Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Třeba to není konec aneb rok 2150

08.08.2010 (16:15) • KatBriam • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 2135×

27. března, roku 2150, pět minut po půlnoci, 153 den samoty

Zápis z deníku Izabelly Baudelairové

Jaké to je, být poslední žijící člověk na světě? To vám klidně prozradím, je to příšerné. Prozradím vám, jak šla naše populace pryč.

Byly to drogy, 3. světová válka, ale největší roli v tom všem měli upíři.

Jak byste si představili ožívající legendy? Lidé netušili o jejich existenci, dokud nezačali monitorovat pohyb v kanálech kvůli bezdomovcům, kteří tam často přicházeli o život. Teď už vím proč. Byli tam upíři, statisíce upírů v podzemí, žíznící po naší krvi.

Před rokem dostali bráchu, před půlrokem sestru a teď jsem jen já. Mám jediné štěstí, že upíři jsou stejní jako v našich příbězích.

Krvelační, agresivní, nemůžou na slunce, dají se probodnout dřevem a nemají rádi kříže a svěcenou vodu. To je má jediná šance na přežití, takže se mi nedivte, že se sebou v batohu nosím dřevěné kůly, láhev svěcené vody, pár křížů a pistoli se stříbrnými kulkami.

A vlastně není tak docela pravda, že jsem sama. Mám psa jménem Iris. Je to německá ovčačka bílé barvy. Skvělá ochrana s dobrým čuchem. Ucítí upíra na 200 metrů a já mám dost času vytáhnout baterku s ultrafialovým zářením. To upíra hezky popálí a já mám čas na útěk…

Mám jen malé zásoby potravin, ale žiji v prázdném velkoměstě, kde je dostatek bytů se zásobami. A pár zahrad s ovocem…

Každý den se musím stěhovat na jinou část města, aby mě ty bestie nedostaly. Přes den se přesunu, najím a spím. V noci jsem zticha vzhůru a poslouchám i ten sebemenší zvuk.

Je těžké být poslední. Ale to, že jsem poslední nevím určitě… I když za 1 rok vyhladili upíři původních 5 miliard obyvatel, kteří zbyli po 3. světové, možná ještě někdo žije, někde… I když já to už nezjistím, když se skrývám v ulicích Barcelony.

Třeba někdo po mé smrti najde tenhle deník a vynalezne zbraň proti upírům. Jenomže je jich tolik… Ty by nevyhladila ani atomovka.

Najednou se mrakodrapem, kde byla ukrytá, rozduněla hlasitá rána jako po výbuchu granátu. To rozzuřený vyhladovělý upír objevil Bellin pach a rozboural ocelové vchodové dveře dole v přízemí. Dívka ztuhla a pes ležící vedle ní zavrčel.

Teď budu muset končit, už si pro mě jdou. Třeba to pro tentokrát bude moje smrt a mé utrpení skončí.

Dívka zavřela knížečku a dala ji do černého batohu, který osvětloval plamen malé svíčky. To bylo jediné osvětlení, které si přes noc dovolila. Z batohu vytáhla láhev svěcené vody a udělala s její pomocí kolem sebe malý kruh. Ten upíra chvíli zdrží.

Pak poloprázdnou láhev nahradila pistolí, kterou si zastrčila za opasek a dobře naostřeným kůlem, se kterým už zabila pět upírů.

Pomalu se postavila a otočila se čelem k zavřeným dveřím. Domem se rozhlehl řev upíra, pološíleného hladem. Jak dlouho už nejedl? Věděl to přesně, dva a půl měsíce nikoho nenašel.

Pak ale uslyšel za sebou zvuk a povšiml si druhého upíra, který byl stejně hladový jako on. Zabili se navzájem, v krátkém souboji.

Dívka se pomalu odplížila ke dveřím a otevřela je. Za nimi uviděla mrtvoly dvou upírů, kteří se roztrhali na kousky.

Jaké štěstí ji dnes potkalo. Do úsvitu zbývá ještě 6 hodin, to nějak přežije. Musela si pospíšit. Jestli slyšel řev a zápas jiný upír, bude tu do pár minut.

Vrátila se do bytu, vzala batoh a rychle vystoupala schody nahoru na střechu. Překročila dráty od hromosvodu, umístěné po celé ploše střechy, a stoupla přesně na okraj a jediným skokem překonala třímetrovou vzdálenost mezi dvěma střechami. Pes ji hned následoval. Takhle překonali ještě dvě další střechy, než se rozhodla zajít dolů a zůstat v dalším bytě zbytek noci, jestli ji někdo nepřekvapí. Další nezvaný host.

Usadila se, položila se vedle Iris a pevně ji objala v gestu bezpečí. Dokud má ji, je to dobré.

Zbytek noci přečkala bez nehody. Když začalo svítat, došla k oknu, otevřela ho a zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu. Přežila noc, a to bylo dobrým znamením. Třeba přečká i tu dnešní. V kuchyni našla konzervy s potravinami a k snídani si udělala párky. Ve špajzce našla pár kusů sušeného masa, které zabalila do batohu a přidala k nim i pár konzerv zeleniny a ovoce. Potřebuje vitamíny.

Hodně ji potěšilo, když v mrazáku mrtvých obyvatel tohoto bytu našla knedlíky z bramborového těsta s uzeným masem. Má na dnešek oběd.

Pak i s Iris vyrazily z domu ven. Hodinky na její ruce ukazovaly 5 minut po 7 hodině. Prázdné ulice byly zarostlé trávou, některá auta byla potřísněna starou zaschlou krví, pár zvětralých koster se válelo na zemi, vedle stromů, kterým se tu náramně dařilo.

Se slzami v očích odvrátila dívka pohled od té zkázy. Proplétala se mezi auty, která zůstala tam, kde je jejich majitelé nechali, když přišli o život. Hledala vhodný dům na odpolední šlofíček a krutou noc.

Dům našla vedle bývalé býčí arény, která byla zarostlá břečťanem a jinými tahavými rostlinami. V jejích temných zdech se přes den skrývalo hodně upírů.

Vloupala se do rodinného domu a pečlivě zabarikádovala vstup. Iris poslušně čekala po jejím boku a vrtěla ocasem.

Dívka, po přisunutí těžkého šatníku za dveře, odešla do kuchyně, stáhla si batoh ze zad a vyndala z něj odpolední jídlo. Dala do hrnce knedlíky, zapnula sporák a dala to vařit.

Spokojeně si pobrukovala, dokud si nevšimla Irisiny ostražitosti. Vypnula vařič, sklonila se k ní a zajela jí prsty do teplého kožichu.

„Co cítíš, holka moje?“ zašeptala.

Pes zakňučel, a pak se se zaštěkáním vrhl ke dveřím, které vedly do sklepa.

Dívka se vylekala. Měla pořádně zkontrolovat dům, než se rozhodla tu zůstat. Co když je v tom sklepě upír? Vrátila se k židli, kde měla batoh a vytáhla z něj kůl. Dala si ho za kalhoty a zpoza pásku vytáhla pistoli, kterou hladce odjistila. Nakonec vzala baterku.

„Iris, ustup.“

Pes poslušně ustoupil z cesty a s kňučením pozoroval dívku. Byl připraven bránit svou paničku.

Izabella otevřela dveře a rychle uskočila. Nikdo na ni nevyskočil. Nervózně pohlédla čekajícího psa, rozsvítila baterku a natáhla ruce s pistolí před sebe.

Kužel světla osvětlil schody, vedoucí do tmavé místnosti. Sebrala všechnu odvahu a vkročila do tmy. Šla pomalu, schůdek po schůdku, jak ji nohy nesly. Pes kráčel těsně v jejích patách. Pak se zastavil, srst se mu naježila a on se prudce otočil doprava. Bella na jěho pohyb reagovala a okamžitě se tím směrem otočila také.

Pruh světla narazil na mladého muže, který se krčil v rohu místnosti za krabicemi od bot.

Ultrafialové světlo ho nespálilo, což znamenalo jediné. Musel být člověk. Iris k němu dohupkala a začala ho očichávat. Tiše přitom vrčela.

Dívka sklonila pistoli a nepřestala na mladíka mířit baterkou. Bylo pro ni neuvěřitelné po tolika měsících, že ještě někdo s ní žije v tomto městě. Že není sama.

„Co jsi zač?“ zeptala se, když na ni mladík upřel pohled svých smaragdových očí. Mohlo mu být tak 20 let, možná víc. Jako jí.

„Mohla bys mi přestat svítit do očí? Je to nezdvořilé,“ odpověděl místo toho mladík. Dívka trochu odklonila baterku, mířila mu na nohy.

„Ptala jsem se, co jsi zač. Kde se tu bereš?“

„Víš co? Já ani nevím. Třeba se schovávám před těmi krvelačnými monstry?!“

Bella se rozhlédla kolem něj.

„Kde máš zbraně? Jak dlouho tu jsi?“ I když měla radost, že není jediná živá, musela zůstat ostražitá.

„Jsem tu dva dny a mám jen jediný kůl. Zbytek jsem ztratil na útěku. Smím se já zeptat na tvé jméno?“

Mladík začal hladit Iris po hřbetě. To bylo dobré znamení. Kdyby měl špatné úmysly, vrčela by.

„Izabella Baudelairová. A to je Iris,“ kývla jsem na mou fenku.

„Edward Masen jméno mé,“ místností se rozlehl tichý smích.

„Vážně jsem si myslel, že už nikdo jiný není naživu. Třeba na tom nejsme tak špatně…“

Dívka pomalu přikývla. Taky si myslela totéž. Třeba se lidé jen skrývají, nepoznaní a proto šťastní.

„Pojď nahoru, mám tam oběd,“ pozvala ho. A on šel.

Při jídle si povyprávěli své příběhy a hlavou jim proudila stejná myšlenka - my nejsme sami! Třeba bude na světě ještě plno lidí a oni je vypátrají a pokusí se jich zbavit. Třeba se Bella mýlila, že není cesty zpět, že všechno končí.

A třeba měl pravdu Edward, který po celý čas své samoty doufal v život na zemi, která byla odpradávna jejich matkou.

A třeba se jednou všichni sejdou a postaví se upírům. Vyhladí je za dne, kdy jsou zranitelní a v noci se budou skrývat.

Třeba ještě naděje neumřela a oni budou žít…

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Třeba to není konec aneb rok 2150: