Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Volterra

14.09.2010 (16:00) • Paes • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 3217×

Po svém úprku od té zákeřné potvory, která mě jen využívala, jsem se několik let jen potuloval. Neměl jsem nikoho, ani přátele, za kterými bych šel a ani družku, které bych se svěřoval. Můj život mě nebavil, nechtěl jsem být to krvelačné monstrum, které jen vysává život z lidí, kteří si to nezaslouží, takhle skonat.

Problém byl i v mém daru nebo, jak bych řekl já, v mém prokletí. Cítil jsem emoce ostatních, takže cítit nepopsatelnou hrůzu než je zabiju, není zrovna dvakrát výhra. Takhle pak ztratím chuť se vůbec napít, i když to dělám jen tehdy, kdy jsem už napůl šílený žízní.

Nedávno jsem zavítal do Itálie, kde jsem nalezl pár nomádů. Pár z nich šlo do Volterry a já se k nim přidal. Přece jenom to bylo hlavní město upírů, kteří nám předepisují zákony, a říká se, že nadané jedince berou k sobě do gardy. Aspoň bych se necítil tak bezmocný a nepotřebný, jako doteď.

Cestovali jsme čtyři. Jeden muž se svou družkou a její sestrou. Byla to zajímavá trojka, ale za normálních okolností bych šel radši sám. Linula se od nich vlna lásky, která mně chybí, a i když Serena na mě dělala oči, nedokázal jsem se do ní zamilovat. Zřejmě mi to nebylo souzeno.

Ostatní šli před vstupem do Volterry lovit, ale já ne. Sice se ve městě nesmí lovit, ale nechtěl jsem znovu zažívat tu hrůzu, která se line od mých obětí. Mohl bych změnit jejich emoce, třeba je uklidnit, ale z nějakého důvodu jsem to nedokázal. Konečně se ostatní vrátili a mohli jsme pokračovat v cestě.

Když jsme při soumraku vešli do města, naskytla se nám nádherná podívaná. Hrad byl krásný a šlo poznat, že už pár století má za sebou. Dokázal jsem si představit, že bych v tomhle hradu mohl žít.

„Jaspere, jsi si jistý, že tam chceš jít a přidat se do gardy?“ zeptal se mě Peter, který objímal svoji Charlotte.

„Ano, půjdu tam. Copak vy ne?“ podivil jsem se. Až doteď jsem si myslel, že sem cestují jenom kvůli tomu.

„Rozmysleli jsme si to a budeme dále pokračovat v cestě, příteli,“ odpověděl a mě ani nermoutilo, že už je znovu neuvidím.

„Tak ať se vám daří,“ popřál jsem jim a mířil k hradu. Oni mě počastovali zachmuřenými pohledy a šli si po svých. K hradu to nebylo daleko a po cestě jsem zatím nikoho nepotkal. Bylo to tak lepší, už jsem začínal cítit žízeň a nemusel bych se udržet. U hradu stáli dva upíři. Jeden byl statný, takže budil hrůzu jen svoji muskulaturou. Druhý byl menší, ale vypadal, dost sebevědomě. Oba byli oblečení v černých pláštích.

Když mě uviděli, zbystřili a přikrčili se do obranných pozic. Cítil jsem, že ke mně cítí nedůvěru, a tak jsem jim poslal vlnu pohody. Fungovalo to, narovnali se a tvářili se o dost klidněji.

„Jmenuju se Jasper Hale a chtěl bych si promluvit s vašimi pány, jestli by mě nevzali do gardy,“ promluvil jsem velice klidným hlasem a zřejmě na ně zapůsobil.

„Máš kuráž, Felix tě k nim zavede,“ řekl ten menší a pokynul na toho svalovce. Ten se jen usmál a otevřel dveře. Uvnitř to vypadalo velmi působivě. Hrad se zdál zevnitř ještě větší než z venku. Procházeli jsme krásnými chodbami a já měl možnost spatřit řadu obrazů. Na většině byli tři muži a pod podobiznami bylo napsáno: Aro, Caius a Marcus. Tři vládcové krásné Volterry.

Přišli jsme do haly, kde mě Felix nechal samotného. Měl jsem počkat, než pro mě někdo dojde, když jsem nebyl předem ohlášen. Nemusel jsem dlouho čekat, uviděl jsem přicházet menší dívku zahalenou do černého pláště bez kapuce. Když jsem ji uviděl, zatajil se mi dech. Byla překrásná, její hnědé vlasy, byli nakrátko ostříhané a rozčepýřené do všech stran. Rty měla plné a šla půvabným krokem, jako by tančila. Ale co mě nejvíc fascinovalo, byly její oči. Nebyly červené jako moje nebo těch strážných, ale byli topazové barvy. Takovou barvu očí jsem u upíra ještě neviděl a to už jsem na světě hodně dlouho.

Prohlédla si mě a na okamžik ustrnula v šoku. Nechápal jsem její výraz, ale hned se vzpamatovala a přistoupila ke mně.

„Aro, tě očekává,“ promluvila tím nejkrásnějším hlasem. Jako by měla v hrdle malinké zvonečky a pokynula mi ke dveřím. Byl jsem jí okouzlen, tak jsem jen automaticky šel a nespustil z ní oči. Dveře byly vysoké a masivní, a když sáhla po klice, chtěl jsem jí pomoct, i když to nedávalo smysl.

Přece je upírka, tak to zvládne sama, ale ve mně se něco změnilo. Nechtěl jsem, aby se jí ublížilo. Velmi lehce otevřela dveře a vstoupili jsme do sálu. Zřejmě byl nejkrásnější z celého hradu, ale pod její krásou, jako by potemněl.

Uprostřed sálu byly tři královské židle, ale obsazena byla jen ta vepředu. Zřejmě byl Aro nejhlavnějším vládcem.  Dívka si šla stoupnout k boku jeho židle. Zřejmě jí věřil, protože tam nikdo jiný nebyl.

„Jaspere, ty si přeješ vstoupit do mé gardy?“ zeptal se mě laskavým hlasem. Možná až moc laskavým.

„Ano, pane,“ odpověděl jsem. Jako člověk jsem byl v armádě, takže pro mě nebyl problém, mít někoho nad sebou.

„Můžu se dotknout tvé ruky?“ řekl, a když viděl můj vykulený pohled, pokračoval: „Mám dar, když se někoho dotknu, vidím, co kdy prožil a aspoň poznám, jestli pro nás není nebezpečný.“ To se mi zdálo fér, tak jsem mu podal ruku. Zvedl se z trůnu a pomalu ke mně přistoupil. Dotkl se mé ruky a já viděl to, co on. Popravdě moc se mi nelíbilo, že viděl vše, co jsem kdy prožil, ale když skončil, zdál se být spokojený.

„Ano, myslím, že budeš užitečný a to velmi, když umíš bojovat s novorozenými,“ prohlásil a určitě by si začal mnout ruce štěstím, kdybych tam nestál. Jelikož jsem cítil od něj vlny štěstí, kdežto od té dívky spíše znepokojení. Radši jsem to ale nechal plavat.

„Alice, běž Jasperovi ukázat jeho pokoj,“ řekl směrem k dívce. Konečně vím, jak se jmenuje. Alice mi pokynula a vyšli jsme ze sálu. Když jsme šli, tak nepromluvila a já jsem nevěděl, jak rozhovor navázat. Přišli jsme ke dveřím, které otevřela, a já jsem měl možnost spatřit svůj pokoj.

Popravdě mě pokoj vůbec nezajímal, jen ona. Nevypadala nervózně, zřejmě jí moje přítomnost nepřekážela. Vstoupila do pokoje a já šel za ní. Možná mi chce něco ukázat. Otočila se ke mně a podívala se takovým zvláštním pohledem.

„Jaspere, ani nevíš, jak dlouho jsem na tebe čekala,“ prohlásila a pobaveně sledovala můj nechápavý pohled.

„Já totiž vidím do budoucnosti a tady čekám jenom na tebe. Jsme si souzeni.“ Ty poslední slova zašeptala a přistoupila blíž. Měl jsem nutkání ji popadnout a políbit, ale nebyl jsem si jistý, jak by to přijala.

„Proč máš tak zvláštní barvu očí?“ zeptal jsem se.

„Živím se krví zvířat, abych neublížila lidem. Vím, že tvé oči za čas budou takové jako ty mé.“ Tak v tom má asi pravdu. Zřejmě existuje způsob, jak neublížit lidem.

„Proč jsi byla nespokojená, když mě Aro, přijal?“ nedalo mi to a musel jsem se zeptat.

„Mám jen starost, aby nás potom propustil,“ odpověděla smutně a já ji chtěl přivést na veselejší myšlenky

„Mohli bychom jít lovit ještě dnes?“ zeptal jsem se jí. Alice souhlasila a šli jsme do lesa za městem. Alice si ulovila srnu a já vlka. Moc mi ta krev nechutnala, ale bylo to příjemnější, než zabíjet člověka. Zřejmě si na to budu muset zvyknout, ale to zvládnu.

Alice byla kouzelná, měla se mnou trpělivost, než jsem si zvykl na to, jak to chodí ve Volteře. Měla mě na starosti, myslím, že si o to řekla Arovi sama a z nějakého důvodu jí to povolil. Pomalu jsem zjišťoval, že si asi jsme souzení. Cítil jsem, že mě miluje, ale pořád byla před Arem rozpačitá a já nevěděl proč. Aro mě posílal na spoustu misí, ale Alice byla vždy v hradě. Mezi mnou a Alicí to jiskřilo vzrušením, ale zatím jsme se tomu nepoddali. Jednou mě Aro, zase povolal k sobě. Netušil jsem proč, ale zřejmě pro mě měl nějaký úkol.

„Volal jste mě, pane?“ zeptal jsem se zdvořile, jakmile jsem vešel do sálu. Nikde jsem neviděl Alici, ale neměl jsem důvod se znepokojovat.

„Jaspere, nemohl jsem si nevšimnout tvého sbližování s Alicí,“ začal pomalu a já nechápal, kam to směřuje.

Než jsem se nadál pokračoval: „Jednou mi Alice řekla, že tu na někoho čeká a až ho najde, tak odejde. Jistě chápeš, že je pro mě velice důležitá. Její dar je výjimečný a nevím, co bych si bez ní počal, ale řekl jsem si, že vám dám šanci. Mám přítele Carlislea a ten je, jako vy dva, vegetarián. Půjdete k němu, a pokud se tam rozhodnete zůstat, nebudu vám bránit. Alice je pro mě něco jako dcera a chci pro ni jen to nejlepší,“ ukončil svůj proslov a já nevěřil vlastním uším. On nám chce dát svobodu?

„Pane, jste velkorysý, nevím, jak vám mám poděkovat,“ dostal jsem ze sebe a byl jsem ještě pořád z toho mimo. Aro, se jen usmál a pokynul mi rukou, ať odejdu. Musel jsem najít Alici a povědět jí to. Vešel jsem do její komnaty a našel jsem ji sedět na posteli. Zdála se mi být smutná, ale nechápal jsem důvod, ani jsem necítil její emoce.

„Alice, co je ti?“ zeptal jsem se úzkostlivě. Podívala se na mě a smutně se usmála.

„Vím, co ti Aro, řekl, ale není to úplná pravda. Našel lepšího upíra, který má zajímavější schopnosti a aby mě nemusel degradovat, radši se mě zbaví,“ prohlásila.

„Ale teď můžeme, žít spolu. Copak to nechceš?“ Klekl jsem si před Alici a díval se jí do očí. Teď jsme byli na stejné úrovni obličeji. Cítil jsem, jak to mezi námi jiskří, a nedokázal jsem si pomoct. Rozhodl jsem se ji políbit. Nebránila se, právě naopak.

Stáhla mě na postel, takže jsem teď ležel na ní. Věděl jsem, k čemu se chystáme, vzrušení z ní přímo jiskřilo. Líbali jsme se ještě vášnivěji než předtím. Roztrhl jsem jí tričko a začal ji líbat od krku a šel jsem pořád níž. Kalhoty jsem z ní pomalu sundal a ona si mě taky vysvlékla. Když nepatrně roztáhla stehna, dala mi tím najevo, že je připravená. Pomalu jsem do ní vniknul. Bylo to krásné, ničemu co jsem prožil předtím, se to nedalo rovnat. Oba jsme dosáhli vrcholu v tu samou chvíli. Když bylo po všem, tak jsme vedle sebe leželi a dívali se do očí. Oba jsme věděli, že to, co je mezi námi, nikdy nezmizí.

„Miluju tě,“ zašeptal jsem jí do ucha. Usmála se a políbila mě.

„Já tě taky miluji, ale to ty přece víš.“ V tom měla pravdu, tu lásku jsem vnímal a konečně jsem věděl, že i já si zasloužím lásku. Když se začalo stmívat, rozhodli jsme se odejít. Nechali jsme Arovi děkovný dopis a tiše jsme opustili Volterru. Alice věděla, kam jít a já jsem si byl jistý, že budeme šťastní, kamkoliv spolu půjdeme.

Autor: Paes (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Volterra: