Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Všechno je jednou poprvé

18.12.2013 (18:00) • Kate3 • FanFiction jednodílné • komentováno 14× • zobrazeno 2514×

Seděla jsem na posteli a četla svou oblíbenou knížku. Kupec benátský od Williama Shakespeara. Najednou zazvonil telefon, na displeji se rozsvítilo jméno.

„Haló, Alice?"

„Ahoj, Bello, jen jsem ti chtěla říct, že dneska máte s Edwardem dům jenom pro sebe. My jedeme na lov, dneska pojedeme někam dál. Emmett už se těší na pumy a na grizzlyho," ozvalo se z mobilu. Při zmínce o grizzlym jsem z dálky uslyšela mužský řehot.

„Mohl by ses, prosím, uklidnit? Já tady telefonuju!" okřikla Alice bratra.

„Nó, takže, kde jsme to skončily? Jo, už vím! Edward by ti zavolal sám, ale šel na lov dřív, aby se ti pak mohl plně věnovat," řekla ve spěchu a na jejím hlase bylo poznat, že se usmála.

„Alice, viděla jsi něco?" zajímala jsem se.

„Ehm... Ani ne. Tak já musím končit. Měj se a užijte si to spolu," rozloučila se rychle a zavěsila. Ani jsem nestihla říct ahoj.

Při oblékání jsem přemýšlela o Alicině vizi, aneb užijte si to spolu. Oblékla jsem si džíny-roury, nebo jak se jim říkalo. Já na módu nikdy nebyla, za což mi Alice nikdy nezapomněla vynadat. K džínům jsem si vzala ještě pohodlnou kostkovanou košili, protože to byla jediná věc ze šatníku, ve které jsem si připadala sexy.

Zanedlouho jsem stála před Cullenovic domem a při stlačení zvonku mi hlavou běžela myšlenka, že dnešní noc bude něčím výjimečná. Netrvalo to ani setinu vteřiny a Edward mi otevíral dveře. Tak dneska ses teda překonal, prohlédla jsem si ho od hlavy až k patě. Ale o jeho zevnějšku až později. Jasně, že věděl, že stojím za dveřmi, věděl dokonce, že už jedu, a to jsem byla ještě kilometr (i víc) od jeho domu. Ten upíří sluch, dokonalost sama. A nejen sluch byl dokonalost sama. Edward měl na sobě tmavě modré tričko s krátkým rukávem a děsně sexy džíny, které obepínaly ehm... všechno.

„Ahoj, co tady děláš?" zeptal se překvapeným tónem.

Hezky to na mě hraješ.

„Ahoj, co bys řekl?"

„No, tak pojď dál," usmál se a už mě vedl vstupní halou a postrkoval do schodů.

Zavedl mě do svého pokoje.

„Cože?! Postel? Upíři přece nespí!" Překvapenost byla v této chvíli mé druhé jméno.

„Jenže ty nejsi upír," poznamenal. Zatím, prolétlo mi hlavou.

Edward se postavil vedle postele a já přišla za ním, ještě pořád konsternovaná z velké postele s nebesy. Zničehonic vytáhnul Edward z kapsy tmavě modrou krabičku a otevřel ji. Byl v ní krásný stříbrný řetízek s diamantem ve tvaru srdce.

„Edwarde... To jsi nemusel," vydechla jsem.

„Chceš ho připnout?" řekl s rozzářenýma očima, když viděl, že se mi dárek líbí.

Beze slova jsem přikývla, pořád jsem ničemu z toho nemohla uvěřit. Prvně postel a teď tohle, co ještě přijde? Žádost o ruku? V tuto chvíli jsem byla celkem ráda, že mi Edward nemůže číst myšlenky. Kdyby si klekl s prstýnkem v ruce, to bych už asi nepřežila!

Když mi Edward zapínal náhrdelník, zachvěla jsem se pod jeho ledovýma rukama. Nevím, jestli to bylo z toho náhrdelníku, jak jsem byla šťastná, nebo z jeho ledových rukou nebo z něčeho úplně jiného, ale otočila jsem se k Edwardovi čelem a skočila mu do náruče. Stáhnul si mě s sebou do postele. Obkročmo jsem se na něj posadila.

„Pane Cullene, co dneska budeme dělat?" zeptala jsem se a provokativně si kroutila vlasy.

„Hrát šachy?"

No, to určitě! Myslíš si, že ti to projde, jo?

„Měla bych lepší nápad."

Vytáhla jsem si ho k sobě za tričko a začala ho líbat.

„Bello... ne... Nechci ti ublížit...," vydechl.

„Slíbils mi to... Půjdu na děsně drahou vysokou a smíš mi koupit auto," přemlouvala jsem.

Oplácel mi polibky, ale tak, aby to nezašlo dál.

„Ne, Bello, dokud nejsi upír," řekl autoritativně.

„Prosím, Edwarde, udělej to pro mě, jestli ti na mně doopravdy záleží." Nevzdala jsem se a přitom ho kousla do rtu.

To byl asi podnět, který ho vyprovokoval. V obrovské rychlosti mě otočil na záda.

Teď byl v pozici nade mnou on.

„Pořád to chceš, Bello?"

Přikývla jsem.

Už jsem myslela, že mám vyhráno, ale najednou mě chytl do náruče a unášel mě směr kuchyně. Posadil mne na židli a začal kolem lítat jako splašenej kůň. Byla jsem totálně mimo. Netušila jsem, o co se snaží. Těšila jsem se na krásnej večer a zatím ho strávíme v kuchyni?! Zmateně jsem pozorovala, jak strouhá sýr, vaří těstoviny, dusí maso. Stejně to nemůže jíst, tak proč to všechno dělá?

Za pár chvil jsem před sebou měla večeři – špagety s bazalkou a sýrem.

„Tak tady máš, co jsi chtěla," smál se mi.

„To jako myslíš vážně?!" zeptala jsem se nevěřícně.

„Smrtelně vážně!" poznamenal s kamennou tváří.

Po bolestném úsudku, že Alicina vize se dnes nekoná (nebo vlastně koná), jsem se pustila do jídla. Bylo to vynikající, ale já se tvářila jak kyselej citron a dělala jsem děsný ksichty. Jo, pěkně mě to štvalo, už jsem ho málem přemluvila. Bohužel mi nevěřil moje obličeje, a že mi jídlo nechutná.

„Tak co, chutnalo?"

„Chutnalo, ale víš, co by mi chutnalo víc?" mrkla jsem na něj.

Zatvářil se, že netuší, o čem mluvím, a nandal mi na talíř druhou porci špaget.

A to bylo poprvé, co mi Edward vařil večeři.

Autor: Kate3 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno je jednou poprvé: