Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » There is always hope

10.07.2010 (15:15) • Lareth • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3140×

Po tvářích mi nepřetržitě tekly slzy a mé tělo se třáslo hlubokými vzlyky. V náručí jsem držela tělo, které již nedýchalo. Život se z něj vypařil jako pára nad hrncem. Kolébala jsem jím jako malým dítětem. Všechno se zdálo tak temné a propadající se do nicoty. Cítila jsem, jak mi po hlavě stéká horká tekutina, ale mě to ani trochu nezajímalo. Každou kapičkou krve ze mne odkapával život, krev sebou odplavovala i mé vědomí…

Oči, které mě neuvěřitelně pálily, jsem otevřela do ostrého světla. Jen pár okamžiků mi trvalo, než jsem si uvědomila, co se vlastně stalo. Na srdce mi opět dolehla ta nicotná tíha, jež pohlcovala srdce, duši i mne samotnou. Hledala jsem bezvládné tělo, které jsem k sobě tiskla, abych ho ochránila. Slíbila jsem, že ji ochráním. Moje tělo si opět vzaly do své moci vzlyky. Slzy mi smáčely bledé tváře. Ze všeho se mi zvedal žaludek. Vyrvala jsem si jehlu z ruky. Odporně to zabolelo, ale ani to mě nezajímalo. Chtěla jsem trpět. Každý člověk má na světě nějaké zásluhy, tudíž já si zasloužím pouze věčné utrpení za činy, které jsem způsobila. Žalostně jsem zakňučela. Tím zvukem byla přivábena sestra, jež si zděšeně přiložila ruku na ústa, jakmile se jí naskytl pohled na zuboženou a nešťastnou holku topící se v utrpení.

„Doktore!“ zakřičela a snažila se mne udržet v posteli. Z rány na ruce vytékala krev. Do místnosti vběhl blonďatý doktor. V ohbí lokte jsem ucítila píchnutí. Než jsem se propadla do tmy, vyčítavě jsem mu pohlédla do zlatavých očí. Morfin, pomyslela jsem si bez jakékoliv emoce.

Další probuzení bylo horší než to první. Ve spáncích mi pulzovala krev. Při jemném otočení jsem zaúpěla. Tentokrát jsem nebyla v místnosti sama. Na židli u mé postele seděl ten samý blonďatý doktor. Klidným pohledem do jeho tváře jsem zjistila, že se na doktora ani v nejmenším nehodí. Jeho tvář byla spanilá, ale oči smutkem přetékaly. Do mých oříškově hnědých se nahrnuly další slzy. Vzpomínky. Chci zapomenout.

„Jak se jmenujete?“ ptal se spíš kvůli mému stavu paměti. Nechtěla jsem odpovědět, avšak jaký účel by to mělo? Stejně chci umřít, tak ať alespoň nemusí složitě identifikovat tělo.

„Bella Swanová.“ Má odpověď byla tichá, ale zdá se, že ji doktor bez problémů slyšel.

„Kde bydlíte, Bello?“ Trpělivě čekal, až se rozhodnu odpovědět.

„Jestli myslíte místo, kde jsem vyrůstala, je to Chicago. Jestli se ptáte na to, kde bydlím teď, to si nechám pro sebe.“ Ve skutečnosti jsem neměla kam jít.

„Co vaši rodiče?“ zeptal se obezřetně. Do očí se mi nahrnuly další slzy.

„Mrtví…“ vzlykla jsem. Tvář jsem si nešťastně skryla do dlaní. Doktor mě pohladil po rameni.

„Jak?“ šeptl. Trvalo několik minut, než jsem byla schopná promluvit.

„Moje… moje máma před šesti měsíci podlehla rakovině a otce zastřelili, už je to sedm let.“

„A ta dívka?“ To už jsem se rozplakala naplno.

„M-moje sestra…  Anne Rose…“ Vzpomněla jsem si na její bezkrevné rty i tváře. V tu chvíli jsem viděla její mrtvé oči.

„Je mi to líto, Bello. Teď je ale podstatné tvé uzdravení…“ Doktor se pomalu zvedal k odchodu. V otevřených dveřích se naposledy ustaraně podíval do mé mrtvolně bledé tváře. Je možné, aby se člověk cítil absolutně prázdný? Ve mně tedy nezbylo vůbec nic. Ani špetka žádného citu. To bylo naposledy, co jsem s ním mluvila.

„Doktore Cullene, ona nechce jíst. Odmítá přijmout jakoukoliv stravu. Nemůžeme ji neustále udržovat na parenteální výživě, ale to vy víte.“ Jejich rozhovor jsem slyšela slabě skrze pootevřené dveře.

„Já vím, Trudy, já vím. Tohle už ale není případ pro nás. Nemůžeme ji tu nadále nechat. Už vzbudila pozornost vedení. Nemůžu ji nadále léčit, když je po fyzické stránce úplně zdravá,“ řekl doktorův strhaný hlas. „Esmé?“ Jeho hlas se zhoupl do překvapení. „Co tu děláš? Stalo se něco?“ Najednou byl až vyděšený.

„To ne… Ale mohlo by. Carlisle, kde máš to děvče?“ zeptal se melodický hlas mladé ženy. „Půjdu za ní, jestli dovolíš.“

„Doktore, myslíte, že je to dobrý nápad?“ zašeptal hlas Trudy.

„Myslím, že ten nejlepší,“ řekl a v jeho hlase byl slyšet něžný úsměv. Mezitím se dveře mého pokoje více rozevřely. Do pokojíku vstoupila malá tmavovlasá žena. Její obličej měl srdcovitý tvar a výraz měla něžný a usměvavý.

„Ty jsi Bella, mám pravdu?“ Ticho. „Já jsem Esmé,“ řekla. Ticho. „Já vím, jak se cítíš. Ale to tvé hladovění nic nevyřeší. Musíš se postavit na nohy.“ Ticho neustávalo. Pohled jsem upřela k oknu. Stála nade mnou ve stejném mlčení. „I já přišla o všechno, srdíčko. Nejhorší je to všechno vzdát. Přesně to jsem udělala a málem mě to stálo život.“ Srdce mi na úder vynechalo. Ano, to přesně chci. „Dovol mi ti pomoct. Nevzdávej to,“ řekla tiše a v jejím hlase byly slyšet slzy. Upřela jsem na ní své uslzené oči. „Je mi to tak líto.“ Přisedla si ke mně na postel a pevně mě objala. Stavidla povolila a já cítila, jak mnou prostupuje zoufalství, strach a beznaděj.

„Já nemůžu žít…“ šeptla jsem. Esmé se ode mne odtáhla a dlouze mi pohlédla do očí.

„Tohle neříkej. Žij, protože tvoji blízcí by nechtěli, abys zemřela. Bojovali by za tvůj život.“  Měla pravdu. Znovu jsem ji k sobě přitáhla. Tak dlouho mě neobjala maminka. Hrozně mi chyběla.

„Můžu… Můžu se na něco zeptat?“ Můj hlas se stále otřásal ve vzlycích.

„Samozřejmě.“

„Víte… C-co moje sestřička?“ Nemohla jsem říct žádné z těch slov. Pohřeb. Smrt. Rozloučení.

„Čekají na tebe. Carlisle za to bojuje,“ řekla a já jí byla vděčná. Já jsem jediný, kdo může dát Anne Rose poslední… sbohem. „Teď spi. Já se o všechno postarám.“ Ani nevím jak, ale brzy jsem usnula. Poprvé od té… nehody, jsem spala spánkem beze snů.

Ráno jsem měla na židli hromádku oblečení, na němž ležel složený list papíru. Stálo na něm: Jsme tu pro tebe, Esmé s rodinou. Do mého pokoje vešel prošedivělý doktor.

„Slečno Swanová, dnes vás už můžeme propusti,“ řekl s úsměvem. „Cullenovi pro vás přijedou za hodinu.“ Byla jsem zmatená ze všech těch rad, pomocných rukou a tak. „Tady máte vaše osobní věci.“ Oblékla jsem se do připravených svršků. Padly mi přesně a byly to výstřelky poslední módy. Normálně bych si něco takového na sebe nevzala, ale tentokrát mi to bylo jedno. Vyšla jsem z nemocnice s batohem na zádech. Zašla jsem za roh, abych zrovna viděla přijíždět černé auto, z něhož vystoupil doktor Cullen. Rychle jsem se otočila a šla pryč od nemocnice. Nemyslela jsem na cestu. Bylo mi jedno, kam dojdu. K čemu to také vědět.  Došla jsem k lesu, do kterého jsem vstoupila bez obav.

V hloubce, kam nejspíš nikdo nechodí, jsem se usadila na deštěm provlhlou zem. Otevřela jsem batoh, ve kterém bylo všechno, co nám s Anne zůstalo. Vytáhla jsem pro mě to nejcennější. Byl to hodně chatrný dopis, který mi napsala máma.

Milá Bello, mé sluníčko,

jestliže čteš tenhle dopis, už jsem vás opustila. Opravdu jsem se snažila zuby nehty udržet, abych vás mohla i nadále chránit. Jenomže nadešel čas mého loučení. Ty a Annie jste to nejlepší, co mě kdy potkalo. Přála bych si, abych s vámi teď mohla sedět v teplém domově a poslouchat praskání dřeva v krbu.

Ta slova na mne udeřila jako pěst do obličeje.

Dobře se mi o Anne postarej, beruško. Udělej to, protože já nemůžu. Hlavně nebuďte smutné. Jak jsem vám s radostí říkala, úsměv je jako největší dárek, který jste mi kdy mohly dát. Bello, vím, že toho po tobě chci hodně, avšak věz, že jednou budete šťastné a spokojené. A to protože budete mít jedna druhou.

Jedna plus jedna jsou dvě. Ovšem dvě mínus jedna je jedna. Jedna z nás zmizela. Každá zůstala sama.

Moje drahá Bellinko, buď šťastná, prosím. Nikdy nedej na nikoho jiného nežli na sebe, protože jen sobě můžeš stoprocentně věřit. Nikdy jsi nebyla pubertální dítě. Vždy si jednala podle toho, aby to bylo správné a dobré pro tvé blízké.

Lež. Jsou to lži!

Žijte a užívejte. Občas se na vás shora podívám, abych viděla, jak dostudujete, vdáte se, porodíte mi vnoučátka, budou kolem vás pobíhat má pravnoučátka. Tatínek by na tebe byl pyšný, Bello. I na Anne Rose. Vždy jste pro něj znamenaly všechno. Dávejte na sebe pozor

Obě vás miluji. S láskou, máma

Se slzami kanoucími po tvářích jsem přejížděla bříšky prstů vyrytá písmena, která tehdy psala máma svou živou rukou. Snažila jsem si ji vybavit, jak zmateně krčila čelo, aby vymyslela to nejvhodnější. Jen těžko jsem si uvědomila, jaký to byl pocit, když mě objala. To postupem času všechno zapomenu? Zapomenu na tátu, mámu i sestřičku? Nevzpomenu si, jak jsme se spolu smáli? Ale já nemůžu umřít. Porušila bych slib, jenž jsem dala mámě. Všechno se na mne sesypalo. To nemůže přijít někdo, kdo by mě zabil? To nikdo není milosrdný, aby mi dopřál konečně klid?

Jen ztěžka jsem přes vzlykání zaslechla nepatrný pohyb mezi stromy. V hustém dřevnatém porostu stál vcelku vysoký kluk. I přes slzy jsem viděla, jak je neobyčejně hezký. Srdce mi na jeden úder vynechalo. Dopis od mámy jsem složila do malého čtverečku, který jsem uložila zpátky do batohu. Tím jsem narazila na tenkou knížečku. To byl sestřin deník. Ucukla jsem od něj jako by mi spálil ruku. To mě na chvíli donutilo neplakat.

„Ty jsi Bella, viď?“ zeptal se ten kluk sametově podbarveným hlasem. Ztěžka jsem polkla s pohledem upřeným do jeho hlubokých očí. „Možná bys chtěla vědět, že tě Carlisle hledá. I Esmé má strach. Hledáme tě všichni.“

„Jsem pouze cizí holka, co se vám zbytečně přimotala do životů,“ řekla jsem ochraptělým hlasem.

„To říkáš ty. Víš, ani bys nevěřila, že každý člen z mé rodiny si prožil hotové peklo. Každý z nás má velmi temnou minulost, která nás všechny stále tíží. Ale snažíme se světu ukázat, že je v nás i přes to všechno síla.“ Kdo ví, proč jsem mu to v tu chvíli uvěřila. Jeho hlas byl protkaný bolestí. „Já ztratil oba rodiče. A tolik se mi po nich stále stýská… Jenomže musíš žít dál, protože přesně to by oni chtěli.“

„Ono to tolik bolí… Nejdřív táta, potom máma a teď sestřička. Všechny jsem zklamala. Neochránila jsem ji. Zemřela kvůli mně! Je to má vina!“ vzlykala jsem. Neslyšně si ke mně přisedl a pevně mě objal. Smáčela jsem mu slzami modrou košili, ale jemu to bylo jedno.

„Není to tvá chyba. Každý má na světě určený nějaký čas,“ řekl s temným zábleskem v hlase.

„Ale já řídila to auto!“ vybouchla jsem nešťastně. „Já ji zabila…“ Ta bolest mě sžírala až do hloubi duše. Měla jsem pocit, že se mé tělo tříští na malé střepy, ale stále jsem žila. Stále jsem byla plná provinilosti, bolesti a viny.

„To bude dobré,“ utěšoval mě a kolébal mnou ze strany na stranu. Nevím, jak dlouho jsme se v tom hlubokém lese objímali, pouze vím, že se na les snášelo šero.

„Omlouvám se…“ špitla jsem. „Zdržela jsem tě. Určitě jsi měl svůj program,“ řekla jsem hlasitěji a pomalu jsem vstala. Začala jsem sbírat své věci. Ale bylo to jako by pracovalo pouze mé tělo. Mysl byla vygumovaná, avšak zároveň plná všech vzpomínek, které na mě ječely.

„Byl jsem tu s tebou rád. Teď půjdeme domů,“ řekl. Zmateně jsem se na něj otočila. Řekl, že půjdeme domů. Já ale žádný domov nemám. O domov jsme se sestrou přišly ihned po mamčině smrti. Nemohly jsme zůstat na jednom místě, kde na nás dopadal ten nejhorší smutek. „A ty jdeš samozřejmě také,“ pověděl jako by věděl, kam se ubírají mé myšlenky. Nepřela jsem se s ním. Chyběla mi síla. Moje tělo bylo prázdné. „Pojď za mnou,“ zavelel, vzal mi z ruky můj batoh a přehodil si ho přes rameno. Bez řečí jsem ho následovala. Nohy mě automaticky posouvaly vpřed, aniž bych nad tím musela přemýšlet. Po nějaké době chůze jsem zakopla a nebyla jsem schopná vstát. Chlapec mě zvedl do náručí jako bych vůbec nic nevážila a vydal se na cestu. V tu chvíli na mne dopadla temná mlha…

Když jsem otevřela oči, zazoufala jsem si. Stále naživu, proběhlo mi hlavou. Ležela jsem v prosvětleném pokoji, ve kterém jsem ale byla úplně sama. Ozvalo se energické zaklepání na dveře.

„Dále,“ kuňkla jsem nesměle, protože mi přišlo krajně nevhodné se chovat jako bych tam byla doma. Do pokoje vešla Esmé. Rychle ke mně přiběhla a objala mě.

„Ty jsi mi nahnala strach, Isabello!“ řekla přísně, avšak z jejího hlasu byla znát velká úleva. „Jsi v pořádku?“ zeptala se, ale věděla jsem, že se neptá na můj fyzický stav. „Určitě musíš mít hlad,“ řekla, když jsem neodpovídala na její otázku. „Tohle si oblékni.“ Ukázala na hromádku na židli u okna a potom sejdi jen po schodech dolů. Nechtěla jsem jít dolů, proto jsem zalezla zpátky do postele a přikryla si hlavu peřinou, abych byla neviditelná před celým světem.

Po několika hodinách přemlouvání, se krátké kroky změnily v delší. Tentokrát to nebyla Esmé.

„Bello,“ oslovil mne doktor Cullen. Chvíli přemýšlel, než pokračoval dál. „S těžkým srdcem můžu přesně říct, že vím, jak se v tuhle chvíli cítíš. Ale vidíš, že stojí za to žít dál a uctívat památku tvých blízkých. Já jsem v jednu chvíli neměl absolutně nic. Avšak teď mám krásnou rodinu a všechny je moc miluji. Musíš tomu dát čas a hlavně nic nevzdávat. My ti v tom pomůžeme, Bello.“ Nikoho hodnějšího jsem snad nikdy nepotkala. Znovu mi kanuly slzy z očí. „S mojí rodinou chceme, abys u nás zůstala. Ještě nejsi plnoletá, a proto bychom tě chtěli adoptovat. Vím, je to narychlo, ale Esmé si tě zamilovala i za těch pár chvil, co tě poznala. Chceš tu s námi zůstat?“

„J-já nevím, co říct,“ zalkala jsem. Doktor mě objal.

„Nejlepší by bylo tvé ano, ale nemůžeme tě do ničeho nutit.“

„Děkuju. Opravdu z celého srdce vám děkuju,“ šeptla jsem a hlas se mi zlomil.

Už jsem věděla, že jsem našla novou rodinu. I když mi v hrudi zela ta velká černá díra s krvácejícími okraji, byl tu někdo, kdo ji dokázal pomalu zacelovat. Jizva sice zůstane, ale to by nebyl život. Vzpomínky na rodiče i sestřičku zůstanou, dokud nezemřu, avšak budu na ně vždy vzpomínat s největší úctou a láskou.

Autor: Lareth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek There is always hope: