Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Výtahová filozofie

11.06.2011 (19:00) • Inoma • FanFiction jednodílné • komentováno 142× • zobrazeno 16840×

„Podrž mi dveře,“ zakřičela jsem na toho kluka ve výtahu a rozběhla se k němu. Málem mi ujel, ale to bych nebyla já, abych zrovna dneska neměla takovou smůlu.

Nejdřív zjistím, že se můj náklaďák odmítá rozjet, pak, když vlítnu do pokoje, nachytám Jessicu s Mikem v sobě, a když se mi konečně podaří z ní vymámit klíče od jejího Forda, zjistím, že nádrž volá – mám žízeň. Poté, co se mi podařilo odšroubovat zrezlý závit a rychle natankovat, jsem chytila v tomhle městě červenou vlnu. Takže se má jízda smrskla pouze na tři tahy – jednička, rozjezd, brzda. Takhle to šlo až ke škole. Normálně tuhle trasu zvládám ujet tak do dvaceti minut. Jen zrovna dnes to trvalo skoro třikrát tolik.

„Díky,“ vydechla jsem, když jsem se dostala do výtahu. Ihned jsem zmáčkla čtverku a netrpělivě čekala, až se zavřou dveře a my se rozjedeme. Na displeji se postupně začala měnit čísla. Jedna… dvě… tři… error. Error?!

„Ne, ne, ne. Prosím, rozjeď se,“ žádala jsem tu plechovou skříň, ve které jsem byla najednou nedobrovolně uvězněná. Přitom jsem mačkala to tlačítko se čtverkou. Jenže ono nic. Zůstala jsem viset mezi třetím a čtvrtým podlažím.

„Sakra,“ zaklela jsem a demonstrativně kopla nohou do panelu s tlačítky. Jenže jsem si skopla palec.

„Au,“ zanaříkala jsem a v duchu proklínala Jessicu, že mě přemluvila, abych si na dnešek vzala otevřené boty na podpatku a k tomu tu modrou blůzku s výstřihem a sukni do půli stehen. To, že ve výtahu nejsem sama, jsem si uvědomila, až když jsem za sebou uslyšela pobavený smích. Úplně jsem zapomněla na toho kluka. Rudá vzteky jsem se k němu otočila.

„Na týhle situaci není nic směšnýho,“ ucedila jsem skrz zuby. Pohodil rameny s rukama zvednutýma v obranném gestu. Ale koutky mu stále cukaly.

„To máš pravdu,“ připustil a přešel ke mně. Byl vysoký. Bledá kůže mu příjemně kontrastovala s černou košilí, jejíž dva vrchní knoflíčky měl rozepnuté. Z obličeje mu i přes tvrdé rysy vyzařovala jistá chlapeckost. Pravidelná brada, plné rty, rovný nos, zlatavě hnědé oči, vysoké čelo a rozčepýřené vlasy s bronzovými odlesky. Vlastně byl moc hezký. Naklonil se ke mně a mě hned ovanula sladká vůně, jejíž chuť mi zůstávala na jazyku.

„Dovolíš?“ zeptal se a pohledem střelil za mě. Ohlédla jsem se a zjistila, že se snaží dostat k panelu s tlačítky. Přikývla jsem a ustoupila o krok. Najednou se rozezvonil zvonek. Po chvilce se z malého reproduktoru ozval ženský hlas.

„Víme o vás. Už jsme volali do servisu. Budou tu tak do hodiny. Jste v pořádku?“

„Hodinu?“ vykřikla jsem na neznámou ženu. Můj vztek se vrátil.

„To snad nemyslíte vážně! Máme tady trčet hodinu?!“

„No… jo,“ odpověděla váhavě. Zaúpěla jsem a temenem hlavy třískla do stěny za sebou.

„Bezva. To se fakt může stát jenom mně,“ brblala jsem si pod nos.

„Dovoluji si nesouhlasit. Vždyť tohle se stává denně,“ ozval se ten kluk opět z druhé strany výtahu. Skepticky jsem se na něj podívala.

„Věř mi. Kdyby se v okruhu dvaceti mil jeden jedinej holub rozhodl uvolnit si střeva, zaručeně bych to schytala já.“ Očima jsem opět zalétla k displeji nad dveřmi. Stále na nich svítil ten červený nápis ohlašující poruchu.

„V Itálii to považují za šťastné znamení.“

„Cože?“ nechápavě jsem se na něj podívala.

„No,“ zaváhal, „když na tebe padne holubí trus, je to podle Italů šťastné znamení,“ vysvětlil mi.

„Jenže tady jsme v Seattlu,“ odsekla jsem a zkontrolovala čas na hodinkách.

„Fakt skvělý,“ šeptla jsem naštvaně.

„Copak?“ zeptal se. Povzdechla jsem si.

„Jdu pozdě. Už tři minuty jsem měla být zkoušená z filozofie.“ Chápavě přikývl a zvláštně se na mě podíval.

„U koho máš tu zkoušku?“

„U Harrisona. Jenže dneska mě má zkoušet jeho asistent,“ objasnila jsem mu a stále hypnotizovala ten displej.

„A proto ses oblíkla takhle?“ pokynul rukou a sjel mě pohledem. To mi fakt chybělo!

„Tohle,“ poukázala jsem na svoje oblečení, „nebyl můj nápad.“ Povytáhl jedno obočí. Nevěřil mi. Ach jo, mám já tohle zapotřebí?!

„Jessica, moje spolubydlící, má takovou teorii.“ Podívala jsem se na něj, jestli mě poslouchá. Přikývl. „

Prý každej zkoušející chlap má rozhodnuto, jakou známku ten dotyčný dostane, jakmile ho uvidí ve dveřích…“

„Takže si myslíš, že když si oblečeš krátkou sukni a blůzu s výstřihem, tak projdeš?“ skočil mi do řeči.

„Ne.“ Stáhla jsem obočí k sobě. „Já si to nemyslím, jenom jsem si řekla, že to nebude na škodu, když nevím, kdo ten zkoušející je.“ Uchechtl se, čímž mě vlastně podpíchnul. „Podívej, já vážně nemám za potřebí oblékat se jako nějaká nafintěná pipinka. Celou filozofii mám v malíčku.“ S pochybovačným úsměvem přikyvoval hlavou, takže jsem ho nepřesvědčila. Povzdechl si a opřel se o stěnu, po které sjel do dřepu. Opět jsem mrkla na hodinky. Uběhlo sotva pět minut.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se po chvilce.

„Bella,“ špitla jsem.

„Já jsem Edward.“ Natáhl ke mně ruku. Gesto jsem mu oplatila a pak si taky sedla na zem. Vyzula jsem si ty šílené lodičky a natáhla si nohy.

„Tak, Bello. Co normálně děláš, když zrovna netrčíš ve výtahu?“

„Studuju.“ Podívala jsem na něj. „A ty?“ Nijak zvlášť jsem neprahla po rozhovoru, ale co jiného chcete dělat, když visíte patnáct metrů nad zemí s cizím klukem v prostoru dvakrát dva metry.

„Taky chodím do školy. Jakej máš obor?“

„Fyzika, biologie,“ odvětila jsem.

„A proto jdeš na zkoušku z filozofie?“ Nechápavě mě sledoval.

„To je na delší povídání,“ vydechla jsem.

„Myslím, že času máme dost,“ poznamenal.

„Při zápisu nám dali na výběr ze dvou nepovinných předmětů a jelikož mě chemie nebaví, tak jsem zvolila fildu. Stejně všechny přírodní vědy z filozofie vycházejí. Navíc se u tohoto předmětu alespoň trochu odreaguju.“ Chápavě přikývl.

„Který období máš nejradši?“ zajímal se.

„Asi osvícenství,“ odpoěděla jsem.

„A filozof?“ Přemýšlivě špulil rty.

„Jednoznačně Kant.“

„Tak mi o něm něco řekni,“ navrhnul. Obočí se mi nevěřícně vytáhlo. „Ber to jako generálku.“ Zase jsem si povzdechla. Když už nic, alespoň si to zopakuji.

„Dobře… Takže Immanuel Kant, jehož filozofické myšlení začíná ve stopách Leibnizova racionalismu, který dobře vystihoval zkušenost matematiky, jehož předměty se nepoznávají smysly, nýbrž rozumem, a to jako „věci o sobě“, vydal ve svém „předkritickém“ období důležitou práci o vzniku planetárního systému „podle Newtonových zákonů“, kde představil teorii, jíž se dnes říká Kant-Laplaceova. Další práce o ohni a o základech metafyzického poznávání…“

xxx

„Stačí,“ zastavil mě. „Víš, že zkouška trvá maximálně půl hodiny a ty už mluvíš,“ podíval se na hodinky, „čtyřicet tři minut?“ Pohodila jsem rameny. S mým výkladem jsem nebyla ani v polovině.

„Aspoň vidíš, že tohle,“ znovu jsem ukázala na svůj outfit, „nepotřebuju.“

„To máš pravdu,“ potvrdil mi.

„No… i když…“ zamyslela jsem se.

„Co?“

„Dneska byl poslední termín zkoušky. Náhradní nevyhlásili, takže tohle,“ zatahala jsem za límeček od halenky, „budu zřejmě ještě potřebovat.“

„Nerozumím.“

„To víš… až polezu tomu asistentovi do zadku, aby mi umožnil tu zkoušku podstoupit.“ Edward se začal šíleně smát. Řehtal se na celé kolo.

„Takže chceš použít ženské zbraně, aby sis domluvila náhradní termín?“ ptal se mezi výbuchy smíchu.

„Nic jiného mi bohužel nezbývá,“ zaskřípala jsem mezi zuby. Osobně se mi tohle jednání příčilo, ale co jsem mohla dělat? Teď už mi zbývalo jen doufat, že ten asistent není homosexuál.

Vytáh najednou začal hučet. Ihned jsem se postavila a obula si lodičky.

„Čtvrté patro,“ ozvalo se. Jakmile se otevřely dveře, vběhla jsem do chodby a mašírovala ke kanceláři profesora Harrisona. Zaklepala jsem a chtěla otevřít, jenže k mé smůle bylo zamčeno.

„Sakra,“ křikla jsem vztekle a chtěla odejít. Když vtom jsem do někoho narazila. Zvedla jsem hlavu a pohlédla do zlatavě hnědých očí, které se na mě smály.

„Tak si vytáhni index,“ pobídl mě a přešel ke dveřím, které odemkl Šokovaně jsem na něj hleděla.

„Máš áčko,“ potutelně se usmíval. Já jsem však stále nedokázala reagovat.

„Ale pokud mě chceš přemlouvat kvůli náhradnímu termínu, tak směle do toho.“

Na tuto jednorázovku navazuje kapitolová povídka Pan asistent a já.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Výtahová filozofie: