktor Cullen něco říkal.

Nechtěla jsem je šmírovat, takže jsem si sedla na lavičku u dveří a čekala, dokud nevyjdou ven. Byla jsem unavená, poslední dobou mě v noci trápily noční můry, díky kterým mi teď hlava padala a oči se zavíraly. Bohužel ale pořád nezmizel ten zvláštní pocit usazený v žaludku.

Už jsem doopravdy neměla daleko ke spánku, když se ve dveřích konečně objevila paní Masenová společně s doktorem. Nechtěla jsem, aby mě tady viděla, takže jsem se musela nenápadně proplížit k Edwardovi, což nebyl zase takový problém.

Trochu mě ale zarazily její slova, kterými odpovídala doktorovi na nějakou otázku: „...udělejte cokoli, aby jste ho zachránil." Jakoby se snad dalo něco dělat.

Začínala jsem tu plastovou židli vážně nenávidět. Byla stejně ošklivá, jako všechno ostatní zařízení nemocnice. Vzala jsem Edwardovu ruku do své a přiložila si ji ke tváři. Už dávno jeho tělo nemělo normální lidskou teplotu, ale dnes... jakoby byl ještě chladnější.

Chtěla jsem křičet, mlátit nebo třeba jen plakat, ale už mi na nic nezbývaly síly. Bylo to smutné, ale bylo to tak. A já se dokázala jen dívat na jeho zavřené oči a spokojený výraz ve tváři.

„Měl velké bolesti, dali jsme mu léky, abychom je potlačili," ozval se za mnou pan Cullen. Už jsem otevírala pusu, ale on pokračoval: „Jestli se ještě probere, bude dost mimo. Jeho srdce pomalu utichá." Jakoby potřeboval důkaz, přístroj monitorující jeho srdce vydal pomalejší, táhlejší zvuk. Poté se údery ozývaly s většími mezerami než kdy dřív.

Přestože jsem si myslela, že už nemůžu plakat, slzy se po tvářích spustily samy, aniž bych je nějak ovládala. Právě teď, právě tady, totiž končí jeden život. Právě teď a právě tady, mi umírá láska. A já se na to musím dívat. Nemůžu odejít a nechat ho samotného.

Doktor mi stisk rameno a odešel.

Nevěděla jsem, co přesně bych měla dělat, a tak jsem tam jen seděla, drtila Edwardovu ruku a s hlasem nakřáplým od pláče mu vyprávěla o našem prvním setkání, první schůzce a dalších společných věcech.


Po době, která mi připadala jako věčnost, se Edwardova víčka opět zachvěla. Přístroj trochu zrychlil pípání a já se natáhla za jeho hlavu, abych stiskla tlačítko a upozornila doktory.

„Kvůli téhle vůni bych šel světa kraj," zamumlal Edward. Překvapeně jsem po něm střelila očima a jeho hlavu vzala do dlaní.

„Slyšíš mě?" Téměř jsem vykřikla, jak velkou radost jsem měla.

„Hmm." Jeho hlas byl jen o něco málo slyšitelnější než šum holubích křídel. Musela jsem být absolutně ticho, abych ho slyšela.

„Miluju tě, pamatuj," vzlykla jsem. Do očí se mi tlačily další slzy a já sledovala jeho obličej, jak pomalu ztrácí všechnu barvu, kterou doteď měl.

Přístroj vydal táhlý protivný zvuk a do místnosti vběhli sestry a doktoři. Všechno, co pak následovalo, jsem vnímala jen jakoby to bylo za záclonou. Pan Cullen se ihned pustil do masáže srdce, ostatní kolem něj běhali, odtrhávali Edwardovi hadičky z rukou a něco na sebe pokřikovali.

Jedna mladá sestřička mě vzala kolem ramen a přes mé protesty mě odvedla z pokoje. Naposledy jsem se podívala přes rameno na svoji lásku. A ten pohled mě jen utvrdil v tom, že je konec. Definitivní.

Shrnutí

Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Život hoří jako svíce... a jednou stejně zhasne: