Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Volba - 3. část

19.07.2013 (18:30) • Johnna • FanFiction jednodílné • komentováno 7× • zobrazeno 1917×

Myslela jsem si, že už je všechno v pořádku, že je Wensdy úplně normální dítě. No, nejspíš jsem se spletla! Její zakrvácený úsměv a krvežíznivý pohled mě přesvědčili. Ale proč by něco takového udělala? Proč by zaútočila na Lilly? I kdyby nebyla člověk, ani z malinkaté části, přece není zrůda?!

Lilly se probrala. Otevřela oči. Jedno zlatavě karamelové a druhé jasně rudé. Jinak se nehýbala, jen tupě zírala do stropu. Ležela na zemi v louži své vlastní krve, nemrkala a vypadala jako mrtvola po kremaci. Měla hezčí pleť, ale nebyla sněhově bíla, jako ji měla vždycky, byla jakoby lehce opálená. Své rezavé vlasy měla slepené a smáčené krví. Už jsem nemohla dál čekat, musela jsem prolomit to ticho.

„Jsi v pořádku, Lilly?" Tohle byla docela blbá otázka. Rovnou jsem se mohla zeptat, proč leží na zemi v kaluži krve a jestli jí není zima, jen tak na studené podlaze bez svetříku.
„Ne. Vím, že ne!"
„Raději bych slyšela: Ano, myslím, že jo."
„Děláš si ze mě srandu, nebo co? Co se tady stalo?" Lilly se konečně pohnula. Sedla si a s přemýšlivým pohledem hleděla na kaluž krve.
„To jsem se chtěla zeptat já."
„Já... pamatuju se, že jsem ji chtěla vzít do náruče a potom..."
„Víš, já jsem ti neřekla všechno o otcích Wensdy a..."
„Pamatuju si, že jsem byla pokousaná od nějakého zvířete."
„Lilly, můžeš mě na chvilku poslouchat? Chci ti něco říct! Nechci tě vystrašit, ale myslím, že už nejsi člověk."
„Opravdu nemám ráda vtipy, zvlášť od tebe. Nejsi moc vtipná!"
„Ale já nežertuju! O kandidátech na otce jsem ti neřekla všechno."
„Jak to souvisí se mnou? Zrovna na to není vhodná doba. Něco se tady stalo a já ani za nic nemůžu přijít na to - co!"
„Nechci tě vyděsit. Nechci, aby sis myslela, že jsem blázen. Nikdy jsem ti to nechtěla říct, ale Edward není člověk, je to... upír."
„Upír? Vážně nemáš smysl pro humor! Asi jsem spadla na hlavu a ty využíváš toho, že jsem zmatená, abys do mě dostala kecy, že existují upíři?!"
„A Jacob je vlkodlak."
„Jasně! A tvoji rodiče jsou co? Maminka víla Zvonilka a tatínek Kocour v botách? Nech těch keců!"
„Já to myslím vážně! Vím, že nevěříš na čarodějnice, rarášky ani na upíry, ale kdyby to nebyla pravda, jenom tak bych to neprohlašovala! Myslíš, že chodím za lidmi a říkám: „Čau, jsem Bella. Už jste spali s upírem nebo s vlkodlakem? Já jo!" Nejsem šílenec, co tvrdí, že za chvilku přiletí včelka Mája s medem na snídani, jsem šílenec, co říká pravdu - upíří i vlkodlaci existují!"
„Fajn, co kdybych předstírala, že ti ohledně tohohle věřím? Jak to souvisí se mnou?"
„Nechápeš? Spala jsem s upírem i s vlkodlakem a teď mám dítě, které tě pokousalo."
„Počkej! Chceš říct, že to byla Wensdy, kdo může za to, že se koupu v krvi? To přeháníš!"
„Lilly, pochop, že ani já to nechápu, ale Wensdy je nejspíš něco mezi upírem a vlkodlakem."
„Chceš říct, že je něco jako hybrid? Kříženec upíra a vlkodlaka?"
„Nejspíš. A když tě Wensdy pokousala, musíš být taky něco jako hybrid. Zkus udělat něco, co zvládne jen vlk nebo upír."
„A co mám jako udělat, zavýt? Nebo se mám zkusit poškrábat zadní tlapou za uchem? Mám ti vysát krev?"
„Něco takovýho."
„Tohle je k smíchu!"
„Jen to zkus, jenom tak tomu konečně uvěříš."

Lilly vstala a spravila si zakrvácené šaty. Potom se usmála a najedou vyletěla ven z bytu upířím krokem. Vyběhla jsem za ní před byt, ale neviděla jsem ji. Chvíli jsem se rozhlížela a za pár vteřin byla zpátky. Byla rychlá, ale trochu mě překvapilo, že se zpátky vracela po čtyřech.

„Ty běžíš po čtyřech?"
„Asi už jo. Běží se mi tak líp."
„A běháš docela rychle, nezdá se ti? Třeba jako upír?!"
„Já... ale nechci být upír ani vlkodlak."
„S tím ale nic neuděláš, Lilly. Možná bychom...."

Lilly najednou zmizela. Utekla tak rychle, že jsem viděla jen šmouhu, co kolem mě proletěla.

                                                               ***

Uběhlo už patnáct let, ale Lilly se nikdy nevrátila a Wensdy nikdy z toho hybridství nevyrostla. Pořád jsme bydlely ve Phoenixu. Neměla jsem odvahu vrátit se do Forks a říct Jacobovi, že Wensdy je napůl vlkodlak a napůl upír. Podle jeho posledních slov nebude vychovávat upíra. A myslím, že do toho zapadá i poloviční upír. Tátu jsem nenavštěvovala, ale on i máma za námi někdy jezdili. Nakonec jsme se usmířili. Táta pochopil, že se o dítě dokážu postarat i sama, a máma byla strašně ráda babičkou, ale ta na mě byla naštvaná jenom proto, že jsem nezůstala bydlet u ní. Nikdy jsem jim samozřejmě neřekla, že Wensdy není člověk.

Naučili jsme se s tím žít. Wensdy sice nebyla úplně jako ostatní, ale díky tomu, že byla hybrid, mohla chodit na slunce, jíst, pít a dokonce se mě ještě ani jednou nepokusila zabít. Žily jsme si dobře, až do jednoho letního večera, kdy bylo Wensdy 16 let.

„Wensdy, je večeře. "
„Už jdu, mami! Jenom něco dopíšu na notebooku."

 Za deset minut byla dole.

„Nemusíš pořád sedět u počítače."
„Mám se přece chovat jako člověk, ne? Jestli ti to vadí, můžu se jít podívat do města jako vlkodlak," pronesla a ušklíbla se na mě.
„Fajn."

Ťuk... Ťuk... Byly jsme zrovna uprostřed kuřete, když někdo zaklepal.

„Ty někoho čekáš?" podivila jsem se.
„Ne. A ty, mami?"

Odložila jsme příbor a šla jsem otevřít dveře. Opravdu to nebyl někdo, koho bych tu o půl osmé večer čekala - byla to Lilly, ale nebyla sama a vypadala trochu jinak než před patnácti lety. Měla na sobě černou kápi, která jí zakrývala obličej, a rudé šaty. A za sebou Volturiovy.

„Lilly, Jane a Aro?! Co tu děláte?" zakřičela jsem.
„Jdeme tě navštívit, Isabello. Tady má dráha Lilly mi řekla, že má dnes tvoje dcerka narozeniny, tak jsme jí přišli popřát vše nejlepší a chtěli jsme jí dát náš dárek," pronesl Aro s laskavým úsměvem na tváři.
„Cože? Wensdy nechte na pokoji! O co vám jde?"
„Nechceš nás pozvat dál? Pohodlnější by to bylo uvnitř."
„Ne! Dovnitř vás nepozvu!"
„Dobře! Lilly, můžeš začít."
„Začít? S čím? Lilly?"

Lilly si odhrnula kápi z obličeje a zadívala se na Wensdy.

„Co to děláš, Lilly?"
„Jen si povídám s Wensdy."
„Poví... Cože?"
„Nech nás laskavě mluvit, Isabello."
„Neříkej mi Isabello! A ty s ní nemluv, Wensdy!"
„Mami, já s ní nikam nechci!" Wensdy odskočila od stolu a oči se jí zabarvily do zlatova.
„Ona s tebou mluví?"
„Ano! Slyším ji v hlavě. Je napůl vlkodlak, takže si navzájem slyšíme myšlenky."
„O co ti jde, Lilly? Nechte moji dceru na pokoji!"
„Promiň, Isabello, ale jsi jenom člověk. Nezabráníš mi v tom, abych si s ní promluvila!"
„Nemluv s ní, Wensdy! Neposlouchej ji!"

Najednou se Wensdy proměnila ve vlka. Její prostěradlově bílá srst ozářila všechny. Postoupila blíž ke mně a začala vrčet na Lilly, Jane a Ara.

„Nevadí, Lillian, mluv s ní dál!" Aro se radostně zakřenil.
„Nemůžu! Může se mnou mluvit jen v člověčí podobě."
„Dobře. Nevadí! Jane? Můžeš!"

Tentokrát si sundala kápi Jane a upřeně se dívala na Wensdy. Chtěla na ni použít svou moc, ale Wensdy nevypadala tak, že to na ni působí.

„Ne, Jane! Nech ji..." Už jsem se na ni chtěla vrhnout, když jsem si všimla, že to na Wensdy nepůsobí.
„Nepůsobí to na ni!" řozkřikla se Jane.
„Úžasné! Alespoň něco po tobě zdědila, Bello!" řekl Aro a energicky k Wensdy přistoupil. „Co ještě umíš, Wednesday?"

Wensdy opět zavrčela a potom se proměnila zpět do lidské (upíří) podoby.

„Umím zabíjet!" zavrčela.
„Lilly?" Aro se otočil na Lilly a ona mu něco pošeptala do ucha. Potom se opět podíval na Wensdy a pronesl: „Nikdy jsi nikoho nezabila."
„Můžeš být první!" zasyčela.
„Nech toho, Wensdy! Nikoho nezabíjej!" vykřikla jsem.
„Není nebezpečná, Aro, je jako pejsek, který štěká, ale nekouše!" pronesla Lilly.
„Myslíš?" ušklíbla se Wensdy.
„Já to vím, tohle je má moc. Vím, čeho je člověk schopný a jestli mluví pravdu."
„Tak proto? Chceš Lilly jen proto, že má moc, která se ti hodí? Takže ji jen využíváš," pustila jsem se do Ara.
„Ano, je to zajímavá schopnost! Ale copak umíš ty, Wensdy?"
„Je jen imunní proti ostatním, jako já. Nemá žádnou moc, která se ti hodí!" zakřičela jsem. „Táhněte odsud!"
„Neříkej, Bello! Tohle ale není pravda! Wensdy má moc. No tak, umíš něco, co jsi nikomu neřekla?" Lilly se opět podívala na Wensdy, jako by se jí chtěla dostat do hlavy.
„Nemám se bavit s cizími lidmi!" vypískla Wensdy.
„Dobře, tak to změníme," řekl trochu unaveně Aro. „Odcházíme!"

Když to řekl, Lilly mě chytla a přimáčkla ke zdi. Aro chytil Wensdy. Nemohla se bránit, byl až moc silný. Křičela jsem, ale nemělo to význam. Když Aro i s mou Wensdy zmizel, přitančila dovnitř Jane.

„Dělej, Lilly, musíme jít! Dej Belle náš dáreček!"

Když to řekla, ucítila jsem ostrou, palčivou bolest - Lilly se mi zakousla do krku. Nemohla jsem se bránit proti upíří síle a za chvíli už se mi sklápěly víčka. Dýchalo se mi těžko a byla mi najednou strašná zima. Chtělo se mi strašně spát a přes neutuchající bolest v hrdle se mi to povedlo. Ani jsem nemusela zavírat oči, zavřely se samy.

Konec

Poznámka:

-Lilly neuměla s Wensdy mluvit, když byla ve vlčí podobě, protože ona se neumí proměňovat, není potomek vlka, byla jím jenom pokousaná a dokáže se domlouvat vnitřně jen s Wensdy, protože jí nevědomky předala vlčí pudy.
-Wensdy měla na sobě oblečení, když se změnila zpět do lidské - upíří podoby, nebyla nahatá! Jen, aby nebyly zmatky.
-Možná se vám může tahle část zdát trochu neuspořádaná/zmatená - byla jsem trochu naštvaná, když jsem ji psala. Asi třikrát se mi smazalo všechno, co jsem napsala, tak už jsem to chtěla rychle dopsat.

Možná se vám to bude zdát jako takový otevřený konec a tak trochu to tak je. Volně na to bude navazovat moje další povídka s názvem Split Personality.Pokud chcete nějaké info o této navazjící povídce, podívejte se do mého shrnutí a případné dotazy můžete psát také tam!  Káždopádně je prostě konec! Budu ráda, když ztratíte komentář, ať už chválící nebo zničujicí!

Autor: Johnna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Volba - 3. část: