Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Žijící iluze

05.11.2009 (22:00) • BJana • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3777×

Odhodlala jsem se k tomu těžkému kroku. Bylo to největší rozhodnutí v mém životě. Dneska se poprvé a naposledy půjdu podívat do jejich domu. Poprvé po jejich odchodu. Nechali mě tu všichni. I Alice, od té bych to nikdy nečekala, ale ona to udělala. Nechala, mě tady bez rozloučení. Nestála jsem jí ani za jediné ahoj.

Celá roztřesená jsem vystoupila z auta. Těšila jsem se na tenhle den a zárovně se ho bála. Charlie měl dneska rybařit v La Push a já měla přespat u Angely. Takže na to mám celý den. Celý den, abych se rozloučila. Pomalu jsem sáhla na kliku a zkusila otevřít. Bylo odemčeno. Vstoupila jsem dovnitř. Klavír byl na svým místě. Stejně jako vždy. Rozešla jsem se k němu. Nejrychleji jak to jen šlo. Moje nohy vážily snad tunu. Trvalo mi minutu, než jsem udělala krok. K cíli jsem však došla. Na klavíru byla vrstva prachu. Byla to jediná věc v místnosti, která nebyla přikrytá bílou plachtou. Proč? Sedla jsem si na stoličku před klavírem. Cítila jsem v domě jeho vůni.

Párkrát jsem ťukla prstem kláves. Jak ráda bych slyšela svoji ukolébavku od něj.

Seděla jsem vedle něj. Hlavu jsem si opírala o jeho rameno. Hrál moji ukolébavku, potom písničky, které složil o jejich rodině, o naší lásce, o naší první hodin biologie. O jeho touze po moji krvi, která se potom proměnila v lásku.

Vzpomínky jsou krásné, je to jedna ze dvou věcí které mi po něm zbyly. Vzpomínky a iluze. Iluze, díky které jsem přežívala. Iluze, díky které jsem uboze utíkala před realitou. Bylo hezčí uvěřit, že mě pozoruje každý den z lesa našeho školního parkoviště, že chodí se mou na naši louku, že sedí u mě v pokoji, že když spím a pobrukuje mi moji ukolébavku, že mě hlídal u kin, že to byl on, kdo zavolal sanitku, když jsem se nabourala na mojí nové motorce, že to byl jeho opravdový hlas, který jsem slyšela v nemocnici mi vyčítat tu nehody, že on opravdu seděl v nemocnici a hlídal mě, že jsem slyšela jeho, když jsem křičela ze spaní, že on mi pomohl, když jsem se sesypala a přála si umřít. Že on, mě přesvědčil abych to neudělala.

Seděla jsem na naší louce. Tehdy to byl měsíc, co mě opustil. Už jsem dál nedokázala žít. Nedokázala jsem se smát ani před Charliem, abych mu dokázala že jsem v pořádku. Neskutečně jsem mu tím ubližovala a nejen jemu i René a Philovi. Nechtěla jsem dál nic předstírat, chtěla jsem to skončit. Byla jsem sobecká věděla jsem,  že jim tak ublížím víc, ale zároveň jsem doufala, že jim pomůžu. Trápily se kvůli mně. Chtěli, abych zase byla šťastná a tak bych byla. Odešla bych šťastná se vzpomínkou na ně.

Zády jsem se opírala o kmen stromu. Na ruce jsem měla přiloženou žiletku. Chystala jsem jen trhnou rukou a říct poslední sbohem.

„Bello, nedělej to prosím.“

To byla slova pronesená jeho hlasem která mě zastavila.

„Proč?“

Musela jsem se zeptat.

„Mysli na Charlieho, René, Phila a ostatní?“

„Jaké ostatní?“

Zase jsem neodolala.

Hlas mlčel.

Chtěla jsem pokračovat. Jako by to vycítil a zase promluvil. Tišeji než předtím, ale promluvil.

„Třeba na mě.“

„Ty mě už nechceš.“

„A co když ano?“

„To by jsi se vrátil.“

„A co když nemůžu?“

„Můžeš.“

„Nemůžu.“

„Proč?“

Pořád jsem měla ruku připravenou na trhnutí.

„Není to správné.“

„Proč?“

„Není to pro tebe bezpečné.“

Nesouhlasila jsem.

„Je to pro mě bezpečné.“

„Není.“

Už jsem ho měla plné zuby.

„Podívej co jsem ti udělal.“

„Nic nevidím.“ Odsekla jsem mu.

„Podívej se, co děláš. O co se kvůli mně snažíš.“

To bylo poprvé, co jsem si vytvořila jeho iluzi. Iluzi jeho lásky.

Tonoucí se stéla chytá a tohle bylo moje stéblo. Je to ubohé, ale krásné.

Jsem přece jen člověk. Slabý, raněný a krvácející člověk. Další ubohost.

Celý můj život se stal ubohým. Byla jsem závislá ne své iluzi, díky ní jsem zvládla další den. Díky ní jsem vydržela další dva měsíce. Mé poslední dva měsíce.

Sklopila jsem víko. Pomalinku jsem šla ke schodům. Na druhém schodě jsem se ohlédla. Naposledy se podívala dolů na piáno a pokračovala ve výstupu po schodech. Zastavila jsme se u dveří ložnice všech a zavzpomínala se. Na každého jsem měla vzpomínku.

Já a Esme jsme zůstali sami doma. Ostatní byli na lovu. Plánovaly jsme přestavbu mého pokojíčku. Bylo to chvíli před oslavou. Probírali jsme spolu katalogy a potom vařili oběd. Esme uměla vařit lépe než já, a to ani nemusela ochutnávat. Byla by z ní úžasná matka. Starala se o všechny s láskou a mateřskou něhou.

 ...

Všichni jsme byli spolu doma u Cullenových. Alice a Rose naplánovali dámskou jízdu. Tak že já jsem si musela nechat lakovat nehty, dělat účesy a další kosmetické úpravy. Emmett se zase nudil, takže rozpoutal polštářovou bitvu. Kterou zničil celou Alicinu a Rosailinu práci. Po celém obýváku rozlil laky na nehty, rozsypal šminky, a další jejich nářadí, které potřebovaly na mé zkrášlení. Ani Rose mu to neodpustila a tak s ním týden nepromluvila a úplně ho ignorovala. Alice mu nabourala jeho milované auto o strom, takže musel uplácet rozhádanou Rose, aby mu ho opravila. Ta po kytici sta růží, diamantovém náhrdelníku, nových krásných šatech a dovolené na soukromém ostrově v Karibiku souhlasila. To ale nebylo vše, za trest musel místo Esme do konce prázdnin luxovat celý jejich dům. Takže nakonec usoudil, že i když byla bitka super, s čímž jsem souhlasila, za to bohužel nestála.

 ...

Jednou, když Alice měla zase svoji nakupovací náladu jsme se vydali do Seattelu na nákupy. Celá rodinka. Carlisle si pro nás připravil překvapení, najal si soukromého fotografa. Po tom co Alice alespoň částečně snížila částku na Cullenovic účtě jsme šli do fotografova ateliéru, kde jsme si vyzkoušeli všechno nové oblečeni, udělali si módní přehlídku a nafotily spoustu fotek. Potom jsme jeli do zábavného parku, kde vznikly další desítky fotek.

 ...

Alice s Edwardem se rozhodli udělat filmovou noc. Kvůli mně koupili do obývaku ohromnou postel. Na tu jsme se všichni, já, Edward, Alice, Jasper, Emmett a Roce, naskládali a dívali se na Interwiev s upírem, Underworld, Drákulu a další filmy o upírech u kterých jsme se smáli. Emmett se pak na chvíli vytratil, aby mě mohl pořádně vylekat. Oblékl se přesně jako Drákula, dal si i umělé zuby a potom na mě vybafl. Pořádně jsem se lekla. Málem se kvůli toho s Edwardem poprali.

Byly to bláznivé a úžasné prázdniny.

Došla jsem až k jeho pokoji. Tady bylo váhání nejdelší.

Kdybych nevešla, budu litovat. Tak proč nevejít?

Vešla jsem. Stejně jako klavír, byly jeho věci, jako jediné, nepřikryté. Vše bylo stejné jako předtím. Vše bylo na své místě. Vše kromě sedačky bylo také pokryté prachem. Zvláštní. Proč sedačka nebyla? Sedla jsem si na ni. Na druhém kraji byl kus papíru a pero. Papír byl popsaný. Chtěla jsem si přečíst co je na něm, ale neudělala jsem to. Není pro mě. Podívala jsem se z okna.

Alice zase naplánovala naše nakupovací odpoledne. Nebyla jsem s toho nijak nadšená, ale je to přece moje kamarádka. Vyzvedla mě doma a jely jsme k nim domů. Edward, tam bohužel nebyl. Alice mě posadila na židli v její koupelně. Zrcadlo přikryla,  abych se nemohla vidět. Potom mě začala malovat.

„Hotovo.“

Chtěla jsem otevřít oči.

„Nech je zavřené.“

Zase byla napřed.

Lehce, aby nepoškodila nalíčení mi ovázala oči šátkem.

„Alice, prosím.“

Zaúpěla jsem.

„Bude se ti to líbit.“

„Pochybuju.“

„Věř mi.“

Vzdala jsem to. Nic jiného my stejně nezbývalo.

Pak mě odvedla nejspíš do její šatny.

„Svlékni si ryfle a tričko. Na“ podala mi nějakou krabičku. „tady máš silonky, obleč si je.

„Tak mi prosím sundej ten šátek.“

„Ne. Ty to zvládneš i s ním.“

„O tom pochybuju.“

„Já jsem to viděla.“

Na to se nedalo nic říct.

Šlo mi to špatně, ale povedlo se mi to.

„Skvělé, teď stůj.“

Tohle určitě nebudou obyčejné nákupy. V tom bude něco jiného.

Alice mi oblékla nějaké šaty a upravila pár detailů.

„Může jít.“

„Pořád mám ten šátek.“

„Ten ti sundám na místě.“

Chytla mě za ruku a vedla pryč.

„Pozor teď jdeme ze schodů.“

Vždyť se na nich zabiju.

„Já s tím šátkem ze schodů nejdu.“

„Dobře. Emmette.“ Zavolala do domu.

Tak to mi chybělo.

„Lehce ji snes dolů. Neznič ji ale šaty ani účes.“

Najednou mě zvedly Emmettovy studené ruce. Než jsem něco stihla postřehnout, už mě pokládal.

„Užij si to“ popřála mi podle hlasu Esme.

„Děkuji.“

Něž jsem se stihla rozloučit, Alice mě dotáhla k autu.

„Nesedni.“

Sedla jsem si. Bylo obdivuhodné, že jsem zvládla na těch deseticentimetrových podpatcích chodit.

Jeli jsme asi půl hodiny. Celou cestu nikdo nepromluvil.

„Jsme tady“ řekla Alice a otevřela mi dveře.

Vystoupila jsem.

Uchopily mě něčí ledové ruce a potom mě někdo políbil. Samozřejmě to byl Edward.

„Zničíš jí make-up.“

„Promiň Alice.“

Edward mi sundal šátek a znovu mě hladově políbil.

Nevím, kdy Alice odjela, protože jsem se ponořila do našeho polibku. Když začínal být hodně vášnivý, tak se Edward usmál a odtáhl.

„Opatrně lásko. Líbáš upíra.“

Usmála jsem.

„Víš o tom že jsi nádherná.“

Začervenala jsem a teprve teď se rozhlédla po okolí. Byly jsme na nějakém parkovišti.

„Prozradíš mi kam půjdeme?“

„Možná bych mohl. Ale nechce se mi.“

Zašklebila jsem se na něj a políbila ho.

„A co teď?“

„Půjdeme do divadla na Romea a Julii.“

„Nikdy jsem na ně nebyla v divadle.“ Byla jsem nadšená a šťastná.

„Pojď dovnitř, než mi zmrzneš.“

Měly jsme ty nejlepší místa. Dvojsedačku v první řadě.

„Děkuju.“

„Já tobě.“

Naklonil se ke mně a vydechl mi do obličeje.

Jeho omamná vůně mě zase ochromila. Přitiskl své rty na mé a políbil mě.

„Miluju tě.“ Zašeptala jsem, když jsem se od něj odtáhla, abych se mohla nadechnout.

„Teď jsi můj život.“

Řekl, teď jsi můj život. Mělo mi dojít, že mě opustí. Vždyť někdo jako já se k němu nehodí. On je ztělesněním boha a já pouhý člověk. Za vše si můžu sama.

Slzy mi stékaly po tváři. Cítila jsem jejich hořkost.

Hořkost té pravdy, kterou jsem zjistila.

Hořkost jeho lásky ke mně.

Odešla jsem od okna a šla do jeho koupelny.

Napustila jsem si vanu. Bylo to jako tehdy, když mi on napustil vanu s pěnou. Zapálil svíčky. A pak mi potichu jeho nádherným hlasem předčítal. Milovala jsem tyhle večery.

Vzlyky mnou začali otřásat.

Ve spodním prádle jsem si vlezla do vany. Žiletku jsem si zase položila k ruce, jako tenkrát v lese. Dnes však iluze nepřišla. Byla jsem ráda. I když jsem byla rozhodnutá mu nevyhovět, kdo ví, možná by se mi podařila zase uvěřit. Zase naletět.

Řízla jsem se. Potůček krve začal stékat po mojí ruce. Nechala jsem ruku spadnout na hladinu vody a níž. Voda začala rudnou. Pozorovala jsem jak mění barvu. Rudost byla sytější.

„Sbohem Charlie, tati, René, mami, Phile. Sbohem Esme, Carlisle, byli jste mými druhými rodiči, Jaspere, Rose, Emmette, lepší sourozence byste nenašli. Sbohem Alice, má nejlepší kamarádko.

Sbohem Edwarde, má lásko, i přesto tě pořád miluji.“

Vzpomněla jsem si, jak se rozloučil Don Quijot. Sbohem, kráso, sbohem, radosti, sbohem, veselí přátelé. Neboť umírám a přeji vám, abyste co nejdříve dosáhli spokojenosti ve svém dalším životě. Ta druhá věta byla, to co jsem jim přála, aby šťastně žili dál. On mi dal krásu života, radost z jeho lásky i veselé přátele a pak si to vzal. Patřilo mu to, stejně jako moje srdce a já mu to nemám za zlé. Já ho miluju, milovala a budu milovat.

-

Dívka netušila, jak se pletla. Pletla ve všem na co myslela. Její iluze nebyly iluze. Její milovaný upír ji neopustil tak úplně. Odešel od ní, ale zůstal v jejím životě. Nedokázal odejít, tak jako vyhnal svoji rodinu. Chtěl odejít, ale láska k ní ho donutila zůstat. Hlídal ji. Chtěl s ní zůstat, dokud si někoho jiného nenajde. Někoho kdo ji bude chránit a milovat místo něj. Až potom ji opustí. Nalhával si. Nalhával si, že nebude přece těžké odejít, když uvidí, že je šťastná jak on chtěl, když to proto ji opustil dostane. Bude šťastná s někým, kdo ji nebude vystavovat nebezpečí jako on. Pak uteče přede všemi a bude sám trpět pro ni. Pro svojí lásku k ní. Pro svoji zakázanou lásku k ní.

Od té doby, co se pokusila o smrt v lese, ji hlídal ještě více. Těšilo ho, když zahlédl šťastný výraz v její tváři, když ho omylem uviděla. Věděl, že by se to nemělo stávat, ale nedokázal si v tom zabránit.

Když viděl, jak se trápí chtěl se vrátit. Ona ale zapomene. Utěšoval se. Je člověk a ti zapomínají. Lidé se v jejich životě ztrácí a oni potkávají jiné, kteří je nahradí. I ona si najde někoho jiného.

Doufal v to. Doufal, že se už nebude trápit a nebude se, zase pokoušet o smrt. To nemohl dovolit. Musel ji chránit. Nemohl ji nechat udělat něco, čeho by mohla litovat.

Tak jako chtěl litovat, že si ji pustil k tělu. Chtěl litovat, že jí prozradil pravdu o sobě. Chtěl litovat, že jí dovolil jej milovat. Chtěl ji nepotkat. Ale nedokázal toho litovat.

Nedokázal litovat jediného polibku. Jediného slova lásky. Jediného doteku. Jediného pohledu na ni. Jediného podívání do očí. Do jejích krásných čokoládových očí. Jediné jiskry, která se v nich objevila po jediném jeho dotyku.

Věřil, že opět o nic nepokusí. Vždyť poslední dobou vypadala šťastnější. Dovolil si zajet na lov. Nejel nijak daleko, ale i to se stalo osudným.

Teď běžel jako o život, o její život, o život jeho lásky, k ní. Jeho sestra měla vizi. Viděla tu dívku jak se pokládá zakrvácenou ruku do vody a brzo klesá za ní.

Litoval, že odešel. Litoval, že ji nehlídal. Litoval, že jeho žízeň ji zase málem zabila. Málem. Přál si, aby nebylo pozdě. Aby ji mohl zachránit. Nebo alespoň přeměnit. Ona měla žít.

Běžel a prosil aby nebylo pozdě. Prosil ji, aby bojovala. Bojovala o svůj život. Nevzdával se naděje. A ani ona neměla. Čím blíže byl domu, tím bezradněji se cítil. Cítil větší a větší vinu.

Doufám, že se vám povídka líbila. Myslím, že to je nejlepší konec, jaký bych mohla napsat. Děkuji, že jste si ji přečetli. Nechte mi prosím koment ať vím, co si o tom myslíte.

P.S. Po tomhle nátlaku tady máte pokráčko:D

Pokračování 

Autor: BJana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Žijící iluze: