Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Vlčí otisk - Paul

28.01.2012 (15:15) • Rosette • FanFiction jednodílné • komentováno 8× • zobrazeno 3344×

Paul + Rachel

Bylo mou povinností, jet navštívit otce, který bydlel s mým bratrem v La Push. Nadšená jsem z toho nebyla, ale tři roky jsem je nenavštívila a na školu se dál vymlouvat nemůžu. Prostě to nešlo. A teď jsem před jejich domem seděla ve svém autu. Pršelo. Bláto bylo všude kolem a popravdě, já na tohle počasí už dlouho oblečení neměla. V Los Angeles svítilo slunce, zato tady…

Zoufale jsem pootevřela dveře, přičemž jsem je hned zabouchla, neboť mě ovanul studený vítr. Zatřásla jsem se a zatlačila se ještě víc do sedadla. Nikam nejdu. Neohlásila jsem se, takže netuší, že tu jsem, což znamená, že můžu klidně odjet. Jenže to jim přeci nemohu udělat. Ne.

No tak Rachel! Nemusíš se tu zdržovat. Můžeš jim říct ahoj a pak prostě odejít. Nádech, výdech…

Narovnala jsem se a prudkým pohybem otevřela dveře. Opatrně jsem vylezla ven a zaskučela ve chvíli, kdy se mé značkové boty dotkly bláta. Fuj.

Opatrně, držíc se auta jsem přešla ke kufru a vytáhla z něj svůj milovaný kufr s těmi nejpotřebnějšími věcmi. Napínajíc všechny svaly jsem ho zvedla a dotáhla až k terase. Pak jsem se klátivou chůzí vrátila k autu a zamkla ho.

Nemělo cenu pospíchat. Oblečení se mi pod přívalem deště lepilo na kůži a studilo mě. Odhrnula jsem si mokrou ofinu z čela a děkovala bohu, že mám na sobě sluneční brýle, jinak bych už měla rozmazanou řasenku. Na sluneční brýle jsem si zvykla v Los Angeles, neboť je tam nosil každý.

Zaklepala jsem na dveře a čekala. Zhruba po půl minutě se ozval dusot kroků a pak prudké rozražení dveří. Přede mnou stál vysoký kluk, kterému jsem dosahovala sotva po prsa. Nebyl to Jake. Ten by na mě tak blbě nezíral.

„Kdo jsi?" zeptal se s otevřenou pusou.

„To tě vůbec nemusí zajímat, chlapečku. Hledám tady Billyho a Jacoba Blackovi. Dříve tady žili. Kde jsou teď?"

„Ale ne! Ti tu žijou pořád. Zavolám je, jen mi řekni, kdo je hledá." Mrkl na mě. Takové typy kluků jsem znala z Los Angeles. Myslely si, že můžou mít každou a většinou to tak bylo. Děvkaři…

„Nesnaž se. Jméno ti stejně neřeknu. Prostě mě pusť dovnitř. Však oni mě poznají," usmála jsem se sebejistě.

Zamračil se, ale přikývl a uhnul mi z cesty. Vešla jsem dovnitř a skopla ze sebe promočené boty. Pak jsem neomylně zamířila do kuchyně, která byla propojená s obývákem.

„Kdo to byl, Paule?" zařval zrovna Jacob a dál pozoroval s tátou baseballový zápas. Nahlas jsem si povzdechla a zakroutila hlavou.

„To je teda přivítání."

Oba se na mě otočili a nechápavě na mě koukali. Mohlo mi dojít, že mě nepoznají. Když jsem odsud odcházela na zdravotní školu, měla jsem na sobě staré jeansy a vytahanou mikinu a teď… Krásné přiléhavé tílko, jeansy a koženou bundu plus ještě sluneční brýle. Peněz jsem měla dostatek a některé jsem posílala i otci. Když má člověk dobrý kámoše, kteří mu zařídí dobrou práci, tak proč ne, že?

„Kdo jsi?" zeptal se neomaleně brácha. Zamračila jsem se a plynule si z očí stáhla sluneční brýle. Teď už mě poznali, ale přesto na mě koukali jako na boží zjevení.

„Ségra?" Vykulil Jake oči. Usmála jsem se a v tu chvíli mě drtil v objetí. Už předtím jsem si na něm všimla pár změn. Zahodil své dlouhé vlasy a zmužněl. Nejspíš posiloval, protože měl dokonalou postavu. Jen se mi zdálo, že má horečku. Kdo by se divil, v tomhle počasí, a když si tu sedí jen v kraťasech.

„Zlatíčko," zašeptal táta a natáhl ke mně ruku. Chytla jsem ho za ni a jemně stiskla. Užívala jsem si tuhle chvíli, ale to pako za mnou to muselo přerušit.

„Tak řekne mi někdo, kdo to je?"

Povzdechla jsem si a otočila se v Jacobově náručí na Paula. Pozoroval mě, ale nemračil se. Spíš si mě prohlížel a snažil se přijít na to, kdo jsem. Najednou Jake nade mnou zaúpěl. Koukla jsem, jestli mu něco není, ale vypadal, že je v pořádku. A pokud já vím, na nohu jsem mu nešlápla ani ho nějak svými dlouhými nehty neškrábla. Táta popojel na vozíku až ke mně. Mračil se. Nevěděla jsem kvůli čemu, tak jsem se na něj tázavě podívala, ale on jen zakroutil hlavou.

„Paule, představuji ti svou dceru Rachel Blackovou."

Paul zalapal po dechu a těkal pohledem mezi mnou, Jakem a tátou. Nejspíš mu konečně došlo, že jsme si velmi podobní. Jacob si ho měřil zlostným pohledem. Po několika trapných minutách ticha se ozval táta a já si popravdě oddechla.

„Jak dlouho tu zůstaneš, Rachel?"

„Nevím, tati, pokud by to nevadilo, tak týden, ale mohu si klidně sehnat pokoj v hotelu," usmála jsem se a táta zakroutil hlavou.

„Ne, klidně tu můžeš zůstat. Tvůj pokoj je tu pořád. Nedávno jsme tam uklízeli, takže se můžeš jít klidně převléknout. Jsi celá promočená."

Přikývla jsem a děkovně se na něj usmála. Pak jsem se vykroutila z Jakeova náručí a proklouzla kolem Paula, který se tvářil, jako by mu sebrali hračku, do předsíně. Popadla jsem kufr a prošla úzkou chodbičkou kolem Jakeova pokoje do toho svého. Vlastně byl i Rebečin, ale ta se pak odstěhovala na Bahamy a já měla pokoj pro sebe.

Já jsem odešla až o rok později a přestala se o všechno tady zajímat. Prvních pár měsíců jsem psala každý týden domů, ale pak se to omezilo a já jen někdy zavolala.

Strčila jsem do dveří, které se se zavrzáním otevřely, a vešla dovnitř. Nebylo to zas tak hrozné. Bylo vidět, že tady někdo uklízel. Všechno vypadalo stejně. Dvě postele sražené k sobě, toaletní stolek se spoustou voňavek, krémů, šminek… Prostě všechno, co jsem tu předtím nechala. Velká šatní skříň byla polepená fotkami a věcmi, které nám tenkrát přišli důležité. Žádné oblečení tu ale nezůstalo. Tenkrát jsem si všechno vzala a stejně toho moc nebylo.

Povzdechla jsem si a se zabouchnutím zavřela dveře. Kufr jsem si opřela o postel a vytáhla z něj oblečení, ručník a kosmetiku. Svlékla jsem se a zabalila se do ručníku. Pak jsem pomalu přešla ke starému zrcadlu. Nevypadala jsem vůbec hrozně. Spíš pořád stejně. Povzdechla jsem si a v tu chvíli se rozrazily dveře a dovnitř vešel nevítaný host. Paul. Naštěstí jsem byla zabalená v ručníku, takže nemohl nic vidět, přesto jsem se k němu neotočila. Viděla jsem ho v tom zrcadle a opravdu jsem nepotřebovala vidět jeho otevřenou tlamu kousek od sebe.

„Zmiz!"

„Ježiši, promiň! Já jen..." začal, ale pak se podíval směrem k posteli. Otočila jsem se a chtěla vědět, kam tak zírá.

Jeho pohled směřoval na kupičku oblečení, kterou jsem položila na zem. Vévodila jí má červená krajková podprsenka. Zrudla jsem a v tu chvíli se proklínala za to, že jsem se vůbec otočila. On si toho všiml a začal se usmívat. Debil.

Zamračila jsem se a chtěla se jít někam zahrabat, když mě napadl dokonalý plán. Popadla jsem jeansy a triko, které ležely na zemi, a přešla k němu, jednou rukou si přidržujíc ručník. Pak jsem se na něj vítězně usmála. Nejspíš si myslel, že jsem z něj odvařená, takže se usmál stylem „Jsem k sežrání". Zavrtěla jsem hlavou a přes ruku jsem mu přehodila své oblečení.

„Vyprat, vyžehlit a pozor! Nezmačkat!"

Překvapeně na mě kulil oči a než stačil něco říct, vystrkala jsem ho ze dveří a zabouchla za ním. Ten jeho výraz stál za to. Zbytek věcí jsem hodila na topení a pak se konečně převlíkla do černých riflí, zeleného trička a lehké černé mikiny. Poupravila jsem si líčení a konečně vypadla z pokoje. Zamířila jsem si to do kuchyně, odkud se ozývaly hlasy.

„Jak si mohl, Paule! Je to jeho sestra!" křičel neznámý hlas, zatímco pár dalších se tlemilo. Váhavě jsem vešla a spatřila čtyři kluky. Spíš hory svalů. Potkat je večer. Brr…

„Heleďme, přišla nám kamarádka," řekl jeden a začal se smát při pohledu na Paula, který na mě opět koukal. Zamračila jsem se na něj a posadila se na klín bráchovi, který se zrovna cpal párky.

„Zase se cpeš?" Šťouchla jsem do jeho bicepsů a za mnou se ozval hlasitý smích. Jake je zpražil pohledem a pak se na mě ublíženě podíval.

„Jak zase?! Vždyť jsem ještě nic nejedl!"

„Tak nejedl, jo? Když jsem přišla, cpal ses brambůrkami a chlebem naráz. Takovouhle kombinaci jedí snad jedině těhotný ženský," zasekla jsem se a vyděšeně se na něj podívala, „Jaku, cos mi neřekl?!"

Kluci za mnou se opět rozesmáli a Jacob bouchnul jednoho z nich do ramene. Zamrkala jsem a plácla ho po ruce.

„To sis nezapamatoval nic, co jsem tě jako malýho učila?! Přátelé se nemlátí!" řekla jsem s hranou naštvaností a podívala se na něj pohledem „Ty zlobivej chlapečku!".

Jake se zamračil, chytnul mě za boky a zvednul do vzduchu. Vykřikla jsem a chtěla se bránit, ale on si mě jenom chtěl posadit tak, abych viděla na ty kluky. Byli samozřejmě vysmátí.

„Kluci, představuji vám svou hrozně drzou ségru, Rachel Blackovou," pověděl jim a slavnostně se usmál. Já se ušklíbla a podívala se na něj přes rameno.

„Tak zaprvé, zapomněls dodat starší, hezčí a inteligentnější sestru, zadruhé nechápu, proč tebe a tátu pořád baví představovat mě celým jménem, jsem prostě Rachel a zatřetí, jaký prášky bereš?"

Po poslední větě na mě koukal s otevřenou pusou. Nejspíš nic nepochopil. I když to jenom svědčí o jeho inteligenci, která samozřejmě je pod nulou. Ne, je to příbuzný, tak ta nula tam je.

„Jaký prášky?"

„No, steroidy, ne? Když jsem tě v osmičce chtěla dotáhnout do posilky, zdrhnuls mi a schoval ses v květinářství, u nějaké prodavačky, která určitě uctívala barbie. Pak si na mě žaloval tátovi, že tě prý mučím a tak dále. Z čehož vyplívá, že ty a pohyb jste na bodě nula, takže jediná možnost jsou prášky," řekla jsem, ale než stačil něco říct, pokračovala jsem dál přes hlasitý smích. „Taky ti ale rovnou říkám, že ty prášky, co bereš, jsou určitě příšerně nezdravý a mohl bys je vyměnit za nějakou zeleninu a pohyb, nemyslíš?" dokončila jsem a s úsměvem se na něj podívala. Vypadal, jako bych ho mučila, ale než jsem stačila něco říct, zacpal mi pusu a promluvil on.

„Ne ségra, žádný prášky neberu. S tím pohybem jsem totiž začal, víš?" usmál se a zatvářil se, jako bych byla duševně labilní. V tu chvíli mi všechno docvaklo. Kousla jsem ho do ruky, přičemž jsem byla ráda, že mi zůstaly všechny zuby. On však ruku odtáhnul, což bylo hlavní.

„Sorry Jaku, mě nedošlo, že tě ztrapňuju. Promluvíme si v soukromí pak někdy, jo, zlato?" Nečekala jsem na odpověď a otočila jsem se na ty kluky. Počkat! Nebyli před chvilkou čtyři? Zamračila jsem se a ohnula se pod stůl. Dva leželi na zemi v křečích smíchu. Protočila jsem oči a narovnala se.

„Takže. Jak Jacob řekl, já jsem Rachel. A vy jste, pánové?" zeptala jsem se jich s úsměvem. Ti kluci se už ze země zvedli, ale usmívat se nepřestali. Než stačili něco říct, předběhl je Paul.

„Jak už víš, já jsem Paul. Tohle je Jared, Quil a Embry."

„Jop, díky. Takže těší mě." Mrkla jsem na něj a zavrtěla se v Jacobově náručí.

„Pěkně si mu to nandala," řekl ten… Jared! Pokrčila jsem rameny a nevinně se usmála.

„Héj! Já jsem tady taky!" vykřiknul za mnou Jake.

„Ale my víme, broučku! Nemusíš se hlásit o pozornost!" zašišlala jsem na něj.

„Ségra," zavrčel výhružně. Protočila jsem oči.

„Jo, já vím. Hele půjdu na chvilku ven. Jo?" oznámila jsem. Překvapeně se na mě podíval a zamračil se.

„Je pozdě, Rachel. Neměla bys nikam chodit."

„Ale no tak! V Los Angeles je to ještě nebezpečnější a to jsem chodila ven i o půlnoci," řekla jsem nevinně. „A než něco namítneš, rovnou ti povídám, že jsem starší." Jake se zamračil, ale nakonec protočil oči a přikývl.

Šťastně jsem se usmála a mávla klukům na rozloučenou, dřív než Jacobovi dojde, co mi dovolil. Tedy, ne že bych nebyla svéprávná, ale znáte bratry. Ať jsou starší nebo mladší, mateřský pudy se v nich nezapřou.

Vyběhla jsem ven v botách, které už pod topením, kam je někdo dal, docela uschly. Rozeběhla jsem se na pláž, abych ještě stihla západ slunce. Několikrát jsem málem skončila na zemi, ale nakonec jsem se dostala k moři, bez viditelné újmy na zdraví. Psychikou mi to ale fakticky otřáslo. V Los Angeles, kde jsou většinou jen silnice, jsem jakoby ztratila svou nemotornost, ale tady se vrátila. Bože!

Doběhla jsem zrovna včas, slunce zapadalo. Odráželo se od malých vlnek na moři a zářilo do dálky, přesně tak, jak jsem si to pamatovala jako malá. Po dešti nebylo ani památky, kromě kaluží a bláta. Pousmála jsem se a posadila se na vyvrácený strom, ze kterého byl dobrý výhled. Slunce pomalu zapadalo, a když zmizelo za obzorem, zůstaly na nebi jen červánky. Opřela jsem se o vyčnívající kořen a nerušeně si užívala klidu.

*

Překvapeně jsem zamrkala do tmy. Počkat! Tma? Musela jsem usnout. Seskočila jsem ze stromu a pomalým krokem se vydala zpět k domu. Pořádně jsem neviděla a La Push je jak pravěk, jelikož tady nejsou k pláži žádné cesty s lampami. Prostě to tu musíš znát, abys sem došel. A i když já to tu znám, v noci jsem bezradná. Totálně.

Zmučeně jsem padla na kolena, když jsem se místo k domovu, dostala k lesu. Ztratit se v La Push! Vždyť je to tu tak mrňavé! Tohle se může stát jen mně.

Najednou někde zakřupala větvička. Ztuhla jsem a vyskočila na nohy. Připomínalo mi to scénu z hororů. Dívka stojí u lesa, ze kterého se vplíží nebezpečný šílenec. Přiskočí k ní a jedním tahem ji podřízne. Ne! Rachel klid.

Mžourala jsem do tmy a čekala, co se stane. Normální člověk by vzal nohy na ramena, jenže já prostě nejsem normální. Najednou jsem zaostřila na nějakou postavu. Muž. Už jsem chtěla utéct, ale to by nemohl promluvit.

„Klid Rachel, to jsem já, Paul," řekl a já si oddechla. Strach v tu chvíli zmizel a já se cítila v bezpečí. Kdo by se taky postavil téhle hromadě svalů. Hrozně pěkné hromadě svalů. Rachel! Okřikla jsem se v duchu a vesele se ušklíbla.

„Díky bohu. Už jsem si představovala nějakého vraha s kudlou v ruce. Ale když jsi to jen ty." Pokrčila jsem rameny, ale neuniklo mi, jak se mu zlověstně blýsklo v očích. Přiblížil se ke mně na tak malou vzdálenost, že nás od sebe nedělil ani metr.

„Jen já, jo?"

Nevinně jsem se na něj usmála. Dobře, tak jo. Vypadá nebezpečně. Nebezpečně sexy. Cukla jsem sebou, když zafoukal vítr.

„Ehh, sorry, ale nemohl bys mě nasměrovat domů? Nějako jsem zabloudila," řekla jsem. Rozesmál se a přiblížil se ještě blíž, jako by si myslel, že si toho nevšimnu. Znervózněla jsem, ale za žádnou cenu bych to na sobě nedala znát. Vždyť je to Jacobův kamarád.

„Mám lepší nápad, dovedu tě tam. Nechci riskovat smrt od Jakea za to, že si se znovu ztratila." Ušklíbl se.

„No dovol! Nejsem blondýna!"

„Fakt?" zeptal se překvapeně. Uraženě jsem se k němu otočila zády a dělala, jako že si ho nevšímám. Zasmál se a chytl mě za ruku. V tu chvíli mnou projel neuvěřitelný pocit štěstí. Překvapeně jsem se na něj podívala. Pozoroval mě. Vydechla jsem a od úst mi šel obláček páry. Beze slov mě vzal do své teplé náruče a rozeběhl se domů.

„Neblázni, jsem těžká," špitla jsem mu do ucha, ale nepouštěla jsem se ho.

„Možná trošku." Ušklíbl se. Bouchla jsem ho pěstí do ramene, ale on jakoby to necítil a pokračoval. „Teď se ale musíš zahřát. Jsi pořádně promrzlá. To je taky nápad, jít tady ven v noci jen v mikině." Zakroutil nade mnou hlavou.

„Ty máš co říkat," zašeptala jsem, ale on se jen usmál. Zavřela jsem oči a nechala se unášet pocitem bezpečí do doby, než mi přes víčka začalo prosvítat světlo od rozsvícené lampy u domu.

Paul mě položil na zem, ale pořád mě přidržoval, jako bych mohla každou chvíli spadnout na zem. Nevadilo by mi to, pokud by mě zachytil on.

Teprve teď mi došlo, že mě pozoruje. Zrudla jsem a sklopila oči k zemi. On mi ji ale jednou rukou zvedl tak, aby mi viděl do očí. Koukla jsem do těch jeho. Byly tmavé, skoro černé a přesto jsem věděla, že bych se v nich mohla donekonečna utápět.

„Rachel, pojď už domů!" ozval se zevnitř tátův hlas. Ušklíbla jsem se a odtrhla od Paula pohled.

„Už jdu!" křikla jsem nazpět a otočila se na mého zachránce.

„Musím jít," špitla jsem a chtěla odejít, ale po prvním kroku jsem se otočila a popošla k němu.

Dřív než stačil zareagovat, vlepila jsem mu na tvář pusu.

„Jsi můj zachránce. Děkuju."

Autor: Rosette (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčí otisk - Paul: