Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Upíří bál

30.06.2014 (16:00) • KateDenali11 • FanFiction jednodílné • komentováno 6× • zobrazeno 2126×

Obrovskou místností s narůžovělými tapetami, naleštěnou podlahou a stoly, které se prohýbaly pod všemi lahůdkami, jaké si dovedete představit, se ozývala hudba. Rychlá, radostná a veselá, přestože na dnešním večeru nebylo veselého vůbec nic. Uprostřed sálu bylo snad milion tanečníků. Každý tancoval. Úplně každý. Nikdo nezůstal na ocet. Bohužel ani já ne...

Ženy měly na sobě honosné a velice zdobné šaty, jenž častokrát vážily více než ony sami, na hlavách napudrované paruky v barvě čerstvě napadaného sněhu. Kolem krku drahé náhrdelníky a v uších drobné, perlové naušnice. Muže naopak zdobily pestrobarevné kabátce se zlatými knoflíky, naleštěné střevíce od těch nejlepších ševců a stejně bílé paruky, které u některých jedinců schovávaly přicházející pleš.

Má partnerka vypadala jako všechny ostatní. Díky své široké sukni se občas dotýkala ostatních tanečníků, silně napudrované tváře občas zrůžověly při pohledu na můj andělský obličej. Upírala na mě svá velká, modrá kukadla a vždy, když stydlivě sklopila zrak, se její řasy zdály být ještě delší, jestli to vůbec šlo. Byla roztomilá a svým způsobem okouzlující, měla však jednu velikou vadu. Mluvila. Neustále mluvila. A nějak se jí nechtělo přestat...

„Víte, nemohla jsem uvěřit tomu, když jsem dostala pozvánku sem! Už jako malá holčička jsem o tom snila a stále se vzpamatovávám z toho, že tu teď jsem a dokonce tančím s vámi! To je tak vzrušující! Pane, skutečně jste měl vidět, jak se mé malé sestřičce rozsvítila očka, když jsem jí oznámila tu radostnou novinku... Dokonce mi slíbila, že bude tou nejvzornější mladou dámou, pokud jí všechno dopodrobna vypovím... Ta bude mít takovou radost, až jí to všechno povím...” brebentila.

Na slečnu s tak stydlivým pohledem byla až moc hlasitá...

Píchlo mě u mého kamenného srdce, když jsem v její mysli spatřil výjev její nedočkavé sestřičky. Vypadala úplně jako panenka, přesně jako její sestra... Pokud se však sama za několik let na tuto událost nedostane, nikdy nezjistí, jaké to tu je... Její sestra, má momentální taneční partnerka, se totiž domů nevrátí. Už nikdy. Někdo z mého rodu si dnes v noci pochutná na její voňavé krvi... Možná to budu já. Kdoví.

Hlasitě jsem si povzdechl.

Jak já se za svou podstatu nesnášel...

„Vy se snad též domníváte, že mi tento odstín zelené nesluší?” zděsila se a poukazovala tím na své smaragdové šaty, o kterých mi zrovna vyprávěla.

„Ach, ne! Samozřejmě, že vám to sluší... Dokonce si myslím, že jste tou nejkrásnější ženou v místnosti. Jen jste si můj povzdech špatně vyložila. Prostě se nudím, ale rozhodně to není vaše chyba, madam,” zalhal jsem pohotově.

„Ach tak. A co vás trápí, pane? Mohu-li se zeptat... Mně tento bál přijde vskutku úžasný!”

„Jenže vy jste na něm poprvé. Já už ho zažil tolikrát... Tak oslnivý jako vám mi přišel taky, když jsem se ho zůčastnil poprvé v životě...” zasnil jsem se.

Má první účast na upířím bále se odehrála před několika lety. Již tenkrát jsem byl vyspělý a ovladatelný upír, bohužel/bohudík jsem tenkrát trpěl silnými depresemi - ne, že by tomu dnes bylo jinak - a připadal jsem si znovu jako novorozený. Jako upír, co se zrovna zrodil. Jako upír, který běsní žízní jako nikdo jiný. Zavraždil jsem tenkrát víc jak polovinu našich lidských hostů, bez ohledu na cokoliv. Tohle se dělat nesmělo, ale můj otec Carlisle a zase jeho otec, náš vládce - Aro, z toho měli takovou radost, že mě nechali užít si. Z toho krvavého tranzu jsem se dostal až tenkrát ráno, když na mé bledé tělo dopadlo mnoho slunečních paprsků a já si poprvé zcela uvědomil vysokou hromadu mrtvých těl pode mnou.

Bolestivě jsem zasténal - byla to má nejhorší vzpomínka.

„Proboha, pane, je vám něco?” strachovala se okamžitě ta upovídaná blondýnka. Věděl jsem, že je blond, díky pramenům vlasů, jenž jí vykukovaly zpod paruky.

„Šlápla jste mi na nohu,” zavrčel jsem, jelikož mě už pěkně štvala.

„Ale já ne...” chtěla se okamžitě bránit, ovšem její vztek zkrotil můj bratr Jasper a já ho nepřátelsky zpražil pohledem. On se jen lišácky ušklíbl.

Zajisté by bylo lepší, kdyby se začala bránit, abych se na ni rozhněval ještě víc a zabil ji. Poté by se nádherný bál zvrtl v krvelačnou vřavu a tahle noc pro mé potěšení skončila dříve, než bylo původně v plánu. Jenže ten zmetek, ten blonďatý spratek, mě nenechal to skončit. On si tuhle noc prostě musel vychutnat co nejvíce...

Konečně muzikanti přestali hrát tu málem nekonečnou píseň a pustili se do jiné, což znamenalo výměnu partnerů. Sálem se rozezněla spousta rozverných a hravých tónů a v mé náruči přistála další napudrovaná chudinka z bohaté rodiny.

Tahle byla naštěstí méně upovídaná. Občas mi položila otázku týkající se bálu, hudby a mé rodiny. Sem tam se dokonce zeptala, jestli jí to sluší. Jinak však ani nepípla.

Rukama mi za večer prošlo nespočet mladých dam, všechny byly napudrované, krásně voněly a vrhaly na mě svůdné pohledy. Já se občas usmál, prohodil jakousi lichotku a tím to končilo.

Najednou muzikanti přestali hrát, každý hudební nástroj utichl, dokonce i flétny, které zaslechl málokdo. Odbila totiž jedenáctá hodina. Byl to čas, kdy byli muži nejvíce opilí, ženy naopak nejvíce přecpané sladkými zákusky, jenž během tance stihly někde ukořistit. Na pódium, které patřilo celou noc jen a jen muzikantům, vystoupal Aro a zářivě se usmíval, momentálně mu patřila pozornost všech přítomných.

„Vítejte na tomto každoměsíčním bálu! Abych byl upřímný - nikdy jsem se tolik nebavil jako dnes a vřele doufám, že u vás to je stejné,” začal velice přeslazeným hlasem, „nyní odbila jedenáctá hodina, a jak se tak dívám, zábava je v plném proudu. Přeji vám příjemné strávení zbytku noci a přeji vám, aby to byl ten nejlepší zážitek ve vašem životě!” dokončil svůj naučený proslov, který opakoval každý první den v měsíci. Stále dokola...

Spíš poslední zážitek, pomyslel jsem si hořce a zašklebil se.

„Dobrý večer, pane,” ozval se velice mladý hlas za mými zády.

Otočil jsem se a spatřil další z mnoha dívek. Vypadala stejně obyčejně jako všechny ostatní. Na hlavě měla závaží v podobě vysoké paruky, usmívala se na mě růžovými rtíky a dívala se na mě zpod dlouhých řas. A přece jen nebyla tak obyčejná. Čokoládová barva jejích očí mi přišla nejkrásnější na světě, její rty byly ty nejsvůdnější a pak její vůně... Jen s velkým sebezapřením se mi podařilo jí pozdrav opětovat.

Byl jsem tak očarovaný její kouzelnou vůní, zpěvem její krve, že jsem ani nedokázal pomyslet na to, že bych se jí měl dotknout... Bohužel mě někdo z rodu polil studenou sprchou v podobě svého daru a já ji uchopil a začal s ní tancovat. Mé tělo se pralo s tím ohněm, který mi šeptal, abych se jí dotkl víc, abych ochutnal tu životadárnou tekutinu, jenž jí proudila v žilách, ale já... Nemohl. Skutečně jsem nemohl.

„Kdo jste?” vypadlo ze mě tak náhle, že jsem si to málem ani neuvědomoval.

Má nezdvořilá otázka mě ovšem netrápila tolik, jako fakt, že jsem ji neslyšel...

„Isabella Swanová, pane.” 

Isabella... Její jméno mi znělo v uších ještě nějakou chvíli. Byla tak mladá a nevinná, už od pohledu... 

„Kolik je vám let?” vyptával jsem se dál bez jakéhokoliv ohledu na etiketu. Isabella to však přešla bez mrknutí oka a odpovídala na mé dotazy.

„Patnáct, pane.”

„Patnáct?!” podivil jsem se a upíral na ni překvapený zrak, div mi nevypadly oči z důlků. Byla opravdu velice, velice mladá, myslím, že dokonce nejmladším hostem za historii tohoto bálu vůbec. Většinou byla hranice sedmnáct, osmnáct let, tak proč ta výjimka?

„Ano, pane, nezdá se vám něco?” tázala se pro změnu ona.

Její hlas byl líbezný, něžný, ale ještě jsem v něm zaslechl kousek dětskosti. A to bylo... roztomilé, nové. Během tance, jenž byl nekonečně dlouhý a pomalý, jsem si prohlédl zbytek jejího těla, nejen obličej. Na to, že byla tak mladá, byla v jistých partiích už značně... vyvinutá, ale viděl jsem už větší nádheru. Pas měla útlý a boky rozšířené, díky sukni šatů jsem však nemohl určit, jak moc rozšířené. Celkově byla nízkého vzrůstu.

„Ne, všechno je v pořádku, slečno, jen... Jen jste asi nejmladším hostem všech dob,” pousmál jsem se na ni a zadíval se do těch čokoládových studánek, snad abych z nich něco vyčetl, když už je mi uzavřená její mysl. Nespatřil jsem v nich však nic, jen odlesky od plamenů svíček.

Copak mi zůstane uzamknuta celá? pomyslel jsem si poněkud zoufale.

„Ach tak... A kolik je vám, pane?” zajímala se a skousla si u toho spodní ret, tudíž jí zůstal malý otisk růžové rtěnky na zubech.

„Sedmnáct,” odpověděl jsem, leč ve skutečnosti mi bylo mnohem více.

„Ani neznám vaše jméno,” podotkla, aniž by zauvažovala nad mým věkem, jak by to udělal kdokoliv jiný.

Byla to vskutku zajímavá osoba.

„Jsem Edward, Isabello,” přešel jsem od slečny ke jménu. Stejně dnes zemře, tak už na tom nesejde.

„Všichni jste tu tak zvláštní a já nemůžu přijít na to - proč,” podotkla po chvíli ticha. Ticha mezi námi ovšem, místností stále zněla hudba a hlasy tanečníků a tanečnic.

„To brzo zjistíte.”

Přestože skladba už dohrála a já se měl s Isabellou rozloučit, odstrčil jsem dívku, jenž za mnou kvůli tanci přišla, stranou a dál výřil v rytmu hudby s Isabellou v náručí. Ta to opět přešla bez mrknutí oka, jen bledé tváře jí zahořely a srdíčko se rozbušilo. Byla teplá a překrásně voněla - nejlépe v místnosti -, i tak jsem však netoužil po její krvi. Můj chtíč se zaměřil na její tělo, mysl.

„Proč na mne tak hledíte?” vytrhla mě z myšlenek.

„Překrásně voníte a moc vám to sluší,” vyhrkl jsem první věc, která mě napadla, a kupodivu jsem ani nemusel lhát.

„Voním?” zahihňala se nervózně. „Ale já žádný parfém nepoužila.”

„Já ani parfém nemyslím... Vaše krev krásně voní,” poznamenal jsem bez známek emocí.

„Žertujete,” oplatila mi se stejnou vážností a ještě povystrčila bradu, aby mi ukázala, že já ji jen tak nedostanu.

„Nežertuji, já to myslím naprosto vážně,” trval jsem na svém a spatřil náhlou změnu.

Její oči už nebyly pouhé studánky plné tajemství, která ovšem neprozradí. Teď to byly dva čokoládové ledovce s odleskem strachu. Byla chytrá, a tak jsem jí nemusel moc dlouho přesvědčovat. Došlo jí to.

„Co jste zač?” šeptla a stiskla mě pěvněji, ačkoli bych čekal přesný opak.

Než jsem však stačil odpovědět, někdo z mé rozsáhle rodiny nevydržel a sálem se rozlehl bolestný výkřik plný paniky a děsu. Najednou, zničehonic - jako mávnutím kouzelnou hůlkou - se z překrásného bálu stalo bojiště. Bojiště lidí a upírů. A kdo myslíte, že vyhrával?

Rozhlédl jsem se a spatřil mladičká dvojčata - Jane a Aleca - jak se perou o doposud žijící mladou dámu. Vytrhnout se jim nemohla, na to byla oproti nim příliš slabá, tak alespoň vřeštěla jako šílená. Očekával jsem, že jí odtrhnou ruce od těla, ale nestalo se tomu tak. Její celé tělo se rozpůlilo a na zem z ní vypadaly všechny orgány, mozek jako posledí s nechutným zvukem dopadl na zplasklé plíce.

Starší lidský muž, který to všechno viděl, si pozvracel zřejmě nové kalhoty. O něj se brzy postaral Aro a přisál se mu na krk. A nebyl jediný. Spoustu upírů už se živilo ze své oběti.

Mezitím se na mě Isabella přilepila, cítil jsem i přes vrstvu oděvů její zuřivě bijící srdce. Nechápu proč, ale cítil jsem nutkavou potřebu ji ochránit, zajistit, aby tuhle zvrácenost přežila. Uchopil jsem její drobnou ruku do své a rychle ji odváděl pryč.

„Pojďte, rychle,” vybídl jsem ji naléhavě a ani nečekal na odpověď.

Zavedl jsem ji co nejrychleji do sklepa, ačkoliv ke mně doléhaly Arovy myšlenky, ať si nehraju na hrdinu, ať jsem poslušný jako vždy. Ať jí vyrvu život ze žil.

„Edwarde, počkejte!” nařídila mi a já se bláhově zastavil.

„Vy se mne nebojíte?” zeptal jsem se na otázku, která mě tížila už několik minut.

„Proč bych se vás měla bát, když mi zjevně zachraňujete život?!” podotkla a po tváři jí stekla jedna teplá slza. Rychle jsem ji utřel a nechtěně (i když to byl naprosto báječný pocit) ji pohladil po tváři.

„Musí vám být jasné, že se vám to nepovede,” řekla mi zpříma a měla pravdu. Nikdo nás sice nepronásledoval, ale věděl jsem, že Aro nebo kdokoliv jiný zařídil, abychom se nedostali ven.

Mohl bych vás přeměnit, proběhlo mi hlavou, ale nahlas jsem to neřekl. Nemohl bych z ní udělat takovou zrůdu, jakou jsem byl já sám. A čemu by to pomohlo? Stejně by ji roztrhali a zapálili. Nebyla vybrána.

„Oni vás zabijí, Isabello.”

„Já vím, vysají mi krev, jenže já... Já nechci, aby to udělali. Když už někdo, tak vy, Edwarde, prosím!” zaúpěla a já spatřil tu paniku, jenž jí otřásala. Nevím, jestli se bála toho, že ji zabijou, toho, že jsem upír, nebo snad faktu, že se odsud už nikdy nedostane. Jedno mi bylo ale jasné - strach rozhodně měla...

„To vám nemohu udělat!” odporoval jsem.

„Prosím, Edwarde, moc vás o to žádám! Já nechci umřít jejich rukou... Já chci umřít tou vaší, neboť jste ke mně byl alespoň upřímný a nic na mě nehrál. Já cítím, že... že... vy nejste tak úplně součástí tohohle divadýlka. Tak prosím, udělejte to pro mne, splňte mi mé poslední přání,” rozvlykala se, a když už viděla, jak chci nesouhlasně zakroutit hlavou, z paruky si vytáhla dlouho a ostrou pinetku, pevně ji uchopila roztřesenou rukou, přitiskla si ji na krk a řízla. 

Z hrdla se jí začala valit krev, pomalu ochabla a padla mi do náruče. Zíral jsem na tu životadárnou tekutinu a nemohl se soustředit na nic jiného. Chtěl jsem odolat, tak strašně jsem chtěl, jenže monstrum ve mně bylo silnější a já přitiskl ústa na ránu. Sál jsem a sál, na jazyku jsem pociťoval takovou slast!

Tak tohle je ráj, pomyslel jsem si, a když už nic nepřícházelo, otrhl jsem se od jejího hrdla a zadíval se jí do obličeje. Byla mrtvá, těžká a pomalu chladla. Přesto mě však po celou tu dobu pozorovala a já teď spatřil světlo opouštějící její oči, které jsem tak miloval.

Isabello, byla má poslední myšlenka, po které jsem si přitiskl její ochablé tělo k tomu mému ledovému a něžně ji políbil. Nahoře v patře zněl Carlisleův vítězný smích... Zase nade mnou vyhrál. A nejen on. Zase jsem prohrál svůj vnitřní boj. Zase... Zase se ze mě stala zrůda... Zase.

Autor: KateDenali11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří bál: