Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Všechno je jinak aneb Lidský život 1. část

12.02.2011 (15:30) • zuzinecckaa • FanFiction jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 2186×

„Mami, už jdu do školy," zvolala jsem na celý dům, vzala klíče od auta a šla z domu. Mamka ještě za mnou vyběhla a ptala se: „Bello, máš všechno?"

Protočila jsem oči. „Jasně, mami, ptáš se mě každý den, myslíš, že bych zapomněla?" Zasmála jsem se a ona se mnou.

„Hlavně se vrať domů v pořádku," sdělila mi starostlivě, políbila mě do vlasů a odešla zpátky domů. I když jsme byly obě upírky, já ji milovala jako svou vlastní maminku. Stále měla o mě strach, jako bych byla ještě člověk. Nezazlívala jsem jí to.

Vyrazila jsem směr autobusová zastávka, kde jsem se měla sejít ještě se svou nejlepší kamarádkou Alicí. Ta už na mě mávala z dálky a já s úsměvem došla až k ní.

„Ahoj, tak jak ses dneska vyspala?" Skoro poskakovala vedle mě nadšením. Ani jsem nemusela mít její věštecké schopnosti, abych pochopila, že se jí stalo něco úžasného.

„Hele, co se děje? Že jste se dali s Jasperem konečně dohromady, viď?" radostně jsem vykřikla.

„No..." promluvila naoko váhavě, ale pak zavýskla: „Jo, chodíme spolu! On je tak úžasný!" Objala mě a málem mě svým nadšením umačkala ve své náruči.

Smála jsem se. „Prosím tě, neblázni tolik, spíš mi řekni, jak, kdy, kde a v kolik," poručila jsem jí.

Akorát jsme nastupovaly do autobusu, když spustila. „No, víš, včera k večeru mi volal, že by mi chtěl něco říct, a jestli bych se s ním tedy nešla projít. Souhlasila jsem a on přijel do půl hodiny. Prostě za mnou přijel!! Vytáhl mě do parku, který je kousek od nás, však to tam u nás znáš, a sedli jsme si spolu na lavičku. Nejdřív asi nevěděl, jak má začít, trošku se zakoktával, jej, kdybys ho viděla, ten byl tak roztomilý! Jeho modré oči se byly jako dvě pomněnky... No ale pak se najednou ke mně naklonil a políbil mě. Byla jsem hrozně nadšená. Pak jsme si povídali o nás, a konečně byla konverzace mezi námi taková uvolněná... Řekl mi, že se bál, že ho nebudu chtít... Když si uvědomím, že jsem měla podobný strach, musím se smát."

„Vidíš, chodili jste kolem sebe jak duchové, všichni ostatní to viděli, jen vy jste byli slepí vůči tomu druhému. Jsi příšerná, ale to už víš."

Byla jsem za ni ráda, protože ho chtěla už od první chvíle, kdy se potkali, ale holka přece nemá balit kluka - podle jejích slov. Hlavně viděla varianty, co by se v jaké situaci stalo. A tak čekala, a teď se konečně dočkala.

Kéž bych měla taky takové štěstí jako ona. Hodně klukům jsem se líbila, ale já je nechtěla. Bylo mi líto je vždycky nějak zklamat, ale prostě čekám na toho pravého. Tihle byli jen blbci, nafounkanci, co si myslí, že můžou mít všechno, na co si ukážou, takže i holky. Byli vždycky překvapení, že jsem jim dala košem hned na prvním setkání.

Vystoupily jsme z autobusu a přes naše velké parkoviště, patřící ke škole, jsme zamířily k hlavní budově. Parkoviště se teprve začínalo naplňovat, tak jsem si nemohla nevšimnout luxusního krásného auta značky VW Passat, prostě dokonalé auto. Sledovala jsem ho, jak zaparkovalo na jednom z mnoha míst nedaleko mě a čekala, komu patří.

Dveře na straně řidiče se otevřely a najednou celé dívčí osazenstvo na parkovišti áchalo a óchalo, protože z toho auta vylezl asi ten nejkrásnější kluk, jakého jsem kdy viděla.

Svým zrakem jsem nejdříve spatřila jeho kštici bronzových vlasů, které mu vítr mírně rozcuchal. Svým obličejem připomínal anděla, jemné rysy lemovaly celý obličej, mírně vystouplé líce a rty, které stačilo jen zulíbat. Byl celkem vysoký a měl krásnou postavu. Luxusním tmavým oblečením, které měl na sobě, vynikla krásně jeho bledost, i na tomto místě, kde v okolí žilo mnoho upírů.

Pak pohlédl naším směrem, vlastně přímo na mě a naše pohledy se setkaly. Jakmile jsem pohlédla do těch jantarových hlubin, které představovaly jeho krásné oči, měla jsem ve všem jasno. Tento kluk je pro mě ten pravý a žádný jiný mě už nebude přitahovat tak, jako tento.

Pořádně jsem se otřepala a podívala se někam jinam. Až po chvíli jsem zaregistrovala hlasy Rosalie a Alice, jak se spolu baví.

„Ahoj Rose, tak jak se máte?" zeptala jsem se. Rose byla akorát ve druhém měsíci těhotenství. Bylo jí jedno, co si kdo myslí, protože měla skvělé rodiče, kteří jí se vším pomáhali, a k tomu milujícího manžela, který by pro ni udělal první poslední.

Jako jedna z mála byla v naší malé školní partě člověkem. Samozřejmě nepočítám Emmetta, ten se taky řadil do lidské kategorie.

Krásně se na mě usmála, pohladila bříško, a odpověděla: „Máme se fajn. Sice moje malá Amélie teď trošku zlobí, stále nám něco nesedí a je nám špatně, ale jinak je to moje sluníčko." Rose prostě doufala, že bude mít holčičku. Hlavně, že byla šťastná, i když momentálně vypadala unaveně.

Já se otočila tam, kde ten kluk stál, a uviděla tu největší nánu z naší třídy, jak ho vítá. Pocítila jsem osten žárlivosti, až mě to podivilo. Teď ho vidím poprvé, ani jsem s ním nemluvila, a už žárlím? To není normální, okřikla jsem se v duchu.

„Ahoj Bello," pozdravil mě Mike s Tylerem.

„Nazdar kluci," odvětila jsem nepříliš nadšeně. Oba totiž patří mezi ty zoufalce, co by si přáli se mnou chodit. Ještě, že zůstali jen u pozdravu a odešli, zrovna jsem neměla náladu se s nimi vybavovat.

Stále jsem sledovala toho nového kluka a Jessicu. Pomalu zamířili k hlavní budově. Zuřila jsem, přece se nebude vybavovat jen s ní! Tiše jsem zavrčela.

„Bello, Bello, my jsme tady!" zvolala vesele Alice.

„Já vím, já jí ho nenechám…" zavrčela jsem zuřivě a chtěla jít za nimi, ale někdo mě chytl za paži a bránil mi roztrhnout Jessicu napůl jako hada.

„Pusť," vyjela jsem naštvaně na toho dotyčného.

„Ne, teď se totiž uklidníš a normálně si spolu promluvíme," obeznámila mě se svým plánem Alice.

„Fajn," odsekla jsem a opřela se o kapotu auta Rose.

„Tak. Teď se nejdřív zhluboka nadechni a vysvětli nám, proč ses chovala jak cvok. Jessicu stejně znáš, ta ho za chvíli odkopne, jen se musí ukázat s někým novým." Alice nechápala mé chování.

„Hele, chápu, že to bude znít divně, ale přijde mi, že on je jako můj osud. Jeden pohled do jeho očí, a věděla jsem, že on je ten, kterého jsem hledala. Nevím, jak jinak bych to popsala či vysvětlila." Povzdechla jsem si.

„Neboj se, já se ti nebudu smát, vždyť já měla to samé s Jasperem. Cítila jsem, že mě k němu něco táhne. Každý člověk svou osudovou lásku najde jiným způsobem. Podívej se na Rose, řekla bys, že bude s Emmettem? Já teda ne."

„Jo jo, Emmett, takový citlivý pařez. Ze začátku jsem ho nechtěla ani vidět... A teď je to láska jak trám… Nedokážu si svůj život už bez něj představit..." zasnila se Rose.

„Ok, tak pojďme, ať nepřijdeme po zvonění," navrhla jsem a šly jsme každá do své třídy.

Akorát jsem si sedla na své místo, když zazvonilo a vešla naše třídní učitelka. Celá třída se postavila na pozdrav a zase si sedla na její pokyn.

„Dobrý den, třído, dnes se k nám připojí váš nový spolužák Edward Mason. Teď ještě řeší s panem ředitelem poslední detaily přestupu na naši školu, ale objeví se tu co nevidět. My budeme pokračovat v látce," obeznámila nás a začala vykládat.

Já ji vůbec nevnímala, myslela jsem na toho kluka, vlastně... Na Edwarda. Krásné jméno pro nádherného kluka. Naštěstí jsem v lavici seděla sama, takže jsem doufala, že by si sedl ke mně... Jenže pak jsem zahlédla vítězný úsměv na Jessičině tváři a vedle ní prázdné místo. V duchu jsem zasténala.

Ona se s ním seznámila a já ne. Dovedla ho tam, kam chtěl, a já ne. A protože má vedle sebe volné místo, tak si sedne k ní, protože ji zná a mě ne. Měla jsem smůlu. Svět fakt není spravedlivej.

Ke konci hodiny se ozvalo nesmělé zaťukání.

„Vstupte," zvolala profesorka a dveře se otevřely. V nich stál ON, Edward Mason. Sebevědomě vešel do třídy a pohled upřel na mě.

„Tak nám o sobě něco řekněte, pane Masone," vyzvala ho profesorka.

„Ahoj. Jmenuji se Edward Mason a přestěhoval jsem se z městečka Forks, to leží na Olympijském poloostrově na severozápadě státu Washington. Tam jsem navštěvoval místní střední školu, která je mnohem menší než ta vaše. Doufám, že budeme spolu dobře vycházet." Usmál se na nás na konci svého proslovu, ale stejně očima visel na mně.

„Pane Masone, volná místa vidíte, prostě si někam sedněte, ještě musím zadat domácí cvičení," popohnala ho profesorka a on na férovku zamířil k mé lavici, na volné místo vedle mě. Nechápala jsem, proč jde ke mně a ne k Jessice. Ta na mě teď nevraživě zírala a ústy naznačila: „To si ještě spolu vyřídíme." Vůbec jsem ji neřešila.

Edward se posadil vedle mě a mlčel. Po pár minutách zazvonilo, tak jsem chtěla jít na chodbu za holkami, ale zarazil mě jeho hlas, takový drsný, ale zároveň sladký, medový a hlavně sexy.

„Ahoj, mé jméno už znáš, co kdyby ses mi představila? Nechtěl jsem rušit úču."

Překvapeně jsem na něj pohlédla a odpověď vykoktala: „A… ahoj, Bella Sw… Swanová."

„Těší mě." Podával mi ruku. Pohledem jsem se utápěla v jeho nádherných očích a jeho ruku stiskla. V tu chvíli jakoby mnou projel elektrický šok. Ruka mi po tom dotyku strašně brněla a chtěla jsem mu ji vysmeknout, ale nepustil mi ji.

Pak, jakoby si uvědomil, že jsme ve škole, mě s mírným úsměvem pustil. „Uvidíme se po škole," zašeptal mi do ucha a zmizel jako pára nad hrncem.

V tu chvíli se ke mně jako velká voda přihnala Jessica. „Co to mělo znamenat? Vždyť já jsem se s ním začala bavit, odkud ho znáš?"

„Uklidni se, Jess, tak si vybral mě, tobě to může bejt jedno, stejně máš Aleca, tak co si stěžuješ. A poznala jsem ho až teď." Nenechala jsem si nic líbit.

„Vždyť ani neví, jak se jmenuješ! A Aleca do toho nepleť, ten s tím nemá nic společného! Rozumíš? Nic!" vymlouvala se. Jak na mě křičela, tak na nás čučela celá třída. Za Jessicou stála jako její bodyguard Jane a nepříjemně se usmívala. Byla hned po Jessice nejnamyšlenější dívka naší třídy, ale co se týká podrazů, byla mnohem rafinovanější. Na jejím pohledu jsem poznala, že na mě chce zase použít svou moc a já na ni hodila rychlý pohled, říkajíc, že jí to zase nevychází.

„Tak se ho schválně zeptej, jak se jmenuju. Vsadím se, že ti odpoví. A Alec že s tím nemá nic společného? Tak co kdybych mu řekla o tomhle tvém výstupu? Kvůli jinému frajerovi? Asi bude skákat radostí..." provokovala jsem ji.

„To ani nezkoušej!" vyjela na mě, ale naštěstí ji v další hádce přerušil zvonek na další hodinu.

Na celý den jsem od ní měla pokoj, i od Jane. Za prvé jsem se jim snažila vyhýbat, ale jelikož už jsme neměli žádnou společnou hodinu, tak ani na chodbě jsem je moc nezahlédla.

Sice si Jessica Edwarda odtáhla ke svému stolu s vítězoslavným úsměvem při obědě, a trochu mi to náladu zkazilo, ale snažila jsem se to nijak neřešit.

Po škole jsem se bavila s holkami o té mé hádce s Jessicou, když jsem ji zase za sebou slyšela.

„Isabello Cullenová! Edward Mason patří mně! Už je to oficiální!" vysmívala se mi.

Alice se ozvala: „Jo? A to jsi ho musela prosit na kolenou?" Já s Rose jsme se tomu zasmály. Jessica vzteky zrudla, když promluvila Jane: „Vy jste chudinky, žádný krasavec o vás nezavadí."

Rose, která si v odraze okna svého auta upravovala vlasy, ji zchladila." Zaprvé, aspoň máme normální chlapce, a zadruhé, to platí i pro tebe."

Objekt našeho zájmu se náhle vynořil z budovy a zamířil přímo k nám. Jessica viditelně znervózněla a těkala očima kolem, ale na nikoho z nás se najednou ani nepodívala.

„Ahoj, Bells," pozdravil mě Edward a Jessice s Jane málem spadly pusy až na zem, jak na nás zíraly.

„Jo, Jessico, slyšel jsem drby od holek... My spolu chodíme? Pokud jo, polib mě." Vychutnával si svou malou pomstu. Zřejmě ho to taky štvalo. Jessica se ani nehnula.

„No, Jess, miláčku, věnuješ mi maličkou pusinečku? Nebo po škole necháš rozhlásit, že to byl omyl? A co na to řekne Alec, tvůj přítel?" Vypíchával ty největší ostudy, co právě prodělávala.

Jessica už otvírala pusu, ale Jane ji zastavila. „Hele, neřeš to, nandáme jim to někdy jindy. Pojď, půjdeme."

Jane ještě na mě vrhla takový pohled „ještě jsme spolu neskončily“ a já jí poslala jen výsměšný úsměv. V mém okolí jí totiž byla její schopnost naprosto k ničemu.

Jen jsem se s pomstychtivou spokojeností koukala, jak nastupují do auta, když mě někdo vyrušil.

„Bells..." oslovil mě Edward.

„Hm?" Zvedla jsem k němu oči, když jsem zjistila, že stojí těsně u mě.

„Víš... Je asi brzo něco takového cítit nebo si i jen myslet, ale asi jsem se do tebe zamiloval, Bells..." zašeptal tajemně a čekal na mou reakci.

„Myslím... Myslím, že to cítím asi stejně..." Ale víc už mně nedovolil říct, protože překonal tu krátkou vzdálenost mezi  námi a spojil naše rty. Nejdříve jsme si hráli se rty toho druhého, ale po chvíli jsme polibek prohloubili. Byla jsem šťastná, že jsem našla toho pravého.

Autor: zuzinecckaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno je jinak aneb Lidský život 1. část: