Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Upíří city jsou silnější

07.06.2011 (15:00) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 24× • zobrazeno 3192×

Bez špetky citu

Smrt je jen pocit

Alice:

Vyjekla jsem, když jsem zahlédla známou postavu sklánějící se k Bellinu krku. Chtěla jsem ji zarazit, ale jak to udělat, když Amazonky neuznávaly moderní techniku a já byla tisíce kilometrů daleko?

Bella tak tak dokázala promluvit. „Edwarde, Cullenovi, odpouštím vám.“

Zafrina se Sennou si vyměnily překvapený pohled. Došlo jim, že se známe a vzápětí jsem zaslechla Zafrinin výkřik: „Kachiri, přestaň!“

Pak se vize změnila a já spatřila čtyři ženy se stejně krvavýma očima, běžící džunglí jako vítr.

Otřeseně jsem zamrkala a Jasper si mě okamžitě přivinul k sobě. Cítil mé emoce, a tak mě jen držel a líbal mě do vlasů. „To bude dobré, všechno bude v pořádku… Zase ta vize?“

Přikývla jsem a na okamžik jsem zavřela oči. Tahle vize mě pronásledovala už více než měsíc, poprvé ale neskončila po Zafrininu výkřiku. „Bella… ona nezemřela! Je s nimi.“

Usmála jsem se na Jaspera a ve chvíli, kdy jsem to dořekla, jsme byli obklopeni rodinou.

Edward se domáhal ujištění. „Jsi si jistá, Alice?“

Trochu váhavě jsem přikývla. „Všechno do sebe zapadá. Podle té vize je z ní upírka.“

Napětí v místnosti by se momentálně dalo krájet.

Carlisle přejel pohledem po ostatních a rozhodl tak, jak každý doufal, ale nikdo si netroufal to navrhnout. „Sbalte se, pojedeme na výlet. Musíme znát pravdu.“

Nadšeně jsem vyjekla a nadskočila. „Jo!“

Emmett můj rozzářený úsměv sdílel, vítězně si uhodil pěstí do otevřené dlaně druhé ruky, jako by se chystal na souboj. „Super, bude tóčo!“

* * *

Carlisle s Jasperem se celou cestu snažili naše nadšení mírnit poukazováním na to, že jsme se nerozešli úplně v dobrém a Bella se bude těžko ovládat vzhledem k tomu, že je celkem čerstvě novorozená. Nikoho z nás to ale příliš netrápilo. Byli jsme zvědaví, jak vypadá, a hlavně jsme pevně věřili, že teď už bude všechno v pořádku. Vždyť konečně padly veškeré zábrany, které nás oddělovaly – Bella byla jednou z nás. Konečně mohla být šťastná s Edwardem, mohly jsme se spolu bez obav přátelit a Jasper už se nemusel děsit, kdy na ni zaútočí.

Vize mě vedla na jedno určité místo. Nedočkavě jsem ostatní popoháněla, což bylo dost zbytečné, protože i bez mých poznámek letěli nejvyšší rychlostí, kterou byli v džungli schopni vyvinout. Každou chvíli jsem se snažila nahlédnout do budoucnosti, ale neviděla jsem víc, než ty čtyři zalité slunce, stojící na břehu řeky.

Edward se mi držel po boku a napínal zrak, aby viděl co nejdál. Tušila jsem, že by se nejraději rozeběhnul napřed, ale buď si netroufal strachy, že před ním Bella uteče, nebo nechtěl riskovat, že to místo přehlédne. Nedočkavost z něj jen sršela, stejně jako jeho láska.

Byla jsem si jista, že se blížíme. Stromy začaly řídnout a já trochu zpomalila, aby nás doběhli i ostatní. Vzpomněla jsem si na Jasperovo varování. Bella byla daleko silnější než kdo z nás. Pokud by se rozhodla zaútočit, neměli bychom šanci ani s našimi zkušenostmi.

Bella:

Stály jsme vedle sebe trochu přikrčené, jak nám velel instinkt, pokud by bylo nutné zaútočit nebo utéct – podle toho, co by bylo výhodnější.

Nasávala jsem vzduch, abych dokázala identifikovat vetřelce co nejdřív. Chřípí se mi dmulo – ten pach mi byl povědomý. Ve chvíli, kdy vystoupili ze stínu stromů, Zafrina, Senna a Kachiri své postavení uvolnily a rty se jim roztáhly do úsměvu stejně jako ústa Cullenových. Podle toho, co mi Zafrina vyprávěla, se znali už léta, a tak jim teď vyrazily naproti, aby se s nimi přivítaly.

Já narozdíl od nich ztuhla. Vzpomínky mě zavalily jako lavina a spolu s nimi přišla bolest. Byla tak živá, jako by mě od jejich odchodu nedělily roky, ale pouhé hodiny. Dala se směle přirovnat ke spalující žízni, kterou jsem cítila hned po probuzení. Zafrina tvrdila, že lidské vzpomínky časem vyblednou, ty mé ale zůstávaly až příliš jasné. Občas se mi zdálo, že je má lidskost ještě držela v mezích hráze, kterou proměna strhla s sebou.

Možná se tu ale neobjevili jen tak. Třeba to věděli. Edward s Alicí na mě upírali nadšené a toužebné pohledy, jako by čekali na znamení, aby se mohli přiblížit. Ti dva mi ublížili nejvíc. Milovala jsem je… možná je ale dobře, že tu jsou. Už nejsem ten ubohý lidský červ svázaný konvencemi a tím, co se má a nemá dělat. Konečně nadešla chvíle zúčtování.

Vycenila jsem zuby a zavrčela, sotva Alice udělala krok, aby se ke mně přiblížila. Přijde na řadu, ale první… první bude on.

Pochopila mé varování a zastavila se. Jasper jí byl v mžiku po boku. Toužebně se na mě zadívala. „Bello… jsem tak ráda, že jsi v pořádku.“

Vztek mi zabublal v hrdle a hysterie hrozila propuknout naplno. Sarkasticky jsem se zasmála, můj smích však neměl s veselostí nic společného. „V pořádku? To budu, až se pomstím.“

Zaměřila jsem svou pozornost na Edwarda a maximální rychlostí, kterou jsem byla schopna vyvinout, jsem se k němu rozběhla. Nečekali, že zaútočím, když mě však Edward viděl, došlo mu, o co se snažím, a tak se trochu rozkročil, aby náraz ustál. Viděla jsem, jak zaťal pěsti, ale dál je držel spuštěné u těla. Překvapilo mě, že se nechtěl bránit, ale použil je jen, aby měl pevnější postoj.

Rána, když jsme se srazili, byla ohlušující. Odhodila ho pěkných pár metrů dál a nedala jsem mu šanci, aby se vzpamatoval. Vyrazila jsem za ním a mé pěsti mu zasazovaly smršť úderů. Moje zlost pořád stoupala. Edward se nebránil, jakoby si myslel, že si to zaslouží, ale to mi nestačilo. Chtěla jsem ze sebe dostat všechnu bolest a pocit zrady, kterou jsem cítila tehdy i teď, zatímco on jen stál. Vypadal jako trpělivý rodič, který čeká, až se jeho nezdárné dítě vybouří a samo uklidní. Nerozuměla jsem jeho odevzdanosti a tím víc mě provokovala.

Nikdo z ostatních se neodvážil zasáhnout, i když jsem na to čekala. Chtěla jsem, aby mi dali záminku vrhnout se na ně. A pak jsem si všimla Emmetta. Byl nejspíš jediný, kdo se touhle prapodivnou situací bavil. Ležérně se opíral o strom s rukama založenýma na prsou. „No páni, tak tohle stojí za podívání. Kolikrát jsem si přál dát Edwardovi za uši, ale koukám, že Bella mu splácí i za mě. Nemáte někdo popcorn?“

Rozlíceně jsem se otočila a skokem dravé šelmy jsem se k němu dostala. Uhodila jsem ho oběma rukama - rychleji, než stihl opustit svou přezíravou pózu, takže vlastním tělem přelomil vzrostlý strom, o který se opíral, a další, který stál za ním, vyvrátil z kořenů.

Jasper zadržel Rosalii, která se chtěla vrhnout Emmettovi na pomoc. Věnovala jsem jim plamenný pohled, naklonila jsem se nad na zemi vyjeveně ležícího Emma a zasyčela. „S tebou si mám taky co vyřizovat.“

Trochu mě zklamal tím, že se nevstal a nechtěl mi to oplatit, a tak jsem se otočila na zbytek rodiny a přemýšlela jsem, kdo bude další, na kom si zchladím žáhu. Ublížili mi všichni! Každý do jednoho. Zuřivě jsem upřesnila. „S každým z vás…“

V tu chvíli jsem ucítila příval dusivého klidu – Jasperova práce. Snažila jsem se s jeho schopností bojovat, ale věděla jsem, že je to zbytečné. Chtěla jsem sejmout ještě aspoň jednoho dalšího… Udělala jsem pár klopýtavých kroků, jenže mé tělo přestalo spolupracovat. Souboj s klidem, jemuž jsem se nechtěla podvolit, mi vynesl v usilovný záchvat nevolnosti. Chytila jsem se za žaludek, pak jsem se zlomila v pase a zhroutila se do kleku. Další boj byl zbytečný, a tak jsem jen čekala, až nevolnost ustoupí. Ze rtů mi vycházely bezmocné vzlyky.

V tu chvíli se ke mně rozběhla Esmé. Chtěla jsem vyskočit a utéct. Mohla přece využít situace… Ona si však ke mně klekla, přitáhla si mou hlavu na hruď a kolíbala mě ze strany na stranu bez ohledu na Carlisleovo varování. Při prvním doteku jsem sebou cukla, ale pak jsem se nechala konejšit. Přesně tohle mi chybělo. Esmé byla jako moje matka, tak starostlivá, hodná a milující. Překvapilo mě množství citu, které jsem k ní i po té době cítila - málem mě to porazilo a já si poprvé dovolila pustit ven všechno zoufalství, které jsem kdy cítila.

Stáli a dívali se na mě, stejně jako Amazonky. Nijak nezasahovali, ani nemluvili a já jim za to byla vděčná. Už příliš dlouho jsem se ovládala a emoce během toho desetiletí, co jsem je držela pod pokličkou, nabobtnaly.

Když jsem se dokázala trochu uklidnit, zvedla jsem hlavu a zahanbeně jsem zašeptala. „Tolik to bolelo! Chtěla jsem, abyste tu bolest pocítili i vy.“

Esméina tvář stáhla soucitem. Políbila mě na čelo a přiměla mě, abych se na ni podívala. „Miláčku, my přece trpěli stejně jako ty. Chyběla jsi nám víc, než si dokážeš představit, ale bylo to nutné…“

Dívala jsem se jí do očí, abych se ujistila, že svá slova myslí vážně… a náhle přišel moment, kdy jsem věděla, že už to nesnesu. Musela jsem okamžitě pryč. Zvedla jsem se a rychleji, než kdokoli stačil zareagovat, jsem se rozběhla pryč.

Prudce jsem se otočila a oddechla jsem si, když jsem skutečně spatřila Zafrininu tvář. Jakkoli bych dala přednost samotě, byla jsem vděčna, že Cullenovi zastavila. S ní jsem se na rozdíl od nich bavit dokázala.

Zafrina se postavila vedle mě a chvíli se jen tiše dívala po okolí tak jako já. Možná si potřebovala srovnat myšlenky, nebo najít nejlepší slova. Když promluvila, její hlas byl tichý a zněl zvláštně měkce. „Když jsem se stala upírkou, vyděsila mě představa, že bych už nikdy neviděla mé nejlepší přítelkyně. Byly jsme jako sestry – Kachiri, Senna a já. Život bez nich…“ Pokrčila rameny a udělala rukou gesto. „…jako by nebyl. Ne že jsem si ho nedovedla představit. Já bez nich nežila, jen jsem přežívala. Když mi to došlo, napnula jsem všechnu sílu, abych dokázala odolat co nejdřív a jakmile jsem si byla jista, vrátila jsem se do vesnice a obě proměnila.“

Dívala se mi do očí, dokud jsem neuhnula pohledem. Teprve pak pokračovala: „Byla jsem nesmírně sobecká a slabá, uvědomuji si to. Odsoudila jsem ty, které jsem milovala nejvíc na světě, aby sdílely můj osud. Společně ale přestal být břemenem. Měla jsem neuvěřitelné štěstí, že mi to ani jedna z nich nikdy nevyčetla.“

Opět se na mě zadívala. „Znám Carlislea i ostatní členy jeho rodiny a vím jedno – oni nejsou slabí ani sobečtí. Pokud odešli, neudělali to proto, že by jim na tobě nezáleželo, ale právě naopak.“

Stála jsem a snažila se nalézt argument, který by její obhajobu smetl ze stolu. Až příliš dobře jsem si ale byla vědoma, že má pravdu. Kdyby o mě skutečně nestáli, tak by tu nebyli. Stačilo přece tak málo - jen zapomenout…

„Potřebuji přemýšlet.“

Zafrina přikývla a usmála se. „Máš všechen čas světa.“

Vzápětí zmizela mezi stromy a nechala mě samotnou, jen s mými myšlenkami. Konečně jsem měla příležitost podívat se do svého nitra. Hledala jsem bolest a zlost, na které jsem byla zvyklá. Provázely mě životem už tak dlouho, že bylo podivné čelit faktu, že mě nadobro opustily. Na prázdné místo, které po nich zůstalo, se polehounku, plíživě jako mlha, začaly vkrádat jiné city. Soucit, pochopení, pocit spřízněnosti a… láska. Mimoděk jsem si objala hrudník, jako bych se chtěla ujistit, že mi tyhle city neutečou. Tak dlouho jsem si je nedovolila pocítit. Proč jsem si nepřiznala, že mi chyběly? A teď to vše cítím najednou. Chtělo se mi brečet i smát zároveň… A pak mi došlo, že to všechno je proto, že se cítím šťastná. Jako by to byl poslední kousek skládačky, který zapadl na své místo, abych si mohla prohlédnout celý obraz. Vždyť já je milovala. Každého z nich… ale nejvíc toho, jehož oči se dokázaly dívat tak něžně, láskyplně a zároveň bolestně.

Uvolnila jsem ruce, kterými jsem si stále ještě svírala hrudník a na zkoušku jsem pustila část své radosti ven. Mé koutky se okamžitě zvedly a z mých úst poprvé po hrozivě dlouhé době vyšel naprosto upřímný smích. Okouzleně jsem naslouchala tomu zvuku, pak jsem zaklonila hlavu a bláhově šťastná jsem se zatočila. Miluju! Zase to dokážu… A moje svoboda tím neutrpěla. Odteď budu svůj život žít naplno beze strachu z toho, co si budou myslet ostatní.

K čertu s nimi, žijeme přece jen jednou!

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří city jsou silnější: