Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Why is my love not enough? 3

24.08.2010 (16:30) • KairaTay • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 3468×

Je tady poslední dílek, který ukáže, jak to celé dopadne. A jak vlastně vypadá záhadný Matt???

Pohled Edwarda

„Ella, tak se jmenuju.“ Nadechl jsem se, v ten moment mi došlo, kde jsem její vůni cítil. Zkoprněl jsem. Nebyl jsem schopný žádné reakce.

„Edwarde, co je s tebou?“ řekla Ella. Jak zná mé jméno? Nebylo pochyb o tom, kdo je!

Její vůně byla tak omamná, lákavá. Domníval jsem se, že je to Bella, že se vrátila. I po tom, co jsem ji opustil si mě našla. Spletl jsem se. Od té doby, co se to stalo se mnou z rodiny nikdo nemluví. Všechno jsem zničil s odchodem s Claire. A proč jsem jí vlastně tohle udělal? Nechtěl jsem, aby byla stejná jako já. Moje začátky nebyly zrovna perfektní a tomuhle bych měl vystavit i mojí Bellu? Vyčítala by si to. I když jsem si jist, že by byla překrásná.

Není to tak dlouho, co jsem od ní odešel, ale pro mě dlouho, protože se mnou nikdo z rodiny nemluví. Zbyla mi rodina, kterou jsem si vybral jen proto, abych zachránil nevinnou duši. Jak bláhový jsem byl. Teď lituji svého rozhodnutí a své chyby, ale co bych to byl za upíra, kdybych se vrátil. Zničil bych jí ještě víc, než jsem udělal teď. Claire jsem nemiloval a nikdy milovat nebudu. To Bellu mám ve svém mrtvém srdci. A nikdo jiný v něm místo nemá.

Zničil jsem ji a tím svůj kontakt k rodině. Pamatuju si celou větu, co mi vykřičela Alice do telefonu. „Nenávidím tě! To ty můžeš za smrt Belly. Naší Belly! Už tě nechci nikdy vidět. A myslím, že nemluvím jen za sebe!“ Dokonce jsem zaslechl, jak Rose zasyčela. Někde v povzdálí někdo praštil do stolu a jeho obsah se vysypal na podlahu. Věděl jsem, co rozbil… konferenční stolek, co stál vedle bílé sedačky v obýváku. Ale na sto procent jsem věděl, že to byl právě Emmett, který do toho praštil vší silou, kterou v sobě našel.

„Zlato, tohle Bellu…“ polkla, „nevrátí!“ řekla smutným hlasem Esme. Její hlas mi trhal mé ledové srdce. Chyběla mi. Chyběla mi její podpora, úsměv, který ukázala, když se jí něco mimořádného povedlo.

„Miláčku, určitě jí je tam líp. Líp než bez něj,“ vzlykala Rose. Dokonce i ona si ji oblíbila. Doufal jsem, že čas všechno odvane, urovná. Mýlil jsem se. To co jsem udělal, si má rodina bude pamatovat do konce své věčnosti.

***

Pohled Elly

„Edwarde, co se děje?“ zeptala jsem se ho nechápavě. V ten moment jsem pochopila, co jsem zkazila. On se mi vlastně nepředstavil. Ach, jak jsem mladá, tak jsem pitomá.

„Jak znáš mé jméno?“ zněla otcova otázka. Musela jsem začít jednat, rychle. Za tu dobu, co jsem strávila u matky, poznala jsem, kdo má jakou moc. Mimochodem, můj dar je získávání myšlenek. Ač vzpomínky z minulosti nebo dokonce z minulých životů. V jeden okamžik jsem poznala, jak dostanu Otce i Claire. Otec umí číst myšlenky a ona? Je jen krásná a hloupá. A dar, který se u ní ještě neprojevil… lákat muže do své pasti. Proto měla tak… uhrančivé oči.

„Říkal si mi ho,“ odpověděla jsem pohotově.

Zvedl pravou ruku a podrbal se na hlavě. Jeho pohled upoutaly dveře, které se otevíraly. „Ahoj, Matte,“ hlesl a narovnal se. Otevřely se dokořán a v nich nestál nikdo jiný než můj nový kamarád.

„Ty?“ řekl překvapeným tónem.

„Ahoj,“ odpověděla jsem. V jeho očích se zračila bolest. Bolest, kterou jsem mu způsobila já, když jsem s ním mrštila do vzdáleného krmelce.

Doufala jsem, že nic neřekne a bude mlčet. A opravdu mlčel. Překvapil.

„Ello, představuji ti svého nevlastního syna,“ prohodil Edward. Pohled, který mířil na Claire, nebyl zrovna milý. Byla nepříjemná už od pohledu. Vlastně jsem ani nějak nechápala, co na ní vidí.

„Už se známe,“ odsekl Matt. Jeho oči, které byly červené jako rudé světlo. Naháněl mi hrůzu.

„To je jedno,“ prohodila jsem a podívala se na své oblečení. Bylo šílené, potrhané a nevkusné. Vypadala jsem jako šedá myška, která právě vylezla z díry. „Přemýšlela jsem o nákupech.“ Můj pohled směřoval automaticky na Edwarda. Udělal oči, které jsem nikdy neviděla. Čekala jsem, že odpoví záporně. Jeho pohled se ale střetl s blonďatou chudinkou po jeho pravém boku. Protočila oči a mávla rukou. Za tohle bych jí jednu vrazila. Hrozně mě vytáčela. Docela mi stačila její přítomnost a arogantní pohled. Zasloužila by si takovou facku, která by jí vyrazila obě oči. Škodolibě jsem se usmála a znovu se podívala na mého otce.

„Jestli chceš, jdi!“ odsekla Claire a pohodila znovu rukama. Její gesto mě utvrdilo v tom, že ona žit dlouho nebude.

***

Zpátky v čase

Když jsem se Matta zbavila, nenapadlo mě nic jiného, než sledovat barák. Připlížila jsem se k nejbližšímu keři a málem zakopla. Praštila jsem do toho ještě jednou, zadunělo to. Byl to takový prázdný a tlumený zvuk, který jakoby něco skrýval. Začala jsem kolem toho hrabat. Během pár chvilek se kovová truhla začala vybarvovat. Byl rezivá a oprýskaná.

Otevřela jsem to a co jsem tam nenašla, výbušninu. Myslím, že to byla C4. V hlavě mi bleskl momentální nápad, který mě zbaví všech starostí. Uchopila jsem to velmi opatrně a rozhlížela se kolem sebe, abych našla něco, do čeho bych to schovala. V dálce se mihla nějaká igelitka, nebo co to bylo. Rozeběhla jsem se a zvedla jí – takové štěstí. Oddechla jsem si a pomstychtivě se usmála.

Vrátila jsem se na své místo a čekala. Měla jsem opravdu velké štěstí. Zrovna vycházeli ven. Claire, Edward a po jeho pravém boku byla zrzavá holčička, které nemohlo být víc jak osm let. Bylo mi té holčičky líto. Ale pomsta je pomsta se vším všudy. Kdyby ona přežila, šla by po mně a to nesmím dovolit.

Vydala jsem se směrem k bytu, vlezla dovnitř a začala hledat ta správná místa, kam uložím výbušninu. Když jsem si byt pořádně prohlédla, vytáhla jsem z tašky obsah a položila ho na stůl.

Dovnitř jsem opatrně vsunula roznětku a vše rozmístila po celém bytě. V hlavě mi blesklo, že tady umře víc lidí, ale nechci, aby někdo přežil. Moje pomsta, která mi měla ulevit, mi zatemnila mozek. Byla jsem schopná jít přes mrtvoly.

Nastavila časovač na 12 hodin, naposledy se rozhlédla a promnula si své ledové prsty. „Hotovo,“ řekla jsem si pro sebe. Vzala si zbytek věcí a odešla. Venku jsem to pak zahodila do kontejneru.

***

Zpátky do reality

Edward se na mě podíval a usmál se. Oplatila jsem mu pohled a vyrazili jsme. Šla jsem ke dveřím a on mě následoval. Ani se neohlédl, jen se podíval na Matta a poplácal ho po rameni. „Promiň, Matte. Ale jinak to nejde!“ říkala jsem si v duchu. Otec se na mě otočil, jako by mi četl myšlenky, ale to nebylo možné, protože jsem si v hlavě pořád přehrávala filmy, které jsem viděla ve výlohách. Občas tam byla i nějaká reklama. Takže mi nedávalo smysl, že se podíval. Nemyslela jsem na to a pokračovala v cestě.

„Pojedeme mým autem? Nebo radši tvým?“ zeptal se Edward. Mírně vykulená jsem pokrčila rameny a on otevřel to své.

„Děkuju,“ hlesla jsem. Zase se usmál a vplul vedle mě na místo řidiče.

„Kam pojedeme?“

„Moc to tady neznám. Takže kam chceš,“ dořekla jsem a on vyjel. Jel jako šílenec, kterého nebaví žít svůj život. Občas jsem se mu podívala do tváře. Tváře, kterou milovala moje matka. Vypadal opravdu hezky, jeho obličej, který byl ostře řezaný a v záři slunce se lehce blýskal. Vypadal jako anděl. Anděl bez křídel. Anděl, pro kterého moje matka byla schopná zemřít.

Nevyčítala jsem jí to, ale bylo mi smutno. Potřebovala jsem matku, když… nemám žádné kamarády a ani otce. Tedy teď jsem ho našla, ale on o mě neví.

***

Pohled Edwarda

Přišla, udělala rozruch a já si začal znovu stýskat po Belle. Ona mi tak chybí. Ella mě vytáhla na nákupy a já trochu dostal do hlavy jiné myšlenky. Ella je opravdu krásná.

Konečně jsme dojeli do centra, kde si Ell vybere, co potřebuje. Vylezla z auta a namířila si to rovnou k prvnímu obchodu. Koukala do výloh, nevěděla, do kterého má vejít, jako první.

„Co sem?“ zašveholila.

„Jestli se ti tam něco líbí,“ odpověděl jsem a pokynul, aby šla dovnitř.

Lítala kolem ramínek, které byly připevněné na velké kolotoče, které se otáčely. Její oči se leskly, jako by chtěla plakat. Prodavačky na nás koukaly docela divně. Co se taky divím, když Ella neměla ucházející oblečení.

„Co tohle?“ zeptala se mě, když v ruce svírala letní šaty bez ramínek.

„Modré?“

„Nelíbí?“

„Jsou krásné, ale co ty žluté. Jsou taky moc hezké,“ dořekl jsem a ukázal na ně. Vzala je do svých rukou a pečlivě si je prohlížela. Usmála se a zmizela v kabince.

„Jak vypadám?“ zeptala se mě celá rozzářená.

„Vypadáš… úchvatně. Sluší ti to,“ podotkl jsem. Takhle si vybrala asi patery šaty a teď byla řada na placení.

„Budete platit hotově nebo kartou?“ zeptala se prodavačka.

„Hotově, prosím,“ odpověděla. Ella vytáhla ze zadní kapsy větší obnos peněz a na zem se snesla nějaká fotka. Sehnul jsem se a na ní byla… Bella? Moje Bella? Ell se rychle sehnula a fotku mi vyškubla. Podala obsluze peníze a zmizla.

Tak jsem se nesplet, když jsem si myslel, že s ní má něco společného. Ale co chce ode mě? Poděkoval jsem v obchodě a vydal se jí hledat.

Šel jsem po jejím pachu, který za sebou zanechávala. Takže mi to moc práce nedalo. „Ello,“ hlesl jsem, když se zjevila u mého auta.

„Omlouvám se,“ špitla.

„Za co?“

„Za to, že jsem lhala. No, lhala. Neřekla jsem ti pravdu.“

***

Pohled Elly

„Za to, že jsem lhala. No, lhala. Neřekla jsem ti pravdu,“ omlouvala jsem se. Když jsem s ním, je mi dobře. Cítím se… konečně celá. On mi doplnil mou zející ránu, která se objevila se smrtí matky.

„Jak lhala? A vůbec… proč máš u sebe fotku Isabelly?“ ptal se zvědavě. A já nevěděla kam s očima. Nechtěla jsem mu ublížit ani ztratit. On je poslední kousek do mé srdcové skládačky.

„Víš. Isabella, tedy Bella je má matka,“ dořekla jsem a čekala na jeho reakci. Strnul, nevěděl, co má dělat.

„To, že jako já…“ zalknul se, „táta…“ koktal. Usmála jsem se, protože jsem doufala, že to ulehčí situaci.

Pokrčila jsem rameny a svěsila hlavu k zemi. „To ty můžeš za to, že je mrtvá. Kdybych nebyla upír – nepřežila bych! Skočila z útesu,“ říkala jsem nahlas. Věděl, co se stalo, ale ne ode mne.

„Já vím, že za to můžu já. Ale není to tak, jak to bylo. Claire jsem našel jen proto, aby Bella uvěřila, že ji nemiluju. Aby začala žít normální lidský život. Alice jsem zakázal, aby se dívala do její budoucnosti, aby jí sledovala jakýmkoliv způsobem. Ale když skočila, už bylo pozdě. Vyčítal jsem si to. Nedalo se nic dělat. Zachránil bych jí, ale byl jsem daleko,“ naříkal. Jeho hlas se třásl.

„Myslím, že matka konečně našla klid.“ Viděla jsem jí, když jsem ho poprvé spatřila. To byla má vidina do dalšího života.

„Jak to myslíš? Ona je mrtvá,“ zašeptal, ale já ho slyšela.

„Můj dar je vidět do minulosti a do minulých životů. Jinak by se dalo říct, že do všech životů.“

Nadechl se a zhluboka vydechl. Jeho oči se leskly jako půlnoční slunce, které právě vyšlo. Začala jsem se soustředit na svůj dar. Dar, který naposledy ukáže Bellu mému otci. Ale zatím bez úspěchu. Asi není ta správná doba. Doba, kdy se ty dva naposledy uvidí.

„Takže máš všechno… nebo si chceš ještě něco koupit?“ zeptal se mě. V jeho hlase byla slyšet vroucnost, láska, ale hlavně otcovství z jeho strany.

„Myslím, že nic nepotřebuji. Kdykoliv si můžu zajít na nákupy,“ odpověděla jsem a podívala se na centrum, které právě hlásilo výprodej oblečení.

„Takže půjdeme?“ zeptal se mě. Mou odpovědí bylo kývnutí. Nasedla jsem do auta a čekala, až uklidí tu hromadu tašek z nákupu. Zavřel kufr a nasedl na místo řidiče. „Já mám dceru,“ pronesl a nevěřícně zakroutil hlavou.

„No,“ prohodila jsem a pousmála se. Natáhla si nohy a otevřela okýnko. Nechala jsem vít, aby si hrál s mými vlasy. Pár lokýnek se dostalo ven a vlály jako o život. Ten den uběhl tak rychle, že jsem zapomněla na čas. Čas, který se nemilosrdně blížil ke konci.

Edward zaparkoval u domu, kterému zbývalo bezmála pár hodin. „Tati,“ oslovila jsem ho. On se otočil a nechápavě na mě doslova zíral.

„Copak, holčičko?“

„Potřebuji ještě boty… támhle mají hezký. Půjdeš se mnou? Prosím,“ zaškemrala jsem a udělala psí oči, které většinou vždycky zabírají.

„Tak jo. Claire a děti, určitě čekají doma.“

„Oni počkají,“ řekla jsem a doufala, že to zabere. A zabralo… Zajásala jsem v duchu a vykročila pravou nohou směr obchod… pro štěstí.

***

Po třech hodinách

V obchodu jsem si zkoušela snad milion bot, které se mi ani nelíbily. Kdo by si koupil taky růžové lodičky, snad jen pořádný psychopat. Nakonec jsem si tam vybrala černé a bílé lodičky, které hned doplňovaly mé krásné nové šaty. Z jiného regálu jsem čapla troje tenisky a vyšla k pokladně.

„Je to všechno? Hotově, kartou…“ zeptala se sympatická prodavačka.

„Hotově. Děkuji. Máte to tu krásné,“ odpověděla jsem a podala jí peníze. Edward mi strčil peníze do kapsy a zaplatil to ze svého. „Děkuji,“ šeptla jsem.

„Není za co. Teď budeš bydlet u nás,“ ohlásil mi a mě hned došlo, že žádné domů nebude!

„Musíme jít!“ oznámila jsem stroze a táhla ho za rukáv k baráku. Když jsme došli do ulice, ozval výbuch, který naznačil, že jsem všechno spackala. Nestihla jsem to.

„Matte,“ zakřičel Edward s takovou bolestí, že to zabolelo i mě. Proboha… co jsem to udělala?

Nechtěla jsem, aby mě otec zavrhl, musela jsem sehrát divadélko, které mě očistí. „Matt, oni jsou…“ Se vzlyky jsem se vrhla otci do náruče. Matta mi bylo opravdu líto. Byl to kluk „mých“ snů.

„To bude dobré. Ten barák byl starý,“ utěšoval mě. Kdyby věděl, jaká jsem potvora. Jaká jsem dcera. Nechtěl by mne.

Vzápětí se ozvala další rána a začalo uvnitř hořet. „Matte, ty to zvládneš!“ křičel neustále otec. Myslela jsem, že nemá žádné slitování, ale má. Miloval Matta. Jen jeho. Ani jsem nevěděla, jestli tam byla i ta holčička, která mne učarovala.

Oklepala jsem se a vymanila se z jeho sevření. Dolní dveře, které držely jen tak tak, se rozrazily. A v nich stál… Matt?

„To je můj ohnivák,“ oznámil Edward hrdě.

„Cože?“ řekla jsem celá v tranzu. Matt byl živý a zdravý. Rozeběhla jsem se a skočila mu do náruče. „Matte,“ opakovala jsem pořád dokola.

„V pořádku…“ utěšoval mě. On utěšoval mě? Já bych měla utěšovat jeho, když ztratil rodinu.

„A co tvá rodina?“ zeptala jsem se, když se můj zrak odvrátil.

„Edward je má rodina. Claire… ona není má matka. To Tenhle ten mě našel umírajícího a proměnil v to, co jsem teď.

Můj obdiv se zvýšil, byl opravdu takový, jakého si pamatovala matka. Bez toho, aby se soustředila na svou moc, ukázala se.

„Bello,“ vyhrkl překvapený Edward.

„Ahoj, Edwarde,“ odpověděla matka. Byla tak krásná. V ten moment mi po tváři stékaly slzy, které přeměnil déšť, který se snášel z nebe. Byl to zvláštní pocit vidět matku, šťastnou.

„Zlatíčko, Ello…“ promlouvala ke mně.

Vzhlédla jsem a smutnýma očima se usmála. „Chybíš mi!“ Dala jsem na jevo své city. City, které jsem do nedávna neznala.

„I ty mě! Omlouvám se, co jsem udělala, ale dál jsem opravdu nemohla. Vyrostla z tebe krásná slečna. Užívej si po boku otce a bratra. Miluji tě!“ říkala a pomalu mizela.

„Miluji tě, Bello,“ křičel na ní milovaný otec, přítel a druh… Ona poslala všem pusu, která se otiskla na naše tváře.

Byla jsem celá. Získala jsem novou a skvělou rodinu. Poznala jsem Matta. Matta, který byl jako člověk žhář. Proto mu zůstala moc ohně. Jinak se nic nezměnilo. Pokud se nic nestalo, žijeme dodnes.

Tak co... Líbilo se nebo jsem to totálně spackala zase já. Prosím o komentáře všeho druhu.

Vaše Torenc

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Why is my love not enough? 3: