Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Vzpomínky na Bellu

04.12.2010 (17:00) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 3741×

Mike:

Ne, ne, ne, néééé! To křičela každá buňka mého těla, když jsem kývnul na pozvání. Jessica by mi to nikdy neodpustila a vysvětlovat Belle a ostatním, proč nemůžu na její svatbu přijít… k tomu jsem se nedokázal odhodlat. A tak jsem tu stál – stranou všech ve stínu stromů a díval se na tančící dvojici.

Měl bych cítit vztek, zoufalství a žárlivost, ale to všechno už mám za sebou. K mému překvapení jsem zjistil, že k té nadpozemsky krásné dívce – vlastně ženě v náručí novomanžela už nic necítím. Ona není moje Bella. Ta Bella, která se tehdy přistěhovala ze slunečného Phoenixu, a se kterou jsme toho měli tolik společného. Ve chvíli, kdy mu řekla své ano, stala se někým jiným. Cizinkou. Paní Cullenovou.

Neodolal jsem a má mysl zabloudila do těch šťastných prvních dnů. Vypadala tak ztracená uprostřed všeho nového. Krásná a sladká, když si neuvědomovala, jak na kluky působí. Neustále překvapená, chytrá, vtipná… bože, miloval jsem její úsměv. A nebo to, jak se jí zbarvila líčka do červena, když se dostala do situace, která jí nebyla příjemná, dostávalo se jí příliš pozornosti, a nebo dostala otázku, na kterou nechtěla odpovídat. Její nemotornost mohla být k popukání, ale mně se zdála roztomilá. Nevadilo mi pomáhat jí při tělocviku, zavěsit ji do sebe, když jsme šli po chodbě – jen pro jistotu, aby neupadla, kdyby náhodou (jako vždy) zakopla na úplně rovném linu… Cítil jsem se trochu jako rytíř – ochránce bez bázně a hany. Vždy po jejím boku, vždy k dispozici a ochotný pomoct.

Kolikrát jsme si spolu povídali o slunci a tom, jak nám oběma chybí? Kolikrát mi kontrolovala úkol, nebo mi pomáhala s něčím, čemu rozumněla téměř víc než profesor? Byl jsem tak rád, když se zdálo, že na Cullena nereaguje. Naše přátelství bylo krásné, vzácné, jedinečné… Občas jsem ji sice nachytal zamyšlenou, ale jinak se ke mně chovala stále stejně mile. Doufal jsem, že by mezi námi mohlo být něco víc. Jenže všechno zničila moje otázka. Ještě teď mi zní v uších můj rozechvělý hlas: „Půjdeš se mnou na ples, Bello?“

Jessica. Podíval jsem se na ni – bavila se právě na okraji parketu s Angelou a Benem. Když zachytila můj pohled, s úsměvem na mě zamávala. Jak se na ni můžu zlobit? Bella poznala, jak moc jí na mně záleží dřív než já. Dopadlo by to ale jinak, i kdybychom na ten ples tenkrát šli? Dřív jsem si byl jistý, ale teď…

Když dopadlo světlo hvězd na tváře tančících novomanželů, zamilovaně si hledících do očí, vypadali náhle stejně bledě.

Nedlouho po tom, co mě Jess uhnala… No dobře, nechal jsem se uhnat, protože jsem sám sebe přesvědčil, že kdyby o mě Bella opravdu stála, nedohazovala by mě jiné dívce. Prostě nedlouho po té se dala dohromady s Cullenem. S tím posledním, kterého bych jí přál. Hezounem, ze kterého jsem měl husí kůži, kdykoli jsem ho potkal – ale to ze všech Cullenů. Jenže Edward byl jediný volný.

Nejzvláštnější mi na něm vždycky přišly jeho oči. Měl jsem absurdní pocit, že jsou staré. Jako by někdo z jakéhosi rozmaru zasadil do sedmnáctileté tváře oči člověka, který viděl víc, než je mu příjemné. Díval se tak vědoucně a shovívavě.  Nebyla to žárlivost, co mě na něm popuzovalo, i když si každý myslel opak. No, možná nebyli tak úplně vedle, ale žárlivost rozhodně nebyla to jediné. Přirozeně, že jsem mu záviděl peníze, dokonalost, ale hlavně… Bellu! To jediné jsem byl ochoten přiznat sám sobě.

Když odjeli, svitla mi znova naděje. S Jess to přes prázdniny jaksi vyšumělo. Po návratu do školy se snažila navázat tam, kde jsme skončili, ale já nějak neměl zájem. A když zmizeli Cullenovi, přišlo mi to jako dar z nebes. Měsíce po jejich odchodu, kdy byla Bella mimo, se mi zdály k nepřečkání. Zkuste si představit, že máte někoho rádi, chcete se mu přiblížit, i kdyby jen jako přítel, pomoct mu, ale on vám nedá šanci. Odstřihla se ode všech. Nežila, jen přežívala… a nejhorší bylo, že jsme až příliš dobře viděli, že by s otevřenou náručí přivítala konec utrpení, kteří druzí nazývali životem.

Nevím, co se stalo, co ji probralo a vrátilo zpátky mezi živé, ale byl to nejlepší den toho pololetí, když se s námi zase začala bavit… a přijala mé pozvání do kina. Ignoroval jsem Jessiny pohledy. Musel jsem zářit, jako bych se omylem chytil neuzemněného kabelu, ale bylo mi to fuk. Ať to všichni vidí. Byl jsem šťastný, a kdybych mohl, nejspíš bych se vznášel pěkných pár stop nad zemí.

Když jsem u jejího domu tehdy objevil toho indiánského cucáka Jacoba, nebyl jsem zrovna nadšený. Co na tom, že byl minimálně o rok mladší než my? Svaly mu narostly tak, že jsem pochyboval, že bych ho dokázal umravnit. Cestou do Port Angeles Jacobovým rabbitem jsem se tvářil, jako by mě donutili kousnout do citronu. Snažil jsem se upravit svůj výraz, ale kdykoli jsem se podíval dopředu a viděl Bellu vedle něj, tvář se mi opět stáhla. Nedokázal jsem s tím nic udělat. Čím víc jsem je pozoroval, tím bylo evidentnější, že Jacob má stejné myšlenky jako já. Vadil jsem mu. Chtěl si nárokovat Bellinu pozornost jen pro sebe. Ušklíbl jsem se a pevně se rozhodl, že mu to překazím. Bella nevypadala, že by nějak stála o to, přiklonit se na Jacobovu stranu, a tak jsem se v kině usadil po její levici s tím, že jakýkoli pokus o sblížení z Jacobovy strany drsně potlačím bez ohledu na to, jak vypracovaně vypadá.

Čáru přes rozpočet mi tehdy udělala nevolnost. Cítil jsem ji už po cestě, ale namlouval jsem si, že je to vydýchaným vzduchem v autě a taky tím, že je mi zle z Jacoba. Po prvních pár scénách filmu jsem ale musel přiznat porážku. Na záchod jsem to stihl tak tak. Když se mi konečně povedlo trochu zkrotit největší nápor nevolnosti, čekali na mě oba před sálem. I když jsem se na Jacoba mračil, v duchu jsem mu po cestě děkoval za nápad, vzít s sebou kyblík, původně určený na popkorn.

To bylo naposled, co jsem se odvážil pozvat Bellu ven. Tu noc jsem měl jiné starosti než přemýšlet nad tím, jak dopadl jejich večer. Ale brzy vypadala Bella téměř tak špatně, jako když odjeli Cullenovi. I kdyby mě napadlo znovu se pokusit ji z toho vytáhnout, Jess mi to nedovolila. Vmanipulovala mě zpátky do vztahu, ani jsem nevěděl jak.

Mé vzpomínky přerušila ta, jíž ty poslední patřily. Jess mě chytla kolem pasu, přitiskla se ke mně a dala mi pusu: „Pořád ještě se tu schováváš? Je docela pozdě. Nepůjdeme?“

Přikývl jsem a věnoval stále ještě tančící dvojici poslední pohled. Naše životy se rozdělily už dávno, ale teď vím, že jsem tě ztratil nadobro. Sbohem Bello Swanová. V mých vzpomínkách budeš mít vždycky výsadní místo. Byla jsi první, kterou jsem doopravdy miloval.

♦ THE END ♦

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vzpomínky na Bellu: