Why is my love not enough? 2 • STMÍVÁNÍ.eu

Takže, pokračování. Tenhle dílek je pokračování jednorázovky Why is my love not enough?... a o čem, že tento bude? Jejich dcera dorostla do věku, kdy se dokáže postarat sama o sebe. Je na čase, pomstít se! Ještě zbývá poslední díl, který ukáže, jak to vše skončí. Prosím komentáře. (Chvála, kritika nebo dotazy) Vaše Torenc

12.08.2010 (13:15) • KairaTay • FanFiction jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 6496×

Je tady pokračování mojí smutné jednorázovky.

Nebudu prozrazovat, ale doufám, že i tahle se bude líbit. Žadoním o kritiku, chválu, ale odpovím i na otázky.

Vaše Torenc

Dámy, představuji Vám - Krásné monstrum, které pomstí smrt své matky.

Písnička k povídce!!!

Pohled – Dcery

Myslela jsem, že jsem normální, ale nejsem. Moje kosti rostli rychlostí blesku. V jednom měsíci jsem vypadala na třináct… a ve dvou? Něco kolem osmnácti. Zde začíná můj příběh.

Matka ležela nehybně v kaluži krve. Moje pocity se v ten moment mísily. Nenávist, strach, smutek… Dlaň jsem smočila do její, už studené krve, která byla napůl sražená. Zvedla jsem ruku a podívala se. Studená tekutina trčela na mé dlani jako nějaký parazit. Nenávistně jsem se pousmála, druhou rukou jsem ji zvedla hlavu, vložila si ji do klína a na čelo, které bylo poseto šupinkami rozkládající se kůže, vepsala kříž. V duchu jsem se modlila za její duši a celou svoji dlaň jsem otiskla na místo, kde měla srdce. Malou chviličku jsem vyčkávala a doufala, že se mi ji podaří vzkřísit. Přivézt zpátky, ale bez výsledku. Necítila jsem nic, žádný smutek ani lítost nad ztracenou osobou, co mi dala život.

Věděla jsem, že nejsem normální dítě, natož nějaký člověk. Byla jsem zrozena pro pomstu své milující matky. Vzala jsem ji za ruku, už byla studená jako led, jako já! Moje oči smáčely její hedvábné, ale už pomalu rozkládající se tělo. Díky vlhkosti se rozklad těla oddaloval, vypadala skoro stejně jako na medailonku, co nosila na krku. Sledovala jsem každý svůj unikající vzlyk. Nedařilo se! Netušila jsem jaká je má moc, jediné, co jsem zjistila, bylo to, že umím hýbat s věcmi kolem sebe – myšlenkou. Tak jsem také vyhnala svého otce.

Když jsem si byla jistá, že se postarám o sebe sama, zvedla jsem se, vzhlédla vzhůru, to nebe plakalo se mnou. To nebyly moje slzy, nýbrž déšť. Jak bláhová jsem, mohlo mě napadnout, že nebudu mít žádnou lidskou vlastnost! Obloha nade mnou byla černá a sychravá, cítilo to mojí bolest a smutek, který jsem ve skutečnosti cítila hluboko v hrudi. V hrudí, kde mělo být srdce. Připadala jsem si jako monstrum největšího kalibru.

Naposledy jsem sklonila hlavu k matce, ležící na mém klíně. Pohladila ji po vlasech a vrátila zpátky na zem. Vstala jsem a vyhrabala díru, abych ji mohla dopřát klid. Netrvalo mi to nijak zvlášť dlouho, ale déšť mi stěžoval moji práci, hlína se sesypávala stále dolů… Byla to nekonečná práce, která se nakonec povedla. Přitáhla jsem si matku, myšlenkou. Vzala její bezvládné tělo do náruče a vložila na dno díry. Z výšky jsem se naposledy podívala na její obličej a všimla si medailonku.

„Ty mi budeš připomínat mou lásku k ní!“ zašeptala jsem neslyšným hlasem a uchopila ho. Rozepnula a vložila ho na své srdce.

Vyskočila jsem a zaházela její ostatky, které toho tolik zažily. Během chviličky jsem mlčky stála nad jejím hrobem a svírala poslední věc, co mi po ní zůstala.

Obyčejná stříbrná věc, která měla přesně uprostřed perlu. Perlu, kterou kdysi vylovil nějaký námořník z moře.

Pevně jsem ho sevřela v dlani a hlavou sklopenou k zemi jsem začala promlouvat k matce. „Nikdy bych neřekla, že to skončí takhle. Věděla jsi, že nejsem obyčejná a proto si skočila. Kdybych byla na tvém místě já, asi by to dopadlo stejně. Neviním tě za to, že jsi mě tu nechala. Viním jen jeho, že on nechal tebe. Přísahám, že pomstím tvou smrt! Oba dva, chcípnou… Miluji tě!!!“ říkala jsem s takovou zlobou v hlase. Někdo by mohl i říct, že slyší vrčení. A ano, opravdu to tak znělo. Políbila jsem medailonek a otočila se k odchodu.

***

Po nějaké době

Bloudím jako nějaké zvíře, které nemá žádný domov. Vlastně, já ho ani nemám! Od doby, kdy matka zemřela, vše zemřelo i pro mě. Byla jsem jak bludička, která láká zbloudilé duše do zatracení.

Seattle

Život mě zavedl až sem. Nevím proč, ale jedno vím jistě a to, že zde musí být ten tyran. „Ahoj,“ ozvalo se za mnou. Šlehla jsem pohledem. Stál tam chlapec něco okolo osmnácti let. Tmavě hnědé vlasy, čokoládové oči. Nebyl moc vysoký, ale byl rozhodně vyšší než já. Svůj úsměv jsem roztáhla do lehkého úsměvu.

„Ahoj,“ odpověděla jsem. Očima jsem se rozhlédla kolem sebe, ale absolutně jsem nevěděla, kde jsem.

„Všiml jsem si, že jsi asi zmatená.“ Rozhodil rukama kolem sebe. „Není ti zima?“ prohodil, když si všiml, že mám na sobě jen nepatrně málo oblečení.

„Neznám to tady. Hledám…“ než jsem to stačila doříct, dával mi přes ramena svoji bundu. „Děkuju,“ hlesla jsem.

„Hledám svého otce.“

„No, Seattle je dost velký. Ale jestli chceš, mohu ti pomoc,“ řekl tak krásně, že kdybych byla člověk – zamiluju se.

„Jak bys mi mohl pomoc? Nechci, aby se ti něco stalo! Prosím odejdi.“ V tu chvíli mi to došlo. Jestli on mi pomůže najít otce, budu mít klid!

„Strýček je policejní náčelník,“ řekl s rozpaky v hlase a lehce se podrbal na zátylku.

„Opravdu? To je skvělé.“ Jako správná dcera, která hledá svého otce – jsem mu skočila kolem krku. „Děkuju.“ Začervenal se. On se mi líbil.

S rozpaky jsem se svezla po jeho hrudi a usmála se. „Promiň. Přehnala jsem to.“

„Nic se neděje. Jak se tvůj otec jmenuje?“

„Cullen…“

„Emmett?“ vyhrkl pobaveně.

„Ne,“ vyprskla jsem. Ale absolutně jsem nevěděla kdo to je.

„Jasper? Carlisle? Edward…“ když řekl to poslední jméno, naskočila mi husí kůže. Jen to jméno už nenávidím.

„Edward,“ zašeptala jsem. Vyvalil oči a sledoval mě. Pohledem jezdil jako výtah, který se nechce zastavit. Z toho jeho pohledu mi bylo špatně. Udělala jsem na něj oči a on pochopil, co dělá špatně.

„Promiň, ale nepřipadáš mi jako Cullenovic holka,“ řekl mírně kousavým tónem.

„Ehm… vůbec, jak že se to jmenuješ?“ vyjela jsem po něm.

„Klid holka… Nemyslel jsem to špatně. Ale oni jsou tak… divný. Ty jsi…“

„Divná?“

„Ne. Kouzelná.“ Sklopil oči k zemi a pak vzhlédl. Teprve teď jsem si uvědomila, jak je hezkej.

„Ehm… děkuju,“ zhoupla jsem to v poděkování.

„Nemáš za co. Mimochodem, jmenuji se Matt,“ prohodil s úsměvem.

„Těší mě… Já jsem,“ v ten moment jsem se zarazila, já vlastně jméno nemám… matka se jmenovala Bella – Isabella… „Ella...“ prohodila jsem první jméno, které mě napadlo.

Napřáhl svou ruku a já ji přijala s velkou radostí. Jen jsem se ho dotkla, ucukla jsem. „Děje se něco?“ zeptal se nechápavě.

Připadal mi normální… tím způsobem jako obyčejný smrtelník, ale jeho ruka ho prozradila. „Ty… ty… ne – jsi… člověk,“ vysoukala jsem ze sebe koktavým hlasem.

„Ty také ne a nedivím se. Proto jsem neutekl. Opravdu si myslíš, že v téhle čtvrti by se k tobě každý choval jako já k tobě?“ uvedl na pravou míru Matt.

„Dobře. Asi máš pravdu, ale…“

„Žádné ale!“ rozkázal.

„Fajn. Povíš, kde je můj otec?“ chtěla jsem co nejdřív zmizet, ale on byl tak… neodbytný.

„Až mi povíš, kdo jsi,“ otázal se zvědavým tónem.

„Člověk nejsem. Moje rasa je upíří. A ta tvá?“ stočila jsem téma k němu.

„Poloviční upír. Moje matka byla člověk, ale s mým narozením zemřela.“

„To je mi líto. U mě je něco podobného, ale otce jsem nepoznala.“

„Jak to? To je první věc, kterou otec musí udělat!“ řekl nenávistným tónem a mně se trochu ulevilo, že není jako ostatní.

„To je dobré. On o mě nevěděl. Opustil matku, když byla těhotná,“ řekla jsem jen půl pravdy, protože jsem chtěla, aby i on cítil nenávist. Nějakým záhadným způsobem jsem potřebovala jeho pomoc.

„Cože?“ vykřikl tak nahlas, jak to jen s upíří krví šlo.

„Ano,“ hlesla jsem velmi tichým hláskem. „Prosím, už se o tom nechci bavit,“ pronesla jsem se skleslým hlasem. Pochopil velmi rychle a já poznala, že jsem v něm poznala spojence.

„Bydlí kousek odtud! Pojď, vezmu tě tam,“ řekl a rozeběhl se. Nebral ohledy na to, že nás může kdykoliv někdo vidět. To bych nebyla já, abych se za ním nerozeběhla. Po pár minutách zatavil v křoví a cosi neznámého sledoval.

„Co se děje?“ zeptala jsem se. Byla jsem mírně vykolejená, protože jsem ho viděla. Byl s ní… Objímal jí, líbal na veřejnosti. Z hrdla mi vyklouzlo zavrčení. Matt se na mě podíval, ale nebyl jediný, kdo si toho všiml. On se rozeběhl směrem k nám a já se vytratila, jak se to říká… Po anglicku?!

Běžela jsem trochu dál, než jsem si naplánoval, ale byla jsem pryč. „Elle, co blbneš? Myslel jsem, že ho chceš poznat!“ Byl úplně mimo. Chci ho zabít, chápeš to? Řval můj vnitřní hlas.

„Matte, musím ti něco říct. Vím, že jsi mi chtěl pomoc, ale tady tvá cesta končí!“

„Tak moment! Vím, znám tě krátkou dobu, ale líbíš se mi. Chci tě poznat! A to, že jsi před otcem, kterého jsi neviděla bůh ví jak dlouho, dostala strach. No, prostě a jednoduše se nemusíš omlouvat!“ vyprávěl to jako pohádku na dobrou noc. Ale ta moje pohádka nekončí šťastně.

„Ty se mi líbíš taky, ale chci udělat něco, co se ti líbit nebude. Nechci tě zklamat! Proto bude lepší, když odejdeš…“ Skoro jsem na něj řvala. Bylo mi to líto, protože jsem cítila, že jsem někoho našla a vzápětí zase ztratila.

„Nikam nejdu!“ říkal tak sladkým hlasem, že budu muset použít jiné přesvědčovací metody. Šlehla jsem s ním přes celý les, až někam ke krmelci. Slyšela jsem, jak zuří, ale bylo mi jasné, že se nevrátí. „Elle,“ řval jak poražené zvíře.

„Omlouvám se! Jinak to nešlo,“ šeptala jsem.

Jakmile jsem se oklepala, vydala jsem se zpátky. Už tam nikdo nestál. Díky bohu. Schovala jsem se za ten největší strom, který před domem byl. Sledovala jsem, co šlo. Ale moc toho tedy nebylo. Kolem baráku šel pár. Lidský pár, který se objímal. Vypadali tak šťastně. Moje oči posmutněly, ale vnukly nápad.

Zašla jsem do papírnictví a koupila si tam blog s pár tužkami. Napadlo mě, jestli mám malování v krvi, tak jsem se hned do toho pustila. Nakreslila jsem otce, jak jsem si ho pamatovala z toho kraťoučkého setkání. Jistě, že z té dálky.

No, nakonec z toho vylezlo tohle. Možná si můžete myslet, že nic moc, ale na začátek… dobrý ne?

Složila jsem to do obálky a na druhý papír napsala vzkaz.

Složila jsem to do úhledných obdélníků a zanesla do kaslíku. Čekala jsem, ale nikdo nepřicházel. Až po dvou hodinách jsem se dočkala. Byl to on. Vysoký, bronzové vlasy, světlé kůže… Sáhl dovnitř a vytáhl mou obálku. Rozhlédl se, ale nikoho neviděl.

***

Pohled Edwarda

„Zlato, skoč do schránky. Dneska jsem tam nebyla,“ zavolala na mě Claire.

„Už jdu,“ pronesl jsem a vydal se dolů. Otevřel jsem dvířka a vykoukla na mě obálka s mým jménem. Schránku jsem zavřel, rozhlédl se a namířil si to nahoru.

„Bylo tam něco?“ křičela na mě. Od té doby, co jsem opustil Bellu, jde vše od desíti k pěti. Ukázala se jako pěkně vypočítavá potvora. A její děti? Ty jsou stokrát horší, než když jsem je poznal. Přetvářka je potvora. A zamilovanost? Ještě větší!

„Ne!“ odpověděl jsem. „Jdu si něco přečíst,“ prohodil jsem, a namířil si to do svého malého pokojíčku. Sedl jsem si na křeslo, co jsem měl pod oknem a vytáhl obálku z kapsy.

To, co jsem vytáhl z obálky, mi vyrazilo dech. Tedy kdybych nějaký měl, stalo by se to. Obrázek byl naprosto dokonalý, ale ten vzkaz. Nechápu, co to má znamenat! Zaměřil jsem se na čtení myšlenek. Někdo, kdo by tohle měl na svědomí?! Nic.

„Počkat,“ promluvil jsem pro sebe.

Něco jsem zaslechl. Ale milý hlas to nebyl. Spíše to znělo jako nenávist v jejím hlase. Nečekal jsem ani minutu a vyrazil před barák.

Rozhlédl jsem se, ale nikoho neviděl. „Vím o tobě! Vylez,“ promluvil jsem normálním hlasem. Vyšla dívka, která byla naprosto kouzelná. Její rudě žhnoucí oči, její kaštanové vlasy, připomněla mi Bellu. Zasténal jsem a vydechl. „Kde je jí konec?“ pronesl jsem jen pro sebe.

„Ahoj, to ty jsi mi to dala do schránky?“ zeptal jsem se jí.

„Ano,“ odpověděla nesměle. Měřila si mě pohledem. Prohlížela si mě, nevím, ale proč.

„Známe se?“

„Tolik otázek a nepozveš mě dál?“ Prohodila rukama kolem sebe a podívala se nahoru. Její myšlenky jsem ale neslyšel. Přesně tak, jak to bylo u Belly. Nechápu to. Dokonce to vypadalo, jako by se modlila a k někomu promlouvala.

„Omlouvám se. Tak pojď,“ řekl jsem zdvořile a rozešel jsem se ke vchodu. „Prosím.“ Podržel jsem jí dveře a ona vstoupila. Krásně voněla. Nasadil jsem rychlost, která patřila naší rase a ona nezůstala pozadu. Hned se přidala. Když jsem stanul před dveřmi, ona stále vedle mě.

„Claire,“ zavolal jsem do bytu. Když její jméno doznělo, stála proti nám. Zavřel jsem dveře a sundal její kabát. Mimochodem mužský.

„Kdo je to?“ sykla.

„Tohle je…“ zasekl jsem se, protože mi své jméno vlastně neřekla.

„Ella, tak se jmenuju.“ Nadechl jsem se, v ten moment mi došlo, kde jsem její vůni cítil. Zkoprněl jsem. Nebyl jsem schopný žádné reakce.

„Edwarde, co je s tebou?“ řekla Ella. Jak zná mé jméno? Nebylo pochyb o tom, kdo je!

Líbilo se? Chcete se dozvědět víc? Tak zanechte komentář s tím, jestli chcete zabít oba nebo jen jeho milenku.

A ještě jednou Vám děkuji za krásné komentáře, které jste mi zanechali u minulého dílu. Vážně moc děkuji. Moc si toho vážím.

Vaše Torenc

PS: Ještě Vás čeká jeden díl, který všechno rozsekne. :)

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné